Páv modrý spolu s pávem zeleným patří do čeledi bažantovitých. Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se nejčastěji zdržují v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. Pávi bývají často volně chováni v zámeckých parcích a zoologických zahradách. Páv je národním ptákem Indie.
Páv zelený
Páv zelený patří mezi největší druhy pávů na světě. Kohout může měřit 180 až 300 cm a slepice 70 až 100 cm, dospělý kohout váží od 3,8 do 5 kilogramů. Samci jsou mnohem větší než samice, ty váží přes kilo. Peří samce je převážně zelené a modré, ale má i zlaté, šedé, černé a bílé odstíny. Krásným ocasem láká samice v době páření. Tato pera mohou měřit více než jeden metr na délku a mají krásný design ve tvaru očí. Původně tento páv obýval primární a sekundární lesy, louky a pastviny v Asii a v zemích, jako je Jáva, Malajsie, Bangladéš a Indočína. Samci žijí osaměle a tvoří páry pouze v období rozmnožování. Samice žijí v malých rodinných skupinkách. Tento druh pávů je tišší než páv indický a je ho slyšet hlavně ráno a pozdě odpoledne.
Krmí se ovocem, obilím, semeny, pupeny, listy a hmyzem, které najdou na zemi. I když vědí létat, raději chodí pěšky. Ve večerních hodinách, spí v korunách stromů, aby se vyhnuli predátorem. Hnízdí na zemi, kde mají mělkou prohlubeň v písku, skrytou ve vegetaci a mezi skalami. Samice snese čtyři až šest vajec, které inkubují až 28 dní.
Tento druh byl kdysi zcela běžný v Asii, ale dnes je druhem ohroženým vyhynutím. V některých zemích (například v Malajsii) již zanikl. Zelený páv byl loven pro své peří na ozdoby a oblečení, i pro maso. V Číně zemědělci tráví tento druh páva, protože jim ničí úrodu.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
Tento druh páva patří do třídy ptáci, nadřádu letci, řádu hrabaví, čeleď bažantovití. Je nazýván také jako páv korunkatý, indický nebo obecný. Páv modrý dorůstá do velikosti až 2,2 m a váží až 6 kg. Je zde velký rozdíl mezi samcem a samicí.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Kolem očí má bílé linky, spodní část hlavičky pod zobákem a částečně na krku je purpurově zelená. Na hlavě má vysokou korunku zelenomodrých per. Na zádech je peří zelenohnědé a jeho odstín určuje budoucí barvu per na vlečce. Pera ocasní vlečky totiž postupně dorůstají právě z těchto zelenohnědých zádových per. Nadocasní pera mohou měřit až 160 cm, celkově potom páv může měřit až kolem 230 cm. Na vlečce mívá kolem 200 ok, v závislosti na věku samce. Barva nadocasních per je zelená až zelenohnědá a na jejich konci je duhově barevné oko. Tato pera v červenci každoročně vypadávají a během zimy dorůstají nová. Samci potom vypadají dost neupraveně a jsou si toho vědomi, takže se moc nevystavují na odiv. Korunky narůstají pávatům již po měsíci, ale krásná nadocasní pera s oky rostou pavím samcům až třetím rokem. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná.
Samice páva má hnědošedou barvu, zelený krk s purpurovým leskem a vysokou korunku zakončenou zelenými pírky. Spodní část pod zobákem až ke krku má béžovou a stejně jako samec má bílé linky kolem očí. Břicho je světle béžové do hněda s hnědým žíháním. Samička je menší než samec, dosahuje délky asi 85 cm a váhy do 4 kg, ale chová se k ostatním zvířatům dominantněji než on. V případě ohrožení nebo obrany kuřat dokáže roztáhnout ocasní pera do vějíře a pustit se do křížku i se psem, pokud se cítí ohrožená. Existuje několik mutací páva, nejčastější je bílý páv anebo strakatě bílo-modrý.
Páv je již po tisíce let okrasným ptákem chovaným po celém světě, a to nejen v zoo, ale často i v zámeckých parcích nebo soukromých chovech.
Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se nejčastěji zdržuje v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. Pávi bývají často volně chováni v zámeckých parcích a zoologických zahradách. Páv je národním ptákem Indie. Pávi se chovají již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách.
Naše klima snáší pávi bez problémů, nevadí jim ani krutá zima do -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Přes den v zimním období však rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a ohřát si končetiny. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nožky si hřejí vlastním břichem.
Samice si v období páření vyhrabují nejčastěji v křovinách mělké hnízdo v zemi, kam snášejí 4 až 8 světle hnědých vajec s drobnými, světle hnědými tečkami. Samice na nich potom sedí přibližně 28 dní a o kuřata se stará sama. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, kde je lze zavírat minimálně na noc. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná. Pávi žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi, ale není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Jsou to všežravci a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy.
Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je páv velmi plachý, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dost vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Pávi korunkatí jsou polygamní. Zpravidla žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi. Jsou to všežravci – živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi na noc hřadují v korunách stromů, ale samice hnízdí na zemi, nejčastěji v křovinách. Tok samce je velmi nápadný a často doprovázený hlasitým charakteristickým voláním. Samice snášejí 4–8 světlehnědých vajec. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Samice se o svá kuřata stará sama. Samec páva korunkatého rozprostírá v toku vějíř z nadocasních per, který může být zdobený až 175 oky.
Pávi se chovají již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách. Většinou se chová jeden samec s několika samicemi, ale na velkých plochách může být pohromadě i více samců. Pávi si většinou najdou v zahradách dostatek potravy. Lze je také přikrmovat zrním nebo krmnou směsí pro krůty. České klima snáší bez problémů po celý rok, ale kuřata jsou první dva měsíce choulostivější, proto je lepší je za chladnějšího počasí přemístit i s matkou na chráněné místo. Pávi se mohou při dobré lidské péči dožít věku až patnácti let.
Jako okrasný pták je chován již více než 3 000 let, je národním ptákem Indie. Ocas pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jde o prodloužené ocasní krovky rostoucí již ze zad a tvořící takzvanou vlečku. V některých oblastech Indie se pávi jedí. Páv má nezastupitelné místo v mnoha mytologiích a legendách světa, například v sánskrtu je nazýván Mayura (cosi jako zabiják hadů); pro budhisty je symbolem moudrosti (jako u nás sova); Melek Taus – hlavní postava jezídismu (kurdské náboženství) má podobu páva a bývá nazývána paví anděl; paví pera byla i ve vikingských hrobech. V Indii se živí mladými kobrami.
Pávové se dokonce rozšířili i ve volné přírodě, například v Praze budili pohoršení svým křikem, čemuž učinila svým dekretem ze dne 12. 9. 1740 konec až Marie Terezie.
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Podoba páva symbolizuje Krista, nesmrtelnost, ráj, ale také pýchu nebo přepych. Můžeme se s ním setkat také jako se symbolem států, měst a obcí. Páva používá například statutární město Opava ve svém moderním logu inspirovaném legendou o dvou kupcích, kteří se handrkovali „o páva“.
Pávi se dají koupit přímo od chovatele nebo na internetu. Cena se pohybuje podle chovu, mláďata se dají pořídit okolo 1 000 korun za kus, dospělá samice okolo 2 000 korun a dospělý samec i 4 000 korun.
Tok pávů je notoricky známý – samec doširoka roztahuje své ocasní krovky, naparuje se před slepicemi a většinou hlasitě křičí. O hnízdění se samec nijak nestará a každá ze slepic si buduje vlastní hnízdo, kterým je mělký dolík v zemi, ukrytý v trávě nebo mezi keři. Samice snáší 4 až 8 vajec, která jsou žlutobílá, nepravidelně jemně tmavě tečkovaná. Na snůšce sedí samice 28 dní a o kuřata se stará rovněž sama, vodí je za potravou a ochraňuje je. Po skončení toku samcům vypadávají ozdobná ocasní pera.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Povolené je také uznané zbarvení či místa (bílé, srnčí, havanské hnědé) s černými skvrnami a zcela černé.
Havanský psík je statný malý pes, tedy pes silné konstituce téměř hranatého tvaru. Končetiny jsou silné. Je hojně pokrytý měkkou, dlouhou, hustou a zvlněnou srstí. Jeho pohyb je živý a pružný. Výjimečně snadno a lehce se cvičí. Je laskavý, přirozeně šťastný a přívětivý, také však okouzlující a hravý, je v něm ukrytý malý kousek šaška. Miluje děti a nekonečné hry s nimi.
Hlava je střední délky, s širokou, mírně zakulacenou lebkou a vystouplým čelem. Čenich je černý, postupně se zužující. Rty má jemné, těsné a hubené, líce jsou jemné a nenápadné. Oči jsou velké, mají mandlový tvar a hnědé zbarvení v odstínu tak tmavém, jak je to jen možné. Uši má posazeny vcelku vysoko, volně spadají podél lící, jsou lehce kulatě zakončeny. Krk je střední délky. Délka těla mírně přesahuje jeho výšku v kohoutku. Záda jsou rovná, nad ledvinami mírně klenutá. Ocas je nesený vysoko, je buď ve tvaru biskupské berly, nebo je rolovaně přetočený přes záda, je vybavený pernatou, dlouhou srstí, hedvábné struktury. Přední nohy má rovné, souběžné a štíhlé, jejich kosti však mají dobrou strukturu. Vzdálenost od země k lokti nesmí být větší než vzdálenost mezi loktem a kohoutkem. Havanský psík má v kohoutku 23 až 27 cm, s tolerancí od 21 do 29 cm, váží v rozmezí 3 až 6 kg (standard FCI přesnou váhu neuvádí).
Havanský psík má podsrstí vlněné, avšak ne příliš rozvinuté. Jeho krycí srst je velmi dlouhá, u dospělého psa měří 12 až 18 cm, je měkká, jemná a vlněná, může mít zvlněnou nebo kadeřavou formu. Veškeré úpravy srsti, zastřihávání nebo trimování jsou zakázány. Pouze úprava konečků srsti na tlapkách je povolena, a také je povoleno mírné zastřihnutí srsti na čele tak, aby zcela nepřekrývala oči.
Havanský psík je plemeno vykazující poměrně nízký výskyt závažných zdravotních problémů. Přesto k některým potížím inklinuje více než k ostatním. Mezi choroby zaznamenané v hojnější míře u zástupců tohoto plemene patří: kožní alergické reakce (mohou při zanedbání vyústit v bakteriální kožní onemocnění); oční choroby (progresivní retinární atrofie, zákal, zánět spojivek, zánět víček); slzení očí (mechanické podráždění očí v důsledku dráždění okolními dlouhými chlupy); luxace pately (abnormální umístění kolenní čéšky); zánět močové soustavy; ledvinové kameny; epilepsie; pankreatitida; hypofunkce štítné žlázy; zánět zevního zvukovodu; onemocnění dásní (v důsledku rozšíření zubního kamene).
Při volbě typu krmiva je třeba dobře uvážit, kolik času a energie budete ochotni otázce stravy našeho psa věnovat. Můžete se rozhodnout připravovat mu dobrou, nekořeněnou, domácí stravu, která v
Turecká angora je považována za jedno z nejstarších plemen koček. Pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek žily tyto kočky po staletí. V Turecku se bíle zbarvená angora postupně stávala kočkou posvátnou. Bílé angory jsou součástí tureckých ZOO, kde je o ně pečováno jako o národní dědictví. První turecká angora se do Evropy dostala asi v 16. století.
Turecká angora patří do skupiny polodlouhosrstých koček. Vyznačuje se elegancí, půvabem a pružností. Tělo má jemnou stavbu kostry, je štíhlé, s nepříliš silně vyvinutým hrudníkem. Hlava posazená na středně dlouhé, štíhlé a půvabné šíji je malá až středně velká, klínovitá, v horní části široká a lehce se zužující do špičky směrem k bradě. Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý bez stopu. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé, široké v nasazení a dobře osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř boltců; na hlavě jsou vysoko nasazené a jsou vzpřímené. Oči jsou velké ve tvaru mandle a směřují lehce šikmo vzhůru. Končetiny jsou dlouhé, zadní jsou delší než přední. Tlapky má turecká angora malé, jemné a kulaté. Měly by mít elegantní chomáčky chlupů mezi prsty. Ocas je dlouhý, sbíhající se do špičky, v nasazení silný, na konci úzký a dobře osrstěný. Srst je na celém těle středně dlouhá, na límci pak dlouhá. Je hedvábná a splývavá, na břiše lehce zvlněná, bez podsady. Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk. Vyskytuje se v barvě bílé, ale dnes již i v jiných barvách.
Kočky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší. Délka života je okolo 10 let, ale mohou se dožít i více let.
Povahou se turecká angora poněkud liší od jiných koček. Více než na svém domově lpí na svém pánovi, kterého si sama vyvolí. Těší jí pochvala, proto lehce zvládá různé úkony včetně aportování. K ostatním zvířatům v rodině je tolerantní a se psy dokonce často uzavírá přátelství. Turecká angora je mimořádně odolná, přizpůsobivá a vyznačuje se přátelským temperamentem. Je citlivá a inteligentní. Má ráda určitý prostor k pohybu, miluje horní sféry bytu, snadno se naučí chodit na vodítku, ale velmi dobře se chová i v menším bytě. Svou nespokojenost dává najevo hlasitým mňoukáním. Má ráda, když je jí věnována pozornost, a s oblibou se předvádí. Turecká angora je časově náročná, ani ne kvůli své srsti, ale kvůli své potřebě být neustále nablízku člověku, který se jí plně věnuje.
Péče o srst je snadná. Přestože má delší srst, neplstí se, a proto nepotřebuje denní vyčesávání. Turecká angora velmi ráda šplhá po vyvýšených místech, takže jí můžete udělat radost nějakou důmyslnou prolézačkou.