V přírodě krajta loví různé plazy a savce. Velikost kořisti závisí na velikosti hada. V dospělosti je schopna zabít a pozřít i velké savce (například antilopy nebo opice), jelikož má roztažitelnou spodní čelist. Kořistpolyká stejně jako ostatní hadi, tedy od hlavy. Krajta písmenková dokáže polknout zvíře, jež má i několikrát větší obvod než ona sama. Zaznamenány byly i útoky na člověka. Je to jedna z mála krajt, které po neúspěšném útoku (například po špatném uchopení) pronásledují kořist i několik desítek metrů. Vydrží velmi dlouho bez potravy.
V zajetí se krajta písmenková krmí kuřaty, myšmi, potkany, králíky, slepicemi a podobně. Co se týče množství, vždy se zohledňuje její velikost.
Poněvadž se tento druh vyznačuje silným sebeobranným pudem, je třeba krajty při krmení důsledně oddělovat a krmit zvlášť.
V příběhu CHOV KRAJTY PÍSMENKOVÉ DISKUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavel Čemus.
Chovám cca 12 let krajtu písmenkovou od mala, koupenou v ZOO. Vše probíhalo bez problémů, krmil jsem ji cca jednou za měsíc zpočátku myšmi pak potkany až dosud. Nyní se mi stalo, že potkan po ní leze , dokonce i po hlavě a ona si ho vůbec nevšímá a to jsem opakoval vždy po týdnu několikrát a stále si ho nevšímá. Jinak krajta je poměrně živá, pohybuje se po terárku normálně. Tak nevím, zda mám ještě čekat až dostane hlad, nebo chuť. Zprvu jsem si myslel, že se bude svlékat, ale zatím ne. Uvádí se že vydrží hodně dlouho bez potravy.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Jedná se o škrtiče, jenž svou oběť omotá a následně zabije rozdrcením hrudníku a zablokováním srdečního tepu.
Dospělá krajta písmenková dokáže zabít dospělého člověka, stává se to však velmi zřídka. Zaznamenán byl případ z roku 2002, kdy v jižní Africe krajta zabila a spolkla desetiletého chlapce. O dva roky dříve v americkém Illinoisu utekla krajta svému chovateli a uškrtila tříleté dítě. V roce 2009 byl napaden keňský farmář, který na krajtu omylem šlápl. Ta ho vytáhla na strom, ale farmáři se podařilo utéct.
Pro chov jedné krajty písmenkové, která měří až 2,5 m, potřebujete terárium o rozměrech alespoň 250 x 125 x 200 cm. Je-li krajta větší, terárium by mělo mít rozměry minimálně 375 x 250 x 200 cm. Na dno terária dejte borku z pinie nebo podobný substrát. Do prostoru dále umístěte velkou koupací nádrž a silné větve k lezení (potřeba lézt po větvích od druhého roku života postupně slábne a krajta se pohybuje většinou po zemi). Zapomenout nesmíte ani na úkryty, například ve formě pařezů. V teráriu udržujte teplotu 25–32 °C přes den, v noci ji můžete nechat klesnout až k 18 °C. Jedinci původem z volné přírody (zvláště z jihu Afriky) by měli 2–4 měsíce zimovat.
Krajtu písmenkovou lze koupit přímo od chovatelů. Cena šestiměsíčního hada se pohybuje kolem 700 korun, dvanáctiměsíční had stojí přibližně 1 400 korun. Můžete si koupit i hada staršího, jeho cena je však poměrně vysoká a bývá problém i s jeho adaptací.
Krajta písmenková se ve volné přírodě vyskytuje ve střední Africe (nalézt ji můžeme až v oblasti jižního okraje Sahary). Obývá savany porostlé stromy. Dospělí jedinci krajty písmenkové mají tělo dlouhé 4–5 m, vzácně až 8 m. Na tmavě hnědém či černém základním zbarvení se nachází šedohnědá kresba. Bílé břicho je černě kropenaté. Krajta písmenková ve volné přírodě dokáže ulovit kořist až o velikosti malé antilopy. Po lovu se uchyluje do většinou stabilních skrýší.
Zde je krajta písmenková. Krajta má kolem tlamy rozmístěné termoreceptory, jejichž prostřednictvím rozpozná i minimální pohyb teploty (až 0,02 °C). Tyto receptory používá při lovu.
Krajta písmenková je aktivní převážně v noci a vůči lidem může být velmi agresivní. Jedná se o největšího hada Afriky.
Krajta písmenková se může pářit od chvíle, kdy dosáhne pohlavní zralosti a zároveň určité velikosti: samice 2,7 m délky, samci 1,8 m. To odpovídá 3–5 letům života. Páření trvá dlouho, někdy i několik hodin. Samci rozeznávají samice podle pachu, který produkuje zvláštní pachová žláza. K reprodukci dochází zpravidla v období mezi listopadem a březnem. Samice naklade v jeskyni, opuštěné noře či jiném úkrytu 20–100 kožovitých bílých vajec, jež chrání před ostatními predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Samice omotá vejce svým tělem, čímž udržuje vhodnou teplotu uvnitř hnízda. Přestože jsou hadi studenokrevní, samice chvěním svalů dokáže zvýšit teplotu svého těla, která je pak vyšší než teplota okolí. Inkubace trvá 65–80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40–60 cm a mají stejnou barvu jako dospělí jedinci. Po vylíhnutí a prvním svlečení kůže jsou ihned schopna lovu. Podle posledních výzkumů hlídá krajta písmenková svá mláďata po vylíhnutí ještě několik dnů až 2 týdny.
Krajta písmenková se dožívá 15 až 30 let.
Samci jsou menší než samice. Silné tělo mají pokryté vzorováním, jež připomíná písmo. Skvrny jsou ve středu světlé a směrem k okrajům tmavnou, někdy mohou splývat. Barva vzorování se pohybuje od žlutobílé přes hnědou či kaštanově hnědou až po olivově zelenou. Na horní části hlavy má vzor hrotu šípu. Šupiny jsou malé a hladké, na dotek sametově jemné. V čelistech je zasazeno větší množství jehličkovitých zubů zahnutých do úst, což zabraňuje kořisti v úniku. Krajty mají dvě fungující plíce a pánevní ostruhy, které představují pravděpodobně pozůstatek zakrnělých končetin.
Mladší jedinci vyhledávají spíše vlhčí biotopy s dostatkem úkrytů, starší jedinci dávají naopak přednost otevřeným savanám a okrajům lesů. V obou případech musí být v blízkosti zdroj vody. S krajtou písmenkovou se lze setkat na pobřeží moře i v nadmořské výšce 2 300 m.
Krajta písmenková nepatří mezi nejvhodnější zvířata chovaná v domácnosti, a to kvůli velikosti, síle i agresivitě. Z tohoto důvodu se její chov omezuje na zkušené teraristy a kompetentní pracoviště. Všeobecně je krajta písmenková považována za nejagresivnější ze všech krajt a ani její mláďata odchovaná v zajetí nebývají (až na pár jedinců) výjimkou. Ten, kdo nemá pádný a rozumný argument nebo trvalý a zodpovědný zájem, by se měl chovu krajty písmenkové raději vyhnout.
Pokud se přece jen rozhodnete krajtu písmenkovou chovat, budete potřebovat speciální povolení k chovu nebezpečného zvířete. Obecně musíte mít toto povolení v případě, že si pořídíte hada dlouhého 3 m a více.
Čivava vzhledem ke své hmotnosti potřebuje daleko hutnější, energeticky výživnější stravu než například 80kg bernardýn. Bernardýn potřebuje na kilo své tělesné hmotnosti denně 41 kalorií, čivava 112 kalorií. Potrava čivavy musí být tedy přizpůsobena větší energetické spotřebě, pokud má jedinec zůstat až do vysokého věku zdravý. Ale nebojte se, denní dávka krmiva u trpasličího plemene je velmi malá a náklady i na to nejkvalitnější krmení jsou oproti větším psům nižší. Někteří majitelé čivav krmí psíky průmyslově vyráběnou potravou pro psy – granulemi a konzervami, jiní připravují krmení sami doma. Čivavy většinou mají rády ovoce, vařenou zeleninu a kuřecí maso. Při přípravě domácí stravy nesmíme zapomínat na přísun vitamínů a minerálů, je nutné obstarat si informace o domácí přípravě jídla pro psy a pravidelně sestavit menu s ohledem na potřebu psa. Obecně platí, že jídlo by mělo mít pokojovou teplotu, v létě může být trošku chladnější a v zimě teplejší. Nikdy čivavě nedáváme luštěniny, uzeniny a sladké jídlo – podávání sladkostí má nepříznivý vliv na zuby psa a také se mohou objevit problémy se slzícíma očima.
Při výměně mléčných zubů za trvalé zuby bychom měli kontrolovat, jestli mléčné zuby vypadly. U trpasličích psů, nejen u čivavy, nevypadávají často při výměně zubů špičáky samy od sebe a musí je vytáhnout veterinář. I čivavy mohou mít, stejně jako ostatní plemena psů, problémy se zubním kamenem, příznivě na stav zubů působí chroupání granulí, zuby lze podobně jako u jiných plemen psů čistit speciálním zubním psím kartáčkem a psí pastou na zuby.
Psi bez zubů nepreferují určitou velikost granulí, někteří mají rádi menší, jiní větší. Záleží spíše na oblíbenosti určité značky, a jsou-li dané granule velké, můžete je nadrtit. Není dostupná informace o tom, které granule jsou extra měkké. Pokud pejsek granule polyká, jsou vhodnější granule, které v žaludku nebobtnají, například Platinum, Yoggies.
U vodních želv se rozlišuje, jestli se jedná o mořské nebo sladkovodní želvy. Jejich původ určuje i jejich velikost. Sladkovodní bývají totiž daleko menší než mořské.
I u vodních želv jsou stejné typy zatahování krku jako u želv suchozemských. Pro masožravé želvy je ale typické, že umí rychle pohnout hlavou a chytit svou kořist. Některé mořské želvy mají u očí slané žlázky, které jim pomáhají zbavovat se nadbytečné soli z mořské vody, kterou pijí.
Krunýř vodních želv je většinou plochý, a tak mohou rychle a snadno plavat a potápět se. Zároveň je jejich krunýř také lehčí než u želv suchozemských. Vodní želvy svou kůži svlékají postupně po malých částech. Sladkovodní želvy mají na končetinách plovací blány a zároveň i drápy, které používají při šplhání na souš. Velké sladkovodní želvy příliš neplavou, často jen chodí po dně na rozdíl od menších druhů. Mořské želvy mají ploutve. Předními ploutvemi pohybují nahoru a dolů, zadní používají spíše ke kormidlování. Mořským želvám se špatně pohybuje po souši, proto na ni vylézají jen samice, aby nakladly vejce. Přestože se želvy pohybují v obrovských hloubkách a vydrží tam dlouho, občas se potřebují nadechnout vzduchu, a proto musí vyplouvat na povrch.
Tento gekon patří mezi poměrně nenáročné druhy ještěrů, jejichž chov mohou zvládnout i teraristi začátečníci. Jako u všech ostatních plazů je však nutné nastudovat si a poskytnout mu odpovídající životní podmínky.
Nejedná se o náročný druh, v dobrých podmínkách a s vhodnou stravou se může dožít až 10 let. Gekona nechytejte za ocas, v nebezpečí totiž ocas pouští a ten už jim nikdy nenaroste.
Pagekony je možné chovat v párech (samec + samice), ještě lépe ve skupinách jednoho samce s několika samicemi. Samec pak rozdělí svou pozornost mezi jednotlivé partnerky a neobtěžuje je tolik jako samotnou samici. Pokud nechcete odchovávat mláďata, lze samozřejmě zvířata držet individuálně nebo pouze skupinu samic. Dospělí samci se však k sobě chovají agresivně. Není vhodné ani dávat dohromady zvířata s větším velikostním rozdílem, ta menší by mohla posloužit jako snadná kořist.
Pohlaví lze dobře rozpoznat zhruba od pěti měsíců věku, kdy se u samců při kořeni ocasu vyvinou hemipenální kapsy. Dalším znakem jsou preanální póry u samců, které je možno pozorovat lupou a určit tak pohlaví ještě před vyvinutím hemipenálních kapes.
Mláďata pagekonů jsou velice pohyblivá a dobře skáčou. Manipulaci s těmi nejmenšími je vhodné omezit na minimum, aby nedošlo k jejich poranění. Starší mláďata je možné přivykat na kontakt s člověkem – snažíme se je nechytat pevně, spíš je nechat přelézat z ruky na ruku, dáváme ale pozor, aby při náhlém skoku nespadla z větší výšky. Dospělí gekoni bývají už klidnější, jsou většinou neagresivní a manipuluje se s nimi poměrně dobře.
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Snovací bradavky najdeme na konci zadečku, na místě původního 10. a 11. segmentu. Jeden pár je článkovaný, dlouhý, pohyblivý a je zřetelně vidět jeho končetinový původ. Na svém konci mají bradavky otvůrky, z nichž každý je vývodem snovací žlázy. Produkují hedvábná vlákna různé kvality a účelu.
Sklípkani se živí hmyzem nebo jinými pavouky. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že jí do těla vstříkne trávicí enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti a kůže), zformuje do takřka pravidelné kuličky a odhodí (v teráriu je nosí na jedno místo). Trávení je tedy mimotělní, probíhá za pomoci trávicích enzymů, které rozpouštějí svalovinu a vnitřní orgány kořisti. Natrávená potrava je nasávána ústním otvorem do hltanu a mohutného savého žaludku. V abdominální části se střevo bohatě větví a vyplňuje takřka celý zadeček. Trávicí soustava končí řitním otvorem umístěným nad snovacími bradavkami.
Pavouci disponují jedem, některá kousnutí mohou způsobit značné nepříjemnosti, obzvlášť když dojde například ke vzbuzení alergické reakce. Důležité je připomenout, že samotné pokousání je až poslední varianta obrany, kterou pavouk používá. Stejně jako většina ostatních zvířat i pavouk se v případě napadení nebo vylekání snaží nejdříve utéct, případně útočníka zastrašit.
U sklípkana se lze setkat s různými chorobami a problémy. Mezi nejčastější onemocnění patří vnější paraziti, vnitřní paraziti, plísně, bakterie, viry, zlomeniny a ulomeniny.
Chilobrachys fimbriatus je poměrně rychlý a agresivní druh sklípkana. U odchovu však uvádějí někteří chovatelé bezproblémové páření a kolem stovky mláďat v kokonu.
Přetočení žaludku je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, která psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají.
Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněno geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory jako pohyb po krmení, nevhodná strava, ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.
Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší, a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.
K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.
Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).
Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Mezi další rizika patří hltání potravy, kdy pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu a další.
Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření. Je-li torze zjištěna, následuje operace. Operační zákrok spočívá ve vstupu do dutiny břišní, odsátí vzduchu ze žaludku, návratu žaludku do přirozené polohy a kontrole sleziny. Po těchto úkonech většinou následuje zavedení sondy přes dutinu ústní a jícen do žaludku a opakovaný výplach žaludečního obsahu. V případě přítomnosti větších cizích těles se musí provést otevření žaludku a jejich odstranění.
Následuje zhodnocení vitality žaludeční stěny. Ta může i po velmi krátké době nedokrvení odumírat. Jde o velmi důležitou část operace, protože ponechání i malých okrsků nekrotické tkáně se projeví za dva až tři dny perforací (proděravěním) žaludeční stěny a následnou sepsí a smrtí pacienta. Pokud se takovýto okrsek na žaludeční stěně vyskytuje, je nutné ho odstranit.
Závěrečnou fázi operace představuje takzvaná gastropexe. Jde o techniku, při které se zhotoví spojení mezi žaludkem a břišní stěnou. Cílem je snížení rizika opakování onemocnění na minimum.
Po operaci následuje dvou- až třídenní fáze rekonvalescence, během níž po infuzní terapii následuje postupné zatížení trávicího aparátu tekutinami a dietní stravou.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Nejčastější onemocnění
Želva stejně jako člověk může trpět mnoha nemocemi.
Jednou z častých nemocí je zánět očí, kdy oči želvy vypadají napuchlé. Dojde k tomu, pokud želvě chybí vitamín A, má jednostrannou stravu, nebo špatnou hygienu.
Nedostatek vitamínů, slunečního záření nebo jednostranné krmení může způsobit i deformaci krunýře. Měknutí krunýře způsobuje také nedostatek slunění, chybějící vitamín D a vápník.
Dalším běžným problémem je napadení bakteriemi, kdy je kůže pokrytá slizem. Často to způsobuje špatné životní prostředí, nebo kožní onemocnění. Kromě bakterií může být želva napadena plísněmi. Místo napadené plísní vypadá jako pokryté vatou. Pomoci by měla koupel v roztoku hypermanganu draselném.
Často se stává, že se želva poraní sama, nebo ji poraní jiná želva. V takovém případě je dobré ránu vydezinfikovat.
Pokud by želva začala vyvrhovat potravu, měla průjem a zmateně plavala, je dost pravděpodobně, že má otravu z rostlinné nebo zkažené stravy.
I želva může být napadená vnitřními parazity, to se projeví trusem neobvyklých tvarů, vzrůstající apatií, někdy zakalenýma očima. Důležitá je izolace zvířete od ostatních a návštěva veterináře. Želvu ale mohou napadnout i vnější parazité, taková želva se často otírá o předměty v teráriu a kouše se, protože trpí svědivostí.
U želvy samice se může stát, že trpí zadržením vajec, taková želva ztrácí chuť k jídlu a je nehybná. Většinou je to způsobeno tím, že samička je v prostředí, kde nemůže vejce naklást, nebo při nadměrném stresu. Řešením je jen návštěva veterináře.
U želvy může dojít k odmítání potravy, často je to způsobeno poklesem teploty. Pokud by hladověla déle než 14 dní, je dobré radši navštívit lékaře.
I želva může trpět nachlazením, dokonce je to u želvy velmi časté onemocnění. Takové želvy obtížně dýchají. Těžším případem je zápal plic, projevuje se tak, že želva má potíže s plaváním, buď se nemůže potopit, nebo plave šikmo. Jako lék mohou sloužit antibiotika, důležité je i zvýšit teplotu a umožnit želvě více slunění.
Dalším častým onemocněním je zánět středního ucha, řešením je jen návštěva veterináře.
Veleštír promáčkloklepetý obývá ve volné přírodě východní Afriku, především pak Tanzanii. Jeho domovem jsou převážně vlhké savany, kde žije při zemi, ukrytý pod větvemi, kusy kůry nebo pod listím.
Velikost těla dosahuje maximálně 15 centimetrů. U samečků jsou některé smyslové hřebínky delší. Projevuje se u nich výborná zraková ostrost. Klepeta tohoto jinak černého veleštíra mají načervenalý opalizující lesk. Po pářícím rituálu a převzetí spermatoforů samičkou se partneři od sebe rychle oddělí. Na rozdíl od jiných štírů je tento druh velmi klidný a lze ho dobře pozorovat.
Terárium pro jednoho veleštíra promáčkloklepetého (Pandinus cavimanus) by mělo mít větší rozměry, než je předepsané minimum. Protože velmi rád běhá, doporučuje se nádrž minimálně o velikosti 60 x 40 x 40 cm. S oblibou si tento druh také vyhrabává hluboké chodby, proto je třeba připravit v teráriu dno vysoké 25–30 cm. Využijeme k tomu zeminu nebo směs zeminy a písku. Úkryt i místo k odpočinku můžeme vytvořit ve formě dutin z kůry korkovníku. Zařízení terária musí doplňovat mělká napájecí miska se stále čerstvou vodou. Teplotu v teráriu udržujeme mezi 22 až 27 stupni Celsia.
Veleštír promáčkloklepetý konzumuje v zajetí cvrčky domácí nebo cvrčky banánové, šváby a také sarančata. V přirozeném prostředí se ukrývá přes den ve vysoké trávě, pod kameny nebo kládami. Potravu se vydává hledat v noci. Má výborný zrak a dokáže urazit i velké vzdálenosti. Rozhodně však není rychlý, aktivní lovec, na kořist raději číhá. V období sucha si vyhrabává podzemní chodby. Patří k mírným, neútočným druhům, vhodným i pro začátečníky
Pokud má vlhké prostředí, tak se nerozmnožuje a může dokonce uhynout. Určování pohlaví je na rozdíl od ostatních štírů snadnější. Jak již bylo řečeno výše, samci mají zvláštně promáčklá klepeta.
Samice rodí 5 až 20 živých mláďat. Ta první dva týdny nepřijímají potravu, samice je vozí na hřbetě a hlídá je. V tomto období jim předává pokožkou vodu a snad i výživu. Po 14 dnech se mláďata poprvé svlékají, osamostatňují se a začínají sama lovit potravu. Pohlavně dospívají po 6. (samci) až 7. (samice) svlékání.
Bojovnice pestrá, latinsky Betta splendens, dorůstá délky až okolo 7 cm. Původní a současné rozšíření této rybky je v Zadní Indii. Přírodní populace jsou zelené, modré a červené. Samci jsou výrazně větší než samičky a mají mohutnější ploutve. Zvláště samci vyšlechtěných akvarijních forem se vyznačují závojovými, širokými a dlouhými ploutvemi. Agresivitu projevují zejména samci vůči sobě i vůči samičce po nakladení jiker. Chceme-li, aby se samečci ukázali v celé své kráse s roztaženými ploutvemi, přiložíme ke stěně akvária zrcátko. Samec uvidí sebe jako soka, přejde do bojové pozice, a tak roztáhne všechny ploutve.
Bojovnice pestrá je labyrintní ryba, což znamená, že nemá žábry, ale nadechuje se vzduchu nad hladinou.
Na chov není tato ryba náročná, dožívá se okolo 2,5 roku. Doporučuje se chovat v akváriu jednoho samce samostatně nebo jednoho samce a dvě samice. Pokud nemáte zájem o odchov, nedoporučuje se pořizovat si samice. Minimální velikost akvária na jeden kus je okolo 15 litrů, pro pár 30 litrů.
Jedná se o všežravce, který přijímá potravu živou, mraženou, sušenou nebo vločkovou. K ostatním rybám je mírná, ale pokud mají ostatní druhy potěr, tak ho považuje za kořist. Bojovnice pestrá patří mezi jedny z nejznámějších akvarijních rybek a je chována v mnoha barevných formách. V dospělosti tak mnoho jedinců hýří nádhernými barvami a tvary ploutví.
Pro chov je vhodná menší nádrž, libovolně osázená, s teplotou vody cca 26 °C, dno může být i bez písku. Dobré je umístit do akvária plovoucí rostliny. Pro úkryt jsou vhodné kameny. Bojovnice vyžaduje stálou slabou filtraci vody, ale pokud je nádrž udržována a pravidelně (často) měněna voda, není filtrace nutná (platí jen pro jednodruhový chov!).
Doporučuje se chovat pouze jednoho samečka, protože dospělí samci jsou mezi sebou velmi nesnášenliví. Dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži s možnostmi úkrytů. Plovoucí rostliny jsou velmi vhodné. Ideální je nižší sloupec vody, okolo 30 cm. Bojovnice potřebuje přístup k hladině, jinak se udusí. Nadechuje se nad hladinou (má labyrint) v intervalu 2–20 minut v závislosti na obsahu kyslíku ve vodě. Teplota vzduchu nad hladinou musí být udržována v podobné hodnotě, jako je teplota vody, nebo teplejší, jinak by rybám hrozilo nachlazení a úhyn.
Vyšlechtěné formy – dle tvaru ploutví: půlměsíc (Half moon), závojnaté (Veil tail), paprsčité (Crown tail) a další.
To, jaké vlastnosti bude mít dospělý francouzský buldoček, záleží už na jeho výchově v raném věku. Socializační období trvá zhruba do věku patnácti týdnů, a v tomto čase se štěně učí reagovat na různé životní situace. Je proto vhodné předkládat štěněti maximum podnětů a vést ho k tomu, aby na neobvyklé zážitky reagovalo klidně: vyzkoušet jízdu výtahem, autem či jinými dopravními prostředky, vyjít si na procházku do odlišného prostředí, než je štěně zvyklé, zvykat ho na provoz na silnicích, seznamovat psa se zvířaty, s dětmi i dospělými, navštívit veterináře, vyzkoušet vodítko a obojek.
Chovatel musí mít na paměti, že sám musí i na nečekané situace reagovat klidně, aby psa nestresoval vlastními netypickými reakcemi – a nikdy nezvedat psa do náruče. Důslednost je nejdůležitější moment při výchově francouzského buldočka. V zásadě platí, že cokoliv je jednou povoleno, mělo by být povoleno vždy a naopak, a že cokoliv zakáže jeden člen domácnosti, musí zakazovat i ostatní. Toto plemeno dokáže dobře vycítit jakékoliv zaváhání a umí jej využít ve svůj prospěch.
Pes se nejlépe naučí poslouchat povely za odměnu – pochvalu, pohlazení i pamlsek. Od chvíle, kdy se štěně ocitne v nové domácnosti, je třeba využívat každého kladného momentu v chování psa a spolu s příslušným povelem jej pochválit. Francouzský buldoček se rád zavděčí a bude proto opakovat všechno, za co byl pochválen.
Francouzští buldočci milují pozornost a každé odloučení pokládají za trest. Štěně tak v době, kdy rodina není doma, může ničit věci, a to jednak proto, aby se zabavilo, jednak proto, aby si vynutilo pozornost.
S tresty za podobně nevhodné chování je to složitější. Konkrétně za ničení věcí je lépe přivyknout jej na pokojovou boudu, avšak nikdy ne za trest. Pes by měl boudu chápat jako místo, kde je sám chráněný a kde by ho nikdo, tedy ani děti, neměl rušit. Štěně trestáme vždy těsně před tím, než má k nevhodnému chování dojít, například než se rozběhne za kočkou, a to tak, aby vůbec nepoznalo pocit uspokojení z dobře prohnané kočky. Pokud trest následuje až po činu, bude pes příště dávat přednost kladům požitku před zápory trestu.
Způsob trestání musí být umírněný. Není vhodné štěně uchopit za kůži na krku a zatřást s ním, protože to je způsob, kterým psi usmrcovali kořist. Trestat lze slovně, například výkřikem „Fuj!“, nejlépe tak, aby se leklo.
Výcvik k čistotnosti spočívá v prevenci, štěně musí od prvního dne u chovatele chodit často ven. Za každé vyprázdnění mimo domácnost následuje pochvala a opakování nějakého slova, které bude v budoucnu využíváno jako pokynu k vyprazdňování vždy, když dojde k časové tísni. Pokud bude štěně přes den pobývat ve své pokojové boudě, je velká pravděpodobnost, že se čistotě naučí velmi brzy.
Základní povely „Ke mně“, „Sedni“ a „Lehni“ jsou důležité také z hlediska bezpečnosti psa a pes by je měl zvládnout co nejdřív. Francouzský buldoček je inteligentní a poslušný pes, ale přesto se může stát, že jeho pozornost upoutá něco jiného a na povely nebude včas reagovat. Tím se znovu dostáváme k požadavku důslednosti ve výchově francouzského buldočka.
Agama kočinčinská, někdy také nazývaná vodní, obývá asijské pralesy v Indii, Vietnamu, Číně, Thajsku. Ve volné přírodě žije převážně na větvích nad vodními toky, do kterých se v nebezpečí vrhá. Umí výborně plavat. Dorůstá do délky až 100 cm, její hmotnost je kolem 500 g, živí se hmyzem, hlodavci a rybami. Samice klade 6 až 18 vajec s inkubační dobou 65 až 90 dnů. Agamy jsou společenská zvířata, a tak žijí ve větších skupinách.
Mláďata agam kočinčinských vypadají velmi bizarně. Mají velkou zakulacenou hlavu a tělíčko hubené, oproti malé hlavě. Ocas je dvakrát delší než tělo. Končetiny jsou dlouhé, s prsty uzpůsobenými k rychlému a obratnému lezení. Barva mláďat je tmavě zelená s příčnými světlejšími pruhy. Jak agama kočinčinská roste, její hlava se protahuje a začíná se rýsovat výrazný „čumák". Barva se mění v brčálově zelenou a světlé pruhy se ztrácejí. Na hřbetě a hlavě začíná růst hřeben. Nyní nastává čas, kdy již můžeme začít rozeznávat pohlaví. Samcům roste dále hřeben na hřbetě, kdežto u samic zůstávají jen mírné rohovité výrůstky. Samice málokdy přesáhnou 70 cm.
Je lepší chovat skupinu o jednom samci a dvou samicích. Můžete využít akvaterárium velikosti 150 x 100 x 100 cm (d x š x v) s velkou vodní plochou a stále čistou vodou – budete potřebovat výkonný vnější průtokový akvarijní filtr. Nezapomeňte také silné větve na šplhání, ještěři rádi leží na větvi nad vodou. Na tomto místě jim umožněte slunění. Je dobré, když má každé zvíře svůj tepelný zdroj. Prostor doplňte rostlinami se silnými listy z pralesů jihovýchodní Asie. Denní teplota by se měla pohybovat okolo 25–35 °C, v noci pak okolo 20–25 °C, vlhkost vzduchu kolem 80–90 %.
K potravě podávejte cvrčky, žížaly, sarančata, moučné červy, potemníky, šváby, sladkovodní ryby, mláďata potkanů, myší, mláďata křečků, hlemýždi, larvy zlatohlávků. Někteří ještěři přijímají listy, měkké ovoce, strouhanou mrkev a rýži.
Agama kočinčinská není příliš klidné zvíře. Snažte se zvířata navyknout na lidský dotek, naučte je postupně přijímat potravu z ruky (z pinzety) a taky je na ruce pochovejte. Později se vám to vyplatí. Ovšem nic se nemá přehánět, nezapomínejte, že ještěr není pes.
Pokud jde o výživu, kořist občas posypejte vitamínovým přípravkem. Dbejte na dostatečný přísun vápníku pro správný vývoj kostry a používejte žárovku (nebo zářivku) s plným spektrem denního světla, které zajišťuje záření UV-A (podporuje vyživovací procesy plazů). Ultrafialové záření se dělí do dvou typů UV-A a UV-B. UV-A záření (315–400 nanometrů) je důležité pro tvorbu pigmentu v kůži a UV-B (280–315 nanometrů) ovlivňuje metabolismus vápníku v těle ještěra.
Rozlišení pohlaví není jednoduchá záležitost, pokud chcete vědět, zda jste majiteli samce, či samice, doporučuji navštívit veterináře pro určení pohlaví.
Od dosažení jednoho roku má sameček větší hřbetní a ocasní hřeben, mohutnější a silnější hlavu i tělo, rozšířený kořen ocasu, větší femerální póry a větší modrožlutou krční kapsu.
Tento druh agamy se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, cena se pohybuje kolem 550 korun za jeden kus.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli pes může mít alergii na granule, v raních hodinách je neklidný a polyká jako by měl špatné trávení. Tře si čumák o koberec a olizuje si tlapky. Má hypoalergeni granule starvita jehněčí vyhráli detest
Chtěla jsem změnit na citlivé zažívání, přikládám foto d/d
Chovám cca 12 let krajtu písmenkovou od mala, koupenou v ZOO. Vše probíhalo bez problémů, krmil jsem ji cca jednou za měsíc zpočátku myšmi pak potkany až dosud. Nyní se mi stalo, že potkan po ní leze , dokonce i po hlavě a ona si ho vůbec nevšímá a to jsem opakoval vždy po týdnu několikrát a stále si ho nevšímá. Jinak krajta je poměrně živá, pohybuje se po terárku normálně. Tak nevím, zda mám ještě čekat až dostane hlad, nebo chuť. Zprvu jsem si myslel, že se bude svlékat, ale zatím ne. Uvádí se že vydrží hodně dlouho bez potravy.