ROZDÍL MEZI JORKŠÍREM A SHITZU je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Záměna srny/ srnce a laně/jelena
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdílmezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Ve svém příspěvku INJEKCE PROTI POČETÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Šandorová.
Dobrý den,mám fenku 6 let shi-tzu,od 29.8. hárá,neuhlídali jsme ji,a byla dnes asi 15 minut sama venku se psem,nejsme si jisti jestli došlo ke spojení,tak bych se chtěla zeptat,kdy mám s ní jít na injekci proti početí ,je možné ,že k ničemu nedošlo,ale nechci další štěnata ajestli ji ta injekce nějak neublíží pokud k ničemu nedošlo,děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Pro Vaši fenku bude nejlepší, když si ověříte, že je skutečně březí pomocí ultrazvuku. Vyšetření udělejte co nejdříve a podle jeho výsledku pak případně nechte fence aplikovat injekce Alizinu. Alizin je v současnosti nejšetrnějším lékem k ukončení březosti u fen. Azilin se aplikuje na dvakrát s odstupem mezi dávkami 24 hodin a dávkuje se 10 mg na kilogram hmotnosti feny. Fenka spontánně vypudí obsah dělohy bez vážných vedlejších účinků. Čím dříve se Alizin aplikuje, tím lépe pro fenku. S vyšetřením ultrazvukem a aplikováním injekcí Alizinu Vám pomůže kterýkoliv veterinář.
Pokud se rozhodnete pro biewer teriéra, neukvapte se s výběrem. Při nákupu je třeba pozorně si psa prohlédnout, abyste získali toho pravého. U štěněte se to však docela špatně určuje. Hlavně si všímejte, jestli jeho rysy a stavba těla nápadně nepřipomínají plemeno shi-tzu. Dejte si velký pozor. Někteří chovatelé kříží v honbě za vzhledem biewerů jorkšírské teriéry buď s maltézskými pinči, nebo se shi-tzu. Štěňata vzniklá ze spojení s pinči jsou ovšem větší než biewer, nestojí jim ouška a kvalita srsti je celkově velmi podprůměrná.
Dnes se hodnotí až na 1 500 eur. V USA vzbudil vlnu velkého nadšení i zájmu o chov. Jedním z prvních registrů, který uznal biewer teriéry jako samostatné plemeno s názvem Biewer Yorkies, byl právě americký ACR. Od roku 2007 je v ACR zapsáno plemeno tříbarevných Yorkies, tzv. particoor. FCI je zatím bohužel neuznala. Zvýšený zájem o psíky vyvolal logicky větší poptávku, ale i vyšší cenu. V Americe se běžná cena pohybuje kolem 2 000 dolarů.
Při koupi štěněte je dobré se obrátit na chovatelské stanice, které mají kladné reference.
Ve svém příspěvku PŮDNÍ FILTRACE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Carlos.
Článek jsem si se zájmem přečetl a docela se mi líbí. Jen co se týká půdní fitrace mám opačné zkušenosti a názor (konkrétně ve spojení s ponorným elektromotorkem). Osobně jí s oblibou používám právě v nejvíce zarostlém akváriu. Spíše než o odvádění živin, bych mluvil spíše o vyšší cirkulaci tepla a živin. Určitě je ovšem rozdílmezi nároky některých rostlin a nechci nic paušalizovat. Stolitrovku mám spoustu let ve stavu, že jsem nemusel klidně půl roku řešit odkalování a čištění řas (neonky a ancitrus neudělaly takový binec). Jednou se mi při předělávání dna stalo že jsem v kalu narazil na klubko živých nitěnek i když jsem s nimi krmil naposledy rok zpět.... Jediné významné riziko u půdního fitru oproti jiným, vidím při třeba jednodenním výpadku proudu. Bakterie na dně které mají odbourávat odpad, bez množství kyslíku na kterém je jejich kolonie závislá umírají a rovnováha je nadlouho ztracená.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Biewer teriér pochází z Německa a za rok jeho vzniku je považován rok 1984. Manželé Gertruda a Werner Biewerovi zkřížili dva strakaté psy s recesivním strakatým genem. Štěňata se jim velice zalíbila, a tak se rozhodli pro rozšíření chovu a své pejsky pojmenovali Biewer Yorkshire Terrier a la Pom Pon. Jiní chovatelé chtěli stejného výsledku dosáhnout křížením jorkšírů se shi-tzu. Avšak výsledkem nejsou typičtí biewerové. Takto vykřížení psi mají až moc společného se shi-tzu. První Biewer YT klub vznikl v roce 2003 v Německu. Nejoblíbenější jsou biewerové v USA. FCI toto plemeno zatím neuznalo.
Biewer dosahuje výšky 23 cm a váhy 1,8–3,2 kg. Zploštělá hlava má krátký čenich a černou nosní houbu. Středně velké oči jsou buď kulaté, nebo mají mandlový tvar. Malé vzpřímené uši tvaru písmene V jsou posazeny v zadní části lebky a leží poměrně blízko u sebe. Tělo je dobře stavěné a má hezké linie, délka je o málo větší než výška psa. Přední nohy jsou rovné, dobře osvalené a hojně osrstěné. Tlapky jsou kompaktní, kulaté s černými nebo bílými nehty. Ocas je nesen vysoko nad tělem a chlupy na něm tvoří praporek. Srst je dlouhá a měkká s jemnou texturou. Osrstění hlavy by mělo dosahovat ze ¾ na zem. Chlupy překrývající oči se svazují do culíčku nebo se nechávají volně splývat.
Základní zbarvení jsou modrá s černou, bílou a zlatou; modrá s černou a zlatou; zlatá s bílou.
Zbarvení hlavy je buď modré, nebo černobílé. Hruď, břicho, nohy a špička ocasu musí být bílé.
Od známého jorkšíra se liší zejména barevností. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Ve svém příspěvku CO JE HYPERMANGAN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Fojtová.
Dobrý den,chěla bych se zeptat,jaký je rozdílmezi červeným a zelenomodrým hypermangánem? Já jsem totiž dostala v lékárně zelenomodrý.Děkuji a s pozdravem.Fojtová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika.
hypermangan-:
- dezinficiens, krystalky, které se rozpouští na VODNÝ slabě růžový roztok (fialový už je míc silný)
zelené barvivo-chirurgická zeleň=briliantová zeleň:
- dezinficiens (roztok vodný nebo s lihem)
- nebo to může být Novikův roztok, který obsahuje toto barvivo a zároveň kolodium, které zasychá v takový film+ další složky, často se tím potírá čerstvá řezná rána, odřenina, apod.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
BOBKY VYHAZUJI OBDEN MAXIMALNĚ 3 DEN.......
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Králík se chová podobně jako přežvýkavec, aby mohl strávit trávu / seno. Jelikož ale nemá 4 žaludky jako kráva, tak musí druhou etapu zvládnout z toho co vykajdí, tedy ze svých bobků. Tyto bobky jsou měkčí, obalené hlenem, a králík je vylučuje a pojídá přímo od řitního otvoru v nočních hodinách. Jsou to takzvané cékotrofy. Cékotrofy jsou výsledkem trávení králíka ve slepém střevě, tzv. céku, kde králík tráví vlákninu pomocí probiotických bakterií a tvoří se zde i vitamíny B a K. Výsledný měkký bobek – cékotrof – je zdrojem nejen těchto vitamínů, ale také minerálů a především bílkovin. Dejte tedy pozor, abyste nevyhazoval tyto měkké bobky. Tady je vidět rozdílmezi bobky https://images.app.goo.gl/j…
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Péče o srst je o něco náročnější. Pokud má pes dlouhé chlupy, je třeba pravidelně srst pročesávat a upravovat. Je samozřejmě možné psa ostříhat nakrátko (pokud není určen pro výstavy), tím odpadá většina péče o srst. Další úpravy srsti například na výstavy jsou obdobné jako u jorkšírských teriérů. Na pohyb a procházky je to plemeno nenáročné. Lze s ním provozovat například i agility, stejně jako s jorkšírem.
Důkladně pročesat hustou srst takového plemene není vůbec snadné. Jestliže tedy není pes určen k vystavování, můžete pro něj zvolit elegantní sportovní střih.
Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).
Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.
Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.
Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.
Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.
Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).
Povrchová pigmentózní keratitida neboli zánět rohovky je onemocnění, které se vyskytuje zejména u pekinézů, shi-tzu, bostonských teriérů, francouzských buldočků a ostatních
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Pro chovatele může být v praxi velmi těžké poznat rozdílmezi tím, zda se pes klepe, či u něj nastal svalový třes či svalové chvění. Pokud se pes třese, nemusí být na vině pouze svalová tkáň.
Kromě vrozených onemocnění a jiných příčin svalového třesu může být důvodem i okamžitý pocit psa, například vzrušení, napětí, strach a podobně. Na druhou stranu to může být dlouhodobý svalový třes u starých psů, který bývá neléčitelný. Teoreticky může existovat léčba, obvykle se k ní však nepřistupuje, neboť záleží na individuálním případu a na míře postižení psa. V případě malých a krátkosrstých psů, kteří nejsou fyziologicky přizpůsobeni k nízkým teplotám, může za svalový třes logicky pocit zimy.
Náhlý a stupňující, vytrvalý a na první pohled bezpříčinný svalový třes může být způsoben otravou psa. Ačkoliv si je v dnešní době každý člověk vědom, popřípadě alespoň tuší, že psi nemohou lidskou kořeněnou stravu, někomu nedomluvíte. Je zde i několik potravin, u kterých byste nečekali, že v konečném důsledku mohou psa zabít, přičemž pro člověka mohou být i prospěšná. Pes sice například s potěšením pozře čokoládu, ale ve větším množství pro něj může být fatální.
Otřesy jsou nedobrovolné, rytmické a opakující se pohyby svalů, které se střídají mezi kontrakcí a relaxací, obvykle zahrnují pohyby tam a zpět (záškuby) jedné nebo více částí těla. Otřesy mohou být rychlé, nebo to naopak mohou být pomalé vibrace, a mohou objevit v kterékoli části těla. Syndrom třesu postihuje většinou mladé psy, případně psy ve středním věku.
Záchvat nebo křeč je náhlá nadměrná činnost nervů v mozku, která vede k nekontrolovatelným stahům svalů a k abnormálnímu chování. Může trvat několik minut i několik vteřin. Takovéto záchvaty jsou příznakem nervové poruchy, nejsou samy o sobě nemocí. Původ záchvatů bývá často velmi obtížné diagnostikovat, to ale neznamená, že se pro vašeho pejska nedá nic dělat. Během záchvatu se soustřeďte na pozorování veškerých průvodních příznaků a zároveň zabraňte poranění psa. Nikdy se nesnažte otevřít mu tlamu a manipulovat s jeho jazykem – můžete být pokousáni! Snažte se navodit ticho, náhlé hlasité ostré zvuky mohou záchvat prodlužovat nebo zhoršovat. Po záchvatu poskytněte psovi dostatek času na vzpamatování se. Mluvte na něj, uklidněte ho. Co nejdříve po záchvatu dohodněte návštěvu veterináře. Pokud záchvat trvá déle než 10 minut, měl by ho veterinář vidět okamžitě.
V některých případech je třes projevem hyperaktivity, je dlouhotrvající a častý. V těchto případech je vhodné zamyslet se nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem,
U psů existuje plemenná predispozice k tomuto onemocnění, například bišonek, malý knírač, pudl, shi-tzu, yorkšírský teriér jsou rasy známé větším sklonem k tvorbě močových kamenů. Dalmatinové, kteří mají anomálii metabolismu, která způsobuje nadměrné vylučování urátů do moči, jsou pak náchylnější k tvorbě urátových kamenů. Obecně samčí jedinci jsou náchylnější k tvorbě močových kamenů než samice, výjimkou jsou struvitové kameny.
Močové kameny jsou malé krystalky, které se usazují v ledvinových pánvičkách nebo v močovém měchýři. Mohou způsobit až úplné ucpání močových cest nebo podráždění či poškození části močových cest, což způsobuje bolest, zánět nebo bakteriální infekci. V nejhorším případě mohou vést k selhání ledvin.