Larvy jsou nedospělé (juvenilní) stadium živočicha s vývojem nepřímým. Postupně (nedokonale) nebo přes stadium kukly (dokonale) se změní v dospělce. Larva může vypadat zcela odlišně než dospělec. Larvy do kůže psa kladou vnější parazité (ektoparazité). Většinou jsou viditelné pouhým okem, ale některé jen mikroskopicky. Prvním příznakem je většinou škrábání psa.
Zákožka svrabová
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm, tedy viditelný pod mikroskopem. Má zavalité tělo, rychle se pohybuje, takže se snadno šíří mezi hostiteli. Je původcem svrabu, který se přenáší jak přímým stykem, tak i z dek a hřebenů. Zákožka psí nemusí cizopasit pouze na psovi, ale může přecházet i na jiné hostitele, například na člověka. Vývoj se děje na hostiteli (vajíčko – larva – dospělec). Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Chodbičky jsou viditelné okem a jsou tam, kde je kůže nejtenčí. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem a do ranky vylučují jedovaté látky, takže kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na psovi zákožku poznáte nejprve tam, kde je pes nejméně osrstěn, tedy na břiše či vnitřní ploše stehen. Odtud se pak šíří dále. Kůže je na těchto místech zanícená, odlupuje se v šupinách a postupně dochází k vypadávání srsti. Postižená místa silně svědí a pes se úporně škrábe, čímž si může způsobit i rozsáhlá poranění.
Léčba je dost komplikovaná. Nejprve se musí určit nemoc a poté veterinární lékař doporučí přípravky, které svrab vyléčí. Nejčastěji se používají různé koupelové kúry a poté i speciální léky. Důležitá je dezinfekce okolního prostředí. Postiženého psa je nutné ihned oddělit od ostatních zvířat a dezinfikovat i předměty, se kterými přišel do styku.
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
boulička na břiše psa- může to být také lipom- tzn. nezhoubný tukový nádorek, pokud je bulka pohyblivá pod kůží. Mám vlastní zkušenost, mám již 3.labradora a všichni to měli. Pokud se odoperuje, většinou narůstá pomalu znovu. Ale mám vyzkoušenou vynikající mast přímo na lipomy. Je to krušinová mast- můžete vyrobit snadno doma. Natírali jsme psovi velký lipom na zádech a po měsíci už úplně zmizel. Už je to rok a zatím nikde. chtělo by to ale trochu vyholit srst, aby se mastička dostala přímo na kůži a mazat 3x denně. Bylinky na mast koupíte buď v .bylinkářství nebo na internetu. Skládají se z: krušina, měsíček,třezalka a k tomu potřebujete dobré domácí sádlo. Návod k vaření vám zdarma pošlu na mail.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pavlína Janečková.
Dobrý den pane Mikulec,
mohu Vás poprosit o zaslání návodu na výrobu masti. Mockrát děkuji.
S pozdrevam
Janečková
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
V naší poradně s názvem BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tomáš.
Ahoj, náš pes - Irský setr má na břiše pod kůží nějakou měkkou bulku. Je pohyblivá velikosti cca 2x6cm. Je u čtvrté bradavky, může to být něco třeba na mléčné žláze? Podle našeho veterináře prý je to možné, ale nechci nic zanedbat. Podotýkám že se jedná o psa nikoli o fenku. ale vím že nádor prsu můžou mít i mužů, má už 12 let nechceme ho zbytečně operovat, ale taky máme strach abychom něco nezanedbali. prosím máte s tím někdo zkušenost? děkuji Tomáš Struhala
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Odhalit přesnou příčinu bulky pomůže vyšetření ultrazvukem, CT vyšetření a nebo biopsie, při které se injekcí odebere malá část z bulky a odešle se k laboratornímu vyšetření. Vezměte psa k veterináři a požádejte ho o provedení biopsie.
Léčba průjmu a kručení v břiše u psa je založena na doplňování živin a tekutin do těla, aby nedošlo k dehydrataci.
Pokud se jedná o akutní průjem způsobený infekcí, není třeba jej nějak léčit. Střevo má velkou schopnost se léčit samo, někdy lékaři hovoří o střevu jako o orgánu imunitní soustavy. Průjem je v podstatě očistou již vzniklého problému. Pokud není průjmové onemocnění vyvoláno jiným onemocněním, postačí pouze doplňování tekutin. Pitný režim může být doplňován i minerální vodou bez bublinek, aby nezatěžoval podrážděný žaludek. Je potřeba na nějakou dobu vynechat úplně vše, co obsahuje mléko. Po mírném zklidnění žaludku lze po menších dávkách konzumovat dietní konzervu nebo dietní granule. Doma můžete sami připravit dietní jídlo, například uvařené kuřecí prso s rýží a trochou mrkve. Dietní strava by měla být postavená na nízkém obsahu tuku a zvýšeném obsahu iontů.
Jiná situace je však u štěňat, starších a nemocných psů. Zde je vždy dobré stav a léčbu nejdříve konzultovat s ošetřujícím veterinářem. Pokud domácí léčba průjmu nevede ke zlepšení stavu, je třeba vyhledat pomoc veterináře. Veterináře byste měli navštívit ihned, pokud stolice obsahuje krev nebo hlen, psa bolí břicho, opakovaně zvrací, má horečku, je zesláblý a dehydratovaný, nebo pokud pozorujete jiné závažné změny zdravotního stavu. Větší obezřetnost doporučujeme zejména u malých štěňat, kde i krátkodobý průjem může rychle vyvolat dehydrataci.
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tomáš.
děkuji za odpovědi, protože už měl podobnou bulku 2x a po operaci se do dvou let objeví znova, možná máte pravdu p. Mikulec, prosím můžete mi poslat ten návod na výrobu té mastičky? ingredience koupím v bilínkářství V Ostravě je dobrý obchod mají tam vše.
Děkuji ještě jednou Struhala Tomáš a Wonder :-)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo. Držíme vám palce!!! Mikulcovi z Opavy.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky. Mláďata mají barvu opeřen
Šiba nebo shiba inu je ostražitý a upřímný pes. Neustále vyžaduje pozornost svého okolí, chce, aby se vše točilo kolem něj. Na každý neznámý zvuk, neznámého člověka nebo neobvyklou situaci reaguje hlasitým štěkáním a chce být účasten jejímu řešení. Šiba inu je velmi dobrý hlídač, který je své území ochoten bránit i před nepřítelem, který je mnohonásobně větší.
Jde o proporčně vyvážené malé plemeno, svalnaté a dobré kostry a pevné konstituce. Krycí srst je tvrdá a rovná, podsada je jemná a hustá. Na ocase je srst mírně delší a odstávající. Barva srsti je červená, černá se žlutými znaky, sezamová, černá sezamová, červená sezamová. Všechna zbarvení musí vykazovat „urajiro“, tedy světlejší srst na čenichu, lících, hrdle, hrudi, břiše, spodní straně ocasu a spodku končetin. Bílý obličej nebo přetrvávající černá maska jsou považovány za vadu (poměrně častá je černá maska mizející s věkem – nepřetrvávající). Velikost v kohoutku u psa okolo 40 cm, u feny 37 cm. Svým vzhledem připomíná lišku. Oči má trojúhelníkového tvaru a tmavé barvy. Uši jsou také trojúhelníkové, malé a vztyčené. Ocásek má stočený na hřbetě. Má dvoupatrovou srst, vrchní je tvrdá a rovná, pod ní je srst jemná a hustá. Hřbet má rovný, bedra svalnatá, hrudník a žebra dobře klenutá.
Shiba inu znamená v překladu „malý pes z lesa plného křoví“. Název tohoto plemene tedy vznikl pro jeho použitelnost při lovu ptáků v houštinách. Šiba inu je velmi staré plemeno pocházející z Japonska, kde je dodnes nejrozšířenějším psem, i když dnes už jen jako společník.
Je to svérázné plemeno milující člověka, a zároveň velmi samostatné, vyžadující velký kus svobody. Majitel shiby by měl být dostatečně silná osobnost, aby zvládl její trochu svéhlavou povahu. Není to tak velký problém, jak se někdy tvrdí, ale shiba naprosto není vhodná pro člověka, který vyžaduje od svého psa bezmeznou poslušnost a není ochoten dopřát mu možnost vlastního rozhodování.
Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda pohoví někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také dobrou volbou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Je-li majitel většinu dne mimo domov, bude shiba klidně spát a čekat, nebude rušit sousedy zbytečným štěkáním a vytím. Sportovně založené majitele shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Jinak si ale vystačí s běžnou procházkou.
Shiba nepotřebuje žádnou zvláštní péči o srst. Ve slušných po
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně. Naučí se ty nejúžasnější kousky a pak je využívají k prosazení své vůle i&
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radim Lůbal.
Dobrý den, buďte tak hodný a pošlete mi návod na přípravu mastičky na lipom. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo.
Turecká angora je považována za jedno z nejstarších plemen koček. Pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek žily tyto kočky po staletí. V Turecku se bíle zbarvená angora postupně stávala kočkou posvátnou. Bílé angory jsou součástí tureckých ZOO, kde je o ně pečováno jako o národní dědictví. První turecká angora se do Evropy dostala asi v 16. století.
Turecká angora patří do skupiny polodlouhosrstých koček. Vyznačuje se elegancí, půvabem a pružností. Tělo má jemnou stavbu kostry, je štíhlé, s nepříliš silně vyvinutým hrudníkem. Hlava posazená na středně dlouhé, štíhlé a půvabné šíji je malá až středně velká, klínovitá, v horní části široká a lehce se zužující do špičky směrem k bradě. Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý bez stopu. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé, široké v nasazení a dobře osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř boltců; na hlavě jsou vysoko nasazené a jsou vzpřímené. Oči jsou velké ve tvaru mandle a směřují lehce šikmo vzhůru. Končetiny jsou dlouhé, zadní jsou delší než přední. Tlapky má turecká angora malé, jemné a kulaté. Měly by mít elegantní chomáčky chlupů mezi prsty. Ocas je dlouhý, sbíhající se do špičky, v nasazení silný, na konci úzký a dobře osrstěný. Srst je na celém těle středně dlouhá, na límci pak dlouhá. Je hedvábná a splývavá, na břiše lehce zvlněná, bez podsady. Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk. Vyskytuje se v barvě bílé, ale dnes již i v jiných barvách.
Kočky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší. Délka života je okolo 10 let, ale mohou se dožít i více let.
Povahou se turecká angora poněkud liší od jiných koček. Více než na svém domově lpí na svém pánovi, kterého si sama vyvolí. Těší jí pochvala, proto lehce zvládá různé úkony včetně aportování. K ostatním zvířatům v rodině je tolerantní a se psy dokonce často uzavírá přátelství. Turecká angora je mimořádně odolná, přizpůsobivá a vyznačuje se přátelským temperamentem. Je citlivá a inteligentní. Má ráda určitý prostor k pohybu, miluje horní sféry bytu, snadno se naučí chodit na vodítku, ale velmi dobře se chová i v menším bytě. Svou nespokojenost dává najevo hlasitým mňoukáním. Má ráda, když je jí věnována pozornost, a s oblibou se předvádí. Turecká angora je časově náročná, ani ne kvůli své srsti, ale kvůli své potřebě být neustále nablízku člověku, který se jí plně věnuje.
Péče o srst je snadná. Přestože má delší srst, neplstí se, a proto nepotřebuje denní vyčesávání. Turecká angora velmi ráda šplhá po vyvýšených místech, takže jí můžete udělat radost nějakou důmyslnou prolézačkou.
Lipom je nerakovinný tukový nádor vyplněný měkkou tkání, který je extrémně častý u psů středního a staršího věku, i když se může objevit i u mladších psů.
Nádory jsou vyplněny tukovými buňkami, které se obvykle objevují těsně pod kůží. Mohou se však rozvíjet i vnitřně. Lipomy u psů mají obecně měkkou a hladkou texturu a jsou zaobleného vzhledu. Mohou mít velikost vlašského ořechu až po velikost softballového míčku.
Typy lipomů
Existují tři typy lipomů, které typicky postihují psy:
Běžný lipom je nejběžnějším typem psího lipomu. Tyto benigní (nezhoubné) tukové nádory se obvykle tvoří ve vrstvě tukové tkáně těsně pod kůží. Nejčastěji se vyvíjejí na nohou, v podpaží a na hrudi a břiše. Mohou ale růst i na vnitřních orgánech a ve sliznici žaludku. Na těchto místech nejdou dlouhou dobu nahmatat a při zjištění již mají značné rozměry. Takto velké lipomy uvnitř psího těla mohou negativně ovlivnit funkci dotčeného orgánu nebo okolních tkání, které utlačují. Zde můžete vidět fotografie typických projevů běžných lipomů na psech: tukové boule u psa foto.
Infiltrativní lipom, i když je stále benigní, může napadnout okolní tkáň. Tento typ lipomu se může objevit mezi svalovými vrstvami. Zde můžete vidět fotografie typických projevů infiltrativních lipomů u psů: infiltrativní lipom u psa foto.
Myelolipom není tvořen pouze čistou tukovou tkání, ale obsahuje i hematopoetické buňky – buňky, které produkují červené a bílé krvinky. Jedná se o vnitřní lipom, který se vyskytuje na slezině, játrech nebo nadledvinkách. Zde můžete vidět fotografie myelolipomů u psů.
Lipomy neohrožují psa na životě, i když v závislosti na jejich velikosti a umístění mohou psovi způsobit mnoho bolesti a nepohodlí a ovlivnit pohyblivost. Lipomy lokalizované na srdci nebo vnitřních orgánech mohou způsobit orgánovou dysfunkci a další komplikace.
Lipom versus liposarkom
Liposarkomy jsou rakovinné tukové nádory, které se velmi podobají lipomům. Nevyvíjejí se z existujících lipomů. Obvykle se nešíří tělem, i když ve vzácných případech mohou metastázovat a obvykle je lze chirurgicky odstranit. Prognóza liposarkomu je obecně považována za dobrou, přičemž většina psů žije dva až tři roky po operaci.
Lipom versus lymfom
Ačkoli to zní podobně, lipom by se neměl zaměňovat s lymfomem, což je rakovinový nádor, který se vyvíjí v lymfatických uzlinách psa.
Lipom versus cysta
Vzhledově lze lipomy také zaměnit s cystami, což jsou membrány, které se plní tekutinou vylučovanou tělem nebo pevným materiálem, jako je keratin nebo odumřelé kožní buňky.
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
boulička na břiše psa- může to být také lipom- tzn. nezhoubný tukový nádorek, pokud je bulka pohyblivá pod kůží. Mám vlastní zkušenost, mám již 3.labradora a všichni to měli. Pokud se odoperuje, většinou narůstá pomalu znovu. Ale mám vyzkoušenou vynikající mast přímo na lipomy. Je to krušinová mast- můžete vyrobit snadno doma. Natírali jsme psovi velký lipom na zádech a po měsíci už úplně zmizel. Už je to rok a zatím nikde. chtělo by to ale trochu vyholit srst, aby se mastička dostala přímo na kůži a mazat 3x denně. Bylinky na mast koupíte buď v .bylinkářství nebo na internetu. Skládají se z: krušina, měsíček,třezalka a k tomu potřebujete dobré domácí sádlo. Návod k vaření vám zdarma pošlu na mail.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva.
Dobrý deň vedeli by ste mi prosím poradiť ako sa varí masť na lipom? Veľmi pekne ďakujem