Pod slovy výduť na mozku u psa rozumějme aneuryzma (i aneurysma), což je patologická výduť na cévě. Její vznik je možný z několika příčin, mezi nimiž můžeme zmínit vrozené změny na cévní stěně, zejména její zeslabení, dále může být stěna narušena chorobným procesem ze svého okolí, například v důsledku tuberkulózy, zhoubného nádoru nebo velkého ložiska zánětu, nebo může být céva poškozena úrazem.
Léčba a prevence
Z hlediska genetického není stran prevence mnoho co dělat. Je dobré upozornit lékaře na výskyt daného onemocnění u psích rodičů, aby byla včas zahájena léčba a preventivní opatření taková, aby byla cévní stěna co nejvíce chráněna před nepříznivými vlivy. Jimi je myšlen například vysoký krevní tlak, vzniklý i nárazově, třeba při větší fyzické námaze nebo při sportu. Dále je třeba držet hladinu krevních tuků na normálních hodnotách. Je zapotřebí si uvědomit, že cévní stěna je již poškozena bez vlastního přičinění a je třeba se snažit, aby nebyla poškozena ještě více.
Prevence aterosklerotických změn v cévní stěně je jasná. Jednoznačný vliv má vysoký krevní tlak, který může souviset mimo jiné i se špatným životním stylem, velkým množstvím stresu nebo s netrénovaným organismem. Obezita a vysoké množství lipidů (tuků) v krevní plazmě jsou dalšími možnými tvůrci aterosklerózy. Obecně prevence proti ukládání tukových plátů v cévách vyžaduje celkovou změnu životního stylu, zahrnující změnu životosprávy a zařazení dostatečného množství pohybu do běžného života. Tím je myšlen každodenní pohyb.
Terapie jak aneuryzmatu, tak disekujícího aneuryzmatu je chirurgická. Jinou cestou, například konzervativní léčbou pomocí léků, nelze dosáhnout pozitivních výsledků.
Před chirurgickou léčbou je třeba potvrdit diagnózu a určit přesné místo, kde se aneuryzma nebo disekce vyskytují. To se provede buď CT vyšetřením zaměřeným na cévy (angio CT), nebo rentgenologickým vyšetřením s podáním kontrastní látky.
Chirurgická léčba v obou případech spočívá v rekonstrukci cévy, která se provádí v případě aneuryzmatu našitím tak zvané aortobifemorální cévní protézy. Ta je tvořena většinou syntetickými materiály, které však tělo dobře snáší, jsou pevné a zároveň pružné a svým tvarem přesně kopírují tvar i velikost úseku aorty, který je třeba nahradit. U disekce je možností chirurgických výkonů několik, všechny ale vedou k cíli obnovit původní lumen (vnitřek) cévy.
Léčba intracerebrálního krvácení je zaměřená na podporu dýchání a srdeční činnosti, na snížení mozkového otoku a nitrolebního vysokého tlaku. Nesmí se podávat léky na ředění krve, ty by krvácení jen prohlubovaly. Čeká se, až krvácení samo ustane, vytvoří se hematom a ten se postupem času vstřebává. To je otázka měsíců. Mezitím pacient co nejdříve začíná s rehabilitací, a to podle přesně stanoveného rehabilitačního plánu. K operačnímu řešení krvácení se přistupuje pouze u velmi specifických případů.
Zdroj: článek Výduť na mozku u psa
Tracheální kolaps u psů
Kolaps průdušnice je onemocnění, které postihuje hlavně drobná plemena psů, jako je například čivava nebo jorkšírský teriér. Nejčastěji se jedná o vrozenou vadu, ale někdy to může být i následek chronického onemocnění, v těchto případech plemenná příslušnost nerozhoduje.
Průdušnice psa je vlastně dlouhá trubice, jejíž stěny jsou po celém obvodu vyztuženy chrupavčitými prstenci. Prstence jsou na horní straně přerušené svalem, který reguluje šířku trubice. U psů drobných plemen někdy dojde k tomu, že se chrupavčité prstence v celém obvodu průdušnice vůbec nevytvoří a místo nich tvoří stěnu jen volná membrána. Tato membrána se v průběhu života psa postupně uvolňuje a během dýchacího cyklu se střídavě přisává a oddaluje ode dna průdušnice. Tím dochází k dráždění citlivé sliznice a vzniká kašel.
Příčiny kolapsu průdušnice jsou pravděpodobně ovlivněny mnoha faktory a jsou spojeny s nenormální či sníženou tvorbou vláken a amorfní hmoty chrupavky a také se sníženou schopností glykosaminoglykanových molekul vázat vodu, což ovlivňuje pevnost chrupavky. Ztráta pevnosti chrupavky vede k rozšíření a zploštění průdušnice a současně k zánětlivému procesu a k problémům s dýcháním.
Pokud jsou pohyby membrány hodně výrazné, může během dýchání docházet chvílemi k úplnému ucpání průdušnice a k dušení. Následně vše komplikuje ještě otok poškozené sliznice, který proudění vzduchu rovněž omezuje. Nejčastěji k těmto záchvatům dochází ve chvílích vzrušení zvířete, například při příchodu majitele domů, při běhání, při zuřivém štěkání a podobně. V průběhu života zvířete se projevy choroby většinou pomalu zhoršují.
Mírnější formy choroby lze někdy i dlouhodobě zvládat konzervativní léčbou. Podávají se zejména léky snižující zánět a následný otok sliznice (kortikoidy), léky tlumící kašel, v některých případech je přínosné podávání léků rozšiřujících dýchací cesty (bronchodilatancia). Vzhledem k tomu, že záchvaty choroby propukají zejména ve chvílích vzrušení, pomůže někdy podávání uklidňujících léků.
Existují případy, kdy konzervativní léčba nestačí a pacienti stále procházejí epizodami dušení. V takovém případě může veterinární lékař pomoci zavedením tracheálního stentu. Tracheální stent je síťová trubička vyrobená z vysoce pružné a odolné slitiny (nitinol). Pacienta je třeba nejprve uvést do sedace a zhotovit rentgeny hrudní dutiny a krku. Na základě těchto snímků je pak pacientovi na míru vyroben tracheální stent. Pro doručení stentu je pak uveden do celkové anestezie a zaintubován. Stent je v zavinuté podobě zaveden pod kontrolou endoskopu na přesné místo v průdušnici a postupně rozvinován. Nakonec se v průdušnici zcela rozvine a zabrání tak nežádoucím pohybům volné stěny.
Zdroj: článek Divné dýchání u psa
Siamská kočka
Podle některých pramenů vzniklo toto plemeno v 17. století v Siamu, podle jiných je starší více než 600 let. Každopádně se předpokládá, že jeho přímým předchůdcem byla bengálská kočka. Siamské kočky byly velmi ceněné a chovaly se pouze na panovnických dvorech. První zmínka o siamské kočce v Evropě je z roku 1884, kdy ji přivezl do Londýna anglický konzul v Bangkoku. Tehdy se ovšem vzhledově značně lišily od dnešního standardu. Byly zavalitější, měly deformovaný ocas a často šilhaly. Standard byl ustaven v roce 1902 v Anglii. Postupně se začala siamská kočka chovat i v jiných částech světa, ale v důsledku jejího křížení s místními plemeny se začala ztrácet čistota rasy. To se nyní řada chovatelů, zastřešených v Asociaci ochrany divokých koček Thajska, snaží napravit. V současnosti existuje asi dvacet barevných variant.
Siamská kočka má dost komplikovanou povahu. Je velmi energická, hravá, zvídavá a inteligentní. Vyžaduje stále pozornost, je přítomna všemu, co se v domácnosti děje. Říká se, že je drzá, panovačná, dotěrná, pyšná a hlučná (ozývá se velmi zvučným hlasem, který nepřeslechnete). Na druhou stranu umí být toto nesmírně okouzlující stvoření také velmi oddané, někdy až do té míry, že nesnese přítomnost nikoho jiného než svého nejbližšího člověka. Má až psí povahu. Snadno se také naučí chodit na vodítku na procházku se svými pány. Je poměrně hlučná a dokáže dobře komunikovat s člověkem. Je zvídavá, u všeho musí být a někdy dokáže být značně tvrdohlavá. Hodí se výborně jako společnice i pro začínajícího chovatele. Rychle dosahuje dospělosti a mívá početný vrh.
Je to středně velká kočka s hmotností od 2,5 do 5,5 kg. Siamská kočka má klínovitou, středně velkou hlavu s dlouhým a rovným nosem, delšíma velkýma ušima a zešikmenýma očima mandlového tvaru, které jsou vždy modré a dodávají jí orientálního vzhledu. Siamská kočka je tím kvalitnější, čím tmavší odstín modré barvy její oči mají. Má extrémně štíhlé protáhlé tělo, které je však dobře osvalené a přitom pružné a elegantní. Ramena a bedra jsou stejně široká, záda silná, zadní nohy delší než přední. Tlapky má siamská kočka malé a oválné, ocas tenký, na konci zašpičatělý. Srst je krátká, hustá, lesklá, bez podsady a dobře přiléhající. Po narození je srst světlá, postupně tmavne. Siamské kočky mají takzvané akromelaninové zbarvení, tedy různou barvu základní srsti na koncových částech těla (uši, nos, končetiny, ocas). Typickým a ideálním zbarvením je bílá. Ohledně barvy siamských koček je zajímavý fakt, že koťata se rodí vždy čistě bílá a teprve časem jim konečky ztmavnou.
Siamská kočka je krátkosrsté plemeno, takže o její srst není třeba nijak zvlášť pečovat, pouze jednou týdně kartáčovat. V potravě by měla dostávat zvýšený podíl bílkovin – kvůli štíhlé postavě. Samota ji stresuje, proto by neměla být často sama. Hlasitě projevuje svoje nálady – kocour v říji až tak hlasitě, že o tom ví široké okolí.
Zdroj: článek Oblíbené druhy koček