Plísně a paraziti patří mezi nejčastější problémy v teráriích a mohou rychle ohrozit zdraví chovaných plazů či jiných živočichů. Vlhké prostředí, nedostatečné větrání nebo nevhodný substrát vytvářejí ideální podmínky pro růst plísní a množení parazitů. Správná prevence je přitom mnohem jednodušší než pozdější léčba onemocnění, která může být zdlouhavá a pro zvíře velmi stresující. Tento článek podrobně vysvětluje, jak plísním i parazitům předcházet, jaké chyby dělají chovatelé nejčastěji a jak správně vytvořit zdravé mikroklima pro dlouhodobě prosperující terárium.
Plísně a paraziti se mohou v teráriu objevit velmi rychle, zvlášť pokud nejsou vhodně nastavené podmínky prostředí. Nejčastěji vznikají z nadměrné vlhkosti, špatné hygieny nebo nevhodného substrátu. Terarijní živočichové jsou na prostředí citliví, a proto je důležité věnovat prevenci maximální pozornost.
Zdroj: článek Plísně a paraziti v teráriu – prevence
Ve svém příspěvku VETERINA PARAZITI DIROFILARIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Tůma.
Dobrý den,
u mojí fenky byla diagnostikována dirofilárie. Jak máme psa léčit, jaké má šance na přežití?
S pozdravem
Jan Tůma
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Veterina paraziti dirofilarie
Had, který pravidelně přijímá potravu a najednou přestane jíst, může být nemocný. Důvody zahrnují stres, parazity, infekci či nevhodné podmínky v teráriu.
Syčení, pískání, bubliny u nosních dírek, otevřené dýchání nebo časté zvedání hlavy (tzv. „star-gazing“) mohou naznačovat respirační infekci.
Nedokonalé svlékání, zbytky staré kůže, suchá nebo popraskaná kůže či drobné rány jsou typické příznaky zdravotních potíží nebo nevhodných podmínek.
Hadi hubnou velmi pomalu, takže náhlé úbytky hmotnosti jsou vždy varovným signálem.
Vnější paraziti (např. roztoči) mohou způsobit podráždění kůže, neklid či změnu chování. Vnitřní paraziti se často projevují ztrátou hmotnosti nebo průjmem.
Zdroj: článek Jak poznat nemocného hada
Jsou to duté kulovité útvary vyplněné keratinem. Jediným maligním útvarem této skupiny je matrikální karcinom, ten je ovšem velmi vzácný. Zbytek cystických novotvarů má příznivou prognózu, chirurgické odstranění bývá dostatečné. Komplikace může nastat v podobě zánětu po prasknutí stěny cysty.
Nejčastějším cystickým tumorem je keratoakantom, který se vyskytuje u psů ve věku okolo 5 let. Nachází se především na zádech, hrudníku, krku a končetinách. Predisponováni jsou norští elkhoundi, u čistokrevných plemen se s ním setkáváme častěji než u kříženců.
Specifickou je dermoidní cysta u mladých Rhodéských ridgebacků, která roste okolo přechodu normální srsti v srst opačného směru. Jde o vývojovou anomálii, proto je nevhodné používat tyto psy v chovu.
Virové onemocnění, jehož původcem jsou papovaviry. „Bradavice“ se jako drobné světlé výrůstky vyskytují zejména na hlavě - okolo tlamy a očí. Častěji postihují zvířata mladší dva roky, u starších se mohou vyskytovat podobné útvary, jsou ale jiným typem tumorů. Prognóza onemocnění je zpravidla dobrá, útvary zhruba po dvou měsících růstu spontánně vymizí.
Jedná se o poměrně častý maligní tumor starších zvířat s výskytem na uších, pyscích, šourku, ale i na hřbetě a končetinách. U velkých plemen psů je jeho lokalizace častější okolo drápového lůžka, kde roste agresivně, a proto se zde často přistupuje k amputaci prstu. Na kůži světlých zvířat a na místech málo osrstěných je vyvolávajícím faktorem sluneční záření. Spinocelulární karcinom pomalu metastazuje do regionálních mízních uzlin. Terapie je chirurgická, případně doplněná radioterapií. Prognóza závisí na lokalizaci nádoru, výskytu metastáz a odvíjí se také od výsledků histologického vyšetření.
Jeví se jako šupinatější, vyvýšené útvary lokalizované u psů nejčastěji na vnitřní straně stehen. Nejsou pravými nádory, vznikají nadprodukcí keratinu. Vzhledem k možnému riziku vývoje ve spinocelulární karcinom je na místě okamžitá chirurgická excize.
Bazaliomy jsou nejčastější kožní tumory koček, u psů bývají také četné. Nacházíme je u starších zvířat především na hlavě, krku a hrudníku. Nádor má nízký stupeň malignity, nemetastazuje. Prognóza je po chirurgickém odstranění příznivá.
Poměrně časté nádory mazových žláz se jako ohraničené útvary nacházejí na víčkách, hřbetě a končetinách. Vyskytují s
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Kožní nádory u psů
Strupy u kočky se mohou objevit na hlavě, krku, zádech nebo po celém těle. Veterináři upozorňují, že kožní nemoci koček mají často podobné projevy – svědění, zarudnutí, vypadávání chlupů, malé ranky či strupy. Příčinou mohou být paraziti, alergie, kvasinkové a bakteriální infekce, ale i hormonální poruchy nebo autoimunitní onemocnění.
Zkušenosti chovatelů ukazují, že strupy na hlavě bývají typické pro alergie na bleší kousnutí, zatímco strupy po celém těle mohou souviset s potravní alergií nebo roztoči. Kočičí kožní nemoci obrázky, které často majitelé hledají na internetu, mohou být zavádějící – vždy je nutné potvrzení veterináře.
Zdroj: článek Strupy na kůži u koček
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Strupy na těle u psa
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Chilobrachys fimbriatus
Nejčastějšími parazity v teráriích jsou roztoči, červi nebo prvoci. Mohou být přineseni s novým zvířetem, substrátem nebo živým krmivem. Parazitární onemocnění oslabují imunitu a mohou být i smrtelná, pokud se neléčí.
Zdroj: článek Plísně a paraziti v teráriu – prevence
Když majitel vidí podivné pohyblivé „broučky“ v srsti své kočky, nejčastěji jde o vnější parazité koček. Může jít o blechy, všenky, dravčíky nebo jiné paraziti u koček, kteří způsobují svědění, vypadávání srsti a podráždění kůže.
Paraziti v kočičí srsti jsou často patrní pouhým okem – nejčastěji jako malé světlé nebo nažloutlé pohyblivé ploštěnky u kořínků chlupů. U zanedbaných případů je vidět i poškozená srst, strupy nebo zvýšené škrábání.
Zdroj: článek Kočičí vši
Nejčastěji alergie, paraziti nebo kožní infekce.
Některé příčiny ano, zejména paraziti a plísně.
Při silném svědění, mokvání nebo pokud vyrážka přetrvává.
Lehké podráždění ano, ale bez zlepšení je nutná odborná péče.
Ano, například francouzský buldoček nebo retrívři.
U některých kožních onemocnění ano, je nutná opatrnost.
Zdroj: článek Psí vyrážka
Vyrážka u psů má často více příčin, které se mohou kombinovat. Správná diagnostika je proto zásadní.
Alergické reakce patří mezi nejčastější důvody, proč se objeví pes vyrážka. Může jít o reakci na krmivo, pyly, roztoče nebo chemické přípravky.
U některých plemen se alergie objevují častěji než u jiných.
Další častou příčinou jsou paraziti. Psí vši a hnidy foto nebo blechy patří mezi typické spouštěče svědění a vyrážek.
Parazitární onemocnění jsou vysoce nepříjemná a vyžadují cílenou léčbu.
Zdroj: článek Psí vyrážka
Kočky se často olizují a jejich jazyk zachytává chlupy, které spolknou. Ty se mohou objevit ve zvratcích nebo způsobit podráždění žaludku.
Příliš rychlé žraní, změna krmiva, zkažené jídlo nebo nevhodné pamlsky mohou vyvolat krátkodobé zvracení.
Mnoho koček trpí citlivostí na určité proteiny, lepok či jiné složky potravy.
Škrkavky, tasemnice a další vnitřní paraziti mohou způsobit podráždění trávicího traktu a zvracení.
Může být způsoben infekcí, toxiny, dietní chybou i stresem.
Některé rostliny, chemikálie nebo lidské léky jsou pro kočky smrtelně nebezpečné.
Kočky mohou spolknout gumičky, provázky, hračky nebo igelit. To způsobuje opakované zvracení a je život ohrožující.
Chronické nemoci těchto orgánů mohou způsobovat pravidelné zvracení.
Starší kočky často zvrací kvůli selhávání ledvin, koťata naopak při parazitózách.
Zdroj: článek Zvracení u kočky – příčiny a řešení
Zkažené jídlo, náhlá změna krmiva, přejedení nebo nevhodné pamlsky.
Citlivost na určité proteiny, obiloviny či mléčné výrobky může způsobovat opakované průjmy.
Škrkavky, giardie a další paraziti často způsobují dlouhodobé trávicí potíže.
Bakteriální nebo virové infekce (např. panleukopenie).
Stěhování, nové zvíře, změna režimu – to vše může rozhodit trávení.
Provázky, gumičky, kousky hraček – mohou způsobit průjem, zvracení i život ohrožující stav.
Chronické problémy jater, slinivky nebo ledvin se mohou projevovat průjmem.
Zdroj: článek Kočka má průjem – příčiny a dieta
Loupání varlat může způsobovat kožní problémy u psů nebo kožní nemoci psů. Jednou z možností je, že došlo k nějakému traumatu nebo jinému podráždění oblasti varlat. To může způsobit otoky a bolest a je to v podstatě přirozená reakce psa, který se začne lízat v oblasti, která je podrážděná. Ale toto lízání jen dráždí kůži dále, takže si pes způsobí kožní infekci, která může následně způsobovat mokvání nebo vytváření šupinaté struktury. Kůže poškozená v důsledku infekce nebo zánětu se po několika dnech přirozeně odlupuje. Vnější vrstva se odtrhne, když je natáhnutá a poškozená, takže to může být to, co vidíte – odlupování v důsledku zánětu nebo infekce. Tato infekce může být zatím jen povrchní.
Loupání kůže na varlatech může být způsobeno také infekcí parazity nebo plísněmi. Paraziti mohou být na toto místo zavlečeni při venčení. Tyto infekce způsobují psovi svědění a to ho nutí si varlata stále lízat, ty pak mokvají a dochází k rozšiřování infekce.
Mezi možné příčiny loupání varlat může patřit i napadení trudníkem. Většina psů je nositelem těchto parazitů, kteří nepůsobí obyčejně žádné problémy, ale dráždí mladé psy, jejichž přirozený obranný systém není ještě plně rozvinutý. Vyvolávají tak vznik lupínků a zánět kůže na hlavě a na plecích štěňat, ve výjimečných případech se mohou vyskytnout i na varlatech. Tyto části těla pak trpí zánětem zvaným mladická pyometra. Příznakem výskytu trudníku je typický zápach po myších, vypadávání srsti a odlupování mastné kůže. Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí. Pokud léčení nebylo zahájeno do 24 hodin od začátku onemocnění, může nastat opravdové soužení. Veterinář obvykle předepisuje různé léky a antibiotika pro zmírnění příznaků; speciálními šampony se dá odstranit mastnota srsti i charakteristický zápach.
Na šourku u psů se objevuje i dermatitida, která vyvolává podráždění a nutí psa ke škrábání. Důsledkem škrábání je dal
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Loupání varlat u psů
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společ
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Velký švýcarský salašnický pes
Agama kočinčinská, někdy také nazývaná vodní, obývá asijské pralesy v Indii, Vietnamu, Číně, Thajsku. Ve volné přírodě žije převážně na větvích nad vodními toky, do kterých se v nebezpečí vrhá. Umí výborně plavat. Dorůstá do délky až 100 cm, její hmotnost je kolem 500 g, živí se hmyzem, hlodavci a rybami. Samice klade 6 až 18 vajec s inkubační dobou 65 až 90 dnů. Agamy jsou společenská zvířata, a tak žijí ve větších skupinách.
Mláďata agam kočinčinských vypadají velmi bizarně. Mají velkou zakulacenou hlavu a tělíčko hubené, oproti malé hlavě. Ocas je dvakrát delší než tělo. Končetiny jsou dlouhé, s prsty uzpůsobenými k rychlému a obratnému lezení. Barva mláďat je tmavě zelená s příčnými světlejšími pruhy. Jak agama kočinčinská roste, její hlava se protahuje a začíná se rýsovat výrazný „čumák". Barva se mění v brčálově zelenou a světlé pruhy se ztrácejí. Na hřbetě a hlavě začíná růst hřeben. Nyní nastává čas, kdy již můžeme začít rozeznávat pohlaví. Samcům roste dále hřeben na hřbetě, kdežto u samic zůstávají jen mírné rohovité výrůstky. Samice málokdy přesáhnou 70 cm.
Je lepší chovat skupinu o jednom samci a dvou samicích. Můžete využít akvaterárium velikosti 150 x 100 x 100 cm (d x š x v) s velkou vodní plochou a stále čistou vodou – budete potřebovat výkonný vnější průtokový akvarijní filtr. Nezapomeňte také silné větve na šplhání, ještěři rádi leží na větvi nad vodou. Na tomto místě jim umožněte slunění. Je dobré, když má každé zvíře svůj tepelný zdroj. Prostor doplňte rostlinami se silnými listy z pralesů jihovýchodní Asie. Denní teplota by se měla pohybovat okolo 25–35 °C, v noci pak okolo 20–25 °C, vlhkost vzduchu kolem 80–90 %.
K potravě podávejte cvrčky, žížaly, sarančata, moučné červy, potemníky, šváby, sladkovodní ryby, mláďata potkanů, myší, mláďata křečků, hlemýždi, larvy zlatohlávků. Někteří ještěři přijímají listy, měkké ovoce, strouhanou mrkev a rýži.
Agama kočinčinská není příliš klidné zvíře. Snažte se zvířata navyknout na lidský dotek, naučte je postupně přijímat potravu z ruky (z pinzety) a taky je na ruce pochovejte. Později se vám to vyplatí. Ovšem nic se nemá přehánět, nezapomínejte, že ještěr není pes.
Pokud jde o výživu, kořist občas posypejte vitamínovým přípravkem. Dbejte na dostatečný přísun vápníku pro správný vývoj kostry a používejte žárovku (nebo zářivku) s plným spektrem denního světla, které zajišťuje záření UV-A (podporuje vyživovací procesy plazů). Ultrafialové záření se dělí do dvou typů UV-A a UV-B. UV-A záření (315–400 nanometrů) je důležité pro tvorbu pigmentu v kůži a UV-B (280–315 nanometrů) ovlivňu
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Agama
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jak vypadá veš a jak blecha