SURIKATA DÉLKA ŽIVOTA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Na jedné straně roztomilé zvířátko, které si vás v ZOO, stojíce za zadních nožkách, se zájmem prohlíží, na straně druhé obětavý bojovník, který kvůli potravě nebo obraně své skupiny zaútočí i na jedovatého hada nebo štíra. Je totiž vůči jejich jedu imunní.
Co je to surikata
Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.
Ve svém příspěvku ZAKRSLÝ KRÁLÍK - DÉLKA ŽIVOTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michaela Rošková.
My jsem měli zakrslého králíčka "teddy", Leontýnku :-). Měla kolem klece v pokoji svůj ohraničený výběh, do klece chodila jen spát. Byla velmi učenlivá, čistotná, hodná. V březnu 2020 "oslavila" 10.narozeniny a v květnu nám navždy odešla :-(. Když budete mít na králíčka čas, můžu jen doporučit. A nemarodila, chodila jen na očkování.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Radka.
Dobrý den, dnes nás také opustil náš Teddy králíček po deseti letech.
Hodný a učenlivý králíček a kamarád našeho pejska.
Ve svém příspěvku VYKUSOVÁNÍ CHLUPŮ U ZAKRSLÉHO KRÁLÍČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Dušková.
Dobrý den, nemá prosím někdo zkušenosti s tím, že si zakrslý králík začal vykusovat chlupy? Nejprve na břiše, teď si okusuje i přední packu. Chlupy má vykousané až na kůži. Králíkovi je 5 let. Byli jsme s ním na veterině, tam mu diagnostikovali zánět močového měchýře, ale na problém s chlupy doporučili jen měsíčkovou mast. Za odpovědi předem děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ilona Dvorakova.
Já to znám od samiček, když se mají narodit malí králíčci, tak maminka si v trhá chlupy až na kůži, aby mohla kojit jednak, lépe drží a najdou bradavky a jednak těmi chlupy přikrývá králíčky, aby jim nebyla zima a odkrývá. Někdy jsou i králíci kluci zmatení, na kastrovaného kluka mě skočila samice a on si začal stavět hnízdo a dělat důlek. Za krkem to bývá vlhčí kůže. Není to holka? Nám prodali v City Parku ve Zverinexu Boba a pak jsme zjistili, že to je Bobinka a čeká malé.
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Ve svém příspěvku SURIKATA NA PRODEJ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Drahomira vesela.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je možné chovat surikatu doma a zda je možno toto krásné zvířátko vůbec sehnat. Prosím o kontakt na mláďátka, děkuji moc za odpověd. Přeji krásný den Vesela
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
V naší poradně s názvem NEMOCI STARÝCH PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelová Vlaďka.
Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, konzultaci. Moje fenečka, nyní má 14 let.Vím, je to už úctyhodný věk. Již 3-4 měsíce 24 hodin denně rychle dýchá, jako by běžela maraton.Opravdu 24 hodin denně.Nemůžu se na ni už dívat ani její rychlý dech poslouchat. Brečela bych nad ní od rána do večera. Chodíme pravidelně k veterináři, má nedomykavost chlopně, na její onemocnění prý žádný lék není. Je ochrnutá cca 10 let, začaly jí bytnět obratle a přestala chodit. Pohybuje se pouze pomocí předních nožiček. Byla i na operaci v Brně na klinice Jaggy,cca 4 roky zpět, operace však nebyla úspěšná.
Dle sono břicha má větší játra i močový měchýř, protože jí moč odchází nepravidelně.Dávám jí pleny několikrát denně, ale to mi vůbec nevadí.Ráda to pro ni udělám. Terezka je moje srdcovka.Před 3 měsíci měla opakovaně několikrát vyšší kortizol, potom se upravil. Vůbec nevím, z čeho její celodenní rychlé dýchaní může být. Má také zvětšené bříško, zřejmě od větších jater a močového měchýře.Pan doktor, ke kterému jezdíme si myslí, že je to od její nefunkční páteře.Ale 24 hodin denně se mi moc nezdá. Na její velmi rychlé dýchání pro ni nemá žádný lék. Moc se o ni bojím, že srdíčko tuto námahu nezvládne. Moc mě trápí její neutěšený stav a prosím moc o radu a pomoc pro Terezku.
Pana doktora, ke kterému jezdíme nechci obcházet, jen bych se chtěla ujistit konzultací, že pro Terezku není opravdu žádná pomoc.
Děkuji Vám Koudelová Vlaďka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Z vašeho textu je cítit, jak svoji fenečku Terezku bezmezně milujete. Určitě jste s ní zažila krásné chvíle a umožnila jste jí šťastný život navzdory jejím zdravotním postižením. Nyní budete muset přijmout, že přichází závěr jejího života a stejně vroucně, jako dřív, jí být oporou při jejím odcházení. Fenečka si neuvědomuje své zdravotní problémy a vnímá je jako normální průběh svého života, i to zrychlené dýchání. Proto se ani vy tím nestresujte. Zůstaňte v kontaktu se svým oblíbeným veterinářem a společně ji umožněte láskyplný odchod z tohoto světa.
U závažnějších případů se doporučuje chirurgická terapie. Tato léčba spočívá v zavedení takzvaného stentu. Stent je uložen v plastovém pouzdře s atestem sterility, které zároveň slouží jako jeho zavaděč. Po vybalení z ochranného obalu je možné zavaděč se stentem zavést pod kontrolou bronchoskopu do průdušnice a částečně stent vysunout. Zavaděč je plastová trubička o průměru 3,33 mm, ve které je kolem radiokontrastního mandrénu svinutý stent. Unikátnost řešení firmy Dextronix spočívá v tom, že stent lze z obalu zavaděče vysunout až na 90 % délky, stent rozvinout a zase bezpečně bez poškození vtáhnout zpět. Vysouvání a zasouvání se děje pomocí mandrénu, který je jištěný plastovou pojistkou, jež nedovoluje úplné vysunutí stentu a jeho znehodnocení ve fázi usazování síťky a manipulace v průdušnici. Po bezpečném umístění stentu na správné místo se po odtržení pojistky stent mandrénem zcela vysune. Zavaděč a mandrén se následně skrze již plně rozevřený stent vytáhnou ven. Jakmile stent opustí zcela zavaděč (pouzdro), rozevře se pružná nitinolová síť do plného průměru daného typu stentu. V této fázi již není možno stent z průdušnice bezpečně vyjmout. Rozevřená pružná síť se „opře“ o stěny trachey a vyztuží kolabující prstence, takže průdušnice již nevratně drží požadovaný kruhový průřez, nebortí se a problémy s dýcháním jsou vyřešeny.
V celém procesu stentace průdušnice je nejsložitější určení vhodného průměru a délky stentu. Základem je kvalitní rentgenogram. U digitálních rentgenogramů se délka průdušnice od larynxu nad bifurkaci a její průměr snadno odečtou pomocí měřicího softwaru. Vždy se doporučuje několik snímků a několik měření, které poskytnou relevantní hodnoty a vyloučí eventuální chybu vycházející z deformace a zúžení průdušnice v momentě expozice. U analogových rtg. snímků je postup obdobný, ale je nutné předem vytvořit vlastní přesný přepočítávací faktor pro dané rtg. a kazetu k odečtení skutečných hodnot. Pro snadnější měření lze použít kalibraci na bronchoskopu, má-li přístroj rentgenkontrastní značky. Firma Dextronix dodává nyní nově i přesně kalibrovaný měřicí katetr s rentgenkontrastními značkami. Katetr se zavádí do jícnu, popřípadě i přímo do trachey, a lze s ním přesně odečíst požadované hodnoty. Jakmile jsou hodnoty trachey naměřené, musí se zvolit i odpovídající stent. Stenty se vyrábějí ve škále základních délek a průměrů, ale firma dokáže vyrobit na objednávku jakýkoliv rozměr.
Nitinolová slitina má takzvaný paměťový efekt, to znamená, že pokud je stent upleten na průměr 10 mm a je vložen do zavaděče, po jeho vysunutí se rozvine
Králík domácí se může dožít i 10 let, ale u králíků chovaných na maso, to není vhodné, protože pak je maso tuhé. Délkaživota je tedy dána i tím, k čemu je králík určen. U výstavních kusů může být délkaživota delší, než u těch chovaných pro zpracování jejich masa.
Než se rozhodnete pořídit si králíčka, je dobré si uvědomit, že délkaživota zakrslého králíčka je až 9 let. Není to tedy stejné jako u hlodavců (králíček mezi hlodavce nepatří!), které někteří lidé chovají doma, kde je průměrný věk zhruba 2 roky. U králíčků se průměrný věk pohybuje zhruba kolem 5 let. Králíček stejně jako člověk prochází během svého života několika fázemi. Nejprve je považován za miminko. Tato fáze trvá zhruba do 3 měsíců. Pak se dostává do pubertálního období, které je zhruba od 3. měsíce do 7. měsíce. Z puberťáka se pak stává dospělák, toto období zase trvá zhruba do 4. roku a potom nastupuje u králíčka stáří.
Vliv na délku života králíčka má také správná životospráva. Králíček by již od malička měl mít vždy dost aktivit, které by ho zabavily, aby se nenudil. Zároveň je důležitá pravidelná péče, nejen vozit ho k lékaři a kontrolovat jeho zdravotní stav, ale i věnovat se mu. Králíček je také společenský a je rád, když není sám, pokud bude neustále vystavován samotě, může to u něj vyvolat nejen psychické, ale i fyzické problémy. Také je důležité králíčkovi zajistit místo, kde se bude cítit bezpečně, a kde mu nebudou hrozit stresové situace. Stres totiž snižuje králíčkovi jeho „životnost“. Samozřejmě je také důležité nevystavovat králíčka nebezpečným situacím (např. otrava z pokojové rostliny, zásah el. proudem při překousnutí kabelu). Pro králíčka (stejně jako pro člověka) je také důležitá kvalita stravy, králíčka není vhodné odbývat nekvalitními granulemi, které obsahují například mnoho tuku a cukrů, taková strava bude mít na králíčka nakonec velmi špatný vliv. Je tedy vhodné se o králíčka starat tak, jako by to bylo vaše milované dítě, dopřát mu vše, co byste dopřáli vlastnímu potomkovi a on se vám odvděčí spokojeným soužitím s vámi.
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.
Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.
Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.
Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v&n
Rozměry kotce v králíkárně, nebo klece jsou dané velikostí plemene králíka, který je v nich chován. Minimální rozměry pro velká králičí plemena jsou 80 cm na výšku, délka kotce asi metr a půl a hloubka asi 70 cm. Pro střední plemena mohou být kotce menší. Výška jim stačí kolem 60 cm, délka asi metr a hloubka je zhruba stejná jako u velkých plemen. U malých plemen stačí ještě menší prostor, výška se pohybuje kolem 50 cm, délka kolem 70 cm a hloubka je také stejná. Chovatel si také musí uvědomit, že mu nestačí mít přesný počet kotců podle počtu králíků, je potřeba mít kotců více pro březí samice.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délkaživota je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.