PROC SE SYSEL VYSKYTUJE NA GOLFOVÉM HŘIŠTI je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Sysel je drobný hlodavec, který se vyskytuje i na našem území a patří mezi kriticky ohrožené druhy. Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem.
Sysel obecný
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Ve svém příspěvku NEMOCI STARÝCH PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena Nováková.
Dobrý den, před cca měsícem veterinářka zjistila u Labradora13 let srdeční poruchu...nevím přesně jakou. Léčila mu infekci na noze a na mé sdělení, že poslední dobou má dávivý kašel ho poslechla a řekla, že v budoucnu budeme řešit srdce. Zatím mu léčila tu nohu. Pes nám 8.2. zemřel, zřejmě na zástavu srdce, a mně by zajímalo, proč mu tedy nenasadila hned léky i na srdce a zda se jeho konec mohl prodloužit. Dále se trápím myšlenkou, zda při umírání moc netrpěl...našli jsme ho už doma mrtvého, měl bílou pěnu u tlamy. A zda se dá při poslechu zjistit i vodu na plicich...to mně trápí že všeho nejvíc...zda se nakonec neudusil, protože to je asi ta nejhorší smrt. Nebyl nikde oteklý, ani packy...ale proč měl ten dávivý kašel ??? Děkuji moc za odpovědi, M. Nováková, Chomutov.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Iveta.
Dobrý den, máme stejný problém,12 let bišonek, 3-ti antibiotika s žádné zlepšení dávivého kašle. Zjištěná arytmie srdce, zatím prý bez medikace. Už nevíme co s ním.
Poradíte? Děkuji
Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.
Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.
Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.
Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.
Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.
Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).
Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud
Dřevěné aportovací činky – alespoň tři sady tří identických činek. Hmotnost nejtěžší sady musí být přibližně 450 g. Je na psovodovi, jakou velikost činky svému psu vybere. Sady činek (tři velikosti činek) musí mít pořadatel na soutěži k dispozici pouze v případě, že je nahlášen alespoň jeden tým do OB3. Pokud je alespoň jeden tým nahlášen do OB2, musí pořadatel zajistit 2 sady tří velikostí. Jestliže jsou nahlášené týmy pouze do tříd OB-Z a OB1, stačí, aby pořadatel měl alespoň 3 činky v různých velikostech, přičemž hmotnost nejtěžší činky musí být přibližně 450 g.
Kovové aportovací činky – alespoň ve třech různých velikostech. Hmotnost nejtěžší kovové činky musí být přibližně 200 g. Je na psovodovi, jakou velikost činky svému psu vybere. Kovové činky musí mít pořadatel na soutěži k dispozici pouze v případě, že je nahlášen alespoň jeden tým do OB2 nebo OB3.
Předměty pro rozlišování – dřevěné hranoly o rozměrech přibližně 2 x 2 x 10 cm. Jejich potřebný počet je 6x počet psů v soutěži.
Pevná překážka – 1 m široká a 1 m vysoká s nastavitelnou výškou. Výška překážky se nastavuje po 10 cm podle výšky psa v kohoutku a zaokrouhluje se k nejbližším 10 cm.
Kužele a značky – k dispozici musí být dostatečný počet kuželů a značek, které označují například místo začátku a konce cviku, pokud je to nutné, a například místa, kde se dělají obraty a podobně. Značky a kužely by měly být tak vysoké, aby byly snadno viditelné, a výška kuželů by měla být odpovídajícím, například kužely v rozích čtverce by měly mít výšku přibližně 15 cm.
Vymezovací pomůcky – na prostor pro vysílání čtverec 3 x 3 m, případně na ovladatelnost na dálku cca 50 cm. Na vymezení se může použít lepicí páska, popruh, piliny a další s ohledem na bezpečnost psů.
Kde je možný trénink
K trénování není nutný zvláštní výcvikový prostor (cvičiště), tréninky mohou probíhat kdekoli, například na louce, na fotbalovém hřišti, na plácku před domem.
Trénovat je možné i pod dohledem instruktora na obedienci, který je uveden v seznamu instruktorů na internetových stránkách obedience. Zde naleznete oficiální instruktory, kteří se pravidelně školí.
Ve střední Evropě žije okolo 80 druhů blech, v našich podmínkách se setkáváme asi s deseti druhy.
Blecha u koček: V posledních desetiletích, kdy se rozrostl počet chovatelů psů a koček, je nejrozšířenější blecha kočičí. Zvlášť dobře se jí daří tam, kde jsou zvířata chována v ústředně vytápěných bytech vybavených střiženými koberci. Kočičím blechám se dobře daří i ve starých bytech. Vyskytují se nejen na kočkách, ale i na psech, zejména na městských zvířatech. Na člověku sají také ochotně, stejně tak jako na celé řadě hostitelů.
Likvidace: V případě výskytu je nutné zamořené prostory ošetřit insekticidem na lezoucí hmyz, zásah je nutné opakovat po čtyřech až šesti týdnech, aby byly zlikvidovány i blechy, které se vylíhnou z nakladených vajíček. U koček rozhodně nepoužívejte přípravky s obsahem permetrinu, ten patří mezi pyretroidy a je toxický nejen pro kočky, ale i pro rybičky! Také se vyhněte přípravkům s účinnou látkou amitraz – u psů jej použít můžete, ale kočku byste jím zabili!
Pro kočky můžete použít účinné látky fipronil a imidacloprid. Většina přípravků proti blechám je ve formě spot-onů, šamponů nebo obojků (mohou se objevit alergické reakce na kůži v místě aplikace nebo v místě kontaktu obojku s kůží). V případě pozření přípravku se mohou objevit nežádoucí účinky, jako je zvracení, nadměrné slinění a svalový třes. Pokud uvedené příznaky zaregistrujete a víte, že jste prováděli antiparazitní kúru, raději navštivte veterinárního lékaře.
Blecha psí: Blechy psí se vyskytují v domácnosti řidčeji. Ovšem i tento druh je schopen sát na člověku krev. Častěji se vyskytuje na psech chovaných mimo obydlí.
Likvidace: Kromě psí srsti nezapomeňte na ošetření pejskova pelíšku a dalších míst, kde by se mohlo blechám líbit. Ošetření prostředí, ve kterém pejsek žije, je jedna z fází, kterou nelze podcenit a bez níž k dokonalému odblešení nedojde. K tomuto jsou určeny antiparazitní spreje, kterých je na trhu také velké množství. Nakonec si rozmyslete, zda by nebylo vhodné pejskovi pořídit také obojek proti blechám. Existují i žvýkací tablety pro psy a kočky s účinnou látkou spinosadum. Tato účinná látka je na trhu kratší dobu, takže blechy si ještě nestihly vytvořit rezistenci. Přípravky s touto látkou jsou však k dostání pouze u veterinárních lékařů, a to ještě ne v každé ambulanci.
Blecha lidská: Blecha lidská se vyskytuje v našich podmínkách nejméně. V případě blechy lidské bývá obyčejně zablešena jen ložnice. Blecha lidská vzdor svému názvu žije nejen na člověku, ale cizopasí i na některých domácích zvířatech, jako jsou psi, kočky ne
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Nádory kožních žláz
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují s
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Papoušek žlutošedý žije v Etiopii. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 150 do 200 g. Samice snáší 2 až 4 vejce, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Jde o vzácnější druh afrického papouška rodu Poicephalus, který se od ostatních zástupců tohoto rodu výrazně liší. Svým zbarvením a velikostí spíš připomíná amazoňana. Odlišuje ho výrazná žlutá maska, v níž kontrastuje tmavě šedé až černé lysé oční okruží. Zbytek těla je jasně světle zelený, na spodní části se žlutým nádechem. Horní část zobáku má hnědavě šedou, spodní je bělavá, oko je oranžovočervené a běhák šedý.
Jde o endemický druh, který se vyskytuje výhradně v Etiopii, kde bývá často pozorován ve společnosti agapornisů etiopských. Papoušek žlutošedý je horským druhem – vyskytuje se od nadmořské výšky 1800 metrů a pozorován byl i v lokalitách 3 000 m n. m. Nezdá se, že by byl ohrožen, a jeho populace, byť neexistuje jasný odhad, kolik jedinců by měla čítat, neklesá.
Tento celosvětově vzácný druh se v zajetí vyskytuje velmi sporadicky. Přesto jej údajně vlastní několik chovatelů v České republice i na Slovensku, jasnější informace o případných odchovech ale chybí. Mezi chovanými ptáky mají výrazně převládat samci, samice jsou prakticky nesehnatelné.
Cena tohoto běžně nedostupného druhu se v zahraničí pohybuje v přepočtu okolo 200 tisíc korun za mladý chovný pár. Je tedy jen o něco málo levnější než nejvzácnější zástupce rodu Poicephalus. Papoušek žlutošedý se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška žlutošedého má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly nejen vodorovnými, ale i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměr budky by se měl pohybovat kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Je však vhodné papouškovi nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem, protože v přírodě obsazují ještě menší dutiny. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto jim vytvořte patřičné podmínky právě v tento čas. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.