TŘEZALKA TEČKOVANÁ je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Družný, živý, hravý, majetnický a bystrý společenský pes, takový je francouzský buldoček.
Povaha
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Další významnou složkou stravy králíčků jsou byliny, těmi snad nepohrdne žádný králíček, zároveň ale ve velkém množství mohou u dospělých králíčků způsobit řadu problémů. Také je třeba si uvědomit, že není bylina jako bylina, a stejně tak významné je i místo, odkud byliny pochází. Pro králíčka jsou zcela nevhodné byliny pocházející z polí, nebo z jejich blízkosti (pravděpodobně i je zasáhlo hnojení), z trávníků ve městech (často se zde venčí psi, což může u králíčků způsobit vážné zdravotní komplikace), z blízkosti silnic (byliny jsou znečištěny výfukovými plyny).
Bylinky může králíček jíst sušené i čerstvé, tady se zase doporučuje jen dávat pozor na rozumné množství sušených bylin obsahujících velké množství vápníku.
Mezi pro králíky vhodné bylinky patří anýz (pomáhá trávení), bazalka (zklidňuje a povzbuzuje chuť k jídlu), borůvkové listí, brutnák lékařský (vysoký obsah minerálů může ve vysokých dávkách poškodit játra), echinacea (zlepšuje imunitu), heřmánek (pomáhá při zažívacích problémech a při onemocněních dýchacích cest), hluchavka, chrpa (králíček jí jen květy!), jahodníkové listí, jetel (mladý jetel může silně nadýmat a způsobit průjem), jitrocel kopinatý (protizánětlivý, pomáhá při zažívacích potížích), jitrocel větší (také protizánětlivý a tiší zažívací problémy), kokoška pastuší tobolka (zastavuje krvácení, je absolutně nevhodný pro březí samice!), kontryhel, kopr (obsah řady vitamínů, povzbuzuje chuť k jídlu a trávení, tlumí křeče), kopretina, kopřiva (močopudná, používá se zvadlá nebo usušená!), koriandr, kostival lékařský, levandule, libeček (ledvinové a žaludeční problémy, nepodává se březím samicím!), lískové listy, majoránka, malinové listy, máta peprná (podporuje trávicí ústrojí, prokrvení i tvorbu žluči), mateřídouška, meduňka (protikřečové účinky, pomáhá při nadýmání), měsíček (zklidňující účinek, používají se květy!), oregano (pomáhá se střevními potížemi, při léčbě kokcidiózy), ostružinové listí (vysoký obsah kyseliny tříslové, pokud je na listí i trní, tak se podává jen sušené), pampeliška (močopudný účinek, používají se kořen, listy i květ), pelyněk (králíčkům se podává málokdy obsahuje thujon), petrželí (vysoký obsah vápníku a nepodává se březím samicím!), podběl (protizánětlivý), řeřicha (povzbuzuje chuť k jídlu, podporuje látkovou výměnu a je močopudná, podává se také ve velmi malém množství), rozmarýna, růže (králíčkovi se nepodává jako strava růže kupovaná v obchodu, z růže má rád listy bez trnů a květy), rybízové listí, řebříček (nachlazení, problémy s ledvinami, močovými cestami a měchýřem), sedmikráska (podporuje hojení při onemocnění plic), slunečnice (okvětní lísky a rostlina, nikdy se králíčkovi nepodávají slunečnicová semínka!)
Součástí stravy králíků jsou i byliny (v nevelkém množství). Pokud se chovatel rozhodne ozvláštnit jídelníček králíků právě bylinkami, musí mít jistotu, že ví, o jakou bylinu se jedná. Nesmí dojít k žádné záměně. Důležitý je také původ bylin. Byliny pocházející z blízkosti silnic a psích parků jsou často znečištěné výfukovými plyny nebo psími výkaly, oboje může u králíka vyvolat vážné zdravotní komplikace. Chovatel může podávat králíkům byliny sušené i čerstvé. Výhodou bylinek je nejen to, že králíkům chutnají a obvykle dobře voní, ale také často mají různé léčivé účinky. Pro podporu trávení králíka je výhodný třeba anýz, heřmánek, jitrocel kopinatý, jitrocel větší, kopr, máta peprná, meduňka, oregano, řeřicha. Vhodné jsou také bazalka, borůvkové listí, brutnák lékařský, echinacea, hluchavka, chrpa, jahodníkové listí, jetel, kokoška pastuší tobolka, kontryhel, kopretina, kopřiva, koriandr, kostival lékařský, levandule, libeček, lískové listy, majoránka, malinové listy, mateřídouška, měsíček, oregano, ostružinové listí, pampeliška, pelyněk, petržel, podběl, rozmarýna, růže, rybízové listí, řebříček, sedmikráska, slunečnice, šťavel kyselý, šťovík, třezalkatečkovaná, tymián a vojtěška. Některé byliny jsou ale ve větším množství jedovaté, případně není vhodné užívat celé byliny, například u chrpy jí králík jen květy, stejně tak je to i u měsíčku. Větší množství jetele zase může vyvolat nadýmání a průjem, kokoška pastuší tobolka se zase v žádném případě nesmí podat březím samicím, mohla by u nich vyvolat potrat, stejně tak je to i u libečku a petržele. Kopřiva se zase musí používat zvadlá nebo usušená, nepodává se čerstvá. Ostružinové listí se zase podává jen usušené, pokud jsou na něm i trny. Z pampelišky se zase využívá jak kořen, tak i listy a květ. Stejně tak pelyněk se podává jen v malé množství, protože obsahuje thujon, který je jedovatý. Ze slunečnic králík nesmí zase nikdy dostat slunečnicová semínka.
Jedovaté jsou i další byliny, které se nesmí králíkovi nikdy podávat, například: bažanka vytrvalá, blatouch bahenní, bledule jarní, bolehlav, česnek medvědí, halucha, hrachory, jmelí bíle, kapraď samec, konvalinka vonná, lilek černý, lýkovec jedovatý, mák, náprstník červený, ocún jesenní, oměj šalamounek, prvosenka jarní, pryskyřník prudký, přeslička, rulík zlomocný, sasanka hajní, sněženka předjarní, starček přímětník, vlaštovičník větší, vratič obecný.
Mainská mývalí kočka se řadí ke středním až velkým polodlouhosrstým plemenům. Tělo by mělo být svalnaté a dlouhé s širokou hrudí. Krk je středně dlouhý, u kocourů silnější než u koček. Tlapky jsou velké a kulaté s huňatými chomáčky mezi prsty. Ocas by měl být stejně dlouhý jako tělo a pokrytý dlouhou splývavou srstí. Hlava je v porovnání s tělem malá. Oči mají být velké, kulaté a posazené šikmo, jejich barva bývá zelená, zlatá či měděná. Bílé kočky mohou mít oči modré nebo nestejně barevné. Mainka má velké, vysoko postavené uši, jež jsou u kořene široké a na koncích zašpičatělé. Srst mainské mývalí kočky je hedvábná a příjemná na dotek. Na přední straně těla je srst o něco kratší než na zadní. Co se týče barvy, povolené je modré, zlaté, červené, bílé, krémové, černé, stříbrné, želvovinové a modře želvovinové zabarvení nebo tečkovaná, mramorová či tygrovaná kresba. Maine Coon cat mívá často bílý límec, rty nebo bradu.
Barevné variety border kolie jsou velice rozličné, přípustné jsou v podstatě všechny barvy, nikdy by však nemělo výrazně převládat bílé osrstění. Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, bílá špička ocasu, bílé břicho, bílá lysina). Mezi další patří například hnědobílá, blue merle, red merle, tricolour. V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje u zvířat.
Barvy border kolie: černobílá, černobílá s pálením – tricolour, modrobílá, modrobílá s pálením, blue merle, blue merle s pálením, hnědobílá, hnědobílá s pálením, lila bílá, lila bílá s pálením, red merle, red merle s pálením, australská červená, sable, ostatní (tečkovaná, žíhaná, dubl merle, extrémně bílá).
Petechie se obvykle vyskytují jako skupina teček (ne jako jedna ojedinělá tečka). Mohou se objevit náhle nebo i po nepatrném zranění. U zdravého psa se petechie mohou dále vyskytnout po alergické reakci, při nedostatku vitaminu C či po zvracení. Tyto červené tečky, respektive pupínky na kůži, mívají velikost od jednoho milimetru a uvnitř obsahují krev. Petechie se tedy jeví jako výsev velice drobných prokrvácených míst v kůži (hemoragie), která pak vypadá jako rudofialově tečkovaná. Příčina jejich vzniku může být pestrá, ale v zásadě se vždy jedná o narušení celistvosti drobných podkožních krevních cév (kapilár).
Objevují se i příznaky specifické pro onemocnění, která petechie vyvolávají. Mezi nejčastější onemocnění a příznaky způsobující petechie patří lupus erythematodes (únava, bolest kloubů, padání srsti), leukémie (únava, pocení, nechutenství, chudokrevnost), zánět cév (skvrny na kůži, únava, teplota, krev v moči).
Tok pávů je notoricky známý – samec doširoka roztahuje své ocasní krovky, naparuje se před slepicemi a většinou hlasitě křičí. O hnízdění se samec nijak nestará a každá ze slepic si buduje vlastní hnízdo, kterým je mělký dolík v zemi, ukrytý v trávě nebo mezi keři. Samice snáší 4 až 8 vajec, která jsou žlutobílá, nepravidelně jemně tmavě tečkovaná. Na snůšce sedí samice 28 dní a o kuřata se stará rovněž sama, vodí je za potravou a ochraňuje je. Po skončení toku samcům vypadávají ozdobná ocasní pera.
Bengálská neboli leopardí kočka si i přes svou domestikaci zachovala jisté rysy poukazující na její divoký původ. Po divokých předcích jí zůstalo především zbarvení srsti s kresbou, která může být buď mramorovaná, nebo tečkovaná.
V chování není tato kočka příliš divoká ani agresivní. Je však velmi aktivní: vyžaduje činnost, pozornost, všechno ji zajímá a nic jí neunikne.
Chová se jako normální kočka, ovšem kočka v pravém smyslu slova. Rozhodně neproleží celý den na gauči, je zvědavá, živá, temperamentní. Rozhodně vám doma nebude dělat pouze orientální doplněk nebo zvířátko na ukazování. Nechat se okouzlit vzhledem této kočičky je velmi jednoduché. Proto je velmi důležité si její pořízení dopředu dobře rozmyslet a zjistit si, jaké požadavky má tento domestikovaný leopard na nás.
V první řadě by stejně jako ostatní kočky měla mít k dispozici škrabadlo a hračky k ukojení hravého ducha. To je skutečně nutnost, protože je to kočka nesmírně inteligentní, zvídavá a chytrá a potřebuje se zabavit. Nepřítomnost škrabadla by nesla velmi nelibě, mohl by to odnést váš nábytek.
Bengálské kočky jsou inteligentní, zvědavé, aktivní, ale především velmi temperamentní plemeno, za což může jejich divoký původ. Jsou tudíž i výbornými lovci a nemělo by vás tedy překvapit, když se vám přijde pochlubit se svým úlovkem, třeba i v podobě ptáka, krtka či menší lasičky. Mimo to je bengálská kočka velmi hravá, což jí vydrží až do dospělosti. Má velmi ráda společnost a soužití s jinými kočkami či psy bývá naprosto bezproblémové.
Bengálské kočky dokážou zaujmout bdělou povahou, svou živostí a jedinečně rychlými pohyby. Potřebují si hrát a šplhat a nic pro ně nemůže být dost bláznivé. Mají rády prostor, milují hru, společnost a jen tak se nepodřídí klidnému prostředí. Vzhledem ke své inteligenci dokážou rozpoznat složité souvislosti. Tento fakt usnadňuje jejich výchovu, takže je člověk může velice rychle naučit, že stoly nebo jiná určitá místa v domě jsou tabu. Exotičtí pokojoví tygři a leopardi bezvadně vycházejí s dětmi, jsou bdělými pozorovateli a chovají se nadmíru přátelsky. Vůči svému člověku jsou velmi přítulní a mazliví. Klín nebo ramena milovaného člověka se brzy stávají oblíbenými místečky bengálských koček. Soužití s jinými kočkami funguje bez problémů, protože „bengálky“ nemají sklon k agresivnímu chování. Neodolatelně je však přitahuje voda. Znalci tohoto plemene občas svá zvířata potěší velkou mísou s vodou, v níž plave míček nebo list. Touto hračkou se mini leopardi dovedou zabavit celé hodiny, ale samozřejmě přitom zaplaví celý byt. Akvária je lepší pro jistotu zabezpečit krytem – jinak by mohl rybičkám hrozit brzký konec, dále je zde riziko i pro samotnou kočku. Velice oblíbené jsou pak zvýšené posedy, z nichž mohou nerušeně pozorovat celé okolí.
Zamilovat si tento druh kočky je opravdu velmi jednoduché, horší je udržet svou lásku na uzdě, jelikož se velmi brzo může stát, že počet jedinců pro svou dokonalou krásu a povahu naroste do velmi vysokých čísel.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se přede