KOŽNI NEMOCI NEMECKÝCH OVČÁKU, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Onemocnění kůže se u psů často projevuje svěděním, škrábáním, olizováním či odíráním postiženého místa. Na kůži se mohou objevit červené skvrny, vřídky nebo pupínky. Příznakem kožního onemocnění může být nadměrné vypadávání srsti, šupiny a olupující se místa na kůži, strupy, krusty nebo zesílená kůže.
Příčiny
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veronika.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.
Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.
Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.
Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.
Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.
Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Svoboda.
Dotaz:
Pokud má králík ušní svrab (prašivinu), je možné bez obav jeho maso konzumovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je výlučně kožní onemocnění, které nijak neovlivňuje svalovinu ani vnitřní orgány. Vzhledem k tomu, že u jatečných králíků se celá kůže stahuje, nehraje její onemocnění žádnou roli v kvalitě masa.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Ve svém příspěvku KOŽNÍ PROBLÉM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sochorová Jana.
Dobrý den,prosila bych o radu,která se týká 10 leté NO.Stále se drbe a vykusuje. V oblasti třísel a paždí přední nohy se objevila jakoby opruzenina-zapařenina .Namazala jsem to rozt. betedine a zdálo se,že se to uklidnuje,ale pak jsem zjistila ,že tato místa úplně zčernala a pokračuje to dál ,když to nechám tak se to rozbolaví jako zapařenina .Tato fenka věčinu času je doma.Strava jsou granule a kapsičky.CHut k jídlu je normální.Prosím o radu Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel František Peršín.
MÁM MALTEZSKÉHO PINČE. KOLEM ZADEČKU M CHLUPY DO ČERVENA. POTŘEBOVAL JSEM ŘEŠIT SVŮJ KOŽNÍ PROBLÉM S DOPORUČENÍM NA ŘEP ÍKLÉKAŘSKÝ. POMOHLO A APLIKOVAL JSEM ODVAR NA VTÍRÁNÍ KOLEM ZADEČKU. JE TO SUPER. PAK I POD A KOLEM OČIČEK PO VÝTOCÍCH. VŠE ZABÍRÁ PRAKTIKUJI TÉMĚŘ DENNĚ. I U SEBE. VŠE BEZ PROBLÉMU
FANDA
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).
Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.
Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.
Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.
Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.
Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).
Povrchová pigmentózní keratitida neboli zánět rohovky je onemocnění, které se vyskytuje zejména u pekinézů, shi-tzu, bostonských teriérů, francouzských buldočků a ostatních
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto cho
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Malý špic obvykle dosahuje velikosti kolem 26 cm (+/- 2 cm). Váha tohto psa se pohybuje kolem 1,8 – 2,5 kg. Nejčastějším zbarvením bývá: bílé, hnědé, černé, oranžové, vlčí.
Povaha:
Špicí povaha je vypsána již v kapitole výše. Jen je třeba zmínit, že i u špiců platí, že čím je pes menší, tím víc je uštěkanější. Navíc při setkání s většími psy se jim snaží zcela vyrovnat, svůj výškový „handicap“ pak dorovnává odvahou, která může páníčkovi způsobit potíže.
Strava:
Stejně jako u jiných psích plemen je i u německých špiců důležitá vyvážená strava, která má zajistit jejich správný vývoj a zdraví. Majitel by pro svého psího miláčka měl zajistit co nejkvalitnější krmivo. Množství (a typ) krmiva by měl odpovídat nejen velikosti psa, ale i jeho stáří. Majitel špice by měl volit krmivo, které bude prospěšné pro psí srst.
Línání:
Stejně jako jiní psi i špic líná, obvykle ho to postihuje jednou – dvakrát do roka. V tomto období je potřeba psa vyčesávat častěji, obzvlášť v místech, kde je srst hustší.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je známé jako trpasličí špic. Jeho celková postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, který je vysoko posazený a plochý. Pomeraniani jsou dobře známí krycí srstí tvořící jakýsi límec u krku a také jemnými chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Barva srsti může být dnes nejrůznější: bílá, černá, hnědá, červená, krémová, černá s pálením, hnědá s pálením, žíhaná a další. Mezi nejčastější ovšem patří oranžová, černá nebo krémová. V poslední době je velmi oblíbené zbarvení merle, které je kombinací modré a převážně bílé barvy srsti.
Pomeraniani jsou zařazeni podle standardu FCI do skupiny 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 4 – evropští špicové, bez pracovní zkoušky.
Pomeraniani jsou náchylní k časté ztrátě zubů, takže se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět mírnou až těžkou hluchotou, zvýšením nitroočním tlakem, ametropií. V případech, že se jedná o psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče byli oba se zbarvením srsti merle, mohou psi navíc trpět abnormalitou skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Plemeno pomeranian bývá často zaměňováno s plemenem německého špice. Německý trpasličí špic má hlavu klínovitou, menší, s většíma špičatýma ušima blíže k sobě, uši jsou posazené navrchu hlavy, čenich je dlouhý, špičatý, nohy tenké, méně osrstěné než zbytek těla, kostra není tak kompaktní jako u pomeraniana. Němečtí trpasličí špicové dvakrát ročně silně línají, kdežto plemeno pomeranian, které má bohatou srst, při pravidelném pročesávání a přistřihování většinou líná minimálně a srst zůstává v kartáči, takže chlupy takzvaně nesněží po podlaze. Ocas klasického německého špice je zahnutý a posazený na bok. V Česku se tato dvě plemena moc nerozeznávají, zatímco v ostatních zemích Evropy, dále pak v USA a Thajsku jsou tato plemena již dávno rozdělena a každé má svůj vlastní plemenný standard.
Špic má středně silnou postavu kvadratického rámce těla. Pro špice je typický jejich tvar hlavy, který je velmi podobný liščí hlavě. Špic má navíc malé, stojící uši, které jsou blízko u sebe, jeho oči jsou bystré.
Jeho srst je dlouhá a bohatá. Chlupatější je u krku a na ocase. Jeho srst na těle odstává, a tak psovi přidává na „objemu“. U německého špice je přípustné 13 barevných variet, od sněhobílé, černé přes čokoládově hnědou, zářivě oranžovou, vlkošedou, krémovou, krémovou s černým nádech, orange-sable, černou s tříslovými znaky, strakatou. U velkých špiců ve většině případů je zbarvení jen bílé, hnědé, nebo černé. Vlčí špicové jsou vlkošedí.
Jednotlivé variety špiců se liší i velikostí. Obrovskou výhodou špiců je, že jsou nenároční na chov. Hodí se jak do bytu, tak i k domu. Špici se často dožívají velmi vysokého věku, i ve vyšším věku jsou navíc schopni aktivního psího života.
Řada lidí se obává, že bude muset u špice příliš pečovat o jejich srst. Ve skutečnosti to ale skoro vůbec potřeba, protože struktura jejich srsti neinklinuje k plstnatění a navíc má samočistící schopnost. Špice stačí kartáčovat tak jednou týdně a zlehka. Podsada se u špiců kartáčuje tak jednou za měsíc. Výjimkou je ale období línání, kdy je kartáčování nutné častěji. Důležité je se pak zaměřit nejen na podsadu, ale i místa pod krkem a za ušima. K línání dochází nejčastěji na jaře a trvá pár týdnů, v tu dobu je potřeba vyčesávat hlavně zimní podsadu, která vypadává. Špicí srst je dlouhá s hustou podsadou, což je v zimě výhodné pro špice, kteří žijí u domu (vhodné je to pro vlčího, velkého a středního špice, malý a trpasličí špic by měl být spíše v bytě, protože na venkovní pobyt je moc malý).
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
U králíčků především tedy u samic jsou samozřejmě možné záněty mléčných žláz (obvykle v době kojení mláďat, která mo
Nemoci, jimiž se můžeme od psů nakazit, se odborně nazývají zoonózy. I když celkově známe téměř 150 takovýchto nemocí, důležité je, že v naší zemi se vyskytují jen některé z nich. Největší nebezpečí pro nás představuje vzteklina. Kromě ní nás ohrožují nemoci přenosné některými parazity, bakteriemi a některé plísně. Nejčastěji diskutovanými nemocemi jsou kromě již zmíněné vztekliny také leptospiróza a atoxokaróza.
Mnoha nákazám zvířat můžeme předejít očkováním, ať už povinným, či nepovinným. Doporučuje se také pravidelná kontrola trusu, případně odčervení zvířat přibližně každé tři měsíce. Při soužití se psem v jedné domácnosti je nejdůležitější dodržovat zvýšenou osobní hygienu, zvýšenou navíc v případě, že v domácnosti je nastávající maminka, malé dítě nebo starší lidé, protože ti mají slabší imunitu.
Zakrslí králíci jsou obvykle chováni jako domácí mazlíčci, takže jejich ztráta v důsledku nemoci (obzvlášť pokud ta nemoc má ošklivý průběh) u majitele jistě vyvolá lítost a smutek. To samozřejmě může cítit i chovatel králíků pro jejich maso, i když asi z jiných důvodů. Zde se nepředpokládá, že by si vybudoval ke králíkům citový vztah. Pravděpodobně ho ale i tak ztráta zasáhne, navíc se jistě objeví obavy z nakažlivosti nemoci, protože králíka domácího mohou zasáhnout různé velmi nakažlivé nemoci, které se snadno rozšíří i k dalším králíkům. A pro chovatele je pak taková ztráta ještě větší. Ztráta celého chovu může chovatele velmi poškodit, a proto je lepší řadě nemocí předcházet, případně pokud je to nutné umístit nemocného králíka do karantény. Chovatelé, kteří mají své králíky v králíkárnách, by alespoň dvakrát ročně měli králíkárny dezinfikovat. Dezinfekce králičích klecí může být jistou prevencí před šířením různých onemocnění. K dezinfekci králíkáren se často užívá chloramin a chlorové vápno.
Chovatelé se tedy obávají řady více či méně závažných onemocnění, jako je například: