PÍŠTĚL NAD ZUBEM je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Píštěl (fistula) je jakékoliv kanálkovité propojení mezi orgány, cévami nebo kůží. Zubní píštěl u psa je zdravotní problém, který v podstatě vytváří kanálek mezi ústní dutinou a dutinou nosní.
Příčiny
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Choroba se projevuje převážně u starších psů, ale výjimkou nejsou ani psi mladšíh
Týden po chirurgickém zákroku už bývá dutina ústní zhojena dostatečně a může se přistoupit k dlouhodobým preventivním opatřením (čištění zubů kartáčkem s pastou, krmení granulemi, výplachy dezinfekčními roztoky, podávání různých žvýkacích pamlsků).
Čištění zubů se provádí kartáčkem a zubní pastou. Nejvhodnější je kartáček psí, který má štětiny vhodné tvrdosti a speciální tvar. Alternativně lze použít měkký dětský zubní kartáček. Použitelná je i dětská zubní pasta, ale lepší je speciální psí, protože je pro žaludek nedráždivá, nepění a navíc obsahuje enzymy rozkládající zubní plak a hlavně je ochucená, takže si psi na čištění snadno zvykají, protože jsou během čištění touto pastou vlastně odměňováni. U psů, kteří čištění odmítají, je vhodné začít s trpělivým nácvikem s ochucenou pastou. Navykání na čištění vyžaduje u některých zvířat velkou dávku trpělivosti, buďte na to připraveni. Pasta se nanese na prst a nechá se psovi zpočátku jen olíznout, nebo se mu nanese na pysky, případně na zuby, ale jen do chvíle, než pes začne jevit nelibost. V tu chvíli činnost přerušte a odmítavé chování ignorujte. Po chvíli se k čištění vraťte a psa při vhodném chování neustále chvalte a odměňujte pastou nebo pamlskem, při nevhodném ignorujte a činnost přerušte. Takto se vám postupně během několika dní může podařit propracovat se psovi do tlamy jen prstem s pastou, poté postupně zopakujte celý postup s kartáčkem na prst. Začínejte vždy ze strany a postupujte směrem dovnitř, psi nejlépe tolerují manipulaci v dutině ústní ze strany, nejhůře zepředu. Většinu psů lze při trpělivém postupu čištění naučit. Čištění se provádí krouživým pohybem směrem z dásně na zub. Nejlepší je každodenní čištění. U agresivních jedinců, u kterých hrozí, že svého majitele pokoušou, se zřejmě jedná o poruchu chování, agresivitu vůči majiteli, a proto se raději poraďte s odborníkem o jejím řešení.
Krmení granulemi je dalším velice vhodným preventivním opatřením. Je prokázáno, že se psům, kteří jsou krmeni měkkou stravou, zubní kámen tvoří mnohem více než těm krmeným granulemi. Po očištění zubů ultrazvukem a zahojení dásní již nebývá kousání pro psy bolestivé, je proto vhodné (pokud již nejsou granulemi krmeni) na ně přejít. To by se mělo činit postupně během několika dní, aby se tak předešlo zažívacím obtížím spojeným se změnou stravy. Existují granule přímo určené pro psy s nadměrnou tvorbou zubního kamene.
Výplachy dezinfekčními roztoky jsou pomocným opatřením, které má za úkol snížit množství bakterií v tlamě, redukovat tak množství zubního plaku a tím snížit tvorbu zubního kamene a také omezit zánět dásní a ozu
Podíváme-li se do dutiny ústní psovi, který má periodontální chorobu, můžeme pozorovat zarudlé dásně. Často se jedná jen o 1–2 mm široký zarudlý pruh lemující řadu zubů v těsném sousedství jejich korunek. Zkušenému pozorovateli neujde, že některé zuby (obvykle přední řezáky) mají obnažené krčky v důsledku ústupu dásně. Takové řezáky se jeví jako neúměrně dlouhé. Ústup dásně u stoliček je často maskován masivním nárůstem zubního kamene, který bývá výraznější od špičáků dozadu.
Právě zubní kámen je nejviditelnějším příznakem periodontální choroby a fakticky je i její příčinou. Zubní kámen je až pozdním výsledkem součinnosti bakterií, které v dutině ústní normálně žijí, a biochemických látek obsažených ve slinách. Následkem této součinnosti nejprve vzniká zubní povlak, označovaný též jako plak. Není-li plak denně čištěn (především mechanicky), narůstají postupně jeho vrstvy.
Posléze dochází k iritaci dásní, jejich bakteriálnímu zánětu a postupu plaku do prostoru mezi krčkem zubu a dásní překrývající krček.
Další fází je rozšíření zánětu dásně z jejího okraje do hlubších vrstev, takže dochází k rozvolnění vazby mezi dásní a zubem a ke vzniku zánětlivých váčků. Takové zuby nejsou pevně usazené v dásni, později ani v kosti a evidentně se při doteku viklají. Samozřejmě mohou i spontánně vypadnout.
Je-li popisovaná choroba výrazná u špičáků horní čelisti, může dojít až k vytvoření hnisavé píštěle spojující zubní lůžko špičáku s dutinou nosní. Takový stav je signalizován nosním výtokem, který může být vodnatý, hnisavý i krvavý, a případně kýcháním.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty