ZBARVENÍ BULDOČKŮ je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Družný, živý, hravý, majetnický a bystrý společenský pes, takový je francouzský buldoček.
Barevné varianty
Zbarveníbuldočků je plavé, žíhané s bílými skvrnami nebo bez nich.
Žíhané zbarvení – plavá srst s příčným tmavým žíháním, vytvářejícím efekt „tygrování“; silné žíhání nesmí zcela zakrývat základní plavou barvu. Může se vyskytovat černá maska. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Plavé zbarvení – jednobarevná srst od světle plavé po tmavě plavou, někdy světlejší na skloněných partiích těla, s černou maskou nebo bez ní. Zbarvení s maskou se dává přednost. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Žíhané se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaný „strakoš“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných.
Plavé se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaná „plavá s bílou“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných. Nosní houba je u všech zbarvení vždy černá, nikdy ne hnědá nebo modrá. Celobílí jedinci jsou za předpokladu, že mají okraje očních víček a nos černý, přípustní, ale pro chov nežádoucí z důvodu rizika hluchoty.
Zbarvení fawn – je základní barvou francouzského buldočka. Je to zbarvení od bílé kávy přes všechny odstíny až po červenou. Současně může být s tmavou maskou nebo bez ní.
Zbarvení strakoš žíhaný – srst je bílé barvy a plotny jsou tmavého až černého zbarvení. V tmavých plotnách musí být znatelná základní barva – fawn. Úplně bílí jedinci se přiřazují k barvě žíhaný strakoš.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonim.
Dobrý den. Chováme s bratrem betta rybičky, dva smace (samozřejmě každý má své vlastní akvárium). Můj se zdá být v pořádku, ale samec mého bratra vypadá opravdu nemocně... Počítali jsme s mámou asi všechny možné články na nemoci, ale stále nevíme odhadnout. Byli jsme se asi před 3 dny ptát v odborné akvaristice a ukazovali jsme i fotku. Dali nám nějaké léky, že je máme dát do vody. To máme dělat tak 8 dní a pak by měl být ok. Jenže problém je takový, že tehdy vypadal ještě docela v pořádku, byli jen dva problémi. 1) nechtěl jíst 2) zdržoval se na dně. Jenže teď je to ještě horší. Má divné zbarvení. Přijde mi jako by se zbarvoval do běla a taky mi přijde, že se objevuje i plíseň. Ta plíseň sice jen trochu, ale i tak tam nejspíš je. Bojím se co mu je. V akváriu je sám a podáváme mu granulové krmivo. Taktéž jsem četla, že je dobré mít topítko, jelikož je to pro něj přirozenější. Předem děkuji za radu. Je na tom vážně špatně. Ps: prosila bych nějaký odborný dotaz, který neobsahuje pouze jednu - dvě věty. Děkuji. Přidala jsem i fotku, jak vypadal asi před třemi dny. Teď je to už bohužel horší, ale jelikož je noc, tak ho nemohu vyfotit. Snad si umíte představit, jak vypadá...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Agáta lindenthalova.
Máme s rodinou jednoho samce bojovnice a 2 Betty jedná Betta žere samci ploutev a teď plave samec u dna potrbuju poradit
Něvská maškaráda je typická svým zbarvením s akromelanickými znaky, od počátku je tato barevná varianta uznána za přípustnou, ale lišil se názor, jestli se jedná o barevnou varietu SIB nebo jestli se jedná o samostatné plemeno. Toto neobvyklé zbarvení je způsobené recesivně děděným CP genem. Tento druh se může objevit i u koček pocházející z rodičů klasických barev. Také není neobvyklé, že ve vrhu jsou koťata klasického zbarvení a i zbarvení Neva Masquerada. Geneticky má tedy toto zbarvení stejný původ jako barva kočky sibiřské klasického zbarvení. Někteří odpůrci této barevné varianty ale tvrdí, že se jedná o křížence a s jejich chovem nesouhlasí.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Ve svém příspěvku ČASTÉ ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY FRANCOUZSKÝCH BULDOČKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Tracheální hypoplazie...tato diagnoza byla diagnostikována mému štěněti fr. buldočka.Má prosím někdo zkušenosti s touto diagnozou? Co se Vám osvědčilo a čeho se naprosto vyvarovat, ap.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Perská kočka činčila je jednou z prvních záměrně vyšlechtěných variet kočky perské. Poprvé byla v samostatné třídě vystavována v roce 1894.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Mají plochý nos a mírně vypouklé čelo. Tyto kočky jsou většinou dlouhosrsté, proto vyžadují každodenní péči. Hlava perské kočky je masivní, se dvěma velkýma očima. Hlava je kulatá a masivní, sedí na krátké a silné šíji. Malé a kulaté uši jsou nasazeny nízko na hlavě. Oči jsou velké a kulaté. Profil má mít stop, což je krátké, hluboké prohnutí linie mezi čelem a nosem. Dále má mít plné tváře, široké a silné čelisti s dobře vyvinutou bradou. Tělo je velké s krátkými a silnými končetinami. Tlapky jsou velké a kulaté. Ocas je krátký a hustě osrstěný.
Srst je dlouhá, hustá, hedvábná a měkká. Je nadýchaná, plná lesku a kolem krku tvoří límec. Činčily bývají celkově drobnější než jiné varianty perských koček, dospělá samice váží často jen okolo 2 a půl kilogramu. Dlouhá léta byl typ činčil výrazně slabší, podobaly se více starému typu peršanek, místo moderního peke typu.
Právě zbarvení srsti nejvýrazněji odlišuje činčily od ostatních peršanek. Kočka vypadá jako bílá, až při podrobnějším pohledu zjistíme, že konečky srsti jsou zabarvené. Takové zbarvení nazýváme tiping. Geneticky jde o kresbu, která je vytlačena až na špičku chlupu, přičemž působením inhibitoru je změněná základní podkladová barva z teple pískové na stříbřitou. Obdobou jsou kočky zlaté, u kterých zůstalo původní zbarvení podkladové barvy srsti – teple pískové – zachováno. Podle délky probarvené části rozlišujeme činčily (zbarvená je maximálně vrchní 1/8 chlupu) a stínované. Nejčastěji je špička chlupu zbarvena černě. Existují ale také modré činčily či modré zlaté kočky, kdy je špička chlupu zbarvena vlivem modrého ředění modře. Ideálem je stejnoměrné zbarvení bez náznaků kresby. Pokud je kresba výrazná, mluvíme o stříbřité nebo zlaté kočce s kresbou (mramorováním, tygrování, tečkováním).
Ve specializovaných prodejnách se prodávají mražené kompletní masové směsi obsahující všechny živiny nutné pro správný vývoj psa. Při krmení rozhodně není vhodné podávat suché granule a mražené masové směsi současně. Příprava vlastního krmení je sice teoreticky možná, ale nelze zajistit vyváženost všech složek v optimální míře. Větší chyby ve výživě jsou pak patrné i na srsti. Dobře živený francouzský buldoček musí mít srst hustou, jemnou a lesklou. Štěňata francouzských buldočků mají velmi malý žaludek a jejich strava musí být proto rozdělena na pět až šest dávek. S postupujícím věkem se počet dávek snižuje až na jednu možnou, ale u buldočků je vhodné ponechat dvě dávky denně, jelikož prázdný žaludek u nich navozuje pocit nevolnosti, který kompenzují požíráním trávy.
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.
Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.
Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.
V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.
Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.
Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.
Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
Barvu stolice určují žlučová barviva, která vznikají v játrech, a to jako důsledek rozkladu červeného krevního barviva. Také tady má vliv krmivo – velké množství masa způsobuje tmavší barvu stolice, stejně tak jako borůvky, pokud je pes konzumuje. Jestliže psovi podáváme více zelené zeleniny, mohou mít výkaly nazelenalou barvu. Mrkev nebo červená řepa mívají za následek zbarvení stolice do červena, mléčné produkty nebo vejce spíše do žluta. Nezávisle na tom existují i zbarvení, která vás upozorní na chorobné procesy, viz níže.
Žlutá stolice odporně zapáchající signalizuje špatné vstřebávání (malabsorpce) tuků následkem nedostatečné činnosti pankreatu (slinivky břišní), která se projevuje při pankreatitidě, rakovině pankreatu, cystické fibróze či celiakii. V jiných případech žlutá stolice není normální. Je ale potřeba si zapamatovat, že když je stolice žlutá anebo světlá, tak žaludek, játra, tenké anebo tlusté střevo mohou být napadené vážnou nemocí. Žlutá stolice může signalizovat rychlý přechod potravy trávicím traktem, nedostatečné vylučovaní žluči, bakteriální infekci ve střevech, celiakii, zápal žlučovodů, zápal žlučníku, žlučové kameny, infekci giardií, zánět jater, žloutenku, malabsorpční syndrom.
Černá stolice odporně zapáchající signalizuje krvácení v žaludku anebo v horní části tenkého střeva následkem přítomnosti vředů či nádorů. Černá stolice může být i neškodná, a to tehdy, když se užívají výživové doplňky obsahující železo. V tom případě však nezapáchá, změní se pouze její barva.
Krvavá stolice kaštanové barvy signalizuje krvácení vředů anebo nádorů nacházejících se ve střední části tenkého střeva a v první části tlustého střeva, Crohnovu nemoc, ulcerózní kolitidu.
Zelená stolice – játra neustále produkují žluč (světlezelená tekutina), kterou vylučují přímo do tenkého střeva anebo ukládají ve žlučníku. Žluč je potřebná pro absorpci tuků a vitamínů rozpustných v tuku. Taktéž pomáhá k měkčí stolici a zodpovídá za její hnědou barvu. Když žluč postupuje přes střevo, postupně se mění její barva ze zelené přes žlutou až hnědou účinkem bakterií v tlustém střevě. Zelená stolice tak často naznačuje, že potrava prošla střevem rychleji, než je normální (zvýšená doba tranzitu střevem, viz trávicí těžkosti), takže dříve, než se mohla změnit ze zelené na hnědou. Průjem zrychlí tranzit potravy střevem. Tedy jakýkoliv faktor vyvolávající průjem může způsobit, že jeho konečným důsledkem je zelená stolice. Takto zbarvená stolice však může být ukazatelem vážných onemocnění, jako je ulcerózní kolitida, IBS, Crohnova nemoc, celiakie, rakovina, malabsorpce, salmonela, giardie a zvýšený počet nežádoucích bakterií.
Světlá stolice je zapříčiněna nedostatečnou činností ledvin. Vykytuje se při zdravotních p
Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.
Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.
Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.
Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského
Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Havanský psík patří do skupiny bišonků, známých již od 17. a 18. století. Předpokládá se, že tito psi byli tehdejšími španělskými osídlenci přivezeni na Kubu, kde došlo k jejich šlechtění, a tudíž přeměně a odlišení od ostatních bišonků. Podle všeho byli ve Španělsku několik staletí oblíbeni psi, které havanský psík připomíná svým vzhledem, veselou povahou a strukturou srsti.
Havanský psík měří v kohoutku 23 až 27 cm, s tolerancí od 21 do 29 cm. Váha se pohybuje v rozmezí od 3 do 6 kg, standard FCI přesnou váhu neuvádí. Havanský psík má lehce zešikmené oči co nejtmavšího odstínu hnědé barvy, které jsou posazeny těsně nad nosním hřbetem. Uši jsou posazeny dosti vysoko, spadají volně podél hlavy, jejich konce jsou mírně zaoblené. Tlapy mají zakulacený tvar, pevně přilehlé prsty a klenuté polštářky. Ocas je vysoko nesený, směrem k zádům zaoblený, nebo rolovaně přetočený přes záda. Havanský psík nemá podsadu. Krycí srst je velmi dlouhá, u dospělého psa měří 12 až 18 cm, je velmi měkká a jemná, může mít zvlněnou nebo kadeřavou formu.
Havanský psík se v průměru dožívá 13 až 15 let.
Veškeré úpravy srsti, zastřihávání nebo trimování jsou zakázány. Povolena je pouze úprava konečků srsti na tlapkách a mírné zastřihávání srsti na čele tak, aby nezakrývala oči.
Existují 2 druhy zbarvení, čistě bílé s různými odstíny světle hnědé, tabákové a červenohnědé, povolené je také béžové zbarvení a černé skvrny. Pohyb je veselý a rozjařený. Od ostatních převážně bílých bišonků se snadno odliší podle tmavších barev srsti. Ve srovnání s rovněž podobným ši-tzu má výrazně delší nos a méně hladkou srst.
Havanský psík vyžaduje velké množství péče. Srst se musí minimálně dvakrát týdně kartáčovat a vyčesávat, nejlépe pomocí řídkého hřebenu. Před lámáním se srst chrání speciálním roztokem ve spreji. Pravidelně se vystříhává přebytečná srst mezi polštářky na tlapkách. Srst na tlapách se zastřihává do skoro přesného oválu. Srst okolo očí se musí pravidelně čistit a uhlazovat na přirozeně rostlou pěšinku uprostřed nosního hřbetu, mírně zastřihávat se smí pouze srst na čele. Výhodou havanského psíka je, že nelíná, odumřelé chlupy ze srsti nevypadávají, při vyčesávání zůstávají na kartáči. Havanský psík není náročný na pohyb, bude zcela spokojen se třemi až čtyřmi přiměřeně dlouhými procházkami denně.
Do začátku místo pelíšku připravte jen starší deku nebo ručník (pochopitelně více kusů, štěňátko stihne pročůrat vše). Pelíšek pořiďte pejskovi až ve chvíli, kdy má vytvořeny hygienické návyky (ať jej nemusíte zbytečně prát). Velmi důležité je umístění pelíšku. Nejlepší je klidný nefrekventovaný kout, kde není ani průvan (takže ne u&n
Povolené je také uznané zbarvení či místa (bílé, srnčí, havanské hnědé) s černými skvrnami a zcela černé.
Havanský psík je statný malý pes, tedy pes silné konstituce téměř hranatého tvaru. Končetiny jsou silné. Je hojně pokrytý měkkou, dlouhou, hustou a zvlněnou srstí. Jeho pohyb je živý a pružný. Výjimečně snadno a lehce se cvičí. Je laskavý, přirozeně šťastný a přívětivý, také však okouzlující a hravý, je v něm ukrytý malý kousek šaška. Miluje děti a nekonečné hry s nimi.
Hlava je střední délky, s širokou, mírně zakulacenou lebkou a vystouplým čelem. Čenich je černý, postupně se zužující. Rty má jemné, těsné a hubené, líce jsou jemné a nenápadné. Oči jsou velké, mají mandlový tvar a hnědé zbarvení v odstínu tak tmavém, jak je to jen možné. Uši má posazeny vcelku vysoko, volně spadají podél lící, jsou lehce kulatě zakončeny. Krk je střední délky. Délka těla mírně přesahuje jeho výšku v kohoutku. Záda jsou rovná, nad ledvinami mírně klenutá. Ocas je nesený vysoko, je buď ve tvaru biskupské berly, nebo je rolovaně přetočený přes záda, je vybavený pernatou, dlouhou srstí, hedvábné struktury. Přední nohy má rovné, souběžné a štíhlé, jejich kosti však mají dobrou strukturu. Vzdálenost od země k lokti nesmí být větší než vzdálenost mezi loktem a kohoutkem. Havanský psík má v kohoutku 23 až 27 cm, s tolerancí od 21 do 29 cm, váží v rozmezí 3 až 6 kg (standard FCI přesnou váhu neuvádí).
Havanský psík má podsrstí vlněné, avšak ne příliš rozvinuté. Jeho krycí srst je velmi dlouhá, u dospělého psa měří 12 až 18 cm, je měkká, jemná a vlněná, může mít zvlněnou nebo kadeřavou formu. Veškeré úpravy srsti, zastřihávání nebo trimování jsou zakázány. Pouze úprava konečků srsti na tlapkách je povolena, a také je povoleno mírné zastřihnutí srsti na čele tak, aby zcela nepřekrývala oči.
Havanský psík je plemeno vykazující poměrně nízký výskyt závažných zdravotních problémů. Přesto k některým potížím inklinuje více než k ostatním. Mezi choroby zaznamenané v hojnější míře u zástupců tohoto plemene patří: kožní alergické reakce (mohou při zanedbání vyústit v bakteriální kožní onemocnění); oční choroby (progresivní retinární atrofie, zákal, zánět spojivek, zánět víček); slzení očí (mechanické podráždění očí v důsledku dráždění okolními dlouhými chlupy); luxace pately (abnormální umístění kolenní čéšky); zánět močové soustavy; ledvinové kameny; epilepsie; pankreatitida; hypofunkce štítné žlázy; zánět zevního zvukovodu; onemocnění dásní (v důsledku rozšíření zubního kamene).
Při volbě typu krmiva je třeba dobře uvážit, kolik času a energie budete ochotni otázce stravy našeho psa věnovat. Můžete se rozhodnout připravovat mu dobrou, nekořeněnou, domácí stravu, která v
Pokud vám na první pohled učaroval maltézáčkův čistě bílý sametový závoj, připravte se na každodenní péči, kterou srst vašeho miláčka bude potřebovat. Nejde jen o vyčesávání. Srst maltézáčka dorůstá do patřičné délky asi jeden rok. Od 5 měsíců je dobré ji olejovat nebo krémovat, aby se nevysoušela a nekrepatěla. Tomu musí předcházet koupel, která se u maltézáčka tak jako tak stane pravidelnou záležitostí. Ale ani kvalitní kosmetika a skvělá péče nezaručí, že srst bude skvělá. Její kvalita je dána v první řadě geneticky.
Srst výstavních psů je nutné balíčkovat, aby se nepoškodila. U nevýstavních maltézáčků je lepší udržovat kratší sestřih, který je příjemnější i pro psa. Fenky maltézáčků se údajně nejdříve vystavují, až po „kariéře“ se ostříhají a slouží k chovu.
Maltézský psík není náchylný na žádné onemocnění a nevyskytují se u něj zpravidla ani žádné genetické vady. Přesto má své specifické problémy. Jednak je to nadměrné slzení, někdy je příčinou zánět spojivek. Příčinu a léčbu konzultujte s veterinářem. Je dobré oblast okolo slzných kanálků denně otírat. Dále může mít maltézáček problém se zubním kamenem, proto se doporučuje čistit psovi preventivně zuby.
Maltézáček má srst, která je velmi náročná na péči, avšak nelíná. Je nezbytné ji denně opatrně pročesávat a kartáčovat, na hřebenu se nám odumřelé chlupy zachytí, a také pravidelně mýt. V místech očních koutků často vyrůstají chloupky, které oko dráždí a vytvářejí nehezké stopy po slzách, proto je lepší tyto chloupky pravidelně odstraňovat. Maltézáček se hodí výhradně pro držení v bytě.
Ačkoliv to tak díky jeho šlechtěnému a noblesnímu vzhledu možná nevypadá, je maltézáček energický a živý psík, který si s obrovskou radostí užívá rozpustilé hry a časté procházky. Někteří maltézští psíci se účastní i agility a přináší jim to nemalé uspokojení. Tento pes je ale v tomto ohledu značně přizpůsobivý, vystačí si i s menší pohybovou aktivitou a minimem prostoru. Hodí se tak pro méně fyzicky zdatné chovatele, naopak není vhodný pro aktivní sportovce.
Maltézáček je učenlivý a svému pánovi hluboce oddaný pes. Při jeho výchově musí být brán ohled na jeho sklony k plachosti a jisté přecitlivělosti, výcvik musí být veden jemně a trpělivě, bez přílišné ráznosti. Toto plemeno není v žádném případě určeno pro chov venku, pes musí být umístěn v bytě či v domě. Vzhledem k povaze srsti je maltézský psík značně choulostivý na nepřízeň počasí. Nesmí prochladnout a nežádoucí je pro jeho osrstění i pouhé zmoknutí.
Srst maltézáčka vyžaduje pečlivou a intenzivní péči, a to zejména v případě výstavních jedinců, kteří musí mít srst v prvotřídní
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem