POHYB bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Pojem sloní noha se používá v případě, kdy flegmona (zánět mízních cév) přejde do chronického stadia, podkoží zvazivovatí, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmona.
Léčba
Koně s akutní lymfangitidou je třeba považovat za urgentní případ a veterinář by měl být přivolán okamžitě. Čím déle zůstává končetina oteklá, tím závažnější je anatomické narušení mízních cév a pravděpodobnější jsou trvalé následky. Terapie je obecně zaměřena na redukci otoku měkkých tkání, podporování krevní a mízní cirkulace a eliminování infekce.
U silně kulhajících pacientů je v prvních dnech indikován klid v boxu. Je-li na postižené končetině přítomno jakékoliv poranění, pečlivě se ošetří. Nejúčinnějším lokálním opatřením vedoucím k ústupu otoku je zapařovací obklad, protože navozením intenzivního prokrvení se zánětlivé produkty rychleji vstřebávají nebo se eventuálně urychlí provalení hnisavých ložisek. Zapařovací obklad je nahrazován nejpozději za 24 hodin suchým teplým obvazem, který lze na končetině ponechat 1–2 dny. Střídání zapařovacích a suchých obvazů se provádí tak dlouho, dokud lokální příznaky zánětu neustoupí. U některých pacientů s citlivější kůží je nutno dobu působení vlhkého tepla zkrátit, aby nedošlo k podráždění. Do vody, kterou jsou provlhčovány vnitřní vrstvy zapařovacího obkladu, lze přidat antiseptické roztoky. Pokud kulhání ustupuje, je nezbytnou součástí léčby nucený pohyb spočívající v provádění na ruce několikrát denně. Pohyb totiž napomáhá redukci otoku a zlepšení cirkulace.
Lokální léčbu a úpravu pohybového režimu by mělo doprovázet celkové ošetření antibiotiky, sulfonamidy nebo kombinovanými preparáty, které jsou účinné při streptokokových či stafylokokových infekcích. Protože často není možné kultivovat vyvolávající mikroorganismus, jsou indikovány širokospektrální přípravky. Léčba přitom musí probíhat ve vysokých dávkách po dobu 8 až 10 i více dní. Někteří veterinární lékaři doporučují ve vážných případech minimálně 4týdenní antimikrobiální ošetření. Celková terapie by měla zahrnovat také aplikaci nesteroidních protizánětlivých látek.
Léčba pacientů s chronickou lymfangitidou je problematická, protože redukce novotvořené pojivové tkáně je obtížně dosažitelná. Koně se mohou využívat v chovu, pokud nekulhají, uplatňují se v rekreačním ježdění či k lehké práci. Klusová práce podporuje prokrvení a pohyb umožňuje částečnou redukci otoku. Na končetinu jsou přikládány kompresní obvazy a bandáže. V posledních letech je v Německu úspěšně zaváděna takzvaná manuální mízní drenáž.
Přestože je u většiny pacientů pozorována velmi rychlá odezva na iniciální terapii, akutní lymfangitidu lze označit za onemocnění s nejistou prognózou. Následkem opakované infekce totiž dochází k senzibilizaci obranného systému, takže nakonec i nepatrná infekce vyvolá během několika hodin rozvinutý obraz nemoci. Opakování klinických projevů jsou pozorována po
Ve svém příspěvku ZAUZLENÍ STŘEV U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Dobrý den,chtěla jsem se zeptat, je vhodné,po požití potravy a následné běhaní psa za balónem,prostě pohyb,jestli nehrozí zauzlení střev. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Peu.
Dobrý den,
po krmení se pohyb nedoporučuje. Pes ma mít klid alespoň 2hodiny, jinak hrozí torze žaludku.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povel
Akutní zánětlivé otoky na končetinách se zpočátku chladí. Je to běžná a stará forma léčby zánětu vodou (hydroterapie), konkrétně chladnou vodou, která snižuje nadměrné prokrvení zaníceného místa, čímž se zabrání vzniku bolestivého otoku, který může také svým tlakem poškodit další buňky a tkáně. Zamezí se také prostupu dalších zánětlivých látek z krve do tkání, takže se zmírní bolest a další případné poškození okolních buněk a tkání. Akutní záněty se obecně mají chladit pouze v prvních fázích, tedy dva, maximálně tři dny, protože omezením prokrvení se snižuje také schopnost tkáně se léčit a odvádět krví pryč odpadní produkty či zbytky poškozených tkání.
Zánět starší dvou (tří) dnů se má naopak zahřívat, aby se zlepšilo prokrvení, které podpoří hojení. Pozor, střídavé chlazení a po jeho ukončení opětovné zahřátí tkáně vede k popraskání zanícených lymfatických cév, které se může hojit jizvou, čili zvazivovatěním podkoží – to se může po určité době projevit trvalým zesílením nohy koně (sloní nohou). Proto pokud existuje podezření, že je končetina koně oteklá následkem lymfangitidy (flegmóny), nemá se chladit. Jediné chlazení by zde mělo smysl a nevedlo by tolik k poškození tkáně, kdyby se končetina chladila v perakutním stadiu, tedy v době, kdy flegmóna teprve vzniká (kdy noha roste před očima). Pak by mohlo dojít k zastavení zánětu.
Zánětlivé otoky dobře reagují na chlad v případě, že zahájíme první pomoc včas. Došlo-li k poranění koně (upadnutí, kopnutí, odření, škrábnutí), je třeba zajistit zvířeti absolutní klid, ihned ošetřit případnou ránu a okolí poranění chladit vodou. Chladíme 10–30 minut (čím je poranění hlubší, tím déle chladíme; na končetinách postačí chladit 10–15 minut), potom chladit přestaneme. Takto opakujeme několikrát denně. Můžeme přikládat chladivé Priesnitzovy obklady (dnes se už nedoporučuje přikládat led) nebo stříkat slabý proud studené vody. Chlad jednak zpomaluje, až zastavuje tvorbu otoku, jednak příslušnou tkáň znecitlivuje, takže ulevuje od bolesti. Pokud dáváme na postižené místo obklady, musíme dbát na to, aby se nezapařily a končetinu naopak nehřály. Chladivé gely a masti jsou v těchto akutních stavech málo účinné.
Chlazení má smysl pouze tehdy, když chladíme zánětlivý otok ne starší než 48 hodin. Pokud ani do 48 hodin nedojde k vymizení otoku, je třeba volat veterináře. Výjimkou v chlazení je lymfangitis, která se však často vyvine až později, obvykle po vniku infekce neošetřenou nebo špatně ošetřenou rankou. Při ní poměrně rychle oteče celá dolní část končetiny, otok je velice bolestivý na dotek, silně hřeje a kůň obvykle výrazně kulhá. V tomto případě je nutné ihned zavolat veterináře, který koni
Obezita se u psů stává závažným problémem. Snižuje kvalitu jejich života, poškozuje jim klouby a utlačuje všechny vnitřní orgány. Řešení je prakticky stejné jako u lidí, zvýšit pohyb, přizpůsobit stravu dennímu výdeji a změnit její skladbu.
U každého psího plemene jsou jasně popsány standardy vzhledu. K tomuto „ideálu“ se přímo přibližovat nemusíme, ale pokud má pes mírně zvětšené břicho nebo pohmatem přímo necítíme mezižebří, můžeme mluvit o nadváze. Málo zřetelný pas nebo faldíky u kořene ocasu již mohou signalizovat obezitu (navýšení hmotnosti o 15 %). V obou případech pes trpí dýchavičností i při nenáročných aktivitách, má pomalejší reakce při hře a celkově u něj převládá neochota k pohybu.
Nadváhu, natož obezitu nelze brát na lehkou váhu. Stejně jako u lidí představuje vážná zdravotní rizika. Nejčastěji cukrovku, vysoký krevní tlak, poškození kloubů a kostí, špatnou jaterní funkci, sníženou imunitu, problémy s reprodukcí a podobně. V neposlední řadě je psí život méně aktivní a až o čtyři roky kratší oproti běžnému průměru.
Možná jste si ani nevšimli, že v krmení psa nemáte řád a nahodile jej krmí každý člen domácnosti. Pamlsky mají přílišnou kalorickou hodnotu a jsou i v malém množství hrozbou. Dalším problémem může být špatně zvolené krmivo, nejde ani tak o značku, jako spíš o špatný typ vzhledem k vývojovému stadiu psa a životnímu rytmu. Jinou potřebu má štěně, dospělý pes, fena, nebo pes běhající celý den venku.
Nejrizikovějším obdobím pro vznik obezity je přechod štěněte od matky k novému majiteli. Nadšení z nově příchozího člena domácnosti nás natolik ovládne, že psa překrmujeme a podporujeme vznik nových a nových tukových buněk. Ty už pes nikdy neztratí, pouze v dospělosti zredukují objem, obvykle jsou ale celoživotním problémem.
Nejdříve si udělejte takovou malou inventuru a přibližně týden bedlivě sledujte, klidně si to i sepište, co váš pes žere, v jakém množství a v jaký čas. K tomu doplňte evidenci o pohybu, ale pozor, pouze toho pravidelného. Tato malá sondáž vám sama napoví, jak dál postupovat. Pokud má váš pes jen pár kilo navíc, jistě bude stačit zvýšit pohyb a omezit příděl pamlsků. Postupně zvyšte intenzitu procházek, časem si společně klidně i zaběhejte.
Při nadváze je již nutný zásah do jídelníčku. Obvykle stačí v rozmezí několika týdnů snížit příděl krmiva o třetinu a rozdělit jej do několika denních dávek. Pes nesmí mít trvalý přístup k potravě! Tento postup je v kombinaci s pohybem velmi účinný, pes ale nesmí hubnout příliš rychle. Maximální úbytek na váze by měl činit 1 % z celkové hmotnosti!
Vymkla-li se vám váha vašeho psa z rukou, navštivte veterináře. Ten dokáže p
Dysplazie kyčelního kloubu – označovaná také jako DKK – je bolestivé onemocnění, při kterém dochází k oslabování kyčelního kloubu, vzniku artrózy a postupnému zhoršování pohyblivosti psa.
Dysplazie kyčelních kloubů je dědičně podmíněný chybný vývoj kloubů, kterým jsou postiženi psi i fenky bez rozdílu věku a pohlaví. Štěňata se rodí se zdravými klouby a to, jestli dysplazie propukne, závisí na genetické výbavě každého jedince a faktorech vnějšího prostředí.
Na vzniku dysplazie se dědičnost podílí mezi 20 až 60 % v závislosti na plemeni, zbytek představují vnější vlivy, a to zejména výživa a tendence k rychlému růstu.
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa základní význam. Při dysplazii kloubní hlavice nesedí správně do kloubní jamky (je v jamce usazena volně) a následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu. Důsledkem je nadměrné opotřebení kloubu. Většinou bývají postiženy oba klouby. Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje v několika stupních, při nejtěžším stupni bývá kloub zcela mimo kloubní jamku.
Z celé řady vnějších faktorů, které na utváření a vývoj dysplazie působí, jsou nejdůležitější pohyb a strava. Pohyb, respektive nadměrné tělesné zatížení během růstu psa s dědičnými vlohami lze považovat za faktor napomáhající ke vzniku tohoto onemocnění. Podstatný vliv má také povrch, na kterém se pes pohybuje první rok života. Z tohoto důvodu pes nemá běhat a pobývat na betonu, silnicích a jiných zpevněných plochách, ale měl by být na měkkém, pružném povrchu. Do 6 měsíců minimálně by měl být také omezen běh u kola a velmi intenzivní trénink. Druhým nejčastějším spouštěčem vzniku dysplazie je nekvalitní strava nevhodná pro štěňata. Často obsahuje nadměrné nebo nedostatečné dávky minerálů, především vápníku. Obsah vápníku a fosforu v potravě musí být ve správném poměru. Určitou roli ve vzniku dysplazie v potravě hraje také poměr sodíku, draslíku, chloridu a elektrolytů. Na vývoj kostry mají nejdůležitější vliv vitamíny A a D, jejichž poměr by se v potravě neměl odchylovat od normy. Dodávané energie v potravě by také nemělo být hodně.
Z hlediska prevence je proto nutné zaměřit se na všechny rizikové faktory. Genetiku lze ovlivňovat pouze přísnou selekcí v chovných programech, která by měla přinést snížení výskytu DKK u dalších generací. Ovlivnění výskytu DKK tímto způsobem je problematické a zdlouhavé, navíc s poměrně nejistým výsledkem. Jako majitelé psů ovšem můžeme do určité míry eliminovat vnější faktory, které ve vývoji DKK hrají také důležitou roli. Jedná se především o výživu a zátěž. Je zjištěno, že abnormální zátěž, jak nedostatečná, tak nadměrná, negativně ovlivňuje růst kloubní chrupavky.
Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Havanský psík patří do skupiny bišonků, známých již od 17. a 18. století. Předpokládá se, že tito psi byli tehdejšími španělskými osídlenci přivezeni na Kubu, kde došlo k jejich šlechtění, a tudíž přeměně a odlišení od ostatních bišonků. Podle všeho byli ve Španělsku několik staletí oblíbeni psi, které havanský psík připomíná svým vzhledem, veselou povahou a strukturou srsti.
Havanský psík měří v kohoutku 23 až 27 cm, s tolerancí od 21 do 29 cm. Váha se pohybuje v rozmezí od 3 do 6 kg, standard FCI přesnou váhu neuvádí. Havanský psík má lehce zešikmené oči co nejtmavšího odstínu hnědé barvy, které jsou posazeny těsně nad nosním hřbetem. Uši jsou posazeny dosti vysoko, spadají volně podél hlavy, jejich konce jsou mírně zaoblené. Tlapy mají zakulacený tvar, pevně přilehlé prsty a klenuté polštářky. Ocas je vysoko nesený, směrem k zádům zaoblený, nebo rolovaně přetočený přes záda. Havanský psík nemá podsadu. Krycí srst je velmi dlouhá, u dospělého psa měří 12 až 18 cm, je velmi měkká a jemná, může mít zvlněnou nebo kadeřavou formu.
Havanský psík se v průměru dožívá 13 až 15 let.
Veškeré úpravy srsti, zastřihávání nebo trimování jsou zakázány. Povolena je pouze úprava konečků srsti na tlapkách a mírné zastřihávání srsti na čele tak, aby nezakrývala oči.
Existují 2 druhy zbarvení, čistě bílé s různými odstíny světle hnědé, tabákové a červenohnědé, povolené je také béžové zbarvení a černé skvrny. Pohyb je veselý a rozjařený. Od ostatních převážně bílých bišonků se snadno odliší podle tmavších barev srsti. Ve srovnání s rovněž podobným ši-tzu má výrazně delší nos a méně hladkou srst.
Havanský psík vyžaduje velké množství péče. Srst se musí minimálně dvakrát týdně kartáčovat a vyčesávat, nejlépe pomocí řídkého hřebenu. Před lámáním se srst chrání speciálním roztokem ve spreji. Pravidelně se vystříhává přebytečná srst mezi polštářky na tlapkách. Srst na tlapách se zastřihává do skoro přesného oválu. Srst okolo očí se musí pravidelně čistit a uhlazovat na přirozeně rostlou pěšinku uprostřed nosního hřbetu, mírně zastřihávat se smí pouze srst na čele. Výhodou havanského psíka je, že nelíná, odumřelé chlupy ze srsti nevypadávají, při vyčesávání zůstávají na kartáči. Havanský psík není náročný na pohyb, bude zcela spokojen se třemi až čtyřmi přiměřeně dlouhými procházkami denně.
Do začátku místo pelíšku připravte jen starší deku nebo ručník (pochopitelně více kusů, štěňátko stihne pročůrat vše). Pelíšek pořiďte pejskovi až ve chvíli, kdy má vytvořeny hygienické návyky (ať jej nemusíte zbytečně prát). Velmi důležité je umístění pelíšku. Nejlepší je klidný nefrekventovaný kout, kde není ani průvan (takže ne u&n
Zelení šneci (Edentulina obesa) se vyskytují v Kamerunu, Keni a Tanzanii. Jedná se o stromový druh. Šnek má jasně zelenou ulitu, noha je žlutá s tenkými podélnými tmavými pruhy. Tento druh se vyznačuje dlouhým a tenkým krkem s malou hlavovou částí – vše je vyvinuto k lepšímu pronikání do ulity. Také pohlavní kloaka je z tohoto důvodu posunuta až k ulitě. Obústí je obdélníkové. Zbarvení ulity je dáno barvou vnitřních orgánů, které jsou zelené. Vlastní ulita je bělavě průhledná. Velikost šneků se pohybuje kolem 2,5–3 cm x 1,4–1,8 cm, váha cca 2–3 g.
Jeho pohyb je rovněž zajímavý, nedotýká se totiž podkladu celou nohou, ale pouze na dvou místech, takže se vlní od hlavy až k ocasní části nohy, což spíš připomíná pohyb píďalky než šneka. Pohybuje se nejvýše rychlostí kolem 0,0871 km/h, jinak je ale velmi pomalý. Často zvedá hlavu a kontroluje svými dlouhými očními tykadly okolí, pomocí prodloužených „pysků“ přitom sleduje slizové cesty plžů. Uchopení plže je pevné a edentulina zřejmě vypouští žaludeční šťávy či enzym působící jako neurutoxin, který během několika minut znehybní plže. Útok je velmi zajímavý – než se zakousne, zvedne přední část nohy těsně před svou kořistí. Plž není vysáván, jako to dělá například jiný šnečí predátor eugladina, ale je doslova požírán strouháním raduly. Tento proces vypadá, jako kdyby šnek kousal. Při krmení může vylučovat velké množství slizu – bublinek, jimiž si označuje svoji kořist. Spořádání plže trvá několik desítek minut, malý 20–30 minut.
Při zacházení s edentulinou buďte obezřetní, na její enzym totiž může být chovatel citlivější. Chov edentulin je v současné době hodně náročný, stále se hledá takový způsob chovu, aby při něm nedocházelo k častým úhynům, blížícím se 100 %. Edentulina je predátor v pravém slova smyslu, požírá jiné šneky nebo například slimáky menší velikosti i žížaly. Rozhodně se tento druh nehodí pro útlocitné povahy, kterým je líto každého šnečka. Edentulina je dost žravá, obvykle denně sežere jednoho a někdy (dle velikosti) i dva šnečky s ulitou kolem 1 cm. Ale troufne si i na větší sousto. Po dostatečném nakrmení si dopřeje klid a zavěsí se na strop terária nebo na větvičku. V klidu může trávit i několik dní. Dokáže si „zahrát“ i na mrtvého, kdy zaleze do ulity a nic ho nepřinutí vylézt – ani voda, která u jiných šneků zapůsobí. To, že šnek není mrtvý, poznáte podle toho, že má vnitřní orgány stále zelené. Uhynulý šnek je má již zahnědlé. Pokud chcete chovat edentuliny, musíte souběžně počítat i s chovem jiných malých šneků, je pravděpodobné, že jim mohou chutnat i naše páskovky o velikosti ulity do 1,5 cm. Další druhy krmných plžů či jiných nižších živoči
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.
Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.
Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.
Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v&n
Ještě dříve, než si štěně vůbec pořídíte, měli byste si rozmyslet, co od pejska očekáváte. Zdali s ním chcete závodit, nebo bude vaším pomocníkem na farmě při práci s ovcemi či skotem. Chovají se různé linie, které se specializují na daný druh práce. Také je dobré, když znáte rodiče štěněte, to, jakým stylem pracují, a jaký mají rodokmen. Protože právě rodokmen, ale i samotná práce rodičů vám hodně napoví, jak bude váš pejsek nejspíš pracovat.
Dalším důležitým bodem je dobře si vybrat chovatele. Dbejte na to, zda je chovatel zkušený, jaké má výsledky v odchovu, pracovní výsledky psů a podobně.
K výběru štěněte z vrhu se váže spousta mýtů a pověr, jako například pejsek bude dobře pást, pokud má černé patro tlamičky nebo pokud má černou tečku na bradě a podobně. Jsou to jen mýty. Stejně tak neplatí, že štěně, které po vás skáče a je aktivní, je lepší než to, které sedí v koutě a pozoruje vás. Naopak to může nasvědčovat tomu, že štěně sedící v koutě je klidnější a přemýšlivější než to skákající.
Můžete provést malý test, kdy si štěňata přilákáte k sobě a pak postupně každé lehounce klepnete prstem po čumáčku. Potom sledujete, jak se zachovají. Když se štěně nechá párkrát klepnout a neuteče, nebo si dokonce chce s prstem hrát, je to štěně hloupé a vzdorovité. Pokud štěně klepnete a ono uteče a už nepřijde, je to štěně ustrašené. Štěně, které klepnete po čumáčku, ono uteče, ale přesto se nechá přivolat zpět, je chytré a učenlivé.
Samozřejmě je třeba zkontrolovat chrup, uši, zda je štěně vitální, nemá „paspárky“ a podobně.
To je asi vše, podle čeho by se u tak malých drobečků dalo vybírat.
Nikdy při výběru štěněte 100% nepoznáte, jaký váš pejsek bude, až vyroste. Nezapomeňte, že ho bude hodně ovlivňovat vaše výchova.
Než si štěně přivezete domů, měli byste mu předem připravit bydlení. Kotec by měl být dost prostorný pro volný pohyb dospělého psa. Pozor, ne tak velký, aby tam mohl pes běhat a zbytečně se unavovat. Co se týče umístění kotce, měl by být v klidném místě, kde by psa nic nerušilo, a natočen tak, aby neměl výhled na jiná zvířata nebo silnici, kde jezdí auta a chodí lidé. Velikost boudy by měla odpovídat velikosti psa. Příliš velkou boudu si pes nedokáže při chladném počasí zahřát vlastními silami a v příliš malé boudě bude mít omezený pohyb (při otáčení). Jako výstelku použijte hobliny nebo slámu, ale můžete použít třeba i seno. Dají se použít i koberce či matrace, ty se ale špatně udržují čisté a psi je mohou trhat či jíst.