Zajímáte se o téma OVOIDNÍ LOŽISKO? Tak právě pro vás je určen tento článek. Pod slovy výduť na mozku u psa rozumějme aneuryzma (i aneurysma), což je patologická výduť na cévě. Její vznik je možný z několika příčin, mezi nimiž můžeme zmínit vrozené změny na cévní stěně, zejména její zeslabení, dále může být stěna narušena chorobným procesem ze svého okolí, například v důsledku tuberkulózy, zhoubného nádoru nebo velkého ložiska zánětu, nebo může být céva poškozena úrazem.
Příznaky
Aneuryzmata se nejčastěji vyskytují buď na největší tepně v těle, která přímo vystupuje ze srdce a jmenuje se aorta, nebo na mozkových tepnách.
Obě lokalizace, ať aorta, nebo mozkové tepny, jsou nebezpečné, už jen z důvodu vysokého tlaku proudící krve. Pokud dojde k prasknutí (ruptuře) aneuryzmatu, které není včas správně poznáno a léčeno, může dojít k rychlé smrti v důsledku vykrvácení.
Aneuryzma mozkových tepen – v případě mozkových tepen nemají aneuryzmata tak velké rozměry, jsou menší a často vícečetná. Jejich velkost je kolem 5–20 mm a najdeme jich obvykle větší počet. Vznikají na podkladě vrozené slabosti cévní stěny, ale pozor, nejsou vrozená! Vrozená je jen dispozice k jejich vzniku. Většinou se projeví, až když dojde k jejich prasknutí (ruptuře), a to náhle vzniklou a velmi prudkou bolestí hlavy nebo krátkodobou ztrátou vědomí. Úmrtnost při první ruptuře aneuryzmatu mozkové tepny je přibližně 50% a jedinci, kteří přežijí, jsou v nejbližších dnech ohroženi vznikem stažení mozkových cév a následným mozkovým infarktem. Mezi rizikové faktory patří genetické předpoklady, v jejichž důsledku vznikají různé vady cévní stěny, jako například ztenčení nebo nedostatečná pružnost. Je dobré vědět, zda rodiče psa netrpěli onemocněním cév. Dalšími rizikovými faktory je jednoznačně vznik aterosklerózy.
Intracerebrální krvácení neboli krvácení do mozkové tkáně bývá masivní a rozsáhlé, většinou zapříčiněné rupturou cévy při vysokém krevním tlaku nebo po těžkých zlomeninách lebečních kostí spojených s natržením mozkové tkáně. Pokud je krvácení masivní, tříštivé, je spojeno s poškozením tkáně, s poruchami vědomí, zvracením a bolestmi hlavy, otokem mozku a nitrolebním vysokým tlakem. Menší krvácení většinou nemají na tkáň destruktivní charakter, vědomí nebývá porušeno a dominují příznaky podle ložiska, tedy obrny končetin, obličejových svalů nebo obrny okohybných svalů. Ložisko má nepravidelný tvar, okolní tkáň je stlačovaná a prokrvácená, doprovodnými nálezy jsou zvýšený nitrolební tlak a otok mozku. Úmrtnost se pohybuje mezi 30–40 %, dříve umíralo 80–90 % pacientů. K poklesu došlo především díky zobrazovacím metodám, které ložisko lokalizují a umožní tak rychlejší a přesnější zásah. Přežití ovšem i tak závisí na mnoha faktorech, jako je velikost ložiska, rozsah krvácení, věk pacienta a stav jeho vědomí. Pokud je krvácení opravdu velké, může se provalit i do mozkových komor, poté je mozkomíšní mok zbarven krví.
Ve svém příspěvku HNISAVÉ LOŽISKO A BOLEST ZAD U KOČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
Dobrý den,
Už to jsou tři dny, co jezdím s domácí kočkou na veterinu, protože nejedla, byla celkově dost skleslá. Veterinář ji prohlédl, a v tlamičce si všiml hnisavého ložiska. Nasadil jí proto antb, další injekci dostala na bolest, další pak s glukózou. Prohmatával jí břicho, které se mi zdá dost vytažené (ale je to cca týden co nejedla,) nic k němu ale nepověděl. Všiml si, že jí bolí záda, tak včera dostala ještě injekci B12. Teplota po celou dobu 39 - 39,2°C.
Po víkendu se už přijde pomazlit, pořád se jí ale nelíbí chování a co se jídla týče, za den sní celkem asi 4 malé sousta. Pije, na záchod chodí... Nevím zda je postup léčby v pořádku, jen po třech dnech nepřišlo skoro žádné zlepšení.. Nevím, zda se neobávat že se jedná o něco horšího.
Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jindra.
Vezměte kočičku na kontrolu k veterináři. Po třech dnech sice nebude ještě bakteriální infekce zažehnána, ale nic nezkazíte, když necháte zkontrolovat průběh léčby. Lékař se také může více soustředit na vyšetření dutiny břišní například rentgenem nebo magnetickou rezonancí.
Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.
Lipidová degenerace
Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.
Kalciová degenerace
Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.
Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček
(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.
Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky. Při následném porušení celistvosti epitelu rohovky pozorujeme fotofobii s výraznou
Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Zpravidla se vyskytuje pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku či poblíž uší.
Toto onemocnění vznikne během několika minut, hojit se však může i týdny. Jde tedy o rychle se vyvíjející kožní zánět, se kterým se setkáváme velmi často v létě a na podzim. Vzniká často jako komplikace koupání psa nebo po kousnutí hmyzem či klíštětem, ale také po pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
Hemangiom se projevuje malou nafialovělou nebo červenou skvrnkou, která se může zvětšovat. Faktory způsobující vznik hemangiomu většinou neznáme, ale někdy lze vysledovat určitý podíl dědičnosti.
Tento kožní novotvar má několik různých forem. Kapilární vypadá jako vypuklé červené ložisko. Může být také lokalizován v podkoží a projevuje se jako modravě prosvítající zduření – tomuto typu se říká kavernózní (existuje i smíšená forma těchto dvou). Hemangiomy mohou být lokalizovány i ve vnitřních orgánech, například v játrech nebo mozku. Tomuto typu onemocnění se říká hemangiomatóza, a aby se podezření na ni vyvrátilo, je nutné absolvovat vyšetření ultrazvukem. Trochu zvláštní jednotkou hemangiomu je pak naeuvus flammeus – lidově oheň. V tomto případě je cévní pleteň omezena jen na kůži a hemangiom je přítomen už při narození.
Nejzávažnější a zároveň život ohrožující komplikací je prasknutí výdutě (ruptura aneuryzmatu), která vzhledem k tomu, že bývá většinou na velké tepně, ohrožuje akutně psa na životě – je zde možnost vykrvácení z prasklého aneuryzmatu, a to buď do dutiny břišní, nebo do mozkové tkáně.
Další možnou komplikací je vznik trombů, tedy krevních sraženin. Krev se obvykle začne srážet v místech, kde je zpomalen její proud. Normální hodnota rychlosti proudu krve brání před vytvořením krevních sraženin. V případě aneuryzmatu nebo disekce se krev dostává do prostor, kde může proudit někdy i svou původní rychlostí, častěji je však zpomalena, v horším případě se úplně zastavuje, to hlavně tehdy, vznikne-li vakovité aneuryzma vyplněné krví, které je s původní cévou spojeno jen tenkou stopkou. V takovém případě se krev vysráží a tromby se mohou dostat do cirkulace, kde jsou příčinou mnohdy i masivní embolie.
Embolie je vmetení krevní sraženiny do jiného místa oběhu, nejčastěji do plic, kde způsobuje ucpání krevního řečiště.
Je důležité ověřit si diagnózu mozkového krvácení na CT, popřípadě na magnetické rezonanci, protože stejné příznaky jako krvácení může mít i „mozková mrtvice“, tedy stav, kdy se nějaká cévka ucpe a vytvoří se ložisko nezásobené kyslíkem a dojde k ischemické cévní mozkové příhodě. Je nutné odlišit příčinu příznaků, protože podle toho se volí léčba. Ještě je nutno zmínit, že takzvaná cévní mozková příhoda je z 80 % ischemické povahy, tedy že se ucpe přívodní céva, a z 20 % se jedná o krvácení.
Rozsah ošetření závisí na stupni postižení. Při prvním, nejlehčím stupni, kdy zánětlivé změny postihují pouze takzvaný volný okraj dásně, postačí odstranění zubního kamene a úprava povrchu skloviny (takzvané depurace). Zánět poté obvykle spontánně vymizí. Pokud dojde při dalším postupu onemocnění k uvolnění dásní a tvorbě parodontálních kapes, je nezbytně nutné tyto léze ošetřit. Základní ošetření zahrnuje takzvanou „uzavřenou kyretáž“, při které je z parodontálního chobotu ručními nástroji (parodontální, subgingivální kyrety) odstraněn plak, zubní kámen, odumřelá tkáň, granulační tkáň a nekrotický povrch zubního cementu. Toto ošetření umožní potlačení infekce a případné vyhojení defektu, což není jinak možné.
Dále jen nutné zvážit vytažení zubů, u kterých je nepravděpodobné, že u nich dojde k vyhojení chobotů, nebo bude onemocnění alespoň možné kontrolovat a udržovat. Pro rozhodnutí, zda a který zub extrahovat, neexistuje jednoznačné hledisko. Vedle rozsahu poškození tkání je brán v úvahu věk psího pacienta, jeho zdravotní stav a možnosti následné terapie. Účelem vytržení zubů je v tomto případě zbavit zvíře bolesti, zabránit destrukci čelistní kosti zánětlivým procesem a především zlikvidovat infekční ložisko v okolí postiženého zubu. Extrakce nevratně postižených zubů je vždy lepším řešením než dlouhodobé vystavování pacienta chronické infekci a bolesti. Pro psa nepředstavuje ztráta zubů, a to dokonce i ztráta kompletního chrupu, žádný problém a nemá na něj negativní dopad.
Klinické zkušenosti naopak ukazují, že u psů s velmi pokročilou parodontitidou dochází po radikálním ošetření, tedy extrakci, k podstatnému zlepšení zdravotního stavu, a to i v pokročilém věku. Lepší zdravotní stav se pozitivně projevuje i na psychickém stavu daného psa. Obavy majitelů z radikálního zubního ošetření tedy nejsou opodstatněné.
Na profesionální stomatologický zákrok pak navazuje domácí péče. Její kvalita má na celkový dlouhodobý výsledek ošetření zásadní vliv. Obvykle zcela nezabrání dalšímu rozvoji onemocnění parodontálních tkání, ale významně prodlouží interval do dalšího ošetření. Domácí péči lze rozdělit na aktivní a pasivní.