OČKOVÁNÍ ROTAVIRY CENY, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Psince se také někdy říká psí spalničky nebo nová psí nemoc. Je to choroba mimořádně nakažlivá a často smrtelná. Mezi obvyklé příznaky patří dechové potíže, výtok z nosu a očí, gastroenteritida (zánět žaludku a střev) a nervové příznaky.
Očkování proti psince
Očkování je jediný, ale naštěstí spolehlivý způsob, jak psa proti nákaze psinkou ochránit. S očkováním se začíná u štěňat od 6. týdne věku, potom následují jedna až dvě revakcinace. Poslední očkování by mělo proběhnout až po 12. týdnu věku štěněte. Většina výrobců očkovacích látek dále doporučuje očkování každý rok. Dle doporučení Světové asociace veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA) a její imunologické komise stačí po provedení správného štěněčího očkování očkovat proti psince každé tři roky. Toto nové očkovací schéma je již možné s vakcínami značky Nobivac. Jde o očkování, které chrání, jak má, ale přitom nezatěžuje tělo víc, než je nutné.
Neměli bychom opomenout ani očkování starých psů, často je slyšet názory, že oni už to nepotřebují. Naopak, starší pes, stejně jako štěňata, je rizikovou věkovou kategorií. Štěňata očkovaných matek, která pila mlezivo, přijala i protilátky proti psince a ty je ochrání 6–10 týdnů proti infekci. Proto se u novorozených štěňat nemusíme nákazy psinkou bát. Na druhou stranu protilátky z mleziva trochu překáží při očkování. Štěňata, která se napila mleziva málo nebo vůbec, potřebují být naočkována už v šesti týdnech, jinak by se mohla nakazit, ale štěňata, která měla mleziva dost, si po očkování v šesti týdnech ještě neudělají žádné svoje protilátky, mají jich dost od matky. Proto se štěňata očkují tolikrát, aby si nakonec protilátky vytvořila všechna a nenakazilo se žádné.
Psinka je součástí všech kombinovaných vakcín proti infekčním psím onemocněním, včetně prvních štěněčích, takzvaných puppy-vakcíny. Na nálepce od očkovací látky je psinka vyznačena velkým tiskacím písmenem D.
V naší poradně s názvem KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Frantisek lacny.
nas pejsek Trpaslici spic mel asi pred 7 lety pomerne tezkou operaci mocoveho ustroji od te doby lekari doporucovali vzhledem k velkemu riziku umrti jakou koliv operaci pod narkozou.Dnes je mu jiz patnact let a ma totalne zkazene vsechny zuby a dle meho nazoru je by bylo potreba vytrhat.Je to mozne provest a jaka jsou ryzika a kolik by to asi stalo.Dekuji za pripadnou radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Je to možné. Do dásně se aplikuje lokální anestezie, podobně jako u lidí. Cenu ale musíte zjistit v konkrétní veterinární ambulanci, neboť ceny za tyto zákroky má každý veterinář jiné.
Malé štěně si hraje svým psím způsobem a tím i poznává okolní svět, podobně jako malé dítě ručičkama sahá na všechno možné a se vším zvídavě kroutí a zkouší, tak i malé štěně pomocí čichu, tlamičky a zoubků testuje zajímavé předměty, věci, okolí a také lidské končetiny. Zůstává-li samo, ponecháme jej na místě nebo v místnosti, kde toho může poničit co nejméně, a poskytneme mu dostatek hraček na hraní. Hrajeme-li si se štěnětem a během hry ho pošťuchujeme dovádivě rukama, velmi rychle se dočkáme bolestivé odplaty sevřením tlamičky plné mléčných zoubků, ostrých jako jehly. Proto takové nerozumnosti neděláme a snažíme se pozornost rozdováděného štěněte vždy upoutat na hračku. Zdaří-li se, okamžitě ho pochválíme radostně povelem „hodný“. Jsou však i tací, kteří například napadají lidské ruce a jdoucí nohy sami od sebe, a protože je takové chování nežádoucí, musíme být na štěně přísní. Zná-li štěně přísný povel „fuj“, použijeme jej. Pokud je útok opakovaný a štěně nereflektuje ani na hračky, ani na povely, budete muset přistoupit k určité formě nátlaku. Výchova a výcvik jsou jedno a to samé od útlého dětství – toto je opravdu případ, kdy odmalička musí štěně pochopit, co si smí dovolit a co ne. Otec pes a matka fenka by zlobivé štěně potrestali uchopením za krk a přitlačením k zemi, prý i zatřepáním. Přidržíme se tedy všeobecné rady a rozdováděné štěně v tento moment nejdříve s citem uchopíme za kůži na krku a zatřepeme s ním, velmi krátce a zároveň musí přijít povel „fuj“. Když to nepomůže, zopakujeme. Pokud se akce setkala s úspěchem, pochválíme je povelem „hodný“ a pozornost štěněte upoutáme na nějakou hračku a podobně.
Je-li rozdováděné štěně zahryznuto do naší ruky nebo nohy a nereflektuje na povel „fuj“, uchopíme opatrně seshora přes hřbet nosu (v místě téměř nad koutky) tlamičku za pysky a s citem zmáčkneme, zároveň musí přijít kýžený povel přísným hlasem. Je-li stisk příliš slabý, což poznáme tak, že štěně stisk neuvolnilo a ruku nepustilo, přidáme více na intenzitě a znovu použijeme povel – až do žádoucího výsledku. V momentě, kdy štěně ruku pustí a odskočí, musí následovat velká pochvala s radostnou intonací „hodný“. Vzápětí zájem štěněte opět orientujeme na hračku, pamlsek nebo jinou zábavu. Dojde-li k opakování útoku, postupujeme stejně tak dlouho, než prosadíme svou. A právě o tyto momenty se opírají celé základy výchovy a výcviku. Podobně nedovolíme štěněti, aby na nás vrčelo – nebudeme jej za to trestat, ale opět použijeme přísný povel „fuj“, a přestane-li vrčet, pochválíme jej. Odmalička zvykáme štěně na to, že miska s krmen
Řešením nežádoucích reakcí na očkování není neočkovat. Nemoci, které jsou zvládnutelné vakcinací, způsobují neléčitelná, rychle probíhající onemocnění s hromadnými úhyny. Příkladem takových chorob je mor králíků nebo pseudomor drůbeže či holubů. U koček má podobný efekt panleukopenie, trefně označovaná jako mor koček. U psa je například očkování proti vzteklině základním očkováním, které bylo zavedeno především pro ochranu lidí, protože kdysi to byl pes, ne liška, kdo byl hlavním hostitelem vztekliny a přenašečem této smrtelné nemoci na člověka. Psi se také očkují proti psince a parvoviróze, což je rovněž obávaný zabiják. Správně zvolené očkovací schéma a očkovací látky pro konkrétní zvíře vždy přináší víc výhod než rizik spojených s vakcinací.
Kvůli minimalizaci nežádoucích reakcí by mělo být každé zvíře očkováno hlavně proti nemocem, které mu reálně hrozí, což záleží na jeho životním stylu i způsobu chovu. Zvíře musí být při očkování zdravé, mimo stres a zátěž a také schopné očkování. Relativní překážkou je trvalé oslabení imunitního systému, v tom případě jsou kontraindikované živé očkovací látky a použijí se inaktivované vakcíny. Úplnou překážkou je jen autoimunitní choroba, protože očkování může minimálně teoreticky příznaky autoimunitní nemoci zhoršit nebo způsobit opětovné vzplanutí.
U koček se riziko rozvoje postvakcinačního sarkomu dá omezit na minimum použitím vakcín bez obsahu dráždivých nosičů či aspoň aplikací na taková místa na těle, kde se případné nádorové bujení dá jednoduše a zcela odstranit chirurgicky.
V naší poradně s názvem KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hofmanová.
Dobrý den, kolik přibližně stojí, když nechám u veterináře zemřelého králíka?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud necháte svého zemřelého králíčka u veterináře a nedomluvíte se na jiném řešení, tak mrtvé tělo veterinář předá asanačnímu ústavu, který jej spálí. V peci se nachází i další zvířata. Jedná se o nejčastější řešení, když zvíře uhyne u veterináře a nebo je k němu doneseno mrtvé. Služba bývá zpoplatněna a ceny se liší. Asanační ústavy počítají poplatky za spálení podle kilogramů zemřelého zvířete a obvykle se pohybuje do 20 Kč za kg. Něco si připočte veterinář za dopravu a vyřízení této záležitosti, ale nemělo by to být nic drahého.
Výrobci vakcín postupně eliminují rizika, která mohou být zdrojem nežádoucích reakcí. Na druhé straně se zdá, že poněkud přibývá počet postižených psů, pravděpodobně v souvislosti se změnami životního prostředí, způsobu krmení i zdrojů výživy a především s příbuzenskou plemenitbou a úzkou selekcí. Nejčastější predispozice k popisovaným problémům se objevují u malých a zakrslých plemen (hladkosrstý jezevčík, yorkšírský teriér, trpasličí hladkosrstý pinč, čivava, maltézský pinč, mops a další), vzhledem k věku je nejčastější výskyt postvakcinačních reakcí u štěňat a mladých zvířat do 1 roku věku. V těchto případech většinou k opakovaným reakcím po dalších vakcinacích v následujících měsících či letech nedochází (nejde zpravidla o klasickou anafylaxi), ale přesto je zvýšená pozornost na místě.
Alergie na očkování se může projevit jako dušnost, naskákají boule, psa kůže svědí, vyskytují se problémy s pohybem, psi kňučí, jsou nervózní, mohou zvracet. Je potřeba se o řešení poradit s veterinářem. Existují různé varianty očkovacích látek, může se změnit interval, ve kterém dochází k očkování, a je dobré psa proočkovat ráno, abyste mohli vyhledat pomoc lékaře v případě problémů.
Vzniknou-li po očkování u psa boule, většinou tato reakce sama zmizí, pokud ne a boule přetrvávají, je nezbytné vyhledat veterinárního lékaře, který rozhodne o dalším postupu (může podat antihistaminika, bulku vytáhnout jehlou nebo ji chirurgicky odstranit).
Přes veškerá pozitiva s sebou očkování přináší i občasné problémy v podobě nežádoucích reakcí. Jejich frekvence je naštěstí velmi nízká, nicméně čas od času se objevují, způsobují aktuální zdravotní problém u očkovaného zvířete a znamenají nepříjemné překvapení pro majitele psa a pochopitelně i pro veterinárního lékaře, který vakcínu aplikoval.
Je nutno předeslat, že jako postvakcinační reakce se zpravidla označuje celková akutní porucha zdravotního stavu, někdy i život ohrožující, která se objevuje v souvislosti s provedenou vakcinací. Mnohem častěji však probíhá na lokální úrovni, tedy v místě, kam byla očkovací látka aplikována.
Lokální reakce svým způsobem hraje pozitivní roli v aktivní tvorbě protilátek. Objevují se totiž výhradně u inaktivovaných vakcín, což jsou očkovací látky obsahující zárodky umrtvené chemickými antiseptiky (například formolem, merthiolátem). Inaktivace způsobuje snížení imunizační schopnosti vakcíny, a vyžaduje tudíž další úpravu ve smyslu zvýšení účinnosti. Toho se dosahuje přidáním adjuvans (pomocných prostředků – nejčastěji aluminium hydroxidu nebo olejové emulze), které vyvolávají zvýšenou tkáňovou reaktivitu v místě vpichu po dobu několika dnů až dvou týdnů. Imunitní systém tak získá dostatek času k rozpoznání vpraveného antigenu a následné protilátkové odpovědi. U většiny očkovaných psů tuto místní tkáňovou reakci ani nezaregistrujeme (probíhá v podkoží na mikroskopické úrovni), v menším počtu případů se objeví zatvrdnutí nebo uzlík zpravidla velikosti hrášku nebo nejvýše lískového oříšku, který spontánně vymizí během jednoho až dvou týdnů. Zcela výjimečně se vytvoří sterilní absces jako výsledek neadekvátní místní reakce, a je nutno jej řešit chirurgicky. S výše popsaným efektem souvisí i občas se objevující bolestivost během injekce nebo bezprostředně po ní, jde však zpravidla o záležitost několika vteřin, která nemá žádný další negativní vliv na očkovaného jedince.
Jiná situace je u celkových nežádoucích reakcí. Ty vznikají jako patologická odpověď imunitního systému na organické komponenty, nejčastěji fragmenty buněčného materiálu nebo antigeny kultivačních médií, eventuálně na bakteriální antigeny (především v případě leptospirových vakcín). U určitého procenta celkových reakcí jsou příčinou komponenty zvířecích sér (například hovězí proteázy), které jsou běžnou součástí buněčných kultur sloužících k produkci vakcinačních kmenů. Alergičtí jedinci mohou být předem senzitivováni těmito bílkovinami, které od časného věku přijímají s potravou, aniž dotyčného jakkoli poškozují. Teprve po jejich vpravení do organismu jinak než přes trávicí trakt, tedy injekčně s vakcínou, u nich dojde k nastartování abnormál
Při očkování se do těla vpravují buď přímo živé, ale oslabené choroboplodné zárodky, nebo jejich mrtvá těla či jejich části. Cíl je ve všech případech stejný – imunitní systém organismu si očkovací látky musí „všimnout“ a musí mít pocit, že je to hrozba, nemoc. Průběh imunitní reakce a následná tvorba protilátek jsou úplně stejné po očkování jako při opravdovém onemocnění.
Alergickou reakci může způsobit jakékoliv očkování. Alergenem může být tělo mrtvých bakterií v inaktivované vakcíně, ale častěji se jedná o alergii na nějakou pomocnou složku vakcíny, jako třeba na želatinu, která se v některých vakcínách používá jako stabilizátor, nebo na určité konzervační látky či na bílkoviny pocházející z buněčných kultur používaných k výrobě vakcíny, jako je fetální telecí sérum. To je důvod, proč určitým psům může vadit konkrétní značka vakcíny a na „stejnou“ vakcínu jiného výrobce reakci nemají.