VÍDENSKÝ MODRÝ je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Při křížení králíků se doporučuje připouštět a křížit vždy nepříbuzné jedince s jasným původem. Králíci určení ke křížení musí mít jasný původ a v prvopočátku by měli být čistokrevní. Důležité je vést si pečlivě záznam o plemenech, která se mezi sebou křížila. Za příbuzné se berou jedinci, u nichž je společný předek do 5. generace. Za určitých podmínek může docházet k takzvané inbrední depresi, která se projeví poklesem životaschopnosti, plodnosti, užitkovosti, případně úhynem jedinců s tímto genotypem.
Brojlerový králík - plemena
Masná plemena, která jsou vhodná pro chov na maso a na tvorbu masných hybridů brojlerů, jsou: činčila velká (ČV), králík velký světlý stříbřitý (Vss), novozélandský bílý (Nb), novozélandský červený (Nč), kalifornský (Kal), burgundský (Bu), siamský velký (Siv), český albín (Ča), kuní velký (Kuv) - toto plemeno je značně variabilní v užitkovosti, vídeňský bílý (Vb), vídeňský modrý (Vm) - samice mohou špatně zabřezávat, vídeňský šedý (Vš), vídeňský černý (Vč), vídeňský modrošedý (Vmš), zaječí (Za) - zajímavostí tohoto plemene je to, že se umístilo v testech jateční výtěžnosti jako první. Využívaným typem jsou brojleroví králíci HYLA - generace F1.
Vídeňský králík je v chovu velmi ceněný. Chovatelé si jej cení pro vysokou užitkovost, plodnost, vzornou starost matek o mladé. Když je králík dobře krmený, tak je jateční váhy králíka dosaženo už ve čtyřech měsících. Vídeňští králíci patří do kategorie středních masných plemen a v dospělosti dosahují 4-5 kilogramů. Poměrně rychle dorůstají a mají kvalitní měkké, krátké a šťavnaté maso. Mají robustní tělo. Hřbet, ramena a zadní končetiny jsou plné a široké. Hlava je široká a dobře vyvinutá. Uši mají mít podle českého vzorníku délku 12,5 cm, jsou otevřené se zakulacenou špičkou a dobře osrstěné. Chovná sezona začíná v prosinci a končí v červnu. Králíci tak v klidu přelínají, protože podzimní línání je delší než jarní. V té době se zvířata stejně nechtějí pářit. A i kdyby se to povedlo, mláďata nebudou kvalitní, protože samec ani samice nejsou při línání v kondici. Samice vídeňských králíků jsou výborné matky, dobře zabřezávají, pravidelně říjí a bez problémů se kotí a odchovávají mladé. Ve vrhu mívají i 11 mláďat, ale v průměru jich rodí 8.
Toto plemeno také pochází z Rakouska a bylo vyšlechtěno v 19. století.
Vzhled a chov
I u tohoto plemene jsou stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako u vídeňského bílého králíka, opět je rozdílem jen barva srsti, pro kterou je typická modrá barva.
I toto plemeno má stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako vídeňský bílý králík, opět je rozdílem jen barva srsti, která je šedá. Opět se ale může jednat o různé odstíny šedé (od světle šedé až po velmi tmavou, například i s nádechem hnědé). Obvykle je také, že lemování uší, skrání, břicha, očí i zátylku bývá světlé.
Chov
Chov vídeňského šedého králíka je stejný jako u vídeňského bílého králíka.
Toto plemeno je vyšlechtěno z vídeňského modrého králíka, uznáno bylo asi v první polovině 20. století.
Vzhled
Toto plemeno má stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako vídeňský bílý králík, jediným znatelným rozdílem je barva srsti. Barva srsti je černá, ale i zde platí, že není černá jako černá. Toto plemeno může mít tedy několik odstínů černé. Barva očí je hnědá. I zde je váha králíka kolem 5 kilogramů.
Chov
Toto plemeno je chováno pro maso i pro kožešinu. Současně se s ním chovatelé účastní také řady výstav. Je důležité králíkům nedávat více stravy, než je nutné, protože pak mají sklony tloustnout, což u samic způsobuje špatnou plodnost. Důležité je, aby na králíky nesvítilo celý den slunce, protože pak jim to ničí srst.
Moravský modrý králík je nejstarším národním plemenem historicky vzniklým na území Moravy. Moravský modrý je tak zřejmě nejcennějším plemenem našeho původu. Většina králíků bez problémů dosahuje optimální hmotnosti, která by u špičkových zvířat měla být kolem 6 kg, což je průměrná jateční váha králíka. Větší zvířata (k 7 kg) však už působí hrubším a neharmonickým dojmem, ke šlechtění je však vhodné je využít. Tvar a typ jsou pozice vykazující v posledním desetiletí významné zlepšení. Šlechtitelskou prací byl zlepšen tvar zadní partie, u samic byl omezen výskyt výraznějších laloků. Většina králíků se prezentuje širokým, mohutným a dlouhým tělem, dostatečně výraznou hlavou a silnými ušními boltci s délkou kolem 14 až 15 cm. Poněkud slabším místem jsou hrudní končetiny, mohly by být silnější. Rezervy jsou i v kvalitě srsti, u části králíků je delší nebo naopak kratší, což působí velmi rušivě. Rovněž hustota srsti by měla být větší. Při křížení je vhodné si uvědomit, že i v charakteru, hustotě a pružnosti srsti jsou rozdíly mezi moravským modrým a vídeňským modrým.
Tento druh páva patří do třídy ptáci, nadřádu letci, řádu hrabaví, čeleď bažantovití. Je nazýván také jako páv korunkatý, indický nebo obecný. Páv modrý dorůstá do velikosti až 2,2 m a váží až 6 kg. Je zde velký rozdíl mezi samcem a samicí.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Kolem očí má bílé linky, spodní část hlavičky pod zobákem a částečně na krku je purpurově zelená. Na hlavě má vysokou korunku zelenomodrých per. Na zádech je peří zelenohnědé a jeho odstín určuje budoucí barvu per na vlečce. Pera ocasní vlečky totiž postupně dorůstají právě z těchto zelenohnědých zádových per. Nadocasní pera mohou měřit až 160 cm, celkově potom páv může měřit až kolem 230 cm. Na vlečce mívá kolem 200 ok, v závislosti na věku samce. Barva nadocasních per je zelená až zelenohnědá a na jejich konci je duhově barevné oko. Tato pera v červenci každoročně vypadávají a během zimy dorůstají nová. Samci potom vypadají dost neupraveně a jsou si toho vědomi, takže se moc nevystavují na odiv. Korunky narůstají pávatům již po měsíci, ale krásná nadocasní pera s oky rostou pavím samcům až třetím rokem. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná.
Samice páva má hnědošedou barvu, zelený krk s purpurovým leskem a vysokou korunku zakončenou zelenými pírky. Spodní část pod zobákem až ke krku má béžovou a stejně jako samec má bílé linky kolem očí. Břicho je světle béžové do hněda s hnědým žíháním. Samička je menší než samec, dosahuje délky asi 85 cm a váhy do 4 kg, ale chová se k ostatním zvířatům dominantněji než on. V případě ohrožení nebo obrany kuřat dokáže roztáhnout ocasní pera do vějíře a pustit se do křížku i se psem, pokud se cítí ohrožená. Existuje několik mutací páva, nejčastější je bílý páv anebo strakatě bílo-modrý.
Páv je již po tisíce let okrasným ptákem chovaným po celém světě, a to nejen v zoo, ale často i v zámeckých parcích nebo soukromých chovech.
Toto plemeno vzniklo v Rakousku asi na začátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická bílá srst a modré oči. Ideální váha je kolem 5 kilogramů. Uši jsou dlouhé asi 11 cm.
Chov
Toto plemeno se také řadí k těm nenáročným, navíc s ním často začínají chovatelé začátečníci. I u tohoto plemene je důležité udržovat čistotu v jeho kleci kvůli bílé barvě jeho srsti. Tento králík je chován hlavně pro maso a kožešinu, ale je součástí i řady výstav.
Toto plemeno patří k našim nejstarším národním plemenům, jak toto plemeno ale vzniklo, není jisté.
Vzhled
Jeho váha je kolem 6 kilogramů. Jeho končetiny jsou trošku kratší, má modrou srst (jak již název napovídá), oči mají modrošedou barvu. Délka srsti je kolem 4 cm. Uši jsou vzpřímené.
Chov
Moravský modrý králík není tak náročný na krmivo, jako předcházející druhy. Je třeba ale dbát na to, aby tento králík nebyl překrmován, protože to by ovlivnilo jeho plodnost a zároveň i stavbu těla. Kožešina moravského modrého králíka je žádaná, a aby byla zachována její kvalita, je třeba králíka chránit před přímým slunečním zářením, které by kvalitu mohlo negativně ovlivnit.
Obrázky
Odkaz na fotografie moravského modrého králíka na googlu: moravský modrý foto.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a p
Toto plemeno patří ke slovenským národním plemenům.
Vzhled
Zavalité tělo a modrá srst jsou pro něj typické. Podsada srsti je modrošedá. Barva očí je hnědošedá. Délka uší je kolem 9 cm. Jeho ideální váha se pohybuje kolem 2,75 kilogramu.
Chov
Toto plemeno není náročné na chov. Protože se toto plemeno chová pro svou kožešinu, je třeba ji udržovat a chránit ji před slunečním zářením a nečistotami.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.