PROCES je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Onemocnění zubů a ústní dutiny je v současné době jedna z nejrozšířenějších poruch zdraví v populaci psů. S onemocněním dutiny ústní se můžeme setkat až u 85 % psů.
Jak poznat bolest zubů u psa
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji. Pro čištění zubů zvolíme vždy jedno konkrétní místo a jednu den
Jestliže máte i malé podezření, že by se u vašeho psa mohlo jednat o chronické či akutní selhání ledvin, vždy navštivte veterináře! Zvířeti se odebere krev a na základě rozboru veterinář určí diagnózu. Zvíře s akutním selháním ledvin potřebuje dlouhodobě podávat infuze a neustále kontrolovat stav. K dalšímu životu je nutné udržet alespoň část ledvin funkčních. Pokud se přes veškerou snahu ledviny nepodaří zachránit, pak bohužel přichází na řadu eutanazie. U starších zvířat vyžadujte nejméně jednou ročně rozbor krve. Pokud výsledky odhalí, že ledviny pracují hůře, můžete vhodnou dietou snížit jejich zatěžování, a tak zvířeti prodloužit život. Na odběr krve je nutné přivést zvíře nalačno, tedy 12 hodin po posledním krmení. Léčba chronického selhání ledvin je komplexní a poměrně náročná. Nezbytné je doživotní podávání speciální diety s nízkým obsahem bílkovin, soli a fosforu.
Při zániku 3/4 a více z celkového počtu nefronů se metabolické zplodiny začnou hromadit v krvi a způsobí klinické příznaky ledvinného selhání. Laboratorně je potvrzena vyšší hladina cystatinu C, močoviny, kreatininu, případně fosforu a dalších iontů. Tyto látky se však mohou v krvi hromadit i z jiných příčin, aniž by byly ledviny přímo poškozeny. Neprotéká-li ledvinami z nějakého důvodu krev, nemohou ji ledviny zákonitě vyčistit od škodlivých metabolitů, pak se mluví o takzvané prerenální příčině (problém je před ledvinou). Pokud moč vytvořená ledvinami neopustí tělo, opět stoupá hladina škodlivých metabolitů v krvi (jde tedy o postrenální příčinu = problém je za ledvinou). Renální příčina označuje problém v ledvině.
V odlišení těchto stavů je ukryt klíč úspěchu v léčbě. Odborná vyšetření veterináře musí rozpoznat příčinu a tím stanovit vhodnou léčbu. Jednoduchou metodou určení prerenální příčiny je například stanovení hustoty moči. Pokud je ledvinná tkáň v pořádku, přefiltrovaná tekutina se v odvodných kanálcích zahustí. Pokud je tkáň funkčně poškozena (ledvinná nedostatečnost), pak k zahuštění moči nedochází a organismus ztrácí velké množství tělesných tekutin a hustota moči je nízká – rovna hustotě filtrátu krve získaného v glomerulech. Samozřejmě existují i specifičtější testy, které bezpečně odliší stav poškození ledvin od nedostatečného přívodu krve do ledvin.
Při prokázání ledvinného selhání se musí dále definovat akutnost procesu. Pokud se ztráta funkce dostaví náhle s tvorbou moči nebo bez ní, hovoříme o akutním selhání ledvin. Akutním selháním ledvin rozumíme stav náhlého zhroucení funkce ledvin. Může být následkem šokových stavů, úrazů, infekcí, intoxikací, navozené podáním některých léčiv a podobně. Většinou po úpravě vyvolávajícího stavu a překlenutí kritického období docház
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Názory na počátky domestikace psa nejsou ani v současnosti jednotné. Podle některých studií pes pochází z přední Asie z doby 8500 – 7000 let př. n. l., jiné vidí jeho původ v Eurasii před 11 – 14 tis. lety, molekulárně genetické závěry poukazují dokonce i na dobu před 100 tis. lety. Dešifrovaný genom psa domácího v kombinaci se závěry molekulární genetiky ale vedou k poměrně jasnému předkovi našich miláčků – k vlkovi indickému (Canis lupus pallipes).
Za přeměnu vlka v psího společníka se donedávna považoval proces ochočení mláďat vlků. Podle jiných studií si ale vlk zvykal na člověka postupně během hledání potravy v blízkosti lidských příbytků. Vlci se člověka báli méně a méně, tuto informaci si předávali a pak bylo snazší ochočit je. Celý proces doprovázela řada změn jak vzhledových, tak povahových (např. úbytek mozkové hmoty, zhoršení mimiky, změny ve funkci a stavbě zažívacího traktu - pes mnohem lépe tráví rostlinnou potravu, v důsledku čehož může být z pohledu výživy považován za všežravce, atd.).
Účelný výběrový chov vedl k největší variabilitě v rámci druhu vůbec – v FCI je registrováno více než 420 plemen psů s rozdílným uplatněním – psi ovčáčtí, pastevečtí, lovečtí, slepečtí, služební, společenští ad.
Anigran je přípravek kombinující kyselinu hyaluronovou s jodovým komplexem, určený pro ošetřování špatně se hojících, chronických, infikovaných, ale i akutních ran.
Anigran představuje produkt první volby při ošetřování komplikovaných ran u zvířat. Výborné uplatnění nachází nejen při hojení chronických, nehojících se ran, ale také při ošetřování traumatických ran, které jsou ohroženy komplikacemi. Je úspěšně využíván k hojení poranění distální části končetin koní, které se problematicky hojí. Vysoká efektivita produktu je založena na synergickém působení kyseliny hyaluronové a jodového komplexu v ráně. Anigran účinným způsobem podporuje granulaci a epitelizaci ran, eliminuje riziko rozvoje infekce, snižuje tvorbu hypertrofických jizev a zkracuje celkovou dobu terapie.
Anigran zajišťuje hydrataci rány, vytváří vhodné podmínky pro regeneraci a aktivně podporuje hojící proces. Příznivým vedlejším efektem je snížená tvorba nevzhledných hypertrofických jizev, zkrácení doby terapie a potlačení tvorby hypergranulační tkáně. Další výhodou Anigranu je skutečnost, že po ošetření zvířete již není vždy nutné držet je v suchém prostředí.
Kyselina hyaluronová díky své vysoké afinitě k vodě zabraňuje přisychání obvazu k ráně a udržuje bezprostřední okolí rány dostatečně hydratované. Tím podporuje životaschopnost a přirozenou migraci buněk. Kyselina hyaluronová je přírodní polysacharid, který je přirozenou součástí kožních tkání a je jednou z hlavních složek mezibuněčné hmoty. Během procesu hojení vysoká afinita kyseliny hyaluronové k vodě zabraňuje přisychání obvazu na ránu, vytváří v ráně přirozené vlhké prostředí a tím podporuje viabilitu a přirozenou migraci buněk. Při aplikaci do rány dochází k nasávání tekutin a růstových faktorů z okolí rány, které se tímto v ráně koncentrují a pozitivně ovlivňují proces hojení.
Jod, který dodává gelu typicky medové zabarvení, zajišťuje potlačení patogenů v ráně. Použitý jodový komplex nebyl již dále chemicky modifikován, a to z důvodu potlačení možného rizika vzniku alergických reakcí. S tím je nutno počítat u infikovaných ran – jod z krytí rány vyprchá během 24 hodin a poté je nutné na infikovaných ranách obvaz vyměnit.
Do malých ran je možné Anigran aplikovat přímo, například pomocí injekční stříkačky. Do větších ran se Anigran aplikuje pomocí sterilní gázy. Na gázový čtverec odpovídající velkosti rány naneste gel, který zapracuje tak, aby jím byl zcela prosycen. Dostatečné nasycení gázy se snadno pozná tím, že při stlačení mezi prsty lze malé množství gelu z gázy vytlačit. Gelem nasycenou gázu aplikujte na spodinu rány. Při ošetřování dutin nebo větších píštělí je možné nasycenou gázu použít jako d
Příčiny ledvinného selhání bývají rozmanité. U mladých zvířat se lze setkat s vrozenou vadou podmiňující ledvinné selhání. Dědičné vady jsou charakteristické pro určitá plemena, ale mohou se vyskytnout u kteréhokoli psa nebo kočky (například kokršpaněl, irský setr, bulteriér, bernský salašnický, šarpej, Jack Russel teriér, pudl, basenji, lhasa-apso a mnoho dalších).
Další možnou příčinou jsou chybné reakce imunitního systému následkem chronických infekcí, jiné zánětlivé procesy, toxemie a podobně. Těžké infekční stavy nebo septický stav mohou vrcholit právě selháním ledvin. Často se například setkáváme se selháním ledvin u fen se zanedbaným zánětem dělohy. Rovněž neléčená obstrukce (ucpání) vývodných močových cest vede k selhání ledvin. Šokové stavy a velké ztráty krve také mohou způsobit selhání. Podílet se na něm může i dekompenzované srdeční selhání nebo tromboembolické stavy narušující prokrvování ledvin. Mnoho léčiv též navozuje stavy selhání (některá antibiotika, cytostatika, protizánětlivé léky). Samozřejmě různé intoxikace narušují funkci ledvin, asi nejznámější ledvinný jed je etylenglykol (FRIDEX), který svou sladkou chutí láká psy k ochutnání. Také bychom měli dát pozor na některé pro člověka neškodné potraviny, které mohou u psů vyvolat velké problémy (hroznové víno/rozinky, makadamové ořechy a podobně).
Včasné nasazení odpovídající léčby může zásadně omezit možnost komplikací v podobě selhání ledvin. Majitel by nikdy při podezření z konzumace jakéhokoliv možného jedu neměl váhat a ihned navštívit veterináře. Zde asi ponejvíce platí, že lepší je návštěva zbytečná než pak zoufat nad pomalu odcházejícím pejskem.
V časném stadiu chronického ledvinného selhání může odpovídající léčba doplněná správnou životosprávou výrazně prodloužit kvalitní život psa. Podle klinického a laboratorního nálezu veterinář zvolí vhodné doplňující léky, které mohou zpomalit nepříznivý proces nebo zlepšit příznaky uremie. V ojedinělých případech lze vhodným zákrokem zvrátit patologický proces a opravdu výrazně zpomalit progresi onemocnění, například odstraněním obturujících urolitů (kamínků).
Selhání ledvin se považuje za onemocnění agresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.