Zajímáte se o téma ZATIMCO? Tak právě pro vás je určen tento článek. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Záměna srny/ srnce a laně/jelena
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Ve svém příspěvku ČIVAVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mirka Skalová.
Před 14 dny jsem se stala majitelkou 2 měsíční čivavy. Je neuvěřitelně bojácná, první 3 dny byla schovaná za skřínkou a vylezla jen na krmení. To jí očividně chutná. Zatímco venku se bojí všeho, lidí, psů, zvuků doma postupně demoluje byt. Vše co se dalo,jsem odnesla do sklepa nebo dala "ke stropu". Vše kouše a trhá. Přesto, že si s ní hraju, nenechá mě ani na vteřinu a když si sednu ke stolu, škrábe a kouše mě. Všude si vyskočí i seskočí: na sedačku i na opěradlo, schody nejsou problémem. Čím je divočejší doma, tím bázlivější je venku. Je velice bystrá a vše si pamatuje, ale jen ty špatné věci. Třeba, kde jsme potkali venku psíka nebo
nějakého člověka. Venčím mnohokrát denně a daří se mi omezit to doma. Nevím si rady a už mě napadlo ji vrátit majitelce, ale zvykla jsem si a bylo by to pro mě velice bolestné. Poraďte, prosím, co s tím?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Muškátový oříšek je kulinářské koření získané z tropického stálezeleného stromu Myristica v Asii a západním Pacifiku. Používá se jako ochucovadlo v mnoha pokrmech, včetně sušenek, koláčů, vaječného koňaku, polévek, pudinků, omáček a dalších. Zatímco lidé mohou bezpečně konzumovat nízké až střední dávky muškátového oříšku bez jakýchkoli škodlivých účinků, čivavy toto koření nesmějí jíst vůbec.
Muškátový oříšek obsahuje neurotoxin myristicin, na který jsou čivavy a další psi vysoce citliví a nesmí ho jíst. To, co čivava nesmí jíst, zahrnuje: muškátový oříšek (celý i mletý), stejně jako potraviny, ochucovadla a další produkty obsahující toto koření. Všechny tyto potraviny by měly být uchovávány mimo dosah vaší čivavy.
Mezi příznaky otravy muškátovým oříškem patří zvýšená srdeční frekvence, vysoký krevní tlak, průjem, sucho v ústech, bolesti břicha a letargie. V těžkých případech se mohou objevit halucinace, záchvaty a smrt. Příznaky jsou obvykle viditelné během 1 až 3 hodin a mohou trvat až 48 hodin.
Existují omezené informace o tom, kolik muškátového oříšku je pro čivavy smrtelné. Některé zdroje tvrdí, že jedna polévková lžíce je průměrná dávka, při které muškátový oříšek představuje smrtelné reakce, zatímco jiné tvrdí, že již 2 gramy mohou vyvolat život ohrožující reakce. Z těchto důvodů je nejlepší opatrnost a předpokládat, že jakékoli množství muškátového oříšku je pro čivavu potenciálně smrtelné a patří to do výčtu toho, co nesmějí jíst čivavy.
I když to není tak nebezpečné, následující potraviny by měly být také drženy mimo dosah vaší čivavy.
Kváskové těsto (nepečené chlebové těsto): Zatímco pečený chléb je pro čivavy obvykle bezpečný, nepečené kynuté těsto obsahuje alkohol, takže je pro ně toxické.
Krmivo pro kočky: Suché nebo mokré krmivo pro kočky obsahuje vyšší koncentraci bílkovin a tuků než krmivo pro psy, což je škodlivé pro játra a ledviny.
Slanina: Čivava si nepřeje nic víc než slaninu, ale vysoký obsah tuku může vést k obezitě a pankreatitidě.
Citrusové plody: Citrony, limetky, pomeranče a další citrusové plody jsou vysoce kyselé a při konzumaci mohou čivavě způsobit zažívací potíže. Některé citrusové plody také obsahují toxickou sloučeninu zvanou psoralen, která dále přispívá ke gastrointestinálním potížím.
Houby: Houby zakoupené v obchodě jsou pro čivavy obvykle bezpečné, ale mnoho lesních hub je pro čivavy jedovatých.
Nezralé brambory: Nezralé brambory charakteristické svým zeleným nádechem obsahují glykoalkaloidní toxin solanin.
Mléko, sýry a mléčné výrobky: Zatímco některé čivavy dokážou trávit mléko bez negativních účinků, jiné zažívají plynatost, zvracení a průjem.
Jakákoli jídla s vysokým obsahem tuku: Tučná jídla přispívají k pankreatitidě, což je bolestivý stav charakterizovaný zánětem slinivky břišní.
Jakákoli slaná jídla: Stejně jako my, i čivavy potřebují ve své stravě sodík, ale příliš mnoho může způsobit otravu sodíkovými ionty.
Ivermectin, používaný ve veterinární medicíně v léčbě parazitárních onemocnění, je semisyntetický derivát makrocyklických laktonů, makrolidovým antibiotikům příbuzných avermektinů, které vznikají fermentací Streptomyces avermitilis. Jejich účinek spočívá v indukci motorické paralýzy parazita ovlivněním neurotransmise zprostředkované kyselinou gama-aminomáselnou.
Ivermectin se u lidí používá při léčbě onchocerkiázy, strongylidiázy, filariázy. V poslední době se projevuje rovněž účinek na kožní parazitární onemocnění, jako je například larva currens, larva migrans cutanea, a především u lidských ektoparazitóz, zejména vší a svrabu.
Dávkování ivermectinu není zatím jednoznačně určeno. Nejčastěji je podáván v dávce 200 μg/kg/den (jednorázově či třikrát po sobě v 1–2týdenních intervalech). Ivermectin byl podán již milionům lidí pro onchocerkiázu s ojedinělým výskytem mírných a přechodných vedlejších účinků.
Perorální ivermectin při jedné aplikaci v dávce 200 μg/kg hmotnosti byl v některých případech méně účinný (v 70 %). Ivermecktin nepůsobí totiž na časné vývojové fáze parazita ve vajíčku, u kterého ještě nebývá plně vyvinut nervový systém, nebo kvůli nedostatečné prostupnosti stěny vajíčka, zatímco fertilní samička umírá po první orální dávce. Vliv může mít i snížené vstřebávání látky při perorálním podání.
Oproti lokálním preparátům je výhodou tohoto produktu snadná aplikace, bezpečnost, rychlost, dobrá tolerance, zajištění maximální spolupráce pacienta, absence iritace kůže při léčbě. Nevyvolává diferenciálnědiagnostické rozpaky po dokončení léčby – zda se jedná o perzistující svrab, či o léčbou indukovanou dermatitidu.
V současné době se již upřednostňuje použití ivermectinu oproti lokální terapii v některých indikacích: nemocní se svrabem nereagujícím na lokální terapie, při epidermiích a endémiích ve zdravotních a sociálních zařízeních, u scabies norvegica, silně sekundárně infikovaného svrabu a u imunosuprimovaných osob. Preparát je v současné době k dispozici na našem trhu pouze pro veterinární použití (Ivomec).
Cena tablet se pohybuje okolo 350 Kč za balení, injekční forma činí 70 Kč za jednu aplikaci. Jedno balení pasty je k dostání za 190 Kč.
Často se v této souvislosti setkáváme s chybným názvem Ivermectim nebo Ivermektim, což jsou chybné názvy léku Ivermectin.
Chmel – květy rostliny Humulus lupulus – je primární ochucovadlo a stabilizátor používaný při vaření piva. Čivava nesmí jíst chmel syrový, suchý, použitý ani granulovaný. Chmel by se měl skladovat mimo dosah čivavy. Čivavy, které pozřou chmel, mohou pociťovat širokou škálu nepříznivých příznaků, z nichž nejvíce se týká maligní hypertermie, což je stav, kdy tělesná teplota rychle stoupá na nebezpečnou úroveň.
Není známo, která sloučenina nebo sloučeniny činí chmel pro psy toxickým. Někteří odborníci se domnívají, že jde o přírodní pryskyřice obsažené ve chmelu, zatímco jiní se domnívají, že jde o fenolické sloučeniny nebo dusíkaté složky.
Šance, že pes zemře po požití chmelu je 50/50. Na fórech je mnoho zpráv o psech, kteří se po požití chmele plně zotavili. Ať už tak, či onak, chmel je to co nesmějí jíst čivavy.
Příznaky otravy chmelem zahrnují zrychlené dýchání, zrychlený tep, lapání po dechu, zvracení, úzkost, hyperaktivitu, bolesti břicha a hypertermii. V těžkých případech se mohou objevit záchvaty, kóma a smrt. Příznaky jsou obvykle viditelné během 30 minut až 8 hodin po expozici.
Smrtelná dávka chmele se liší v závislosti na typu chmele, který čivava pozře. Sušený chmel je obvykle toxičtější. Smrtelnou dávku také ovlivňuje hmotnosti čivavy a toho, jak na chmel reaguje. Požití i malého množství však může být pro čivavy smrtelné.