Australský ovčák – pokud je to typický zástupce svého plemene – je dobrosrdečný, laskavý pes, oddaný naprosto svému pánovi. Jako správný ovčák je i velmi inteligentní, přizpůsobivý a vnímavý, vždy připravený splnit pánovy úkoly a ještě se u toho dobře bavit. Při správné výchově ho lze „řídit“ pouhým pohledem.
Klubaustralskýchovčáků
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klubchovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klubchovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Chovatelských stanic australskýchovčáků je několik, je možné si je vyhledat ve vyhledávači na internetu. Chovatelské stanice nabízejí štěňata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.
Velmi častá otázka je: může pes Imodium? Většinou NE.
Imodium pro psy může být riskantní – zejména u kolii, border kolií, šeltií a australskýchovčáků (MDR1 mutace). Může:
- způsobit útlum dýchání,
- ochromit pohyb střev,
- vést k intoxikaci.
Veterináři nedoporučují Imodium bez odborného dohledu.
Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klubchovatelů.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Agama vousatá dorůstá velikosti 40 až 60 cm, hmotnost má okolo 500 g. Svou domovinu má v australských pouštích. Samice klade 10 až 20 vajec s inkubační dobou 60 až 70 dnů. Převážně se živí živočišnou složkou. Má žluté, světle hnědé až hnědočervené zbarvení. Agama stejně jako hadi svléká svou kůži, svléknutí celé kůže brání trnité výrůstky.
Agama vousatá dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve dvou letech a není vhodné ji pářit častěji než 1–2x do roka. Agamy není potřeba zimovat, ale pro úspěšné páření je to vhodné. Na podzim je potřeba v teráriu snížit délku svícení až na cca 7 hodin a teplotu k 17 stupňům. Agama vousatá bude přijímat méně potravy a bude línější. Zimní klid by měl být dlouhý cca 8 týdnů. Po této době začněte znovu zvyšovat postupně teploty v teráriu. Nezimujte však viditelně slabé jedince nebo jedince jakkoliv poškozené. I po dobu zimního odpočinku je agama vousatá aktivní, proto je potřeba, aby měla stále k dispozici čerstvou vodu a případně rostlinnou stravu.
Samci agam vousatých jsou mohutnější s větší hlavou, ovšem rozpoznání pohlaví je velice problematické a vyžaduje praxi.
Potrava se skládá ze 70 % z živočišného původu, zbytek tvoří rostlinná strava, a to zejména u mladých agam. Občas můžeme podat červa, švába, u větších zvířat i myší nebo potkaní holátko. Z rostlinné složky přijímá agama vousatá čínské zelí, pampelišky, okurky, rajčata a podobně. Při krmení červy a holátky je potřeba dávat pozor na přejídání a případnou obezitu agam.
Pokud již jednu agamu máme a rozhodneme se pro druhou ve stejném teráriu, měly by být přibližně stejné velikosti, protože jsou kanibalické vůči menším jedincům stejného druhu. Případně je potřeba je chovat odděleně, než dorostou přibližně stejné velikosti.
Agama vousatá žije cca 10–15 let, ale jsou to zábavní a klidní společníci, kteří si dobře zvyknou na lidský kontakt a stanou se tak rychle domácími miláčky.
Varuji před nákupem zvířat na burzách z důvodu často velice špatného zdravotního stavu, případně poškození v podobě regenerátů ocasů a podobně. Lepší je nákup ve specializované prodejně nebo od známého chovatele. Agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje kolem 600 korun za jeden kus.
Terárium zařizujeme jako pouštní. Do terária je vhodný terarijní písek, například Exo-terra, a dekorační kameny, případně kořeny. Nesmí chybět miska na vodu. Teplota v teráriu by se měla pohybovat kolem 30 °C. Pod zdrojem tepla i 40–50 °C.
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není ni
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Další nezbytnou součástí králičího jídelníčku je voda. Tady si chovatel musí rozhodnout, jestli králíkovi bude podávat vodu v misce, nebo v napáječce. Oba způsoby mají své výhody a nevýhody. Vodu v misce si může králíček snadno rozlít, případně ji nějak znečistit (králíci rádi hrabou, a tak se stává, že si do vody nahází různé nečistoty). Zároveň se ale miska snadněji čistí a je jednodušší na údržbu. Naopak v napáječce si králík vodu nerozlije a neznečistí, ale zase řada chovatelů zanedbává důkladné čistění napáječky, ve které se pak drží různé bakterie, které mohou králíčkovi velmi uškodit. Řada chovatelů se obává kokcidiózy, a tak přidává králíkům do vody Acidomid K, který by měl zabránit tomu, aby se ve vodě tvořila plíseň a zároveň je to proti tomuto onemocnění jistou prevencí.
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede. Ptáci se vyznačují pronikavým křikem převážně v ranních a
Jestliže si chcete pořídit neobvyklé morče nebo morče s delší srstí, rozhodněte se pro druh nazývaný morče rozeta. Toto morče je mezi chovateli velmi oblíbené a především mezi začátečníky žádané pro svůj netradiční rozčepýřený vzhled. Na první pohled se může zdát, že jeho srst roste na všechny strany, pokud se ale zadíváme pozorněji, zjistíme, že má podobu malých vírů, které jsou pravidelně rozložené.
I v rámci rozet se můžeme setkat s několika druhy morčat. Víry se tak mohou nacházet po celém těle nebo pouze na hlavě. Na toto členění se dbá především u šlechtěných morčat, jestliže ale takové morče pochází ze zkřížení obyčejného hladkosrstého a rozety, vzhled může být velmi variabilní.
Tato plemena morčat mívají na těle alespoň 8 rozet. Jejich rozmístění by mělo být co nejrovnoměrnější. Jedná se o krátkosrstou variantu morčat, která se označuje nejen jako rozetová, ale také jako habešská. Za zemi původu můžeme označit Anglii, kde byla vyšlechtěna. Tento typ srsti je dominantní a dědí se. Jestliže tedy zkřížíme rozetové morče a hladké morče, pravděpodobně nevznikne příliš pěkný potomek. Jestliže ale máme morčátko pouze jako domácího mazlíčka, ničemu to rozhodně nebude vadit.
Právě srst je na morčeti rozeta tím nejzajímavějším. Neměla by být delší než 4 cm. Má řídkou podsadu a nezacuchává se, takže toto morče nevyžaduje o moc víc péče než morče hladké, jak by se mohlo mnoho chovatelů mylně domnívat. Každá rozeta na srsti by měla vycházet z jednoho bodu a z něj vytvářet jakoby kalíšek na všechny strany. Rozložení rozet v srsti morčete není nějak striktně dáno, pouze se požadují dvě rozety na hřbetě, dvě v zadní části a dvě na bocích a kyčlích. Na ramenech morčete nejsou nutností.
Obvyklá jsou jednobarevná morčata v červeném, černém nebo bílém odstínu. Velmi pěkně vypadají také pestrobarevné rozety.
Také tento druh je společenský, takže je lépe jej chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chová i s králíky. Při chovu v domácnosti je náchylný na průvan, vhodnější je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde je možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Ubikace morčete by měla být v interiéru umístěna na vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde nefouká, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému dítku, nebojte se dát ho přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče rozeta se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 100 korun.
Nemoci bety bojovnice se často projevují právě sníženou aktivitou, poleháváním nebo ležením na dně. Včasné rozpoznání příznaků může výrazně zvýšit šanci na uzdravení.
Nejčastější zdravotní problémy
Beta bojovnice nemoci zahrnují široké spektrum bakteriálních, parazitárních i metabolických poruch.
poruchy plynového měchýře
bakteriální infekce
vnitřní paraziti
selhání orgánů u starších ryb
Věk a délka života
Mnoho chovatelů se ptá, beta bojovnice jak dlouho žije. Průměrná délka života se pohybuje kolem 2–4 let. U starších jedinců je polehávání na dně často přirozeným projevem stárnutí.
Doporučení zkušených chovatelů
Z praxe vyplývá, že stabilní prostředí, kvalitní krmivo a minimální stres jsou klíčem k dlouhému a kvalitnímu životu bojovnice. Jakmile se objeví výrazné změny v chování, je vždy lepší reagovat včas.
Toto plemeno je u chovatelů velmi oblíbené. Není příliš náročné na péči (narozdíl třeba od perské kočky). Kočka je zároveň velmi přátelská a společenská. Zároveň je považována za inteligentní, přemýšlivou a hrdou, zároveň je i trpělivá a shovívává k lidským vrtochům. Řada chovatelů oceňuje i její „komunikaci“, s lidmi ale i ostatními domácími mazlíčky si ráda nahlas povídá (vrní, vrká, mňouká atd.). Kočka miluje mazlení, ráda tráví svůj čas ve společnosti své lidské rodiny, má také smysl pro humor a je zvědavá, žádné dění v domácnosti ji neujde. Stejně tak se ale zajímá i o venkovní dění, a tak je také možné ji často zahlédnout na parapetu u okna, nebo na balkoně, jak pozoruje venkovní dění. Stejně tak je považována i za empatickou, protože vycítí náladu své rodiny, není ani agresivní, takže se hodí k dětem a dobře vychází i s jinými kočkami či se psy.
Tento typ kočky se dá obvykle lehce naučit i venčení na vodítku, nebo aportování různých drobných předmětů (například papírového míčku).
Jako řada dalších koček i sibiřská kočka ráda šplhá po nábytku, venku i po stromech. Domácnost by měl proto majitel rozhodně vybavit i vysokým šplhadlem. Hned od počátku by měl majitel naučit kočku škrábat své drápky pouze na určitých místech (například jí opatřit vhodné škrábadlo).
Sibiřská kočka nemá příliš ráda samotu, je vhodné ji chovat v páru, aby se nenudily. Obzvlášť pokud majitel nemá na zvíře čas, měl by jí zajistit nějakého kočičího společníka.