Zajímá vás téma VEŠ PARAZITUJE? Tak právě pro vás je určen tento článek. Všenka psí je zřejmě dědictvím, které si zdomácnělý pes přinesl od svých předků. U psů chovaných v dobrých podmínkách a v čistotě se všenka psí objevuje jen vzácně, zanedbaná zvířata, držená jen u boudy, jsou však napadena často. Pokud pes získá stykem s potulnými psy tuto nadílku do kožichu, lze se jí poměrně snadno zbavit vykoupáním v insekticidu a pečlivým vyčištěním psího obydlí. Zásah je nutno opakovat asi po týdnu, aby se zničily i všenky z hnid, které zásah přežily.
Co je to všenka psí
Jsou dva hostitelé, a to veš psí a všenka psí.
Veš psí
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Veš psí se na člověka nepřenáší, ale naopak je to možné. Veš lidská však nemůže přelézat na psa a zpět, protože má drápky uzpůsobené lidskému vlasu a na chlupech psa se neudrží.
Veš dětská (Pediculus humanus capitis) nebo také vlasová či hlavová žije v lidských vlasech, nejčastěji však bývá nalézána u dětí. Zejména v poslední době se daleko častěji než dříve vyskytuje také ve vlasech dospělých lidí. Jedná se o parazitický plochý bezkřídlý hmyz šedé barvy, který nepřenáší žádné specifické infekční onemocnění. Veš dětská je dlouhá 2 až 4 mm, samička klade denně 3 až 4 vajíčka, která připevňuje svými výměšky pevně k vlasu v těsném sousedství pokožky – hnidy. Žije asi 3 týdny a za tu dobu naklade až 150 vajíček. Rychlost vývoje pak závisí na teplotě. Z vajíček se líhnou po 5 až 10 dnech larvy (nymfy). S růstem vlasů se hnidy vzdalují od kůže a obecně platí, že hnidy vzdálené více než 0,5 až 1 cm od pokožky jsou vylíhlé nebo mrtvé. Larvy jsou přibližně 1 mm dlouhé, podobné dospělcům, sají krev, nemohou se rozmnožovat, z nich se pak asi za 20 dnů stávají dospělé vši. Mimo tělo přežívají vši 24 až 48 hodin. Veš nelétá ani neskáče, pohybuje se pouze lezením. Při vyčesání na zem se ale pěkně rychle rozlézá a hledá dalšího hostitele, takže vyčesávat jen tak v místnosti nebude to pravé, radši třeba nad vanou. Mytí hlavy běžnými šampony nechává vši zcela v klidu.
Prognóza léčby svrabu je velice příznivá, i pokročilá stadia nemoci lze úspěšně léčit. K léčbě dříve užívané koupele antiparazitárními prostředky se již nepoužívají pro obtížnou aplikaci a toxicitu preparátů. Léčba je tak možná opakovanými injekcemi nebo léky podávanými ve formě spot on (ampulka léku, který se vetře do kůže na kohoutku). Pro léčbu koček nelze používat preparáty, kterými se léčí lidé. Tyto léky jsou pro kočky toxické! Ani jiné preparáty zevně aplikované na postižená místa nelze používat, protože kočky je olížou, očistí se a tím je preparát neúčinný, naopak může způsobit kočce vážné zdravotní problémy.
Přenos parazita se děje jednak přímým stykem koček, jednak sdílením společných pelechů. Od koček se mohou nakazit i králíci, méně často psi. Psi bývají postiženi obvykle zákožkou Sarcoptes scabiei, ta u koček parazituje spíše vzácně. U myší, potkanů a křečků parazituje Notoedres muris, u člověka Sarcoptes scabiei, var. hominis. Není však vyloučeno nakažení člověka i svrabovkou kočičí (Notoedres cati). K přenosu parazita dochází v teple a při velmi blízkém kontaktu nemocné kočky s člověkem (v posteli).
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou moc pohyblivé, při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky ani neodskočí jako blecha. Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespodu na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí psí vši jsou méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm. Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem. Kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm, tedy viditelný pod mikroskopem. Má zavalité tělo, rychle se pohybuje, takže se snadno šíří mezi hostiteli. Je původcem svrabu, který se přenáší jak přímým stykem, tak i z dek a hřebenů. Zákožka psí nemusí cizopasit pouze na psovi, ale může přecházet i na jiné hostitele, například na člověka. Vývoj se děje na hostiteli (vajíčko – larva – dospělec). Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Chodbičky jsou viditelné okem a jsou tam, kde je kůže nejtenčí. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem a do ranky vylučují jedovaté látky, takže kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na psovi zákožku poznáte nejprve tam, kde je pes nejméně osrstěn, tedy na břiše či vnitřní ploše stehen. Odtud se pak šíří dále. Kůže je na těchto místech zanícená, odlupuje se v šupinách a postupně dochází k vypadávání srsti. Postižená místa silně svědí a pes se úporně škrábe, čímž si může způsobit i rozsáhlá poranění.
Léčba je dost komplikovaná. Nejprve se musí určit nemoc a poté veterinární lékař doporučí přípravky, které svrab vyléčí. Nejčastěji se používají různé koupelové kúry a poté i speciální léky. Důležitá je dezinfekce okolního prostředí. Postiženého psa je nutné ihned oddělit od ostatních zvířat a dezinfikovat i předměty, se kterými přišel do styku.
Tasemnice je malý plochý červ, který se skládá z článků (může dosáhnout délky několika milimetrů až metrů). Častěji než štěňata a mladé psy tasemnice napadá oslabené dospělé psy. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice – boubel. Parazitují ve střevech, odebírají živiny hostiteli a množí se vylučováním jednotlivým tělních článků do trusu.
Charakteristickým příznakem napadení zvířete tasemnicí je zejména přítomnost pohyblivých článků tasemnice v trusu psa nebo v okolí řitního otvoru, podobajících se semínkům okurky nebo rýži. Dále také otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy, hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže. Zde můžete vidět fotografie, na kterých jsou vidět psovská hovínka s kousky tasemnice.
K napadení dochází buď požitím mezihostitele (například blechy), nebo syrového masa, popřípadě vnitřností s boubelem.
Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem. Také je vhodné pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa. Například u fen zůstávají tito parazité (škrkavky) v těle v jakési „spící podobě“ a jsou aktivováni probíhající březostí, přičemž infikují štěňata, a to jak v těle matky, tak poté po porodu při sání mateřského mléka.
Nezapomínejte také na odblešení, blecha a všenka psí přenášejí tasemnici psí a velmi často se pes nakazí taky touto cestou. Pes se škrábe a kouše a přitom snadno spolkne nakaženou všenku nebo blechu, se kterou se do jeho těla dostává i boubel tasemnice, která zraňuje střevní sliznici přísavkami a háčky na hlavičce a vylučuje pro psa jedovaté zplodiny své látkové výměny. Také ochuzuje psí organismus o živiny a látky z natrávené potravy, protože dospělá tasemnice parazituje právě v tenkém střevě, kde probíhá hlavní vstřebávání živin z potravy. Drobná poranění střevní sliznice se navíc mohou infikovat bakteriemi.
Pes nakažený tasemnicí hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice u psa vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek.
U psa se vyskytuje více druhů tasemnic, které se mohou lišit svojí velikostí či druhem mezihostitele. Mezi nejčastější druhy tasemnice u psů patří například tasemnice psí, tasemnice vroubená či tasemnice hrášková. Tasemnice napadá především zranitelnější cílové skupiny, respektive starší psi nebo naopak štěňata.
Klíšťata jsou přenašeči závažných infekčních onemocnění a způsobují kožní obtíže. Je prokázána možnost přenosu až 150 různých infekcí z klíšťat na teplokrevné tvory.
Sezona klíšťat trvá od dubna do října. Klíště vyhledává teplokrevné živočichy, na nichž parazituje sáním jejich krve. Klíště je především v travním porostu a nízkých křovinách. Klíšťata jsou přenašeči a zároveň také hostitelé bakterií. Nákazu přenášejí šťávami, které vyloučí při zakousnutí do rány, aby v místě vpichu omezili srážlivost krve (podobně je tomu i u komárů). Sliny klíšťat obsahují také látky, které potlačují imunitu napadeného organismu. Na přenosu nákazy se muže podílet také střevní obsah klíštěte.
Onemocnění přenášená klíšťaty jsou způsobena bakteriemi, prvoky, viry a v jednom případě i toxinem. Nejčastějším a nejdůležitějším onemocněním přenášeným klíšťaty je v našich podmínkách lymská borelioza. Pomocí klíšťat rodu Ixodes je přenášena jak na člověka, tak i na psy. Původcem onemocnění je bakterie Borelia burgdorferi, kterou je infikováno 10–20 % klíšťat v Evropě.
Borelie ovlivňují imunitní systém tak, že nejprve vznikají v různých orgánech chronické záněty, poté dochází k jejich trvalému poškození. Příznaky této nemoci jsou: nespecifické zhoršení celkového zdravotního stavu, vysoké horečky, záněty kloubů (otoky, kulhání, odmítání pohybu), zvětšení mízních uzlin, zhoršení funkce ledvin nebo neurologické příznaky v pozdních stadiích nemoci (neurologické deficity nebo selhání ledvin).
Klíště před vyndáním nenatírejte krémem, olejem ani lihem, ztrácí pak svou pevnost a snadněji se přetrhne. Zbytek klíštěte se pak velmi špatně odstraňuje. Klíště uchopte speciální pinzetou tak, abyste je příliš nezmáčkli. Pokud se vám podaří klíště přetrhnou a hlavička zůstane zakousnuta v kůži psa, tak zajděte k veterináři, který zbytek klíštěte odstraní.
Klíště je také možné odstranit pouze vytočením pomocí vatové štětičky, což ale způsobuje, že klíště je mačkáno a tím vypouští nasátý obsah zpět do ranky.
Hyne-li klíště, vypouští do svého hostitele velké množství infikovaných slin, a tak dochází k dalšímu vstřebávání infekce kůží. K nákaze hostitele může tedy dojít jak při sání, kdy klíště vypouští sliny do rány, tak při odstraňování klíštěte, je-li zmáčknuto a do ranky je vtlačen jeho obsah. Proto je nutné při vyndávání klíštěte nepoškodit jeho napité tělo. Kývavým nebo točivým pohybem (je jedno v jakém směru) klíště vytáhnete.
Vždy je třeba zkontrolovat, zda je klíště celé. Místo, odkud bylo klíště odstraněno, je třeba potřít dezinfekcí (líh, Jodisol, Betadine). Klíště nelikvidujeme tím, že ho rozmáčkneme, ale spálíme ho nebo utopíme.
Nejlepší prevencí onemocnění přenášených klíšťaty je zabránit jejich
Dravčík kočičí (cheyletielóza) je roztoč, který parazituje na povrchu kůže koček (dravčíci u koček, kočičí paraziti v srsti), kde se živí tkáňovým mokem. U dospělých koček způsobuje tento parazit v srsti většinou mírné ložiskové změny nebo se neprojeví vůbec a kočka je pouze přenašečem. U koťat je však průběh onemocnění mnohem výraznější.
Dravčíci svou přítomností způsobují exfoliativní dermatitidu, což se projeví zarudnutím kůže a tvorbou šupin, které nacházíme v srsti kočky. Šedožlutí dospělci dravčíků jsou velcí až 0,8 mm a připomínají lupy – říká se jim také „pochodující lupy“. Onemocnění provází svědivost různého stupně. Nejčastější lokalizací je krk a záda.
Onemocnění potvrdí veterinární lékař mikroskopickým vyšetřením vzorků, které získá ze srsti. Odběr vzorku pomocí lepicí pásky, která se poté prohlédne pod mikroskopem, je pro kočku nebolestivý. Vždy se ale nemusí podařit takto parazita zachytit, protože kočky jsou velmi pečlivé při starosti o srst a spoustu parazitů slížou, a navíc u dospělých koček je počet parazitů nízký. Srst kočky se tedy musí vyšetřit pečlivě. Další metodou odběru vzorku je kožní seškrab a vyšetření vytrhnutých chlupů, na kterých se vyskytují vajíčka dravčíků.
Jak zlikvidovat dravčíka
Léčba dravčíkovitosti spočívá v podání akaricidních přípravků ve formě spot-onu, spreje nebo koupele. Pokud chováte více koček, je třeba ošetřit všechny, protože dravčíkovitost je velmi nakažlivé onemocnění. Riziko přenosu je velké hlavně tam, kde je velká koncentrace zvířat a kde jsou ve vzájemném kontaktu (burzy, výstavy, chovné stanice, útulky).
Veš psí (Linognathus setosus) má bílou barvu a saje krev. Ani jeden druh nenapadá člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a psa tak intenzivně dráždí, pes se škrábe, čímž si může poranit kůži a do rány si následně může zanést i infekci.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou vši příliš pohyblivé, při rozhrnutí srsti lze vidět přisátou veš, jež se nesnaží prchnout jako všenka ani neodskočí jako blecha. Vši se vyskytují na hlavě (zvláště na čenichu, dále v těsném okolí pysků, očí a uší), též na krku (zespodu) a v hrudní oblasti. Při výrazném přemnožení se pak zdržují kdekoliv. Vši přilepují na jednotlivé chlupy hnidy, které se poměrně pevně drží. Psí vši jsou méně časté než blechy. Pes je získá pouze při kontaktu se zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Ochranu proti vším zajišťují rovněž antiparazitární přípravky (viz výše).
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, mají žlutohnědou barvu, jsou ploché s krátkými silnými hákovitými drápky na konci každé končetiny, které používají k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psy napadající druh Trichodectes canis může být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Všenka se podobá jak vzhledem, tak způsobem života vši. Všechna vývojová stadia i dospělí jedinci se však živí kožním mazem a vrchními vrstvičkami zrohovatělé pokožky a jen příležitostně sají krev. Je také mnohem pohyblivější než veš, takže při pokusu o chycení se snaží co nejrychleji schovat. Tělo všenky má šedavě bělavou barvu a mnohem širší hlavu než veš. Všenka psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývojová stadia všenky jsou stejná jako vývojová stadia vši. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá všenka. Nález hnid tedy znamená, že pes může být napaden jak vší psí, tak všenkou. Přítomnost parazita vyvolává škrábání a kousání, které může vést k poranění kůže a následné infekci. Všenky hubíme stejně jako vši a blechy.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.