Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.
Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.
Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.
Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.
Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.
Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).
Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Terárium pro hada se odborně nazývá vivárium. Jeho velikost volíme podle zvoleného druhu hada. Vzhledem k tomu, že různé druhy mají různé velikostní požadavky, měli bychom se informovat prostudováním odborné literatury. Všeobecnou zásadou ovšem je, že délka terária by měla být minimálně tři čtvrtiny délky hadího těla. To platí pro zemní hady, u hadů stromových a šplhavých totéž platí pro výšku terária. Vivárium by mělo být dobře větrané, nesmí v něm však vznikat průvan, vhodné je, pokud je větrací mřížka ve stropě terária, takovéto odvětrávání je pro hady dostatečné. Co nesmíme opomenout, je velikost větracích otvorů, mláďata se protáhnou velmi úzkými prostorami, proto nejsme-li si jistí, zda nehrozí útěk hada, zajistíme větrací otvory pro jistotu pletivem. Pozor i na dvířka, obzvláště na ta posuvná, stačí špatně dovřít a plaz si rychle najde cestu na svobodu. Přesto nevolíme vivária s dvířky ve stropě, manipulace seshora je pro hada stresující, jelikož v přírodě mu právě shůry hrozí nejvíce nebezpečí.
Vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože před svlékáním se spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň bude sloužit i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Vzhledem k tomu, že had potřebuje místo k vyhřívání, volíme buď osvětlení s výhřevnou žárovkou, nebo topný kámen, či kabel. Rozhodně nesmí chybět UV žárovka či zářivka. Velikost vyhřívacího místa by měla být taková, aby postačila i v dospělosti. Abychom mohli teplotu kontrolovat, je nutné pořídit si teploměr. Po ruce by měl být i vlhkoměr, abychom zjistili, zda v teráriu není příliš nízká, nebo naopak vysoká vlhkost.