Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.
Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.
Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.
Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.
Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.
Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
V naší poradně s názvem JAKÁ KLOUBNÍ VÝŽIVA PRO ŠTĚNĚ? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Rejholdová.
Chtěla jsem Vás poprosit o názor, je možné dát štěněti Výmarského ohaře Geloren Dog? co byste jiného doporučil od kolika měsíců a proč?
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek .
Geloren pro psy obsahuje kyselinu hyaluronovou, glukosamin, chondoitin a kolagen. Všechny tyto látky zvíře normálně přijímá stravou založenou na mase. Když budete takto mladému psovi podávat geloren pro psy, tak mu tím spestříte pamlskový plán, ale v tomto věku mu nijak zvlášť nepomůžete. Tedy v případě, že používáte kvalitní krmivo. Někdy chovatel koupí velmi levně v akci krmení pro psy, ale to většinou obsahuje především bobtnající směsi, které pejska nasytí, ale nevyživí. Známkou jsou pak objemné výkaly a nemocný pejsek. Geloren pro psy má smysl jako výrazné preventivní opatření od tří let.
V příběhu VYSAZENI ANTIKONCEPCE U FENY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bilkova.
Dobry den,chci se zeptat,jeden z veterinaru pichal antikonc. Nasi fence kazdy pul rok dva roky,ze vedlejsi ucinky to nema,po precteni vaseho clanku to asi tak neni,Jsme i jine Veterinarky a ta rika,ze je to spatne,ze ji tim ublizujem...tak jsme ji vysadily,Kdy?po kolika mesicich mame cekat harani?dekuji Dada
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Některé fenky nezačnou hárat již nikdy. U některých to bude trvat kolem třech až pěti měsíců, ale je to velmi individuální. Je zapotřebí, aby fenka vyloučila vpíchnuté hormony a začala produkovat svoje, které vyvolají hárání.
V příběhu GRANULE PRO NĚMECKÉ OVČÁKY NA ZLEPŠENÍ KŮŽE A SRSTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Chotěnovská.
Prosím o odpověď,moje fena má problémy s kůží a srstí.Škrábe se, kouše už měla i antibiotika.Krmím na radu Royal Canin pro německé ovčáky ,ale žádná změna.Díky všem za rady.Chotěnovská.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jitka Holmanová.
Krmila jsem NO Ankou se žraločíma chrupavkama 20kg asi 1300kč 23 ledna se dožívá 14 let nikdy neměl problémy, až tet už je starý a moc nemůže na nohy,ale to u velkých plemen tak je.
Francouzský buldoček je družný, veselý, hravý, sportovní, bystrý. Obzvlášť milý je ve styku se svými majiteli a s dětmi. Je to ale velký jedlík, který má sklony k obezitě. Proto je péče zaměřena rovněž na úpravu a množství stravy. Snažte se zajistit tomuto psímu plemenu, které je vhodné i do městských bytů, hodně pohybu. U francouzského buldočka je nutné přihlédnout k množství jeho fyzické aktivity a dispozicím k tloustnutí – řešením může být krmivo řady light. Pro psy pokročilého věku se prodává krmivo pro seniory, které obsahuje upravený poměr živin s ohledem na zpomalený metabolismus starého psa. Pes se dožívá obvykle vysokého věku (nad 13 let).
Známá je také pod českým názvem Labeo červenoploutvé. Její původní domovinou je Thajsko, Čína a Kambodža – hlavně povodí řeky Mekong. Jedná se o teritoriální rybku, která vyžaduje svůj prostor a samotu. To platí hlavně vůči jedincům vlastního druhu. Tyto parmičky bývají mezi sebou agresivní a ve vzájemných soubojích si mohou vážně poškodit ploutve. Pokud ale máte akvárium velikosti minimálně 120 l, hustě osázené a s dostatkem úkrytů a jeskyněk, kam se může schovat a vytvořit své teritorium, můžete mít v jednom akváriu i více kusů. V takovémto akváriu se také dobře snese s ostatními rybkami jiného druhu. Dožívá se 10 – 12 let a také tato parmička je neúnavným konzumentem zelených řas.
Českými synonymy jsou Labeo červenoocasé nebo Labeo dvoubarevné. Pochází z potoků Thajska, v zajetí dorůstá až 12 cm a dožívá se cca 7 let. Celé její tělo je černé s výjimkou zadní ploutve, která má jasnou červenou barvu. Před nosními otvory má umístěn pár malých vousků, které slouží jako chuťový orgán. Bedlivě si střeží své teritorium a je poměrně nesnášenlivá vůči ostatním jedincům svého druhu. Dalším rybkám ve společném akváriu proto musíte zajistit dostatek úkrytů, aby se před ní mohly případně schovat. Ideální je nádrž hustě zarostlá rostlinami, s kameny a kořeny, které právě tyto úkryty poskytují a jednotlivé rybky si tak mohou vytvářet svá teritoria. V poslední době je parmička červenoocasá na našem trhu vzácná a zřídka kdy na ni narazíme.
Je to jedna z nejoblíbenějších akvarijních rybek. Má charakteristické podlouhlé tělo s plochým bříškem. Od očí k ocasu se jí po něm táhne hnědočerný pruh, který má ve vrchní části zlatavý proužek. Svým vzhledem se velmi podobá parmičce siamské, za kterou je v akvaristikách často zaměňována. Liší se od ní ale vzhledem – má barevné ploutve (ostatně odtud i její název), na kterých je tmavý pás s bílým okrajem – a za druhé parmička krásnoploutvá není tak důkladný „požírač“ černé štětičkové řasy. Dorůstá délky až 15 cm, dožívá se i 10 let a patří k druhům, které je dobré chovat ve více jedincích (ať už ve dvou nebo menším hejnu čtyř a více kusů). Ideálním prostředím pro chov je akvárium o objemu alespoň 100 l s povrchem z jemného štěrku, s mnoha úkryty, hustě zarostlé především rostlinami se širokými listy, na kterých ji často vidíme odpočívat.
Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.
Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.
Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.
Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.
Tento druh pochází z Jihovýchodní Asie (Borneo, Sumatra). Poznáte ji podle černého pruhu, který se táhne od oka k ocasu. Bříško má bílé, hřbet mřížkovaný a ploutve bezbarvé, průhledné. Dožívá se až 10 let. Vzhledem k tomu, že dorůstá délky až 15 cm, potřebuje akvárium minimálně 100 litrů. Ideální teplota vody se pohybuje mezi 22-24 stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že je i „skokan“, musí být akvárium zakryté. Alespoň v části nádrže vyžaduje husté osázení rostlinami a dostatek dekorací. Parmička siamská je společenský tvor. Je nutné ji chovat ve skupině min. 4 jedinců, jinak strádá a hyne. Mladé parmičky se živí výhradně řasami, převážně zelenými. Jsou proto výbornou alternativou pro odstraňování řas přírodní cestou bez chemických přípravků. Později již dávejte normální potravu (sušené krmivo). Pokud se potřebujete zbavit černé štětičkové řasy, přestaňte na nějakou dobu parmičku siamskou krmit. Jako jedna z mála rybek začne totiž tuto řasu požírat.
Latinský název je Phelsuma madagascariensis. Tato 30 cm velká ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru a Seychelách. Potřebuje přes den teplotu 24 až 28 °C, v noci 21 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 80 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.
Samečci jsou větší než samičky. Jejich smaragdově zelené tělo je ozdobené oranžovočervenými puntíky nebo skvrnami. Břicho je bíložluté. Jejich zbarvení se mění podle nálady. Felsumy patří mezi šplhavé gekony – na spodní straně prstů mají přísavky, díky kterým mohou lézt i po skle.
Samice snáší několikrát v roce 2 vajíčka, která lepí na kůru stromů, listy nebo na sklo (v zajetí). Mláďata se líhnou za 60 až 80 dní.
Terárium by mělo být vybavené hladkými větvemi, bambusovými tyčemi a živými rostlinami. Jako podestýlka je vhodná rašelina nebo rašelina smíchaná s pískem.
Felsumy krmíme živou potravou: cvrčky, sarančaty, potemníky nebo i jednodenními holátky či výjimečně moučnými červy. Felsumy madagaskarské si pochutnají na přezrálém ovoci, jogurtech, přesnídávkách nebo medu smíchaným s vodou. Důležité je podávat vitamíny a minerály. Felsuma madagaskarská se dožívá věku 10 let.
Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje od 500 do 1 000 Kč.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Americký stafordšírský teriér je menší podsaditý až zavalitý pes. Vyzařuje z něho síla a výkonnost. Výška v kohoutku je 43 až 48 cm a váha 18 až 23 kg. Hlava je klínovitá s širokou lebkou, zřetelnými lícemi a kulatou, silnou tlamou. Oči má tmavé, posazené široko od sebe, bez růžových víček. Uši jsou krátké polo- nebo zcela vztyčené, dnes již nekupírované. Silný krk a mohutné svalnaté plece přecházejí v krátký hřbet, mírně se svažující k zádi. Žebra jsou dobře klenutá, ocas je krátký, nízko posazený, kuželovitě se zužující a dnes již také nekupírovaný. Končetiny jsou silné, dobře osvalené, se středně velkými tlapami. Srst má americký staford krátkou a lesklou, drsnou na dotek a hustou. Je buďto jednobarevný, nebo skvrnitý, nikdy by však neměl být zcela bílý. Srst je vhodné pravidelně kartáčovat. Průměrný věk tohoto plemene je 12 let.
Důležitá je při držení psa opatrnost a důslednost. Špatně vychovaný americký staford může být nebezpečný pro své okolí. Vyžaduje proto pevnou ruku. Při špatné a zanedbané výchově se může stát velmi nebezpečným pro své okolí, zvláště pak pro psy a v ojedinělých případech i pro jejich majitele. V mládí nemusí být mezi jedinci problémy, ale s dospělostí většinou přicházejí i šarvátky, které mohou končit nejen šitím. Zde opět platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Záleží na každém jedinci a hlavně na majiteli psa, neboť při dobrém vedení se můžeme konfliktům vyhnout. Vše je otázkou správné výchovy a výcviku.
Americký stafordšírský teriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním v žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ rodiny do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by to bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny. Majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes. Je znám svou tvrdohlavostí, což je dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno tak nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra. Je na místě si vzít štěně od takového chovatele, který má fenu vyrovnanou a na ostatní psy neútočnou, tím lépe, je-li pracovně vedena. To stejné platí o krycím psovi – otci štěňat.
Může se však stát, že i při nejlepší snaze psovoda se po dosažení dospělosti (asi 24 měsíců) stane ze štěněte pes útočný na všechny psy – samce. Tato poměrně nepříjemná věc se může přihodit i v kterémkoli věku po útoku jiného psa. I na tuto skutečnost musí být majitel, nebo potencionální majitel připraven. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto obecně lze doporučit pro začátečníky s tímto plemenem raději fenku. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy. Také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny.
Rovněž toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi (jako u všech plemen) dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování a hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pes do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak.
Dnes jsou využíváni nejen jako psi k ochraně rodiny, domu či majetku, ale také jako psi služební a záchranářští. Mnoho z nich slouží na rozdíl od ostatních plemen bulteriérů díky své poněkud tvrdší a ostřejší povaze i u ozbrojených složek. Stejně jako anglický a stafordšírský bulteriér je vhodný na lov černé zvěře, vyniká rychlostí, tvrdostí a odvahou při kontaktu. Stejně dobře jej lze využít i na dosled postřelené zvěře.
Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek – její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Amerického stafordšírského teriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 3 000 do 20 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.
Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.
Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.
Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.
Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.
Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.
Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.
Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.
Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.
Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.
Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Příslušníci plemene Cane corso se mohou věnovat nejen základnímu výcviku poslušnosti, ale díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti i všestrannému, případně speciálnímu výcviku. Ovladatelnost je u tohoto plemene v každém případě nezbytná. Kvůli své velikosti a silně vyvinutému obrannému instinktu může neovladatelný pes způsobit svému majiteli velké problémy. Správně socializovaný a vychovaný jedinec, který zvládá alespoň základní poslušnost, je skvělým společníkem a nevyvolává žádné konflikty. Ovladatelnost svého psa si můžeme prověřit zkouškou z výkonu, například zkouškou ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti) nebo ZOP (Základní ovladatelnost psa).
Na výcvik obran mají lidé často zkreslené a mylné názory pramenící z neznalosti principů, na kterých je tento výcvik založen. Je třeba si uvědomit skutečnost, že správně vedený trénink obran (zvláště je-li při nácviku využíváno loveckého pudu) přispívá k duševnímu a fyzickému rozvoji psa, ne k podpoře a rozvíjení jeho agresivity.
Psi, kteří se věnují sportovním obranám, nemají potřebu napadat lidi a mají to v hlavě srovnané na rozdíl od psů v tomto směru nepolíbených. Vycvičení psi vědí, že kousat se může pouze do ochranného rukávu, peška či hadru a že figurant není nepřítel, ale partner při hře, který rozpohybuje kořist (hračku) a pak se se psem o ni přetahuje (bojuje). Tato hra je v podstatě simulováním lovu kořisti. Lov je pro psa přirozená činnost, jíž si tato šelma v minulosti obstarávala obživu, a vlohy (pudy) pro lovení ve psech zůstaly. Pokud psům nedopřejeme zábavu podobnou lovu nebo lov samotný (myslivost, coursing, dostihy, dogfrisbee, flyball, sportovní obrany a podobně), mohou nejen strádat, ale z nudy vymyslet i nějakou lumpárnu, jako je lov koček, cyklistů a tak dále.
Vzhledem k fyzickým a duševním vlohám plemene cane corso se doporučuje majitelům těchto psů, věnovat se právě výcviku obran. Samozřejmě se musí jednat o majitele, kteří se se svými psy cvičí i poslušnost a stačí na ně fyzicky! Bohužel ne každý člověk si před pořízením štěněte cane corso řádně promyslí, zda bude schopen zvládnout dospělého psa a má-li duševní a fyzické předpoklady pro výchovu a výcvik daného plemene (to platí i pro jiná plemena).
Kromě loveckého pudu se při obraně může (v některých případech dokonce musí) uplatnit i pud obranný. Jde o přirozenou schopnost psa bránit sebe a svou smečku před útokem. Pokud pes reaguje na útok aktivně a snaží se útočníka zahnat či kousnout, hovoříme o takzvané aktivní obranné reakci. Pokud pes před útočníkem uteče nebo se snaží střetu s ním vyhnout, jde o takzvanou pasivní obranou reakci. Každému musí být jasné, že pes, který má sloužit nejen jako skvělý společník, ale i jako ochránce svého pána, by měl v případě napadení vykázat aktivní obrannou reakci. Pes, který nikoho bezdůvodně nenapadá, je schopen se klidně pohybovat mezi cizími lidmi a zvířaty, přičemž je schopen kdykoli zakročit, je-li jeho pán ohrožen. Není nutné při výcviku obran u cane corso rozvíjet zlobu na člověka, ale spíše se zaměřit na rozvíjení kořistnického pudu. Lov kořisti (ochranného rukávu) je pro ně skvělá zábava. Ochranu rodiny se moc učit nemusí, tu mají v sobě zakódovanou po svých předcích, kteří byli pro tuto vlastnost v Itálii po staletí chováni.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě brání svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. Cane Corso patří podle FCI do skupiny 2 – pinčové a knírači, molossové, švýcarští horští a salašničtí psi; sekce 2.2 – psi molosského typu, horští psi, bez zkoušek z výkonu. Feny dorůstají výšky 58–64 cm, psi 62–68 cm. Váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg, u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Hlava má širokou lebku, typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník je hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapky jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení může být černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě. Srst tohoto plemene nepotřebuje žádnou speciální péči. Dobré je pravidelně kontrolovat uši, ve kterých se může objevit zánět. Cane corso potřebuje pevnou a důslednou výchovu, nesmí se s ním však jednat tvrdě. Přirozeně poslouchá autoritu rodiny a jeho výchova tak není příliš náročná, je však dobré nezanedbat základní výcvik.
Maltézský psík se obvykle dožívá vysokého věku až 15 let. Navzdory křehkému vzhledu, který navozuje dojem vysoké zranitelnosti, se totiž jedná v zásadě o zdravé plemeno. Přesto inklinují maltézáčci k některým onemocněním ve zvýšené míře. Mezi častěji zaznamenané zdravotní potíže u maltézského psíka patří luxace pately. Tento zdravotní problém je ostatně typickým neduhem, který postihuje malá plemena psů. Maltézský psík rovněž trpí hojně na onemocnění očí (od silného slzení po progresivní retinární atropii), je proto třeba věnovat jim zvýšenou, intenzivní péči. Další zranitelnou oblastí je ústní dutina (riziko nemocí zubů a dásní).
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože při jednotlivém trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovaly.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Bojovnice pestrá, latinsky Betta splendens, dorůstá délky až okolo 7 cm. Původní a současné rozšíření této rybky je v Zadní Indii. Přírodní populace jsou zelené, modré a červené. Samci jsou výrazně větší než samičky a mají mohutnější ploutve. Zvláště samci vyšlechtěných akvarijních forem se vyznačují závojovými, širokými a dlouhými ploutvemi. Agresivitu projevují zejména samci vůči sobě i vůči samičce po nakladení jiker. Chceme-li, aby se samečci ukázali v celé své kráse s roztaženými ploutvemi, přiložíme ke stěně akvária zrcátko. Samec uvidí sebe jako soka, přejde do bojové pozice, a tak roztáhne všechny ploutve.
Bojovnice pestrá je labyrintní ryba, což znamená, že nemá žábry, ale nadechuje se vzduchu nad hladinou.
Na chov není tato ryba náročná, dožívá se okolo 2,5 roku. Doporučuje se chovat v akváriu jednoho samce samostatně nebo jednoho samce a dvě samice. Pokud nemáte zájem o odchov, nedoporučuje se pořizovat si samice. Minimální velikost akvária na jeden kus je okolo 15 litrů, pro pár 30 litrů.
Jedná se o všežravce, který přijímá potravu živou, mraženou, sušenou nebo vločkovou. K ostatním rybám je mírná, ale pokud mají ostatní druhy potěr, tak ho považuje za kořist. Bojovnice pestrá patří mezi jedny z nejznámějších akvarijních rybek a je chována v mnoha barevných formách. V dospělosti tak mnoho jedinců hýří nádhernými barvami a tvary ploutví.
Pro chov je vhodná menší nádrž, libovolně osázená, s teplotou vody cca 26 °C, dno může být i bez písku. Dobré je umístit do akvária plovoucí rostliny. Pro úkryt jsou vhodné kameny. Bojovnice vyžaduje stálou slabou filtraci vody, ale pokud je nádrž udržována a pravidelně (často) měněna voda, není filtrace nutná (platí jen pro jednodruhový chov!).
Doporučuje se chovat pouze jednoho samečka, protože dospělí samci jsou mezi sebou velmi nesnášenliví. Dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži s možnostmi úkrytů. Plovoucí rostliny jsou velmi vhodné. Ideální je nižší sloupec vody, okolo 30 cm. Bojovnice potřebuje přístup k hladině, jinak se udusí. Nadechuje se nad hladinou (má labyrint) v intervalu 2–20 minut v závislosti na obsahu kyslíku ve vodě. Teplota vzduchu nad hladinou musí být udržována v podobné hodnotě, jako je teplota vody, nebo teplejší, jinak by rybám hrozilo nachlazení a úhyn.
Vyšlechtěné formy – dle tvaru ploutví: půlměsíc (Half moon), závojnaté (Veil tail), paprsčité (Crown tail) a další.
9lety staford rychle a krátce dýchá prodělala mrtvici a od té doby bere ENARAPLIN APREDNISOL.Museli jsme i odbourat procházky, které miloval,má ventilator.Ma nadváhu,ale není to hrozně.Vetelinarka řekla je to starý pes.Je nám 76 a pátý staford nevíme co dál.Prosim pomoc.
Dobry den,chci se zeptat,jeden z veterinaru pichal antikonc. Nasi fence kazdy pul rok dva roky,ze vedlejsi ucinky to nema,po precteni vaseho clanku to asi tak neni,Jsme i jine Veterinarky a ta rika,ze je to spatne,ze ji tim ublizujem...tak jsme ji vysadily,Kdy?po kolika mesicich mame cekat harani?dekuji Dada
Krmila jsem NO Ankou se žraločíma chrupavkama 20kg asi 1300kč 23 ledna se dožívá 14 let nikdy neměl problémy, až tet už je starý a moc nemůže na nohy,ale to u velkých plemen tak je.