Americký pitbulteriér je rozhodně plemeno, které patří do rukou pouze lidem, kteří ho zvládnou. Nehodí se však pro výcvik formou drilu. Je velmi citlivý ve vztahu ke svému pánovi. Je třeba vychovávat ho především formou hry. Surovým zacházením s pitbulteriérem ničeho nedocílíte. Toto plemeno je opravdu pro lidi, kteří již zkušenosti s kynologií, výcvikem a výchovou psů mají.
Americký pitbulteriér
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
boulička na břiše psa- může to být také lipom- tzn. nezhoubný tukový nádorek, pokud je bulka pohyblivá pod kůží. Mám vlastní zkušenost, mám již 3.labradora a všichni to měli. Pokud se odoperuje, většinou narůstá pomalu znovu. Ale mám vyzkoušenou vynikající mast přímo na lipomy. Je to krušinová mast- můžete vyrobit snadno doma. Natírali jsme psovi velký lipom na zádech a po měsíci už úplně zmizel. Už je to rok a zatím nikde. chtělo by to ale trochu vyholit srst, aby se mastička dostala přímo na kůži a mazat 3x denně. Bylinky na mast koupíte buď v .bylinkářství nebo na internetu. Skládají se z: krušina, měsíček,třezalka a k tomu potřebujete dobré domácí sádlo. Návod k vaření vám zdarma pošlu na mail.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pavlína Janečková.
Dobrý den pane Mikulec,
mohu Vás poprosit o zaslání návodu na výrobu masti. Mockrát děkuji.
S pozdrevam
Janečková
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Efektivní odstranění zubního kamene nelze provést v domácích podmínkách, proto je vždy provádí veterinární lékař. Odstranění kamene se provádí buď mechanicky ostrým srpkem, nebo za použití ultrazvuku, vždy však v sedaci zvířete nebo krátkodobé narkóze.
Během této procedury se odstraní zubní kámen, vypláchnou se žlábky mezi zubem a dásní, vyleští se sklovina zubu a provede se kompletní revize dutiny ústní. Teprve nyní je možno se pokusit o prevenci dalšího usazování zubního kamene.
Mnoho majitelů požaduje ošetření zubů bez narkózy či sedace zvířete. V případě, kdy je zvíře plně při vědomí a aktivní, však nelze v žádném případě chrup dokonale očistit, a to zejména z vnitřní strany zubů či v oblasti pod dásní. Taková polovičatá práce je pak spíše zbytečná, protože plak i kámen se pak rychle tvoří znovu. Je zbytečné se narkózy nebo sedace obávat, protože samotný zubní kámen, zánět parodontu či riziko systémové infekce je pro vašeho psa daleko větším nebezpečím. Veterinární lékaři vždy přihlížejí k aktuálnímu zdravotnímu stavu ošetřovaného zvířete i k jeho věku a snaží se volit ty nejšetrnější prostředky, které mají k dispozici.
V případě, že stav zubů a dásní psa je natolik vážný, je potřeba zuby extrahovat.
Malí psi, brachycefalická plemena a obecně psi s nepravidelným skusem trpí problémy se zuby častěji. Je to dáno tím, že v normálním pravidelném skusu do sebe zuby zapadají a zubní plak se při žvýkání otírá. Někdy je třeba vytrhnout i zub, který na první pohled vypadá zdravě. Největší část zánětlivého procesu probíhá pod povrchem dásně a lze to zjistit pouze pomocí parodontální sondy, která odhalí kapsy mezi zubem a dásní (periodontální choboty). Často je zubní kámen to poslední, co ještě zub drží v dásni. Ve spoustě případů se po odstranění zubního kamene pozoruje ústup dásně a odhalení zubního krčku a kořene, pak je nezbytné takový zub vytrhnout. V některých případech je nezbytné i rentgenologické vyšetření, které pomůže zhodnotit reakci okolní tkáně zubu a ústup kosti.
Extrakce jednokořenových zubů probíhá ve dvou krocích. Nejprve se uvolní periodontální spojení pomocí extrakční páky, poté je zub vytažen extrakčními kleštěmi. Zuby s více kořeny (třenové zuby a stoličky) je třeba nejprve rozřezat vrtáčkem na jednotlivé segmenty a dále se postupuje stejně jako u jednokořenových zubů. Nekrotická tkáň se odstraní a defekt se buď ponechá otevřený, nebo se uzavře přešitím dásňového laloku. Používá se vstřebatelný šicí materiál, který se po čase sám rozpadne, tudíž není třeba stehy vyndávat.
Obavy z toho, jak bude pes žít bez zubů, jsou zbytečné. Psi při příjmu potravy moc nežvýkají, spíš hltají. Po extrakci většího počtu zubů, zejména stoliček, samozřejmě musíme přizpůsobit dietu – granule nahradit měkkou stravou, například konzervami.