Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světl
Další složkou jídelníčku zakrslých králíčků se stávají různé větvičky dřevin, které mají pro králíčky několik významů. V první řadě i větvičky obsahují různé rostlinné a minerální látky, které králíčci potřebují ke svému zdravému vývoji. Zároveň ohlodávání větviček je pro králíčky vítanou kratochvílí. Řada králíčků se okusování různých větviček vydrží věnovat i několik hodin, jen tak je to neunaví a nepřestane bavit. Zároveň je okusování větviček zdravé pro králíčky, pomáhá jim to s jejich zoubky. Dá se také říct, že látky v kůře mají pro králíčkovy zuby stejný účinek jako zubní pasta pro lidské zuby. Zároveň je okusování větví tím nejlepším prostředkem pro broušení zoubků (králíček si ale brousí zoubky třeba také i o kořenovou zeleninu a kořeny bylinek). Mezi vhodné dřeviny pro králičí okusovaní určitě patří planika, borovice (není vhodná příliš často, protože obsahuje éterické oleje), borůvka, bříza (u břízy zase listy působí velmi močopudně, proto je lepší tyto větve také nepoužívat ve větším množství), buk (zde je zase nevýhodou vysoký obsah kyseliny šťavelové), granátovník, habr (zde je zase vysoký obsah kyseliny tříslové, zároveň tento strom mívá problémy s plísní, proto je třeba vždy pořádně větev zkontrolovat), hloh (výhodný pro srdeční činnost králíčka), hrušeň, jabloň, jasan (zde je třeba vědět druh jasanu, některé typy jsou zcela nevhodné, zároveň se nikdy králíčkovi nepodávají plody a pupeny jasanu!), javor (i zde je důležité, aby větev neměla na sobě žádné pupeny a květy, a i tak je vhodnější dávat králíčkovi takovou větev v malém množství), jilm (zde je třeba dát si pozor na plody), jedle (obsahuje velké množství éterických olejů, proto je lepší ji dopřát králíčkovi jen občas a v malém množství), líska, lípa (lípa působí na králíčka močopudně, a proto je také lepší ji využívat málokdy), maliník, olivovník, olše (jen malé množství), ostružník, třešeň a švestka (jádra obsahují vysoké množství kyseliny kyanovodíkové, a proto jsou jedovatá, kůru a listy ale králíček zvládne, i přesto se velké množství nedoporučuje), platan, rybíz, smrk (i smrk obsahuje vysoké množství éterických olejů, a tak je velké množství pro králíčky nevhodné), topol (lepší podávat v malém množství), vrba (obsahuje kyselinu tříselnou a léčivé látky, a proto je opět lepší podávat menší množství).
Mezi nevhodné a i jedovaté dřeviny beze sporu patří: bez černý a bez hroznatý (je možné ale dát králíčkovi květy této dřeviny, jen ale v malé množství), bez chebdí (jedovatý), cedr (éterické oleje), všechny citrusové dřeviny (éterické oleje), dub (jedovatá tříslovina), durman (jedovatý), fíkovník smokvoň (jedovatý), jalovec (jedovatý), jírovec maďal zvaný kaštan (látky dráždící střeva), oleandr (jedovatý), ořešák královský, pámelník bílý, pižmovka mošusová, ptačí zob obecný, rododendron (jedovatý), svída (plody a listy jsou nejedlé), škumpa, šeřík, tis černý, trnovník akát, tůje, zimolez, zimostráz obecný, zlatý déšť.
U dřevin tedy platí stejné pravidlo jako u bylin, pokud si nejste jistí, že dřevina není pro králíčka škodlivá, je vhodnější ji zcela vynechat. Zároveň i u dřevin platí, že je lepší používat dřeviny, které nepocházejí z míst blízko silnic.
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potom
Vombat obecný (Vombatus ursinus) je jedním z nejoblíbenějších druhů vačnatců v Austrálii. Vombat obecný, známý svou hravou povahou, je pro mnoho návštěvníků Austrálie oblíbeným setkáním. Vombati obecní se přirozeně vyskytují pouze v jihovýchodní Austrálii, která zahrnuje Victorii, Nový Jižní Wales, jihovýchodní Jižní Austrálii, ostrovní stát Tasmánii a okolní ostrovy. Preferují vlhké, zalesněné oblasti nebo louky se svahy, které napomáhají odtoku vody z jejich nor.
Vombati se pasou jako býložravci a konzumují především původní australské trávy. Když je těžší najít tento primární zdroj potravy, budou jíst také kořeny a hustší, vláknitější rostliny. Občas také trhají proužky kůry ze stromů, aby je mohli žvýkat. Ohryzávání kořenů pomáhá opotřebovávat jejich neustále rostoucí přední zuby. Vombati jsou nejaktivnější v noci, ale krmí se brzy ráno a pozdě večer, kdy je teplota chladnější.
Mohou se rozmnožovat v kteroukoli roční dobu a po 20-30 dnech březosti porodí jedno mládě. Mládě vombata váží 2 gramy, hned po narození zůstává ve váčku své matky po dobu 6 až 10 měsíců.
Vombati jsou velcí vačnatci „sudovitého tvaru“, kteří v dospělosti váží 20 až 30 kg. Jejich hrubý kožich má několik barevných variací od šedé po hnědou.
Dalšími pozoruhodnými rysy jsou jejich velké hlavy, krátké silné krky a silná ramena, která jim pomáhají hrabat rozvětvené tunely o délce 20-30 metrů v hloubkách až 2 metry pod zemí.
Samice mají východ z vaku obrácený dozadu, což chrání mláďata před prachem při norování.