Družný, živý, hravý, majetnický a bystrý společenský pes, takový je francouzský buldoček.
Povaha
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg.
Mezi nejčastější nemoci patří onemocnění nervového systému, epilepsie, onemocnění reprodukčního systému, hypospadie, nemoci pohybového systému, onemocnění týkající se meziobratlových plotének, onemocnění krčního, bederního a hrudního disku, poruchy vývoje nebo růstu, onemocnění imunitního systému.
Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Těžkými vadami jsou odchylky u typu či pohlavního výrazu, hrubé odchylky proporcí nebo velikosti, objevují se také odchylky v obličejové části (špičatá tlama), odchylky v čelistech a zubech (předkus, podkus), oční vady víček, pes má volnou kůži na krku, propadlý hřbet, anomálie postoje – pootevřena tlama, špatné našlapování při chůzi, různé zbarvení šedi, velkost a váha zvířete.
Pokud vám na první pohled učaroval maltézáčkův čistě bílý sametový závoj, připravte se na každodenní péči, kterou srst vašeho miláčka bude potřebovat. Nejde jen o vyčesávání. Srst maltézáčka dorůstá do patřičné délky asi jeden rok. Od 5 měsíců je dobré ji olejovat nebo krémovat, aby se nevysoušela a nekrepatěla. Tomu musí předcházet koupel, která se u maltézáčka tak jako tak stane pravidelnou záležitostí. Ale ani kvalitní kosmetika a skvělá péče nezaručí, že srst bude skvělá. Její kvalita je dána v první řadě geneticky.
Srst výstavních psů je nutné balíčkovat, aby se nepoškodila. U nevýstavních maltézáčků je lepší udržovat kratší sestřih, který je příjemnější i pro psa. Fenky maltézáčků se údajně nejdříve vystavují, až po „kariéře“ se ostříhají a slouží k chovu.
Maltézský psík není náchylný na žádné onemocnění a nevyskytují se u něj zpravidla ani žádné genetické vady. Přesto má své specifické problémy. Jednak je to nadměrné slzení, někdy je příčinou zánět spojivek. Příčinu a léčbu konzultujte s veterinářem. Je dobré oblast okolo slzných kanálků denně otírat. Dále může mít maltézáček problém se zubním kamenem, proto se doporučuje čistit psovi preventivně zuby.
Maltézáček má srst, která je velmi náročná na péči, avšak nelíná. Je nezbytné ji denně opatrně pročesávat a kartáčovat, na hřebenu se nám odumřelé chlupy zachytí, a také pravidelně mýt. V místech očních koutků často vyrůstají chloupky, které oko dráždí a vytvářejí nehezké stopy po slzách, proto je lepší tyto chloupky pravidelně odstraňovat. Maltézáček se hodí výhradně pro držení v bytě.
Ačkoliv to tak díky jeho šlechtěnému a noblesnímu vzhledu možná nevypadá, je maltézáček energický a živý psík, který si s obrovskou radostí užívá rozpustilé hry a časté procházky. Někteří maltézští psíci se účastní i agility a přináší jim to nemalé uspokojení. Tento pes je ale v tomto ohledu značně přizpůsobivý, vystačí si i s menší pohybovou aktivitou a minimem prostoru. Hodí se tak pro méně fyzicky zdatné chovatele, naopak není vhodný pro aktivní sportovce.
Maltézáček je učenlivý a svému pánovi hluboce oddaný pes. Při jeho výchově musí být brán ohled na jeho sklony k plachosti a jisté přecitlivělosti, výcvik musí být veden jemně a trpělivě, bez přílišné ráznosti. Toto plemeno není v žádném případě určeno pro chov venku, pes musí být umístěn v bytě či v domě. Vzhledem k povaze srsti je maltézský psík značně choulostivý na nepřízeň počasí. Nesmí prochladnout a nežádoucí je pro jeho osrstění i pouhé zmoknutí.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění.
Aneuryzmata se nejčastěji vyskytují buď na největší tepně v těle, která přímo vystupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.
Obě lokalizace, ať aorta, nebo mozkové tepny, jsou nebezpečné, už jen z důvodu vysokého tlaku proudící krve. Pokud dojde k prasknutí (ruptuře) aneuryzmatu, které není včas správně poznáno a léčeno, může dojít k rychlé smrti v důsledku vykrvácení.
Aneuryzma mozkových tepen – v případě mozkových tepen nemají aneuryzmata tak velké rozměry, jsou menší a často vícečetná. Jejich velkost je kolem 5–20 mm a najdeme jich obvykle větší počet. Vznikají na podkladě vrozené slabosti cévní stěny, ale pozor, nejsou vrozená! Vrozená je jen dispozice k jejich vzniku. Většinou se projeví, až když dojde k jejich prasknutí (ruptuře), a to náhle vzniklou a velmi prudkou bolestí hlavy nebo krátkodobou ztrátou vědomí. Úmrtnost při první ruptuře aneuryzmatu mozkové tepny je přibližně 50% a jedinci, kteří přežijí, jsou v nejbližších dnech ohroženi vznikem stažení mozkových cév a následným mozkovým infarktem. Mezi rizikové faktory patří genetické předpoklady, v jejichž důsledku vznikají různé vady cévní stěny, jako například ztenčení nebo nedostatečná pružnost. Je dobré vědět, zda rodiče psa netrpěli onemocněním cév. Dalšími rizikovými faktory je jednoznačně vznik aterosklerózy.
Intracerebrální krvácení neboli krvácení do mozkové tkáně bývá masivní a rozsáhlé, většinou zapříčiněné rupturou cévy při vysokém krevním tlaku nebo po těžkých zlomeninách lebečních kostí spojených s natržením mozkové tkáně. Pokud je krvácení masivní, tříštivé, je spojeno s poškozením tkáně, s poruchami vědomí, zvracením a bolestmi hlavy, otokem mozku a nitrolebním vysokým tlakem. Menší krvácení většinou nemají na tkáň destruktivní charakter, vědomí nebývá porušeno a dominují příznaky podle ložiska, tedy obrny končetin, obličejových svalů nebo obrny okohybných svalů. Ložisko má nepravidelný tvar, okolní tkáň je stlačovaná a prokrvácená, doprovodnými nálezy jsou zvýšený nitrolební tlak a otok mozku. Úmrtnost se pohybuje mezi 30–40 %, dříve umíralo 80–90 % pacientů. K poklesu došlo především díky zobrazovacím metodám, které ložisko lokalizují a umožní tak rychlejší a přesnější zásah. Přežití ovšem i tak závisí na mnoha faktorech, jako je velikost ložiska, rozsah krvácení, věk pacienta a stav jeho vědomí. Pokud je krvácení opravdu velké, může se provalit i do mozkových komor, poté je mozkomíšní mok zbarven krví.
Tento druh psů trpí na onemocnění kloubů, kyčlí, vadu třetího víčka, jinak má obdobné nemoci jako běžní psi. Stejně jako u jiných velkých a těžkých psů i u španělského mastina je nutné dát si pozor na dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie vzniká, pokud je na kloub vyvíjena přílišná námaha, to třeba v případě, že je pes obézní nebo se ve štěněcím věku příliš pohyboval. Právě obezita je dalším „strašákem“ španělských mastinů. Jejich pud jim velí, aby si sami sehnali jídlo i v případě, že jej mají dost. Nejčastější příčinou úmrtí jsou ale srdeční problémy.
Dále se u tohoto plemene vyskytují chyby, které ovlivňují hodnocení na výstavách FCI. Mezi lehké chyby patří lehce oblá hlava při pohledu z profilu; chybějící jeden premolár; klešťový skus; slabý, v pohybu měkký a zvlněný hřbet; poněkud slabší nadprstí a předloktí; lehká bázlivost. Mezi těžké chyby patří špičatá tlama; mírný předkus; ztráta více premolárů nebo špičáků, která nevznikla úrazem; klesající hřbet; silná přestavěnost; slabé nebo křivé postavení končetin; v pohybu velmi volné lokty; kravský postoj v klidu a v pohybu; zvlněná, rozcuchaná nebo příliš dlouhá srst; kupírované uši nebo ocas; přílišná ektropie nebo entropie; nevyrovnaná povaha, přehnaná bázlivost nebo agresivita; slabý, lymfatický vzhled; ocas nesený položený na hřbetu. Mezi vady vylučující z chovu patří hrbatý nos; jakýkoliv stupeň podkusu; přehnaný předkus; nedostatky v pigmentaci nosní houby a sliznic provázené světlým okem; monorchismus a kryptorchismus.
Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.
Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.
Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.
Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.
Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.
Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Onemocnění ledvin v mnoha případech ohrožuje život kočky, proto si žádá rychlou léčbu. Problémy ledvin může způsobit nedostatek tekutin, ale i nevhodná strava. Některá krmiva pro kočky obsahují vysoké množství soli, aby lépe chutnala.
Při nedostatečném příjmu tekutin se tvoří v moči a močovém měchýři močové kameny nebo močový písek. Tyto kameny mohou bolestivě zraňovat, nebo dokonce zcela ucpat močovody. Zadržování moči poškozuje ledviny a následkem je akutní selhání ledvin. Ledviny jsou zodpovědné za filtrování rozkladných produktů metabolismu z krve a za jejich následné vylučování. Přísluší jim tedy velmi důležitý úkol odstraňovat jedy. Jestliže je funkčnost ledvin jakkoli narušena, nebezpečné látky se hromadí v těle a kočka onemocní.
Příčinou onemocnění ledvin mohou být i vrozené vady (zejména u dlouhosrstých plemen), bakteriální infekce, virové choroby, například kočičí leukémie a kočičí zánět pobřišnice, otravy a nádory. Roli hraje i dědičnost.
Náhlé neboli akutní selhání ledvin může vzniknout i v důsledku otrav, bakteriálních a virových infekcí, ucpáním močovodů, případně v důsledku onemocnění srdce. Tyto akutní případy, přestože jsou okamžitě a včas úspěšně léčeny, mohou vést k chronickému poškození ledvin.
Postupné zhoršování funkce ledvin je nevyhnutelnou součástí procesu stárnutí a vyskytuje se (v různém rozsahu a stupni) u mnoha zvířat. Poškození je trvalé, a pokud se neléčí, končí vždy smrtí. Postupem času (stárnutím) dochází k poškození tak velké části ledvin, že ledviny už nejsou schopny odfiltrovat z krve všechny zplodiny, které se pak hromadí v krvi. Tento proces, který se nazývá chronické selhání ledvin, je u koček starších 7 let velmi častý.
Jedním z prvních příznaků nemoci je ztráta schopnosti produkovat koncentrovanou, tmavou moč. Aby se organismus mohl zbavit stejně velkého množství zplodin, musí vyprodukovat větší množství zředěné moči. Kočka má větší žízeň než obvykle, hodně pije a močí mnohem častěji (může se objevit krev v moči). S postupující nemocí se mohou objevit i další příznaky. Kočka je smutná, apatická, ztrácí chuť k příjímání potravy, opakovaně zvrací, hubne a její srst se stává matnou. Páchne jí z úst a v dutině ústní se objevují vředy. V poslední fázi nemoci upadne do kómatu. Mnohé z uvedených příznaků se vyskytují i u jiných nemocí. Při podezření je tak nutné navštívit veterináře, který kočku vyšetří celkově a zároveň vyšetří krev a moč.
Poškozené ledvinné buňky nelze obnovit, ale přesto se dá udělat mnoho, aby se nemocná kočka cítila lépe. Nejdůležitější je snížit zátěž na zbývající zdravou tkáň ledvin. Toho lze dosáhnout změnou výživy. U veterináře je k dostání speciální krmivo, které snižuje odpadní látky v krvi. Uvedená krmiva mají i zvýšený obsah vitamínů a minerálních látek. Léčená kočka nesmí dostávat žádné zbytky jídel ani žádné pamlsky, protože by to nepříznivě ovlivňovalo působení diety.
Texel má hustou dlouhou zvlněnou až krepovitou srst, která v ideálním případě tvoří kudrnaté prstýnky. Srst se rozčesává jen prsty, nikoli hřebínkem (popřípadě velmi řídkým hřebenem). Poté je vhodné morče vykoupat, aby se lokny vytvořily znovu. Stejně jako šeltie nemá texel nikde po těle žádné rozety ani pěšinky, srst je dlouhá, narůstá od temene hlavy a za ušima spadá dolů na zem. Na hlavě je krátká, mírně odstátá a na tvářích se tvoří takzvané licousy. Ty jsou velmi žádané a jejich absence je důvodem pro srážku bodů. Mezi hrubé vady patří výrazně krátká nebo rovná srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle, výrazně krátké licousy nebo hříva.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče texel lze koupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 250 korun.
Merino má stejně jako texel dlouhou zvlněnou až krepovitou srst, která v ideálním případě tvoří kudrnaté prstýnky. Srst se rozčesává jen prsty, nikoli hřebínkem (popřípadě velmi řídkým hřebenem). Poté je vhodné morče vykoupat, aby se lokny vytvořily znovu. Srst je dlouhá, narůstá od temene hlavy a za ušima spadá dolů na zem. Na hlavě má merino je čelní vírek (korunku), který je kulatý, otevřený a jeho středový bod není větší než špendlíková hlavička. Na hlavě je srst krátká, mírně odstátá a na tvářích se tvoří licousy (dlouhá srst na tvářích). Ty jsou velmi žádané a jejich absence je důvodem pro srážku bodů na výstavách. Mezi hrubé vady patří výrazně přerostlá nebo špatně tvarovaná korunka, výrazně velký nebo posunutý středový bod korunky, výrazně krátká nebo rovná srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle, výrazně krátké licousy nebo hříva.
Morčata jsou společenská, chovají se obvykle i ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chovají i s králíky. Při chovu v domácnosti jsou náchylní na průvan, vhodnější je tedy chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy. Musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Jelikož se jedná o společenská zvířata je vhodnější pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát.
Ubikace morčete v interiéru by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde není průvan, morčata jsou totiž náchylná na prochladnutí. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému potomkovi, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, ať už na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče merino se dá koupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje okolo 250 korun.
Coronet má dlouhou rovnou srst, která narůstá od temene hlavy a za ušima spadá dolů na zem. Na hlavě je srst krátká a přilehlá, na tvářích by měla být dlouhá a tvořit takzvané licousy.
Dominantním znakem tohoto plemene je čelní vírek, takzvaná korunka, která je kulatá, otevřená a její středový bod není větší než špendlíková hlavička. Neméně důležitá je i „hříva“, což je srst za krkem, která by měla být hustá a dlouhá. Mezi hrubé vady patří například přerostlá, uzavřená nebo mechanicky upravená (ostříhaná) korunka, výrazně velký, zdvojený nebo posunutý středový bod korunky, nerovnoměrně dlouhá nebo krátká srst, absence licousů.
Protože se jedná o společenská zvířata, nedoporučuje se chov jednoho jedince. Ideální je pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát. Možný je i chov s králíky.
Ubikace morčete by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje. Přes léto je vhodný chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde je možnost pastvy. Morče musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Morče coronet se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje kolem 200 korun.
Peruánec má dlouhou rovnou srst. Na rozdíl od sheltie má na kyčlích dvě rozety, které způsobují pro peruánce typický růst srsti opačným směrem, tedy od zádi k hlavě. Na čele se tvoří nepravý vírek, který společně s opačně rostoucí srstí způsobuje vznik dlouhé ofinky, zvané pony. Mezi další znak tohoto plemene patří licousy, které jsou dlouhé a mírně odstáté. Mezi hrubé vady patří například vysoko nebo asymetricky posazené rozety na kyčlích, chybějící nebo přebývající rozety, výrazně větší středové body rozet, krátká pony nebo licousy.
Morčata jsou společenská, chovají se obvykle i ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chovají i s králíky. Při chovu v domácnosti jsou náchylní na průvan, vhodnější je tedy chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy. Musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Jelikož se jedná o společenská zvířata je vhodnější pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát.
Ubikace morčete v interiéru by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde není průvan, morčata jsou totiž náchylná na prochladnutí. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému potomkovi, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, ať už na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 250 korun.
Krátkosrstá morčata zná určitě každý. Ovšem šlechtěné krátkosrsté morče má několik odlišných specifických znaků. Mezi krátkosrstá morčata patří morčata hladkosrstá – se zvláštní srstí a s takzvanou korunkou (chocholkou) na hlavě.
Péče o krátkou srst není nijak náročná a je především odrazem kvalitní stravy, ale pokud se rozhodnete zvíře vystavovat, čeká vás pracná příprava. Ta obnáší vytrhávání srsti – prsty přejíždíte po jednotlivých chomáčcích a jemným stiskem vytaháváte uvolněnou srst. Nejkritičtější oblast je na zádech a zadečku. Krátkosrstá morčata totiž línají, srst jim přerůstá a uvolňuje se. Žádoucí tedy je, aby se nikde po těle nevyskytovaly delší a uvolněné chlupy. Některá morčata to snáší dobře a nevadí jim to, některým se to ale nemusí líbit. Také prospěje občasné vykartáčování, které má většina morčat naopak velmi ráda. Koupe se jen výjimečně, když se morče zašpiní. Především u světle zbarvených morčat to určitě čas od času nebude k zahození. Pokud se ale rozhodnete morče vykoupat těsně před výstavou, určitě od toho upusťte. Srst má po vykoupání jinou strukturu, a to je na výstavě nežádoucí.
Hladké morče nemá v srsti žádné vírky. Srst je dlouhá maximálně 2,5 cm, musí být hustá, lesklá, bez holých míst a všude stejnoměrně dlouhá – nesmí přesahovat delší chlupy. Vyskytuje se ve všech barvách. Specifické kategorie pro toto plemeno jsou zaměřené na zbarvení, kdy jsou morčata dále rozdělena do několika kategorií a podle nich jsou bodována. Mezi hrubé vady patří například výrazně delší srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle nebo také spadávající srst na bocích.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Hladkosrsté morče můžete zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje kolem 150 korun.
Šeltie má dlouhou rovnou srst, která narůstá od temene hlavy a za ušima spadá dolů na zem. Na hlavě je srst krátká a přilehlá. Mezi důležitý znak tohoto plemene patří takzvané licousy (dlouhá srst na tvářích). Jsou velmi žádané a jejich absence je důvodem pro srážku bodů na výstavě. Neméně důležitá je i hříva (srst za krkem), která by měla být hustá a dlouhá. Mezi hrubé vady patří například nerovnoměrně dlouhá nebo krátká srst, absence licousů či velmi krátká hříva.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče sheltie je možné zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje okolo 250 korun.
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně.
