DKK neboli dysplazie kyčelních kloubů je vývojové onemocnění, na kterém se podílí celá řada faktorů vnitřních (genetická predispozice) i vnějších (plemenná příslušnost, velikost zvířete, způsob výživy, rychlost růstu, pohyb).
DKK u psů
Dysplazie kyčelního kloubu – označovaná také jako DKK – je bolestivé onemocnění, při kterém dochází k oslabování kyčelního kloubu, vzniku artrózy a postupnému zhoršování pohyblivosti psa.
Dysplazie kyčelních kloubů je dědičně podmíněný chybný vývoj kloubů, kterým jsou postiženi psi i fenky bez rozdílu věku a pohlaví. Štěňata se rodí se zdravými klouby a to, jestli dysplazie propukne, závisí na genetické výbavě každého jedince a faktorech vnějšího prostředí.
Na vzniku dysplazie se dědičnost podílí mezi 20 až 60 % v závislosti na plemeni, zbytek představují vnější vlivy, a to zejména výživa a tendence k rychlému růstu.
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa základní význam. Při dysplazii kloubní hlavice nesedí správně do kloubní jamky (je v jamce usazena volně) a následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu. Důsledkem je nadměrné opotřebení kloubu. Většinou bývají postiženy oba klouby. Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje v několika stupních, při nejtěžším stupni bývá kloub zcela mimo kloubní jamku.
Z celé řady vnějších faktorů, které na utváření a vývoj dysplazie působí, jsou nejdůležitější pohyb a strava. Pohyb, respektive nadměrné tělesné zatížení během růstu psa s dědičnými vlohami lze považovat za faktor napomáhající ke vzniku tohoto onemocnění. Podstatný vliv má také povrch, na kterém se pes pohybuje první rok života. Z tohoto důvodu pes nemá běhat a pobývat na betonu, silnicích a jiných zpevněných plochách, ale měl by být na měkkém, pružném povrchu. Do 6 měsíců minimálně by měl být také omezen běh u kola a velmi intenzivní trénink. Druhým nejčastějším spouštěčem vzniku dysplazie je nekvalitní strava nevhodná pro štěňata. Často obsahuje nadměrné nebo nedostatečné dávky minerálů, především vápníku. Obsah vápníku a fosforu v potravě musí být ve správném poměru. Určitou roli ve vzniku dysplazie v potravě hraje také poměr sodíku, draslíku, chloridu a elektrolytů. Na vývoj kostry mají nejdůležitější vliv vitamíny A a D, jejichž poměr by se v potravě neměl odchylovat od normy. Dodávané energie v potravě by také nemělo být hodně.
Z hlediska prevence je proto nutné zaměřit se na všechny rizikové faktory. Genetiku lze ovlivňovat pouze přísnou selekcí v chovných programech, která by měla přinést snížení výskytu DKK u dalších generací. Ovlivnění výskytu DKK tímto způsobem je problematické a zdlouhavé, navíc s poměrně nejistým výsledkem. Jako majitelé psů ovšem můžeme do určité míry eliminovat vnější faktory, které ve vývoji DKK hrají také důležitou roli. Jedná se především o výživu a zátěž. Je zjištěno, že abnormální zátěž, jak nedostatečná, tak nadměrná, negativně ovlivňuje růst kloubní chrupavky.
Prevencí vzniku hematomu je opatrnost a předcházení možným úrazům.
První pomocí při vzniku othematomu je přiložení chladivého obkladu a fixace boltce pevně přiloženým obvazem. Nejjednodušším řešením je přitažení boltce pevně k lebce, obvaz však musí být řešen tak, aby neškrtil a nebránil v dýchání. Pokud nejsou tato opatření účinná, je třeba neprodleně vyhledat veterinárního lékaře. Je nutno podtrhnout, že k samovolnému vstřebávání obsahu krevního výronu nedojde a jediným důsledkem vyčkávání jsou srůsty mezi kůží a chrupavkou, spojené s neodstranitelným zkrabacením ušního boltce. Rovněž tak neúčinné je amatérské napíchnutí nebo naříznutí ucha, neboť hematom se rychle obnoví (může dojít k zahnisání a vzniku abscesu). Operativně se othematom řeší v celkové narkóze různými technikami, jejichž společným principem je odstranění obsahu a fixace ušního boltce prošitím nebo stisknutím různými materiály. Některé tyto metody mohou pro majitele psa působit až kuriózně (vložení ucha mezi dvě plastikové tabulky), je však třeba zdůraznit, že jde o techniky účinné a prověřené, k nimž může mít naprostou důvěru. Veterinární lékař určí dobu fixace a další ošetřování. Vzhledem k cíli, tvarově nezměněnému a zdravému uchu, je dobře tyto rady beze zbytku dodržovat.
Pomoc při hematomu v oku a na těle psa by měl vždy poskytnout veterinární lékař, určitě by se nemělo toto poranění podceňovat.
Hematomy na těle psa se zpočátku dají léčit mazáním mastmi nebo podáváním léků (určuje veterinář), v případě hematomu v oku se podávají kapky do oka společně s léky. Pokud tato léčba není účinná, dochází k chirurgickému zákroku. K němu se přistupuje cca 10. den po vzniku hematomu, a to z toho důvodu, že v této době je prasklá cévka už zatažená a nedochází ke krvácení). Pes musí do celkové narkózy, kůže se rozřízne, sražená krev se vypustí.
Krváceniny a hematomy jsou vyvolány únikem krve z cévního systému. Krváceniny jsou viditelné na různých orgánech, serózních membránách, kůži, podkoží i ve svalovině. Krváceniny lze podle velikosti rozdělit na drobné tečkovité krváceniny, nazývané petechie (1 až 2 mm), na větší krváceniny, takzvané ekchymózy (2 až 3 mm), které mohou doprovázet některá závažná onemocnění, až po velké krevní výlevy způsobené rupturami velkých cév.
Hematom je krevní výron viditelný na povrchu těla, projevující se ohraničenou barevnou změnou, která je způsobena sraženou krví. Krevní barvivo se postupně odbourává, podle toho se také mění barva hematomu z původní tmavě červené, fialové přes zelenou do žluté. Hematomy jsou způsobeny tupým nárazem, tlakem nebo doprovázejí jiné zranění. Hematom není příčina, ale vždy důsledek.
U psů se nejčastěji objevují hematomy (othematom) v uchu, oku, ale i na jiných částech těla psa.
Hematomy v oku vznikají prasknutím žilky nebo jsou způsobeny nějakým úrazem. Může jít o udeření se do oka, vniknutí nějakého předmětu. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením oka, tak tlakem obsahu a znemožňuje vidění.
Hematom v uchu, odborně zvaný othematom, psa na životě neohrožuje. Bývá však obtížný, zdlouhavý, recidivující (obnovující nebo vracející se) a při podcenění nebo nevhodném postupu může zanechat trvalé následky v podobě deformace ušního boltce. Ušní boltec psa je orgán velmi dobře prokrvený a cévy v něm procházejí především na vnitřní ploše, velmi mělce pod kůží, kde jsou dobře viditelné a také snadno zranitelné. Poškozením cévní stěny dochází ke krvácení mezi vnitřní kožní list a ušní chrupavku. Náhle vzniklé zduření, zpočátku velikosti hrášku nebo fazole, se rychle zvětšuje, až otok může vyplnit celou vnitřní plochu ucha. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, na pohmat měkký, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením ušního boltce, tak tlakem obsahu. Postižené ucho visí dolů, pes kňučí, je neklidný, potřásá hlavou, snaží se ucho opatrně škrábat nebo je otírá o předměty. Zpravidla nosí hlavu šikmo. Příčinyvzniku krevního výronu mohou být rozličné, zpravidla se však soustřeďují ve dvou okruzích: úrazech a onemocněních vnějšího zvukovodu. Poškození ušního boltce si může pes způsobit sám, například nárazem na překážku, kdy je ucho prudce přiraženo ke kostěnému podkladu hlavy, nebo k němu může dojít i úderem či přivřením dveřmi. Při rvačce mezi psy může být ucho poraněno stiskem zubů protivníka.
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Othematom u psa je stav, kdy dojde k prasknutí drobné cévy v ušním boltci a k vylití krve mezi ušní chrupavku a kůži ušního boltce. Pro psa je to velice nepříjemný a také bolestivý stav. Bývá to však obtížný, zdlouhavý a recidivující (obnovující nebo vracející se) problém, který při podcenění nebo nevhodném postupu může zanechat trvalé následky v podobě deformace ušního boltce.
Othematom vzniká při třepání hlavou nebo nadměrným škrábáním ucha v důsledku zánětu zvukovodu, případně přítomnosti cizího tělesa ve zvukovodu. Další z příčin může být mechanické poškození ucha například při napadení jiným psem.
Prevencí vzniku othematomu je opatrnost a předcházení nebo alespoň včasné rozpoznání vzniku zánětu vnějšího zvukovodu. Součástí ušních kapek bývají i znecitlivující látky, které svědivost podstatně sníží.
První pomocí při vzniku othematomu je přiložení chladivého obkladu a fixace boltce pevně přiloženým obvazem. Nejjednodušším řešením je přitažení boltce pevně k lebce, obvaz však musí být řešen tak, aby neškrtil a nebránil v dýchání.
Při pozorování tohoto stavu vyhledejte veterinárního lékaře, který psa zkontroluje a zahájí léčbu, která je konzervativní nebo chirurgická.
Při konzervativní léčbě dojde k odsání tekutiny tenkou jehlou s aplikací kortikosteroidů. Při chirurgické léčbě se problém řeší drobnou drenáží, a pokud je již othematom organizovaný, využije se technika incize othematomu s prošitím ušního boltce. Kůže boltce se v místě othematomu nařízne, obsah se vypustí a vypláchne, ranka se nechá otevřená pro zajištění drenáže othematomu. Poté se ucho prošije velkým množstvím jednotlivých uzlíčkových stehů, které zajistí opětovný srůst kůže s chrupavkou. Je možné také ucho vypodložit speciální vycpávkou, která ucho drží ve správné pozici a má zabránit jeho zkrabacení a zkroucení, což je bohužel u hematomů častou komplikací.
Petechie jsou způsobeny menším krvácením nebo krvácením pod kůží. Tyto tečky označují vážnější zdravotní problémy, jako je krvácení nebo poruchy srážení krve, infekční onemocnění či rakovina. Také některé druhy léčby rakoviny a léky mohou způsobit petechie.
Nejčastějšími příčinami vzniku jsou nedostatek krevních destiček, zánětlivé onemocnění cévní stěny (vaskulitidy), infekce, nádorové onemocnění leukémie, onemocnění imunitního systému.
Fyzikální příčiny – působení mechanických sil (úder, tlak), silného přetlaku nebo podtlaku, to vše může poškodit krevní cévky pod kůží a způsobit výsev petechií v dané oblasti. Petechie v oblasti hlavy mohou vzniknout při místním zvýšení tlaku během usilovného zvracení.
Infekční choroby – vznik petechií může doprovázet řadu infekcí a poměrně často jsou petechie přítomné u těžkých septických stavů.
Nedostatek krevních destiček nebo jejich nedostatečná funkce – většina onemocnění spojených s poruchami tvorby krevních destiček nebo s jejich zvýšeným rozpadem zvyšuje riziko krvácení z malých cévek, které se následně projeví jako petechie. Do této skupiny patří zejména hematologické choroby (leukémie, lymfomy, idiopatická trombocytopenická purpura, aplastická anémie a mnohé, mnohé další). Z nemocí způsobujících poruchu funkce krevních destiček jmenujme například von Willebrandovu chorobu.
Nedostatek vitaminu C – psi s chronickým nedostatkem tohoto důležitého vitaminu mají málo pevné krevní cévy, a tak je riziko vzniku petechií u nich vyšší.
Léky na ředění krve – některé léky ovlivňující funkci krevních destiček mohou ve vyšších dávkách způsobit vznik petechií, tyto léky se odborně označují jako antiagregační léky (například kyselina acetylsalicylová – aspirin, anopyrin, godasal).
Vaskulitidy – toto jsou naštěstí poměrně vzácná autoimunitní onemocnění, kdy vlastní imunitní systém poškozuje krevní cévy zánětlivým procesem a narušuje jejich integritu. Příznaky mohou být různé a vznik petechií je pouze jedním z mnoha možných projevů systémových vaskulitid. Typickým příkladem je Henoch-Schönleinova purpura.
Někteří psi mají sklon k ekzémům. Na rozdíl od lidí pro ně ekzém představuje závažnou chorobu, neboť se ho kvůli srsti špatně zbavují. Léčba probíhá povrchově i vnitřně. Ekzémy u psů se projevují škrábáním a vypadáváním srsti. Zanedbání tohoto onemocnění může vést ke vzniku otevřených hnisavých ran, jež se velmi těžko léčí.
Suchý ekzém se projevuje suchými a šupinatými skvrnami na kůži, které se zpočátku objevují na malé ploše těla. Na ní mohou v lepším případě zůstat, v horším případě se odtud postupně rozšiřují na další části těla. Mezi příčiny ekzému patří i bleší kousnutí, které svědí, což psa nutí ke škrábání. Když pes postižené místo rozškrábe, hrozí bakteriální infekce, jež vede ke vzniku vlhkého, až hnisajícího ekzému. Pakliže si tedy všimnete jakékoli skvrny (suché, šupinaté nebo holé) na kůži psa, vezměte psa k veterinárnímu lékaři.
Co se týče léčby, existuje celá řada hydratačních a antibakteriálních krémů, pleťové vody, a dokonce i šampony, které jsou k dispozici u veterináře. Některá bylinná léčiva (mimo jiné aloe vera) mohou být též účinná, avšak jejich použití v souvislosti s ekzémem je třeba vždy konzultovat s veterinářem.