VIRUS a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Psince se také někdy říká psí spalničky nebo nová psí nemoc. Je to choroba mimořádně nakažlivá a často smrtelná. Mezi obvyklé příznaky patří dechové potíže, výtok z nosu a očí, gastroenteritida (zánět žaludku a střev) a nervové příznaky.
Příznaky a projevy
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest –
Králičí hemoragické onemocnění je vysoce infekční virové onemocnění způsobující smrtelnou formu virové hepatitidy, která postihuje evropské králíky. Některé virové kmeny postihují také zajíce. Úmrtnost králíků se obecně pohybuje od 70 do 100 procent. Nemoc je způsobena kmeny viru králičího hemoragického onemocnění lagoviru z čeledi Caliciviridae. Virus logovir u králíků způsobuje generalizovanou infekci, která je charakterizována nekrózou jater, diseminovanou intravaskulární koagulací a rychlou smrtí.
Vir způsobující králičí mor je pro králíky extrémně nakažlivý.K přenosu dochází přímým kontaktem s infikovanými zvířaty, kadávery, tělesnými tekutinami (moč, výkaly, sekrety dýchacích cest) a srstí. Přeživší králíci mohou být nakažliví po dobu až 2 měsíců.
Virus také šíří kontaminované předměty, jako je oblečení, jídlo, klece, podestýlka, krmítka a voda. Mouchy, blechy a komáři mohou také přenášet virus mezi králíky. Predátoři a mrchožrouti mohou virus šířit také tím, že ho vylučují ve výkalech. Viry jsou vysoce odolné v prostředí a mohou přežít zmrazení po dlouhou dobu.Virus může přetrvávat v infikovaném mase měsíce.
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
Jakmile se virus psinky dostane na sliznici horních cest dýchacích, začne se rychle množit. Nemnoží se však přímo na sliznici, ale v bílých krvinkách, které virus roznesou do krčních mízních uzlin a do mandlí. Druhý až čtvrtý den po infekci se množí hlavně tam, ale o dva dny později už se množí i ve slezině, ve sliznici žaludku a střev, v mízních uzlinách okolo střev a v játrech. Až teď se u nemocného psa objeví zvýšená teplota, ale ta v této fázi často unikne pozornosti. Virus proniká do krve a lavinovitě se šíří do sliznic celého těla a taky do mozku.
Co se stane potom, záleží na virulenci viru a na tom, jak dobře se organismus dokáže s infekcí vypořádat. U silných jedinců, kteří dokážou zmobilizovat svůj imunitní systém, se nestane vlastně nic. Ke zjevnému onemocnění psinkou nedojde a virus je často do 14 dní po infekci úplně zlikvidován. U psů, kteří sice zabojují, ale ke zničení všech virů to nestačí, se psinka již rozvine jako klinicky zjevná choroba, ale s lehčím průběhem.
Poškození sliznice dýchacích cest množícím se virem se projeví jako nachlazení s kašlem, které je nerozpoznatelné od psincového kašle. Pes nemá chuť k jídlu, má mírně zvýšenou teplotu, teče mu z očí či z nosu, kašle. Ve slabinách na břiše se může objevit vyrážka v podobě červených pupínků, které se vlivem bakterií změní v malé praskající vřídky. U starších psů je časté postižení nosní houby a polštářků na tlapkách, které zesílí, zhrubnou a mohou praskat. Při postižení nervové tkáně se může rozvinout zánětlivá forma psinky, chronický zánět mozku a mozkových blan.
Myxomatóza je onemocnění způsobené virem Myxoma, který je původem z Ameriky. Tamní králíci a tapeti jsou proti němu téměř imunní, ale pro evropské králíky je virus smrtelný do dvou týdnů od nákazy.
Do Evropy byl virus zavlečen v minulém století, kdy si ve Francii usmysleli, že s jeho pomocí budou regulovat stavy divokých králíků, kteří jim decimovali jejich úrodu. Virus se ale významně začal šířit prostřednictvím komárů a blech a nyní je přítomný po celé Euroasii. Tento nápad neměli jenom Francouzi, ale chytili se toho i Australané, takže díky tomu se myxomatóza nachází po celém světě.
Stav králíka s myxomatózou po nákaze:
2. až 4. den: Otok v místě infekce.
4. den: Horečka.
6. den: Otoky očních víček, obličeje, spodiny uší a ano-genitální oblasti.
6. den: Sekundární kožní léze, včetně červených teček na víčkách a vyvýšené boule na těle.
6. až 8. den: Čirý oční a nosní výtok, který se stává mukopurulentním a tvoří krusty.
7. až 8. den: Dýchací obtíže.
8. až 9. den: Podchlazení.
10. den: Úplné uzavření očních víček v důsledku otoku.
10. až 12. den: Smrt.
Mírnější forma onemocnění je pozorována u dříve očkovaných domácích králíků, kteří mají částečnou imunitu. Vakcinovaní králíci často vykazují lokalizované strupovité léze, často na hřbetu nosu a kolem očí, nebo mnohočetné kožní útvary na těle. Často jsou stále bystří a ostražití a přežívají s ošetřovatelskou péčí.
Od 70. let 20. století je v Evropě přítomna „amyxomatózní“ forma onemocnění, která postrádá kožní uzliny typické pro myxomatózu. Také je klinicky mírnější a obecně ji králíci přežívají. Převládají respirační příznaky, včetně jasného nebo purulentního výtoku z nosu. Obecně jsou stále přítomny otoky perinea (místo mezi pohlavním orgánem a řitním otvorem), otoky očních víček a hnisavý zánět spojivek. Tato forma byla pozorována u divokých králíků, ale významná je hlavně u králíků z farmových chovů.