POPLATKOVÝ LOV LESY MYMON a nejen to se dozvíte v tomto článku. Naštěstí nežijeme v dobách minulých, kdy si lovci mohli střílet, co chtěli a kdy chtěli. Takový to způsob lovu, který byl v předcházejících staletí běžný všude po světě, zapříčinil, že dnes je řada druhů zvířat kriticky ohrožena, nebo dokonce již zcela vyhubena. Povolení k lovu má tedy smysl, a je třeba ho vždy respektovat.
Lov jelena odstřelem
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
Jednotlivé lesy si stanovují různé sazby za poplatkový lov. Ukázkou může být následující ceník Vojenských lesů a statků v divizi Mimoně.
I nemyslivec si může střelit daný kus zvěře, ale na povolení a jen s doprovodem.
Poplatky
Cena v Kč
Denní paušální poplatek za individuální lov spárkaté zvěře na osobu/den. Loví se samice a mháďata, jelení a dančí špičák do výšky slech
4 100
Při menším počtu střelených kusů možná sleva až
50 %
Za odstřel nebo postřelení průvodcem neodsouhlasené zvěře se k ceně uvedené v tomto ceníku účtuje přirážka
100 %
Jestliže lovecký host zvěř postřelil a ta nebyla dohledána, účtuje se 25 % nasmlouvané ceny a průměrná akutní cena zvěřiny odvozená z průměrné hmotnosti kusu příslušného druhu
25 % + zvěřina
V případě použití služebního vozidla bude účtována sazba
Řada lovců při svých lovech na jelena se rozhodne navštívit i sousední Slovensko. Lov jelena na Slovensku je stejně jako v Čechách pro nemyslivce zpoplatněn a vymezen obdobím lovu. Na Slovensku je lov jelenů a kolouchů povolen v období od 1. srpna – do 15. ledna. Lov laně je povolený od 1. srpna – 31. prosince. Říje jelena je od 10. září do 30. září.
Ceník za odstřel jelena na Slovensku vychází z váhy paroží. Za váhu paroží se považuje váha celé lebky s parožím bez spodní čelisti. Je třeba mít k tomu povolenku a zároveň i pojištění. Následující ceník je pro Lesy Slovenskej republiky, štátny podnik v oblasti Košic, Prešova.
Poplatky na Slovensku za lovecký lístek a pojištění pro zahraniční lovce
V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.
Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).
Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.
Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.
Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.
I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.
Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.
Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.
U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Trofejové kusy jelena siky je vhodné lovit v měsíci říjnu. Pro úspěšný lov jelena siky je vhodnější ranní sezení, které se klidně ale protáhne až do pozdních odpoledních hodin. Lovec by se měl vyzbrojit trpělivostí, protože zvěř se v období říje může objevit kdykoliv. Výhodou pro lovce může být zvědavost jelena siky, která ho může donutit k zastavení se, a tím poskytne lovci čas k výstřelu.
I k lovu jelena siky se často využívá vábení. U vábení nestačí lovci umět dokonale napodobit hlas jelena v říji, potřebuje znát i správná místa spádů a stávanišť zvěře, stejně tak musí znát způsoby chování zvěře. Při lovu nesmí lovec zapomenout na to, že si ke svému lovu musí najít vhodné místo ke svému krytí, neustále musí hlídat směr větru.
Aby se lovec naučil správně napodobit hlas jelena, musí dlouhodobě odposlouchávat hlasy v honitbách s jelení zvěří, zároveň musí mít hudební sluch, kdy dokáže dokonale napodobit všechny varianty jeleního troubení.
Ulovit jelena siku bývá velmi obtížné, protože jelen sika patří k velmi obezřetným a opatrným zvířatům. Ulovit jelena siku zvládne často jen „profík“, protože jelen velmi dobře vidí a vždy si hlídá své okolí, takže zaznamená jakýkoliv šum v okolí, zároveň pokud jelen táhne na louku, nebo paseku, tak kontroluje nejen tento prostor, ale i prostor ve výškách. Při této kontrole dokáže díky svému dobrému zraku zahlédnout i malý pohyb v otevřené kazatelně. Pokud se jelen sika rozhodne, že přece jen na louku vstoupí, rychle mine zarostlá místa na krajích louky, kde by se mohl ukrývat lovec. Bezpečněji se cítí uprostřed louky.
Jelen sika i jeho laň mají velmi dobrou paměť, takže pokud jsou na některých místech víckrát ohroženi lovci, tak na takové místo už nevstoupí.
Na závěr je třeba zmínit, že pro jelena siku je typické, že při zásahu obvykle neklesne na místě, naopak je schopen ujít i třeba 150 metrů (pokud střelec mířil hůře – netrefil komoru – může být i vzdálenost mnohem větší).
První video z youtube.com zachycuje dva lovy jelena na Slovensku. Provází skupinovým lovem od počátku lovu, po skolení jelena, slavnostní výřad včetně všech náležitostí. Kromě lovu jsou zde zachyceny i tradice, jako pasování na lovce vysoké zvěře atd.
K lovu jelena v tomto pro něj typickém období využívají lovci jeho instinktů k soupeření se slabším samcem. Lovec jelena vábí k sobě, obvykle se ale na vábení „chytnou“ jen mladí jeleni, ti starší „zkušenější“ na toto vábení nereagují a jejich lov v tomto období musí být tedy klasickou formou čekané či šoulačky.
Doba zvěře je u nás dána zákonem. Lov je povolen od jedné hodiny před východem slunce do jedné hodiny po západu slunce. Netýká se to ale zvěře škodné z myslivosti a černé zvěře. U nich je lov povolen i během noci.
Mladý Hubert žil jako každý šlechtic jeho doby na královském dvoře. Život vedl velmi rozmařilý stejně jako ostatní mladíci jeho věku. Rád se věnoval všem dvorním zábavám, k nimž patřil i lov. Zrovna v den Velkého pátku se konala štvanice, i přesto že v tento čas byl lov zakázán. Hubert se štvanice zúčastnil s družinou přátel a sloužících. Během lovu se jim do cesty připletl překrásný silný jelen, kterého začali lesem pronásledovat. Jelen byl ale rychlý a vedl je stále hlouběji do lesa. Pronásledovatelé postupně lov vzdávali, jen Hubert vytrval a sám s koněm a psy se hnal temnými houštinami. I přes jeho snahu se mu náhle jelen ztratil z očí a vyčerpaný Hubert seskočil z koně a na skále si dopřál oddechu. Náhle nad sebou uslyšel podivný šramot, když pohlédl vzhůru, spatřil stát na skále právě toho jelena, kterého předtím hlubokým lesem bez přemýšlení pronásledoval. Jelen stál nad ním klidně, nezraněn, bez jakékoliv známky strachu. Tichá majestátnost jelena ale nebylo to, co Huberta na něm fascinovalo. Mezi parohy se nalézalo něco, z čeho vycházela silná záře, která způsobila, že se psi třásli strachy, a i kůň se hrůzou vzepjal. Sám Hubert při pohledu na jelena cítil bázeň, ale dodal si odvahu, a když se jelen nehýbal, přistoupil k němu blíž. V tom si uvědomil, že záře vychází z překrásného kříže, který se nacházel mezi parohy statného jelena. Náhle uslyšel tato slova: „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný.“ Překvapený Hubert tiše zašeptal: „Pane Bože, již vícekrát jsem o tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nechtěl Tě jako pravého Boha. Bože, co chceš, abych udělal? Ukaž mně cestu pravdy a Tvé vůle.“ Po jeho odpovědi pokračoval hlas: „Huberte, musíš přemoci sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu. Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný.“ V tu chvíli již Hubert nevydržel a padl před mocí Ježíše Krista na kolena. Jelen pak zmizel stejně náhle a tiše, jak se objevil. Hubert se vypravil na zpáteční cestu a po návratu ke královskému dvoru se vzdal svého majetku i rodinných závazků a vydal se k biskupu Lambertovi, tak jak mu Bůh kázal. Biskup Lambert jej pak po čase vysvětil na kněze.
Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.
Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.
Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.
Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.
Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Tupinambis rufescens – teju červený dorůstá až 120cm výšky a výskytem je vázán na listnaté a křovinaté lesy severní Argentiny. Jeho kůže má barevný nádech do červena. Tělesná teplota jedince je okolo 38 °C. Pro teju červenavého je typická výrazná pohlavní dvojtvárnost – samci jsou větší než samice a mají mohutnější hlavu a silnější ocas.
Vyskytuje se v rozličných biotopech Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Jeho životní prostor není vyhraněný, proto může být nalézán od savan po deštné lesy.
Pro chov tohoto druhu jsou vhodná terária 200 x 150 x 100–200 cm, jejichž substrátem je písek. Vnitřní zařízení tvoří pevně ukotvené kmeny a kořeny a větší nádoba na vodu, alespoň 30 x 40 cm. Důležité jsou denní teploty v rozpětí 25–30 °C s lokálním ohřevem na 40–45 °C, v noci pokles na 20–22 °C za současného zvýšení vlhkosti porosením. Nutná je vyšší intenzita osvětlení až 12 hodin denně a UV ozařování lampou Osram – Ultravitalux 20 minut z 1 metru.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Samičky snáší 4 až 32, obvykle 8 až 12 vajec o velikosti asi 5 x 3 cm. V přírodě je umisťují do termitiště, v zajetí zahrabávají nebo kladou do úkrytu. Při 30 °C a vysoké vlhkosti se mláďata líhnou za 152 až 171 dní ve velikosti 22 až 24 cm. Do roka dorůstají do celkové délky 40 cm. Tejové žijí kolem 10 let.
V potravě není tento druh vybíravý. Přijímá větší hmyz, ryby a především myši všech velikostí. Nepohrdne ani rostlinnou potravou v podobě ovoce či klíčených semen.
Šupiny na povrchu těla jsou spíše drobné a oválné, kdežto z břišní strany větší a čtyřhranné. Nápadný je dlouhý, růžový až červený, silně rozeklaný jazyk, který je zatažitelný do pochvy.
Ocas, který zabírá o něco více než polovinu celkové délky, je odlomitelný. Regeneruje poměrně dobře, zvláště u mladších jedinců, ale trvá to delší dobu, a ačkoliv je jeho tvar přirozený, přesto nedosahuje délky ocasu původního a zároveň postrádá i původní zbarvení.
V přírodě se dokáže při vyrušení pohybovat jen po zadních končetinách rychlostí kolem 20 km/h, v zajetí však tuto schopnost neuplatňuje vzhledem ke ztrátě plachosti i&nb
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.