ZÁNĚT NOSNÍ SLIZNICE, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organismu. Nemoci mohou být způsobeny zevními či vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak, že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.
Nemoci psů
Nemoci psů se dají rozdělit do několika kategorií podle postižení:
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
V naší poradně s názvem RÝMA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koplikova.
Dobrý den,nás pes už cca 3 týdny kycha a z jedné nosní dírky mu občas vyletí žlutý gelovy sekret,vždy jen z pravé.mám ještě vyčkat,nebo zajít k veterináři,jinak je pes aktivní,žere,prostě v pohodě,
Děkuji koplikova
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Veterinář je v tomto případě prospěšný, protože váš pejsek má nejspíše bakteriální zánět dutin a bude potřebovat antibiotika.
Zánětnosnísliznice se nevyhýbá ani našim čtyřnohým mazlíčkům. Může být různého původu, někdy se navíc komplikuje zánětem sliznic vedlejších nosních dutin.
Charakteristické projevy: sekret z nosu, pravidelné kýchání, slzení z očí, zarudlé sliznice, únava, nepřirozená ochablost, někdy se může přidat horečka a kašel.
Přestože se jedná o banální infekci, která většinou přejde sama a nezpůsobuje vážnější komplikace (výjimku představují mladá, stará nebo jinak chronicky nemocná zvířata), je vhodné zavést jistá režimová opatření. Zvíře nechte několik dní v klidu a teple. Jestliže se stav do 3 dnů nezlepší, nebo se naopak zhoršuje, je třeba vzít zvíře k veterinárnímu lékaři. Pokud má pes už od začátku onemocnění horečku, s návštěvou veterináře neotálejte. Z vyšetření pak vyplyne, zda je nutné nasadit léčbu antibiotiky, nebo podávat léky na potlačení horečky. Postarejte se o to, aby zvíře dostatečně pilo. Pokud odmítá pít, namáčejte mu granule ve větším množství vody. Nikdy mu nepodávejte brufen nebo aspirin, mohli byste ho otrávit. Také je vhodné omezit přímý kontakt s jinými psy nebo kočkami, nebezpečí nákazy je velmi vysoké.
U chronické rýmy se kýchání objevuje jen občas. Naopak přítomnost cizího tělesa v nosní dutině je provázena bouřlivým kýcháním a někdy také krvavou rýmou vytékající převážně z jedné nosní dírky. Nádorové či plísňové onemocnění se pak obvykle projevuje výtokem rýmy z jedné nosní dírky a až později z obou nosních dírek. Charakter výtoku z nosu se mění – může být někdy vodnatý, někdy krvavý.
Ačkoliv akutní rýma je velmi častým onemocněním u psů a v naprosté většině případů se vyřeší sama, je třeba pozorně sledovat charakter rýmy a v případě změny sekretu, či pokud se objeví krev, je třeba navštívit veterináře. Musíme především zajistit, aby pes normálně jedl a pil. Někteří psi s rýmou mají potíže s nechutenstvím, protože vůni jídla necítí. Zejména je nutné dávat pozor, zda pes opravdu pije, protože i slabá teplota může psa rychle dehydratovat.
Nejčastější příčinnou rýmy nebo zánětu nosních dutin je virová infekce. Primární bakteriální zánět dutin či rýma jsou u psů spíše výjimkou, ale sekundární bakteriální infekce bývají častou komplikací virových infekcí.
Alergická rýma či zánět dutin se mohou objevovat sezonně v závislosti na produkci pylů nebo v průběhu celého roku jako reakce na znečištění životního prostředí, prašnost, plísně, parfémy, osvěžovače vzduchu či toxické chemikálie (pesticidy, herbicidy).
Rýmu a zánět může také způsobit absces kořene zubu, pokud se rozšíří do čelistní oblasti. Občas může psa dráždit vdechnutý předmět. Nestává se to často, protože pes většinu vdechnutých částic ihned vydechne. Někdy ale může vdechnout třísku, osinu nebo nějaký předmět, který uvízne v nosní dutině a působí podráždění a infekci. Také nemoci plísňového a nádorového původu v oblasti nosní dutiny způsobují chronické obtíže.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
K zarudnutí dojde, když se cévky spojivky (růžová část víček), bělimy (bílý okraj oka) nebo rohovky buď zvětší, nebo rozrostou. Důležité je určit, jestli je toto rozšíření způsobeno povrchovým, nebo hlubokým zánětem. Povrchový zánět bývá způsoben podrážděním nebo infekcí. Vnitřní zánět je samozřejmě závažnější, protože postihuje oko „více do hloubky“ a bývá častěji spojen s nemocemi, které ohrožují vidění kočky.
Při onemocnění oka je velmi důležité odhalit původ problému a cíleně jej léčit. Cíl léčby je tedy jasný: snížit jakýkoliv zánět a léčit vyvolávající příčinu. Veterinář předepíše léky, mastičky či kapky do očí pro kočky v závislosti na typu onemocnění kočky. Je ale důležité dodržovat i domácí léčebný režim, který veterinární lékař nařídí, podávat léky, kapky či mastičky tak, jak bylo doporučeno. Jakékoliv změny vždy okamžitě nahlaste veterináři. Pokud se nepodaří aplikovat lék, informujte ho neprodleně o tomto faktu. Také zajistěte, aby si kočka nemnula oko, a dohlédněte na to, aby měla neustále límec. Nemocné oko je potřeba kontrolovat, jestli není zarudlejší, výtok intenzivnější, oko bolestivější nebo jestli kočka nepřestává vidět.
Když přijdete s kočkou k veterináři s problémy očí, musíte mu sdělit, kdy oko zarudlo a jak probíhal další vývoj zarudnutí, pomůže to s diagnózou, zda se problém týká „jen“ očí, nebo jestli je zarudnutí vyvoláno jiným problémem (nemocí). Další vyšetření je podobné tomu lidskému: kontrola očního pozadí, měření nitroočního tlaku, výtěry ke kultivaci bakteriální infekce.
Zánět spojivek: bývá nejčastější příčinou zarudnutí oka. Vzniká podrážděním oka – pylem, prachem, kouřem, chemikáliemi, pokud oko nemá oko dostatek slz, pokud víčko dostatečně oko nechrání. Může ho ale vyvolat třeba alergie, deformace víček, onemocnění třetího víčka (zánět třetího víčka také způsobuje zarudnutí oka).
Zánět očních spojivek: může být součástí zánětu kůže, ale může se vyskytovat i samostatně. Příčin je hned celá řada – alergie, bakteriální nebo plísňová infekce, autoimunitní onemocnění.
Zánět rohovky: cévy spojivky a bělimy jsou zvětšené a prorůstají do rohovky. Toto onemocnění je závažnější než zánět spojivek a bývá spojeno se vznikem vředu na rohovce.
Zánět duhovky: tento zánět postihuje vnitřní části oka a může upozorňovat na celkové onemocnění. Onemocnění je velmi závažné, protože hrozí vznik slepoty kočky.
Zelený zákal: jde o zvýšení nitroočního tlaku. Toto onemocnění bývá bolestivé a často spojené s uveitidou (zánět živnatky – chrání oko a má význam pro výživu oka).
Záněty a nádory v okolí oka: za okem, v nose, na tváři.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest –
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Choroba se projevuje převážně u starších psů, ale výjimkou nejsou ani psi mladšíh