Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr větru, protože pokud by se vítr obrátil, lovec by byl prozrazen a všechna zvěř by před ním utekla. Při lovu myslivci nahrává protivítr, případně i boční vítr. Šoulat se dá různými terény lesa, dá se jít po připravených a udržovaných cestičkách (= šouláky), ale i nepřipravenou trasou. V noci je bezpečnější šoulat se známým a připraveným terénem, pak není nebezpečí pádu, nebo prozrazení se (šustění v křoví, šlapání na větve, drolící se povrch, kamínky). Neznámý terén totiž může lovce zavést do míst plných spadaných větví, a v takovém případě se lovec snadno prozradí.
Stejně jako čekaná i šoulačka se provozuje nejčastěji večer a ráno, protože v tomto období je zvěř nejvíce aktivní. Na šoulačku se dá vyrazit i ve dne, obvykle po dešti, nebo v říji jelenů.
Snad není třeba připomínat, že šoulačka se provozuje pěšky, případně se sáněmi, nebo povozem, ale rozhodně ne autem, nebo na jiném motorizovaném prostředku.
Nevýhodou šoulačky je, že lovec nemá moc času ke zhodnocení zvěře a mohl by se snadno zmýlit a odstřelit špatný kus. Šoulačka je tedy vhodnější pro zkušené lovce.
Přikrádání
Jedná se v podstatě o poslední fázi šoulačky, kdy lovec zvěř již objevil a snaží se dostat se k ní blíž, aby ji mohl lépe zhodnotit a zároveň i bezpečněji vystřelit. Přikrádání je velmi náročné, protože lovec se nesmí nijak prozradit a zvěř vyplašit. Musí neustále kontrolovat směr větru (ten se může kdykoliv změnit) a i terén, po němž se ke zvěři blíží, protože i sebemenší zaprasknutí může zvěř varovat. V této fázi se velmi často stává, že je lovec odhalen a zvěř uteče bez toho, aby lovec vůbec vystřelil. Problém může způsobit i necvičený, či špatně cvičený pes, který také může zvěř vyplašit.
Slídění
K tomuto typu lovu se využívá schopností loveckých psů = slídičů. Zvěř se takto loví obvykle v houštinách, nebo v rákosí. Myslivec během slídění střídavě popochází a předstupuje.
Lov vábením (= lovy lestné)
K tomuto způsobu lovu se mohou uchýlit lovci během šoulačky a někdy i čekané. Vábení se využívá, když jsou jeleni v říji. Jeleni se vábí napodobováním troubení slabšího říjícího jelena. Jelen se na takovéto vábení ozývá, a tím myslivec pozná, kde se jelen nachází. Na vábení se obvykle „chytnou“ jen mladší jeleni. Při vábení myslivec napodobuje hlas soka (u jelenů), hlas samice (častěji u srnců), nebo hlas mláděte.
Z troubení jelenů v říji dokáže zkušený lovec poznat, jestli jelen hledá laň, stojí u nich, jestli je zalehlý, nebo jestli se jedná o jelena, který varuje soka, nebo jestli je to jelen, který soka odbíjí.
Zkušený lovec totiž pozná, že jelen mrmlá, což znamená, že je jelen zalehlý. Mladého jelena zas lovec pozná tak, že troubí vytrvale a i přes den obyčejně vyšším hlasem. Naopak starší jeleni troubí méně a hlubším hlasem a méně často přes den vytahují.
Jeleni mají dva typy říje: halasnou a tichou. Halasná říje probíhá v době, kdy je pěkné počasí, a noci jsou chladnější. Špatné a deštivé počasí nahrává naopak tiché říji.
Lovci k napodobování hlasu jelena v říji využívají „řevnici“ (což může být volský roh, mušle tritonka, trubka z plastu, skleněný cylindr lampy).
Lovit s vábením je náročné a vyžaduje to zkušenost. Nejen že musí bezpečně ovládat hru na nástroj, ale musí mít i zkušenost se způsobem a projevy zvěře. I během lovu vábením musí myslivec respektovat některá pravidla lovu. Musí být správně oblečen (nenápadné, nešustivě), a zároveň nesmí hlasy lesa rušit nějakými nápadnými zvuky. Prozradit ho mohou i unáhlené pohyby.
Mezi lovy lestné kromě vábení patří také vnadění a atrapy.
Lov na obnově
Tento způsob se sice netýká jelenů, ale jedná se také o osamocený typ lovu. Loví se tak divoká prasata, která myslivec na sněhu stopuje do houštiny, kam prasata zalehla. Divočáci se totiž za špatného počasí neradi zdvihají z lože a jsou pomalejší, takže myslivec má čas na zamíření.
Společné lovy
Tyto typy jsou na lov jelena využívány opravdu jen výjimečně, jelenů totiž zas tolik v terénu nebývá.
Lov nátlačkou
Počet lidí účastnících se tohoto typu lovu je omezen, mělo by být zhruba pět střelců, dva honci a lovecký pes. Během tohoto lovu honci prochází terénem a zvedají zvěř, která volně odchází po ochozech, u nichž už ale čekají střelci. Aby byl lov nátlačkou úspěšný, je důležité aby lovci znali místa ochozů zvířat a zároveň, aby střelci byli co nejvíce potichu. Zároveň všechny povely musí probíhat tiše. Střelba při tomto typu lovu může být dost nebezpečná, střelci vždy musí věnovat velkou pozornost směru střelby, aby omylem nezranili jiného účastníka nátlačky. Proto by tento lov měl mít vždy závodčího, který určí směr střelby a všichni to musí respektovat. Při tomto typu lovu je opravdu důležité dodržovat kázeň, být na místech, která jsou povolená a „nepoflakovat se“ kolem. Všichni si musí dát pozor na odražené nebo roztříštěné střely.
Nátlačka se ale na lov jelena příliš nevyužívá, je spíše vhodná pro lov nedospělé černé zvěře a holé zvěře.
Pro tento typ lovu je vhodnější menší lečí, což je výhodou, protože lovci jdou po malém, známém terénu. Navíc počet účastníků je malý, a tak i průběh lovu je více v klidu, a tím je klidnější i zvěř, která pak postupuje pomalu, díky tomu mají pak střelci zvěř před výstřelem zhodnotit.
Lov nadháňkou
Při tomto typu lovu se používají psi honiči nebo slídiči (psi mající výšku do 55 cm v kohoutku, například i ohaři). Psi musí být řádně vycvičeni, aby se nenechali odlákat stopou jiné zvěře. Psi mají za úkol přihnat zvěř na střelce, kteří jsou rozestavěni u ochozu, nebo kteří leč obstaví. Když psi zvěř objeví, musí ji vytrvale pronásledovat. Při pronásledování může pes ztratit stopu, ale musí být schopen se vrátit a znovu ji nalézt.
Tento typ lovu se častěji uplatňuje v rozsáhlém a hůře přístupném terénu. Je určen tedy hlavně k lovu černé zvěře. Jejich nevýhodou je, že v průběhu lovu je v celé leči zneklidněná veškerá zvěř, a tak by se nadháňka neměla využívat příliš často.
Lov naháňkou
Lov naháňkou probíhá ve schůdnějším terénu, kde bývá větší počet k lovu určené zvěře.
Při naháňce stojí střelci na určených místech a honci na ně zvěř nahánějí. Při obstavování leče musí jít střelci co nejvíce potichu, nesmí být nijak slyšet (i proto je nevhodné šustivé oblečení), zároveň musí neustále kontrolovat vítr, aby je zvířata neucítila a neutekla dříve, než bude leč obstavena. I honci prochází lečí pomalu a bez křiku, zároveň mezi nimi musí být malé rozestupy, aby zvířata neprorážela cestu zpět. Střelci nesmí střílet do leče, aby neporanili omylem honce. Zároveň střelci nesmí opustit přidělené stanoviště, dokud nezazní signál, aby se nevystavili nebezpečí.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčízvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčízvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčízvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčízvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v úkrytu, nebo prostě na otevřeném prostranství, což snižuje potřebu energie v těchto na potravu chudých časech. Výraznou potřebu energie pak přináší jaro, kdy srnci dokončují výstavbu svého paroží a srny jsou před vrhem mláďat. Tehdy věnují srnci i srny většinu času pastvě a mění se jejich společenská organizace. Zatímco v zimě byla zvířata snášenlivá a často ve větších nebo menších skupinách pohromadě, na jaře se tato volná seskupení rozpadnou. Srnci i srny získají pocit územní příslušnosti a snaží se nalézt a bránit co nejvýhodnější území. Pachovými žlázami značkují revír, a to srnci sekretem žlázy na čele, což se jim zvláště daří při otloukání lýčí. Srnci mají dobře vyvinutý čich, který jim slouží nejen při ostraze, ale i při rozeznávání vnitrodruhovém. Na jaře a v létě je srnčízvěř zvláště citlivá. Díky dobrému sluchu reaguje na každý podezřelý šramot. Občas se ozývá jakoby drsným štěkáním či bekáním.
Srnčízvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčízvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčízvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčízvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy. Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčízvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Jednou z nemocí, která postihuje srnčízvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
Řada zvěře je aktivní hlavně po západu slunce, i přesto že v této době myslivci většinu zvěře nesmí lovit. Mezi zvěř aktivní v noci patří například divoká prasata, lišky, jezevci, jeleni i zajíci. Pokud se myslivec vydá večer do lesa, je lepší dorazit na posed / kazatelnu, ještě před západem slunce, aby nepřišel zrovna v době, kdy zvěř vychází. Zajíci například vychází na pastvu hlavně za soumraku. Na lov se ve večerních hodinách vydává také liška, kterou právě v těchto hodinách mohou nachytat hospodáři, jak se jim „dobývá“ na jejich drobnou domácí zvěř. Je třeba si uvědomit, že to, že zvěř je aktivní v noci, neznamená, že přes den se s ní myslivec nepotká. Zvěř je samozřejmě k vidění, ale častěji jen někde odpočívá, obživu si pak obstarává právě večer a v noci.
Na rozdíl od jelenů počty srnčízvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přizpůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.
Srnec je co do potravy velmi vybíravý. Vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné, tak aby potrava zabírala v žaludku co nejméně místa. Říká se o něm, že je přímo mlsný. Je to zřejmě tím, že jeho poměrně malé tělo vykazuje vysoký poměr povrchu k hmotnosti, a tak ztrácí hodně tepla. Proto potřebuje na jednotku hmotnosti více potravy (než například jelen), a tu lze zaručit pouze výběrem výživných rostlin. O důležitosti potravy pro srnčízvěř svědčí to, že mladý středoevropský srnec má naději přežít zimu jen tehdy, váží-li alespoň 12–14 kg. Lehčí zvířata jsou schopna přežít zimu pouze s vydatným přikrmováním.
Srnčízvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Křížením různých plemen i výběrem nejvhodnějších kusů docházelo k formování plemen tak, aby zcela vyhovovala loveckým účelům. Některá plemena psů honila zvěř hlavně v bezlesé krajině, jiní honiči zase sledovali pachovou stopu. Postupně si myslivci vycvičili psy, kteří jsou schopni najít zvěř, jež lovec střelil, a některou jsou schopni dokonce i aportovat.
Pes je s myslivostí neodmyslitelně spjatý, doprovází myslivce při jeho pochůzkách po honitbě, upozorňuje ho na skrytou zvěř (i člověka), ale i na zvěř padlou. Pes je nezbytnou součástí každého hledání postřelené zvěře, ale i společných lovů. Řada myslivců si neumí svůj život bez tohoto nejlepšího přítele člověka představit. Při výběru vhodného společníka má myslivec velký výběr, pomoci mu může v jeho rozhodování uvědomění si, co od psa očekává, a podle toho by si měl vybírat plemeno. Přehled plemen loveckých psů nabízí i wikipedia, která navíc obsahuje i příspěvky k jednotlivým plemenům.
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Zajímavostí srnčí je, že nemá žlučník. Srnčí nemá ani žluč. Aby srnky mohly správně trávit zelenou potravu bez žluči, potřebují sůl a touží po lízání čehokoliv slaného. Srny nejvíce touží po soli na jaře a v létě, kdy je v bujné zelené vegetaci hodně vody a draslíku, než kdykoli jindy v roce. Sůl je také účinným nosičem poskytujícím desítky dalších minerálů, které zlepšují zdraví, růst těla a paroží a trofejní potenciál.
Srnčízvěř napadají střečci (dvoukřídlý hmyz). Jejich larvy se pak vyvíjejí v podkoží, nebo v nosních dutinách a hltanu nejen u srnek ale i u dalších zvířat. Právě tyto larvy vyvolávají střečkovitost. Dospělé mouchy jsou již neškodné.
Procházka lesem při východu slunce bývá myslivci považována za jednu z nejkrásnějších denních chvil. Bývá pro ně potěšením pozorovat probouzející se les. Přestože spousta zvěře je aktivní hlavně v noci, i při východu slunce má pro myslivce význam vydat se na lov. Kolem doby východu slunce totiž srnčí a jelení zvěř vytahuje na pastvu, což je pro myslivce vhodná příležitost, jak k jejímu pozorování, tak i případnému odstřelu. V této době je také možné lovit i pernatou zvěř.
Postava: vyšší svalnatá postava (slechy vysoko zavěšené)
Výška (v kohoutku): pes = 48 – 53 cm, fena = 46 – 51 cm
Zbarvení: různé barvy s bílým podkladem (nejčastěji hnědobílé, černobílé)
Lov: původně pernatá zvěř a aportování z vody i na souši, může přinášet i těžší zvěř, vodní práce i dosled spárkaté zvěře
Schopnosti:
vytrvalost, rychlost
ostrost na dravou zvěř
všestrannost
Povaha: veselý, hravý, vnímavý, není tvrdohlavý, živý, vytrvalý, energický,
Vztah:
k lidem: často se stává na své rodině závislým, děti má rád a vychází s nimi
ke zvířatům: se zvířaty vychází vcelku dobře, ale má sklon je pronásledovat, když se pohybují na jeho vkus rychle. S ostatními psy vychází bezproblémově.
Lovec musí uvážit řadu faktorů, které jeho volbu vhodného přístroje ovlivňují. Patří sem: oblast lovu, způsob lovu, způsob montáže na zbraň, použité technologie, finanční nároky, prodejce(pokud se přístroj rozbije, je obvykle nutná oprava přímo od výrobce, je proto lepší nákup přístrojů přímo od výrobců, než od různých překupníků, kteří nemohou zaručit dodržování zákonných podmínek a lhůt).
Do oblastí, kde bude přístroj používán patří: lesní honitba(není potřeba velké zvětšení, vhodnější je menší přiblížení, které lovci umožní sledovat, jestli zvěř značí a jakým směrem e pohybuje, překážky v lese odráží přísvit zpět do zařízení, zvěř je v lese více pozorná na přísvit = výhodnější jsou noktovizorní zařízení se čtyřnásobným zvětšením), polní honitba(zvěř méně vnímavá na světla, lze lovit na delší vzdálenost, pokud není úplná tma = analogové vidění bez použití přísvitu).
Druhy způsobů lovu: čekaná(vhodné větší přiblížení, protože lovec má dost času na výstřel, nezáleží na zpoždění přenosu digitální obrazu), šoulání (menší zvětšení poskytuje větší zorné pole a tím i přehled o okolní situaci, vhodné využít i noktovizorní technologie).
