NEMOCI NEONEK, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Neonky jsou tím pravým pro akvaristy, kteří milují nápadné druhy rybek. Pohybují se ve středních a spodních částech nádrže a díky jejich neonovým pruhům je lze jen velmi těžko přehlédnout.
Neonka obecná
Neonka obecná (Paracheirodon innesi) je asi nejpopulárnější akvarijní rybka, často známá také pod názvem tetra neonová. Pochází z vod Amazonie. V Amazonii žije ve vodě čisté, měkké a slabě kyselé. Teplota tamní vody se pohybuje cca od 22 do 25 °C.
Neonka je mírumilovná rybka, která má ráda středně zarostlé akvárium s tmavším dnem a dobře prokysličenou vodou. Má ráda kořeny a kameny utvořené do různých skrýší. Celková tvrdost vody nesmí přesáhnout 8°N. Vhodná teplota vody je 20–24 °C. Rybky využívají hlavně spodní sloupec vody. Když je neonek více, vytvářejí takzvané školky. Neustále hledají potravu a mají rády stinná místa.
Samička je větší (4 cm), robustnější a má zakřivený modrý pruh, sameček je menší (3,5 cm), hubenější a má rovný pruh. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné ve stáří dvou až tří měsíců. Sameček je štíhlý a má nepatrně vpadlé bříško. Samička je silnější, je v bříšku plnější a zakulacenější. Zářivý modrozelený pruh těla je u samičky lomený. U samečka má zářivý pruh spíše přímější tvar.
V době tření samci bojují o samičky a jsou více vybarvení. Rybky se v přírodě vytírají v období dešťů. K vytírání potřebují čistou a kvalitní vodu. Samička má asi 20–50 jiker, které uzrávají přibližně po 8–10 dnech. Kvalita jiker není vždy stejná.
Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy, takzvané patentky, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmit je lépe málo, ale raději častěji.
Neonku obecnou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 12 korun za kus.
Ve svém příspěvku NEONKY,NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Háněl.
Dobrý den,
Máme v akváriu ( neonka obecná,neonka červená), asi po jednom měsíci,postupně tři neonky, každá v jiném akváriu ( 2 a 1 ),začali plavat hlavičkou kolmo k hladině, a do 14 dnů uhynuli. chtěl bych se zeptat co je příčinou, a o jakou se jedná nemoc? V jednom akváriu máme 8 neonek, a ve druhém 2 a 8 teter. Akvária pravidelně čistíme. Mockrát děkuji a přeji pěkný večer. Pavel Háněl
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Neonka zelená (Hemigrammus hyanuary) nepatří k rodu neonek (Paracheirodon), i když se tak jmenuje. Stříbřitě zbarvená ryba je na hřbetě tmavší, středem těla se táhne zlatolesklý pás. Má ráda přítmí, pravidelnou výměnu vody a slabé osvětlení.
Při jakýchkoli zásazích uvnitř nádrže se nápadně projevuje její plachost. Při lovu síťkou prudce proplouvá akváriem a bezhlavě naráží na skleněné stěny, popřípadě se zarývá do písčitého dna. Pozor na množství dusitanů ve vodě.
Miluje hustě osázená akvária, která nesmí být příliš osvětlena. Celkem by mělo být osázeno 60–70 % celkové plochy, a to běžnými rostlinami. Dno by měl tvořit materiál zrnitosti 3–5 mm a tmavé barvy, protože poskytne neonkám pocit většího bezpečí a vynikne také lépe jejich barevnost. I dekorační kameny a kořeny by měly mít tmavou barvu.
Nejlépe se cítí v hejnu okolo 8 a více kusů. Běžný chov je možný v nádrži střední velikosti o minimální délce 60 cm a objemu 54 až 63 l. Nesmí jít o stísněné prostředí. Teplota vody by měla být v rozmezí 22–26 °C.
Samice jsou statnější než samci.
Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Je určitě lepší krmit málo, ale častěji.
Neonku zelenou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů, její cena se pohybuje kolem 13 korun za kus.
V naší poradně s názvem NEMOCI PSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Luboš.
Dobrý den,chtěl bych se zeptat mám pejska 13 let ,teriér začal hodně dýchat,často pije,často močí co by to mohlo být,děkuji s pozdravem Luboš
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud váš pes příliš pije, což je stav s názvem polydipsie, je to pravděpodobně proto, že ztrácí nadměrné množství vody z některého z mnoha důvodů. Řada nemocí vede k nadměrnému příjmu vody a výdeji moči, ale mezi nejčastější z těchto nemocí patří selhání ledvin, diabetes mellitus a Cushingova nemoc.
Méně častá příčina toho, že váš pejsek více pije, se nazývá psychogenní polydipsie. Jedná se o behaviorální stav s fyzickým projevem nadbytku žízně. Primární polydipsie je název stavu nadměrného pití vody, který není způsoben nemocí nebo psychózou.
Prvním a nejdůležitějším krokem při řešení nadměrného pití je diagnostikovat a potvrdit základní příčinu v ordinaci vašeho veterináře. Mnoho z příčin spojených s velkou žízní jsou velmi závažné a musí být vyřešeny co nejdříve. Jde zejména o nemoci ledvin, diabetes mellitus a hyperkalcemii, což je vysoká hladina vápníku v krvi.
To vše jsou komplikované a progresivní nemoci. Je důležité, aby tyto potenciální příčiny byly potvrzeny a kontrolovány dříve, než způsobí nevratné poškození.
Co dělat, když váš pes hodně pije?
Nikdy neomezujte přístup k vodě ve snaze snížit příjem vody. Omezení vody může mít za následek dehydrataci a nerovnováhu tekutin, což zhoršuje podmínky k uzdravení.
Nikdy neignorujte tento problém. Některé z příčin, které tyto změny způsobují, jsou velmi závažné a mohou být i fatální. Proto si co nejdříve sjednejte prohlídku u veterináře.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
Neonky patří k velké čeledi Charaicidae, podčeledi Tetragonopterinae, která je systematicky zařazena do nadřádu Characoidea řádu Characiformes (tetrovité). Většina těchto druhů se vyznačuje relativně podlouhlým tělem. Nápadné jsou u těchto rybek takzvané tukové ploutve v zadní části hřbetu nebo u kořene ocasní ploutve, i když ne u všech druhů teter se tyto ploutve vyskytují. Jejich funkce je doposud záhadou. Jedná se o klidné hejnové rybky, které jsou všežravé, ale v žádném případě nepoškozují rostliny. Ve srovnání s jinými čeleděmi (například živorodky, cichlidy) je pro tyto druhy typická produkce jen velmi malého množství tělesných odpadů. Proto se obzvláště tyto rybky doporučují do společenských nádrží a lze je po právu nazvat klenoty. Neonky jsou podobně jako stejně velké hejnové rybky mírumilovné a nemají žádné velké nároky na prostor v nádrži. K ostatním rybkám se chovají mírumilovně a celkově vzato se chovají velmi řádně.
Doporučuje se chovat neonky ve skupině o minimálním počtu 10–12 kusů, protože chování těchto rybek v nádrži souvisí i s jejich počtem. Pokud jich chováme menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny pak ale vytváří takzvané školy, které se čile pohybují ve střední části, někdy si dokonce vyberou i určité místo, na kterém si od toho věčného plavání na chvíli odpočinou.
Neonky vyžadují čistou vodu s velkým obsahem kyslíku. Vedle filtrace je proto důležitá i její výměna, kterou provádíme v týdenních intervalech. Množství vyměněné vody odpovídá asi 20 % ocelkového objemu nádrže. Rozdíl teploty vyměňované vody by neměl být větší než 2 °C. Výsledky této pozorné péče se pak objevují jak v dobré zdravotní kondici a vybarvení jednotlivých exemplářů, tak skýtají dobré záruky pro další úspěšný odchov těchto rybek.
Při zařizování nádrže bychom měli dbát na to, aby se nám podařilo vytvořit prostředí, které co nejvíce odpovídá původnímu místu výskytu těchto krásných rybek. Vhodnější než místo na plném slunci je místo s nepřímým osvětlením. Pro chov neonek se dnes převážně upřednostňují nádrže lepené pomocí černého silikonu, který má oproti průhledným materiálům tu výhodu, že jím neprorůstají řasy. Ideální akvárium by mělo mít minimálně obsah kolem 80–120 l. Vhodné je nepříliš intenzivní osvětlení a osázení malými druhy rostlin. Rostliny vytváří nejen důležitou část biotopu nádrže, ale podílí se také na celkovém dojmu atmosféry a krásy tohoto podvodního světa.
Neonka modrá (Paracheirodon simulans) je hejnová rybka, která se cítí dobře ve větším počtu. Mělo by být tedy chováno nejméně 10 kusů, ale čím víc, tím líp. V menším počtu mohou být tyto rybky plaché a stresované.
Neonka modrá obývá ve volné přírodě Jižní Ameriku, konkrétně povodí řek Rio Negro a Orinoco.
Modrá neonka má na rozdíl od obecné a červené neonky modrý pruh až do konce ocasu. Obvykle má i červený pruh (stejně jako neonka obecná), ale jsou k sehnání i neonky, které jej mají potlačený.
Je menší než ostatní druhy neonek a lépe udržuje hejno. Většinu času plave v hejnu ve volném prostoru v nádrži. Modrá neonka se dá chovat i v menších akváriích okolo 40 litrů. Lépe však vynikne ve větších hejnech a větších nádržích. Důležitá je hlavně délka, která by měla být nad 50 cm. Teplota vody by se měla pohybovat v rozmezí 23–27 °C.
Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou také štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.
Potrava by měla být přizpůsobena jejich menší velikosti. Vhodné je mražené krmivo – cyclop, dafnie, artemie, veškeré drobné sušené krmivo (například vločky), ale nejlepší krmivo je živé. Krmit je vhodnější málo, ale raději častěji.
Neonku modrou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 15 korun za kus.
Neonka zlatá (Paracheirodon innesi sp. Gold) se rovněž doporučuje chovat ve skupině o minimálním počtu 10 a více rybek, protože jak již bylo zmíněno výše, chování těchto rybek v nádrži souvisí s jejich počtem. Pokud je chováno menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny plavou po celém akváriu. Teplota vody by měla být v rozmezí 24–27 °C.
Přes střed těla se táhne výrazný červený pruh, horní část těla je zlatá, spodní stříbrná. Neonka zlatá je velmi choulostivá na vodní parametry, není to rybka určená pro chov začátečníkům. Miluje měkkou, mírně kyselou vodu, nejlépe filtrovanou přes rašelinu. Pozor na množství dusitanů ve vodě. Vhodná jsou pro ni hustě osázená akvária, která nesmí být příliš osvětlena. V žádném případě nesmí být vypuštěna do čerstvě založených nádrží.
Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.
Běžný chov je možný v nádrži střední velikosti o minimální délce 60 cm, a objemu 54 až 63 l. Nikoliv stísněné prostředí. Celkem by mělo být osázeno 60–70 % celkové plochy, a to běžnými rostlinami. Dno by měl tvořit materiál zrnitosti 3–5 mm a tmavé barvy, neboť poskytne neonkám pocit většího bezpečí a vynikne tak lépe jejich barevnost. I dekorační kameny a kořeny by měly mít tmavou barvu.
Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmit je lépe málo, ale raději častěji.
Neonku zlatou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů, její cena se pohybuje kolem 16 korun za kus.
Neonka černá (Hyphessobrycon herbertaxelrodi) nepatří k rodu neonek (Paracheirodon), i když se tak jmenuje. Je to nenáročná společenská rybka. Nejčastěji se pohybuje přímo pod hladinou, kde se ráda honí s proudem od filtru. Tyto rybky se dobře snášejí s tetrami císařskými a dalšími tetrovitými rybkami. Vyhovuje jim dobře zarostlá nádrž s plovoucími rostlinami k rozptýlení ostrého světla, tmavší dno, trvalé proudění vody, prostor pro plavání. Pokud jsou tyto rybky chovány v měkké a kyselé vodě, mají výraznější zbarvení (vodu lze filtrovat přes rašelinu).
Neonka černá je čilá rybka horních a středních vrstev vody a měla by být chována v hejnu o 10 a více kusech. Je mírumilovná a společenská.
Nádrž se doporučuje minimálně v délce 60 cm, objem 60 litrů. Lepší je však větší nádrž, protože tato rybka nesnáší stísněné prostředí. Teplota vody by měla být v rozmezí 22–26 °C.
Sameček je vždy štíhlejší. Samička je silnější a výrazně plnější v bříšku.
Potravou jsou nitěnky, pakomáří larvy, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmte raději málo, ale častěji.
Neonku černou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů, cena se pohybuje kolem 20 korun za kus.
Neonka červená (Paracheirodon axelrodi) je velice rozšířená mírumilovná hejnovitá rybka, jedna z nejoblíbenějších ryb mezi akvaristy. Na boku má svítivě modrý pruh, spodní část těla je červená (od hlavy až po ocas), ve svítivých modrých pruzích na obou bocích jsou droboučké zářivé částečky, které odrážejí světlo podobně jako reflexní páska na bundě. Ve své domovině totiž tyto neonky obývají tmavé pralesní potoky a reflexní pruhy jim pomáhají, aby neztratily kontakt s hejnem.
Pozor na množství dusitanů ve vodě. Neonka červená miluje hustě osázená akvária, která nesmí být příliš osvětlena. Začínající akvaristé ji mohou zaměnit s tetrou neonovou (neonka obecná).
Doporučuje se chovat ve skupině o minimálním počtu 10 a více rybek, neboť chování těchto rybek v nádrži souvisí s jejich počtem. Pokud se jich chová menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny vytvářejí takzvané školky, přičemž plavou po celém akváriu. Teplota vody by měla být v rozmezí 24–27 °C.
Běžný je chov v nádrži střední velikosti o minimální délce 80 cm a objemu 80–120 l. Nikoliv stísněné prostředí. Vhodné je osázení běžnými rostlinami. Porost by měl být hustý s volným prostorem. Je tedy dobré osadit 60–70 % celkové plochy. Dno by měl tvořit materiál o zrnitosti 3–5 mm a tmavé barvy, neboť poskytne neonkám pocit většího bezpečí, nadto lépe vynikne také jejich barevnost. I dekorační kameny a kořeny by měly mít tmavou barvu.
Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.
Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy – patentky, perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmte málo, ale častěji.
Neonku červenou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů; cena se pohybuje okolo 12 korun za kus.
Neonka diamantová je nově objevený druh neonky, zatím tedy bez přesného latinského i českého názvu.
Jde o čilou mírumilovnou hejnovitou rybku. Miluje hustě osázená akvária, která nesmí být příliš osvětlena. Teplota vody by měla být v rozmezí od 23 do 28 stupňů.
Na bocích má po celé délce těla pruh, který od hlavy začíná jako zelenomodrý a za okem přechází v bílou. V zadní části těla je pod tímto pruhem jasně červené zbarvení. U samic je tělo oblejší. Rozdíl není tak zřetelný jako u neonky obecné, její pruh je modrý jen asi 1–2 mm za oko, dále pokračuje jako bílý, ale samice je robustnější a samec naopak štíhlejší.
Doporučuje se chovat ve skupině o minimálním počtu 10 a více rybek, neboť chování těchto rybek v nádrži souvisí s jejich počtem. Pokud je chováno menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny vytvářejí takzvané školky.
Běžný je chov v nádrži střední velikosti o minimální délce 80 cm a objemu 80–120 l. Postačí osázení běžnými rostlinami. Porost by měl být hustý, ale s volným prostorem. Celkem by tedy mělo být osázeno 60–70 % celkové plochy. Dno by měl tvořit materiál zrnitosti 3–5 mm a tmavé barvy, neboť poskytne neonkám pocit většího bezpečí, a navíc tak lépe vynikne jejich barevnost. I dekorační kameny a kořeny by měly mít tmavou barvu.
Potravou neonek jsou nitěnky, pakomáří larvy (patentky), perloočky, velmi vhodné jsou živé nebo mražené buchanky, suché vločkové krmivo a hlávkový salát. Krmit je lépe málo, ale raději častěji.
Neonku diamantovou lze zakoupit ve zverimexech nebo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 20 korun za kus.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například:
Hned na úvod je třeba podotknout, že by čistokrevná koťata s průkazem původu z chovatelských stanic měla být odchovávána na zdravých rodičích a vyšetřena. V dnešní době je však chovatelů koček tolik a je tak velká poptávka po tomto oblíbeném plemeni, že mnozí genetické testování neprovádějí.
Mezi nejčastější genetické nemoci patří:
Polycystické onemocnění ledvin: Dědičné onemocnění, které se často vyskytuje u oblíbených plemen koček, nejčastěji u koček exotických a perských. Onemocnění se projevuje až po určité době, kdy jsou ledviny vyplněny cystami, jež brání jejich správné funkci. Jedná se o nevyléčitelné chronické onemocnění, které lze diagnostikovat pomocí USG (sonografické vyšetření) ve věku kolem 8–12 měsíců, kdy jsou cysty již detekovatelné, nebo pomocí genetických testů, jež potvrzují gen PKD1 zejména u koček perských, exotických a jejich kříženců. Pro ostatní plemena nemá tento test vypovídací hodnotu. Onemocnění se dědí, v populaci se vyskytují nosiči alely autozomálně dominantní, kteří nevykazují onemocnění, ale přenášejí ho. Jestliže se zkříží takovíto dva jedinci, jejich potomci budou 1 : 1 nosiči a nemocní. Choroba se projevuje selháním ledvin, anorexií, apatií, nechutenstvím, hubnutím, uremickým zápachem, zhoršenou kvalitou srsti, nadměrným pitím a močením. Nejčastěji se projevuje kolem sedmého roku života.
Deficit pyruvátkinázy: Onemocnění způsobené deficitem enzymu pyruvátkinázy, jež je autozomálně recesivně dědičné, což znamená, že příznaky nemoci mají pouze jedinci, kteří zdědí po obou svých rodičích zmutovaný gen (to odpovídá cca 25 % vrhu). Jedná se o hemolytické onemocnění, jež se vyznačuje sníženou životností erytrocytů (červených krvinek). Projevuje se únavou, anémií, hubnutím a zvětšováním břicha. Screeningový test na deficit pyruvátkinázy se doporučuje provádět především u chovných koček plemen se zvýšeným výskytem takto zmutovaného genu (sem patří i kočka mývalí).
Hypertrofická kardiomyopatie (HCM – hypertrophic cardiomyopathy): Onemocnění, jež postihuje jak zvířata, tak lidi. Projevuje se v různém věku jako důsledek srdečního přetížení způsobeného hypertrofovaným (zvětšeným) srdcem. Jedná se o zvětšení srdečního svalu, nejčastěji levé komory. Plemenné predispozice k dané chorobě mají mainské mývalí kočky, britské kočky, norské lesní kočky, ragdollové a další. Odhaduje se, že v populaci koček je až 20 % nemocných. Nemoc postihuje nejčastěji kocoury ve věku okolo 6 let, výjimkou ale nejsou ani koťata stará 6 měsíců. K projevům se řadí šelesty na srdci, zadýchávání, kašel a cyanóza sliznic. HCM vzniká také jako následek jiných onemocnění, například vysokého krevního tlaku nebo zvýšené činnosti štítné žlázy, a
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
Mezi častá onemocnění kůže u koček patří plísňová kožní onemocnění.
Plísňová onemocnění jsou nejčastěji způsobena houbou patřící do skupiny nazvané dermatofyta – Microsporum canis. Tato nemoc je přenosná na člověka, a proto patří do infekčních nemocí zvaných zoonózy. Zdrojem této nemoci jsou nejčastěji nemocná zvířata, mohou to být ale i takzvaní asymptomatičtí nosiči. Jedná se o kočky, na kterých nejsou vidět žádné příznaky této nemoci, ale v jejich srsti houba přežívá a tím nakazí ostatní zvířata. Uvádí se, že tato houba je odpovědná za 90 % kožních plísňových onemocnění kočkovitých šelem (tento údaj platí pro naše geografické podmínky).
Mezi dalšího původce plísně řadíme Trichophyton mentagrofites, který se u koček vyskytuje jen zřídka a napadá především psy. Ostatní druhy plísní jsou velmi ojedinělé.
Lze říci, že toto onemocnění nejčastěji napadá jedince s oslabenou imunitou, kteří trpí ještě jinou chorobou, vyhublá nebo stresovaná zvířata, mladá nebo stará zvířata, která ještě, nebo už, nemají vybudovaný silný obranný systém. Ve větší míře jsou postiženy dlouhosrsté a polodlouhosrsté kočky. Pokud se onemocnění přenese na člověka, jsou napadeny nejčastěji děti, staří lidé nebo lidé s citlivou pokožkou. K přenosu dochází přímým kontaktem s postiženým zvířetem nebo s takzvaným nosičem. Zdrojem houby mohou být vypadané infikované chlupy, kousky odpadlé kůže. Přenašeči jsou i parazité – blechy nebo vši. Z tohoto důvodu nemoc nejčastěji postihuje kočky s volným pohybem nebo bezprizorní toulavé kočky.
Obě tyto výše uvedené houby parazitují na povrchových částech zrohovatělé kůže, a jelikož v infekčním stadiu nemohou samy proniknout do kůže, najdou si cestu přes drobné ranky nebo oděrky. Na kůži potom nacházíme zarudlá ložiska pokrytá šupinkami. Většinou se nejprve objevují na hlavě a šíří se dále po celém těle, kde vytvářejí mapovité skvrny. K plísním se mohou přidat i bakterie, které způsobují hnisání těchto postižených míst. Postižená místa silně svědí a kočka má tendenci si srst vytrhávat. Pokud plísně postihnou i drápky, začínají se lámat, což je pro kočku velmi bolestivé a často pak kulhá.
Než přistoupíme k samotné léčbě, měli bychom zjistit, zda kočka netrpí jinou nemocí a zda plíseň není jen doprovodné onemocnění vzniklé oslabením organismu. Často při vyléčení primárního onemocnění dochází k samovolnému vyhojení. Nesmíme zapomenout provést důkladné odblešení a odstranění jiných parazitů, kteří rovněž oslabují organismus. Při léčení samotné plísně budeme potřebovat pomoc veterinárního lékaře, neboť musíme rozlišit, o jaký druh plísně se jedná. Toto rozlišení je možné pouze kultivací seškrabaných kožních strupů a srsti. Další možností je vy