Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.
Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.
Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.
Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácí mazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.
Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a&nb
Neoféma Bourkova (Neopsephotus bourkii) má horní část těla hnědavou se žlutavým lemováním pírek, prsa a břicho růžové, křídelní krovky modré. Na čele a nad očima přechází růžová barva do modré. U samic modravý proužek na čele chybí a jsou celkově matnější. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, stejně jako běhák. Tento druh dorůstá délky 20 cm a hmotnosti do 50 g.
Ve volné přírodě se vyskytuje v západní a střední části Austrálie. Jedna část její populace pronikla i na východ země. Žije převážně ve vnitrozemí v otevřené krajině, kde se živí travními semeny. Jde o velmi hojný druh papouška, vyskytuje se i v pasteveckých oblastech ve střední části Západní Austrálie. V Novém Jižním Walesu žije v otevřeném písčitém kraji s malými skupinami akácií či menšími křovinami blahovičníků. V severním teritoriu je vzácnější, častěji se objevuje v australském vnitrozemí.
Jde o vynikajícího letce, stejně jako v případě všech neofém. Je to odolný pták, který může být celoročně ve venkovní voliéře, ale měl by mít k dispozici chráněný zálet. V době hnízdění je agresivní, a tak je potřeba, aby byly jednotlivé páry chovány odděleně. Stejně tak by od páru měla být oddělena vyvedená mláďata, pokud se rozhodne znovu zahnízdit. Neofémabourek dokáže v jedné sezóně hnízdit hned třikrát za sebou.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré zimovat je v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Pokud chovný pár přikročí k další snůšce, je nutné mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Existují barevné mutace, z nichž běžně dostupné jsou růžová, lososová, žlutá, lutino, rubino. Neofémy jsou citlivé na správné krmení. Také je vhodné je odčervovat, protože trpí parazity. Jako všichni travní papoušci se pohybují hodně po zemi, a proto je potřeba často čistit klec (voliéru).
Pokud nemáte k dispozici prostorné voliéry, dokážou zahnízdit i v kleci o délce jednoho metru, šířce a výšce půl metru. Není to pro ně však ideální chovné zařízení, protože se v něm pořádně neproletí a zhoršuje to jejich kondici. Bourky lze chovat i jako domácí mazlíčky, i když neofémy obecně nepatří mezi učenlivé papoušky, kteří by dokázali dobře mluvit.
Mladí ptáci s přírodním zabarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně a několikanásobně dražší.
Neoféma ozdobná (Neophema elegant) – i tohoto druhu jsou samice a samci téměř k nerozeznání. Dospělí ptáci mají temeno a svrchní partie zlatoolivové, samice spíše tmavě olivové. Pásek na čele nad zobákem je tmavomodrý, nahoře lemovaný světlemodrým proužkem, přesahujícím až přes oko. Spodní partie jsou zelenožluté na prsou až žluté směrem k ocasu. Střední křídelní krovky jsou světle zelenomodré, ostatní krovky křídelní modré. Spodní křídelní krovky tmavě modré. Ocas je modrý s olivovým přelivem směrem k tělu, vnější rýdovací pera mají žluté lemy. Pásek pod křídlem chybí, u některých samic je slabě naznačen. Zobák šedočerný, duhovka hnědá, končetiny šedohnědé. Mladí ptáci se podobají samicím, čelní modrá páska chybí nebo je jen slabě vyznačena, páska na spodu křídel chybí nebo je jen slabá u některých samic. Dorůstá délky 22 cm a hmotnosti do 51 g.
Neoféma ozdobná se vyskytuje v jihozápadní a jihovýchodní Austrálii, Tasmánii a na ostrově Kangaroo. Nalezneme ji v otevřené krajině včetně pobřežních písečných dun, na travnatých plochách i kulturní krajině v suchých křovinách. Žije v párech nebo malých skupinkách, běžně se ale spojuje do hejn čítajících dvacet, někdy však i sto ptáků.
Jde o odolného ptáka, kterého lze chovat v celoročních venkovních voliérách, ale měl by mít možnost chráněného záletu. V době hnízdění je agresivní, proto by měly být jednotlivé páry chovány odděleně.
Jako velmi aktivní pták a dobrý letec potřebuje voliéru alespoň metr až dva dlouhou, pro chov v malé kleci není vhodná. Pokud by tato neoféma neměla možnost proletu, velmi rychle by se na ní projevila obezita a celkově by neprospívala. Nedoporučuje se chovat stejné druhy neofém v sousedících voliérách, protože by se navzájem napadaly a negativně by to ovlivnilo jejich hnízdění. Naopak pokud by na sebe nemohly, ale měly by vizuální či hlasový kontakt, mohlo by je to pozitivně stimulovat. Existuje i několik barevných mutací.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré je zimovat v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Jestliže chovný pár přikročí k další snůšce, je nutno mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Mladí ptáci se prodávají za cenu okolo 550 korun, a to za přírodně zbarvené ptáky. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) je krásně pestře zbarvený papoušek, který je u českých chovatelů poměrně rozšířený. Podobné zbarvení má málokterý papoušek. Hlava a konce křídel jsou světle modré, hruď krásně červená, břicho žluté a záda zelená. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák šedorůžový. V přírodě můžeme volně tohoto ptáka nalézt na jihu Austrálie, kde žije v suchých oblastech. Objevíme jej od západního Nového Jižního Walesu až po jihovýchod Západní Austrálie. Obývá akáciové křoviny, skupiny keřů a stromů rostoucích podél kamenitých horských hřebenů, otevřenou krajinu porostlou tuhou a ostrou trávou nebo lebedou rostoucí ve zvláštních trsech. Vyhýbá se pobřežním oblastem a místům, kde jsou bažinaté kraje.
Velikost tohoto druhu je asi 19 cm včetně ocasu a hmotnost do 40 g. Neofémy se dožívají průměrně 12 let. Samec má červenou hruď a na rozdíl od samičky výraznější barvy. Pokud ptáci ještě nejsou přepeření a chceme rozeznat pohlaví, tak se podíváme ptákům pod křídlo. Samičky zde mívají bílý pásek. Samečkové pásek nemají.
Lze chovat v celoroční voliéře, ale v zimě musí mít neofémy možnost skrýt se do zázemí chráněného před větrem. Jde o vynikající letce, takže je zapotřebí prostorné chovné zařízení o délce alespoň dva metry. Papoušek by měl mít šanci se alespoň jednou denně prolétnout mimo klec.
Pro tento druh je ideální voliéra o rozměrech 2 x 2 x 1 m (d x v x š). Pokud chcete nechat tyto papoušky zahnízdit, je třeba, aby byli minimálně rok staří. Ideální rozměry pro budku jsou 25 x 25 cm a na výšku 35 cm. Vletový otvor postačí 7centimertový. Samička snáší v průměru 5 vajec. Inkubace trvá 20 dní. Mláďata vylétají z budky asi ve stáří jednoho měsíce. Když mláďata vylétnou z budky, podobají se matce. Velmi dobře se rozmnožují, obvykle zahnízdí i dvakrát, výjimečně třikrát za sezónu. Třetí hnízdění by se jim ale nemělo umožňovat, ptáci by se jím zbytečně vyčerpávali a hrozil by jim až úhyn.
V dnešní době je již vyšlechtěno mnoho barevných mutací. Mutace jsou různé, některé jsou třeba jen tmavší, jiné zase světlejší, ale některé jsou od přírodní formy úplně odlišné, například mutace modré, běloprsé, straky, modré skořice a mnoho dalších.
Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
Rod zahrnuje menší zástupce skupiny papoušků ploskoocasých. V rodu je sedm druhů papoušků, z nichž je neoféma Bourkova (Neophema bourkii) zcela odlišně zbarvená než ostatní druhy rodu. Typickým znakem je velmi malý a dolů směřující zobák. Neofémy také vyhledávají sušší místa a většinu života tráví vysoko v korunách stromů.
Jsou to ptáci velice oblíbení a žádaní s poměrně dlouhým ocasem, přičemž mají dva až tři páry prostředních per o stejné délce, vnější se stupňovitě zkracují. Světlý příčný proužek na spodu křídel je rozdílný dle jednotlivých druhů. Všichni jsou velice dobrými letci, létají rychle, někdy však nepravidelně. Nejvíce se zdržují na zemi, kde hledají různá semena, která jsou hlavní složkou jejich potravy.
Jedná se o druh, který žije v Austrálii. Je to asi 20 cm velký papoušek. Co se týče chovu neofém, nejsou příliš náročné, tedy ne více než jiné druhy drobných papoušků. Většina těchto papoušků v našich podmínkách běžně přezimuje ve venkovních voliérách, které by měly být chráněny proti větru a navátí sněhu.
Nejlepší je chov jednoho páru, protože soužití více párů na stejném prostoru často vede k nepříjemnostem. Také tohoto ptáka můžeme chovat jednotlivě, ale při nedostatku ptačích kamarádů potřebuje hodně pozornosti svého chovatele.
Společným znakem všech neofém je to, že tráví hodně času na zemi, kde přebírají různá semena. Při vyrušení prudce vzlétnout a poletují po voliéře. Všechny neofémy jsou rychlými a obratnými letci.
V období toku jsou samečci značně agresivní, a proto je pěstujeme po párech zvlášť. Ve venkovním odchovu začíná doba hnízdění zpravidla v květnu (ovšem vše záleží na počasí). Samička snáší v průměru 5–6 bílých vajíček. Mláďata se líhnou za 18–20 dní. Budku opouští asi po 30 dnech. Často se stává, že sameček ještě dokrmuje mláďata, ale samička už sedí na nových vajíčkách.
Krmíme je směsí travních semen, různými druhy prosa, lesknicí, mohárem, loupaným i neloupaným ovsem, slunečnicí, semencem. Přidáváme jim naklíčený oves, pšenici, slunečnici. V období hnízdění a vyvádění mláďat mají rádi i vaječnou míchanici. Dále dobře berou také jablka, mrkev, pampelišku, ptačinec, žabinec, piškoty a tvrdé pečivo (rohlíky).
Toto virové onemocnění má letální průběh. Onemocnění má dva projevy:
Efuzivní (vlhká) forma je typická výpotkem v břišní, případně hrudní dutině, ztíženým dýcháním, zvětšením břicha, horečkou, nechutenstvím. Je to dáno tvorbou komplexů protilátky a viru, které následně aktivují buňky imunitního systému. Následuje uvolňování mediátorů zánětu a dochází k vaskulitidě.
Neefuzivní (suchá) forma je vyšší stupeň odpovědi imunitního systému, který částečně omezí zánětlivou reakci. Dochází k tvorbě ložisek fibrinu, pyogranulomům na povrchu orgánů. Při této formě jsou častější neurologické příznaky onemocnění jako nekoordinované pohyby končetin, křeče, tremor, parézy končetin, dále změny na očích – krev nebo hnis v oční komoře, uveitida.
Koronaviry zahrnují skupinu virů, které mohou způsobovat jak onemocnění projevující se průjmy (enterální koronaviry), tak onemocnění FIP. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru ve střevě. Koronavirus proniká do organismu oronasální cestou, po jeho pomnožení (převážně ve střevě) dochází k viremii. Infekce odezní většinou bez klinických potíží, případně se může objevit průjem. Zvíře, které se nakazilo, se může stát nosičem, i když samo žádné potíže nemá. Pro vznik FIP je nezbytná mutace koronaviru v hostiteli, čímž je virus změněn a je mu umožněn vstup do makrofágů, které se šíří po celém těle a aktivují další buňky imunitního systému. Imunitní komplexy jsou pak příčinou imunitně zprostředkované vaskulitidy.
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Línání je přirozený jev výměny srsti, a proto bývá obtížné určit hranici mezi normálním fyziologickým a nadměrným patologickým línáním.
Fyziologické línání se ve zvětšené míře opakuje dvakrát do roka, a to na jaře, kdy se kočky zbavují zimní srsti, a na podzim, kdy se jim zimní srst opět obnovuje. Mimo to kočka mírně líná po celý rok, protože životnost jednoho chlupu je přibližně jeden měsíc. Poté chlup odpadává a na jeho místě vyrůstá nový. Pokud se kočka zdržuje převážně v bytě, jarní a podzimní línání není tolik výrazné. O to víc však líná v průběhu roku.
Obtěžující může být nadměrné línání, což je jakýsi stav mezi fyziologickým a patologickým línáním. Tento druh línání většinou ukazuje na nekvalitní stravu, používání nevhodných přípravků na úpravu srsti nebo třeba i velké stresové zatížení kočky. Tato porucha se dá vyléčit potravinovými doplňky a celkovým zlepšením péče o kočku.
Patologické línání je takové línání, při kterém vznikají lysá místa. Tehdy je nutné navštívit veterináře.
Telogenní defluxe je onemocnění, při kterém se všechny chlupy nacházejí v takzvané telogenní fázi růstu (u zdravé kočky se v srsti nacházejí chlupy ve třech fázích: anagenní fáze – chlup nově vyrůstá z chlupového folikulu, katagenní fáze – čerstvý chlup je pevně uchycený v kůži, telogenní fáze – chlup je těsně před vypadnutím). Chlupy tedy vypadávají ve velkém množství. Příčinami mohou být různé nemoci, hormonální poruchy nebo stres. Může se také jednat o vedlejší účinek některých léků.
Alopecie neboli ztráta srsti může mít několik příčin. Někdy se jedná o takzvanou psychogenní alopecii, která je způsobena nadměrným stresovým zatížením kočky (například kvůli novému členu domácnosti, změně bydliště nebo změně hierarchie v rodině). Kočka stres ventiluje lízáním srsti, čímž si sama způsobí tvorbu holých míst. Většinou si srst líže v ústraní, takže může být obtížné stanovit příčinu vypadávání chlupů. Pokud majitel nachází chomáčky chlupů na místech, kde kočka prováděla očistu srsti, ve zvratcích nebo v trusu, jedná se pravděpodobně o psychogenní alopecii.
K alopecii také mohou mít větší sklony přešlechtěné barevné mutace některých plemen. Takovéto kočky mají v chlupech nerovnoměrně rozmístěné pigmenty, a proto se u některých jedinců vyskytuje vysoká lomivost chlupů nebo vůbec nevyrůstají nové chlupy. U starších koček se vzácněji vyskytuje takzvaná paraneoplastická alopecie, která je způsobena vnitřním zhoubným bujením, nejčastěji rakovinou střev.
Vypadávání srsti, její matnost, lámavost nebo třeba i tvorba lupů většinou ukazují na nějaké vnitřní potíže a je vždy nutné navštívit veterináře.
Kočky s geny pro kadeřavou srst se objevovaly mezi kočkami odjakživa. Ne všechny geny jsou však stejné. Ve třicátých letech se na území Německa objevila kadeřavá kočka jménem Munk. Munk pocházel ze spáření ruské modré a hnědé angorské kočky a považuje se za nejstarší důkaz plemene nazývajícího se německý rex. Další zmínky o německém rexovi pocházejí z roku 1951. Kdy si lékařka Rosa Scheuer-Karpinová povšimla kudrnaté kočky v berlínské Hufenladově nemocnici. Kočku pojmenovala Ovečka a zkřížila ji s černým kocourem, který se také potuloval v okolí nemocnice. Všechna koťata měla klasickou rovnou srst. Až zpětné zkřížení Ovečky s jejím synem Fridolínem přineslo ovoce. Narodila se dvě kadeřavá koťata, a tak byla dokázána přítomnost mutace. Ovečku ještě několikrát spářila, čímž vytvořila základ plemene german rex. O pár let později se německý rex dostal do USA, kde byl křížen s oblíbenými cornish rexi, s nimiž měl stejný gen pro kadeřavou srst. Další podobné plemeno – devon rex má gen pro kadeřavost odlišný.
Německý rex má velmi milou a přítulnou povahu. Má rád společnost a nehodí se pro majitele, kteří jsou téměř celý den mimo dům. Rád se mazlí a vyžaduje pozornost svého pána. Jsou to kočky velmi inteligentní a temperamentní. Mají rády teplo, a proto se velmi dobře hodí do bytu. Němečtí rexové jsou výbornými lezci a akrobaty, neustále vás překvapují svými kousky a svou hravostí. Vůči ostatním kočkám se chovají dominantně. Německý rex chce být pánem bytu a dává to ostatním kočkám znatelně najevo. Vůči cizím lidem nebo dětem se chová kamarádsky a přístupně. Ke psům nejspíše zaujme podobný postoj jako k jiným kočkám, bude chtít být velitelem, a pokud se pes nepřizpůsobí, může dostat i pár pohlavků.
Německý rex je jedno ze čtyř plemen rexů, tedy koček s kadeřavou srstí. Dosahuje hmotnosti 3–5 kg. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, srst je ale mírně zvlněná, jakoby po trvalé. Tělo je středně velké, silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Záda jsou od ramen až po trup naprosto rovná. Standard německého rexe předepisuje jemné, středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné. Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně zužuje. Žádoucí je dobré osrstění.
V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu pak činí kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží cca 3,5 až 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg.
Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváří ke špičkám uší. Má vystouplé líc
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem