KLASIFIKACE je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Sysel je drobný hlodavec, který se vyskytuje i na našem území a patří mezi kriticky ohrožené druhy. Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem.
Sysel nižší klasifikace
Sysel je vědecky zařazen jako Spermophilus, vyšší klasifikace Marmotini a nižší klasifikace je sysel krátkohlavý, alašanský, pruhoocasý, horský, Beldingův, Merriamův, obecný, kolumbijský, daurský, wyomingský, rudolící, žlutý, zlatavý, velký, mexický, mohavský, kavkazský, Parryův, perotský, malý, hnědavý, Richardsonův, zlatopruhý, tečkovaný, paličkovaný, hladkoocasý, Townsendův, páskovaný, dlouhoocasý, washingtonský, maloasijský.
Jak je vidět, existuje mnoho poddruhů syslů.
Zdroj: článek Sysel
Blechy na člověku
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Blechy
Vzhled
Sibiřská kočka je středně velké až velké velikosti a robustní postavy, srst má polodlouhou. Srst těchto koček je hlavně v zimních měsících velmi bohatá obzvlášť v některých oblastech, jako mezi tlapkami, na ocase, na zadních končetinách i na hrudi. Celkově tyto kočky působí mohutněji, jejich hlava je masivní a zaoblená (ne ale kulatá!). Podle mezinárodní klasifikace by sibiřská kočka neměla mít příliš krátký nos, stejnou chybou je i příliš protáhlá tlamička a úzká mozkovna. Oči by u sibiřské kočky měly být velké a oválné, posazené trochu šikmo a umístěné daleko od sebe. Uši jsou středně velké, široce posazené a dostatečně osrstěné uvnitř ušního boltce, kde nechybí ani štětičky. Nos by u tohoto plemene měl být středně dlouhý a široký.
Typické jsou pro ně i silné kosti, široký hrudník a svalnaté tělo.
Tělesný vývoj tohoto plemene je ukončený zhruba až ve třech letech jejich života. Na tomto vrcholu jejich formy váží obvykle sibiřská kočka zhruba 3,5 - 5,5 kg. Samci bývají větší a mohutnější než samice. Jejich váha může dokonce dosáhnout i 8 kilogramů.
Sibiřská kočka může mít řadu barevných variant, může se jednat o zbarvení želvovinové, plnokrevné, s tabby kresbou i s bílými skvrnami. Dokonce existuje zvláštní typ označený Neva Masquarade (= něvská maškaráda) se siamským faktorem (barva je potlačená do koncových částí těla jako jsou uši, ocas, nohy, obličejová část hlavy) a s modrou barvou očí.
Zdroj: článek Sibiřská kočka