Blechy jsou drobný (cca 3,5 mm) bezkřídlý hmyz řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se dospělé blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštění tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy.
Po bodnutí zanechává blecha na kůži pupenec se středovou krvavou skvrnou, která svědí, a když máte štěstí, tak po 3 dnech mizí. Není výjimkou ani velký puchýř, který vypadá dost nepříjemně a také hodně svědí.
Blechy představují přímé cizopasníky člověka a přenašeče chorob ze zvířat na člověka, proto se řadí mezi škůdce lidského zdraví. Do blechy, která sála krev z infikované osoby či zvířete, se dostávají původci nákaz z krve infikovaného. V bleše se potom rozmnožují nebo se dále vyvíjejí. Při opětovném sání se původci choroby dostávají přímo do ranky vzniklé nabodnutím kůže člověka nebo zvířete a odtud do krve a dále do celého těla napadaného. Někdy se nákaza šíří i výkaly blechy na kůži, které mohou být vetřeny do ranky po bodnutí nebo do sliznice, většinou do spojivek (původce skvrnivky). Původci těchto chorob kolují mezi krví zvířat, člověka a blechy. Zcela prokázaný přenos blechou je u moru a krysí skvrnivky, u ostatních chorob se pouze předpokládá.
Někteří psi mají sklon k ekzémům. Na rozdíl od lidí pro ně ekzém představuje závažnou chorobu, neboť se ho kvůli srsti špatně zbavují. Léčba probíhá povrchově i vnitřně. Ekzémy u psů se projevují škrábáním a vypadáváním srsti. Zanedbání tohoto onemocnění může vést ke vzniku otevřených hnisavých ran, jež se velmi těžko léčí.
Suchý ekzém se projevuje suchými a šupinatými skvrnami na kůži, které se zpočátku objevují na malé ploše těla. Na ní mohou v lepším případě zůstat, v horším případě se odtud postupně rozšiřují na další části těla. Mezi příčiny ekzému patří i bleší kousnutí, které svědí, což psa nutí ke škrábání. Když pes postižené místo rozškrábe, hrozí bakteriální infekce, jež vede ke vzniku vlhkého, až hnisajícího ekzému. Pakliže si tedy všimnete jakékoli skvrny (suché, šupinaté nebo holé) na kůži psa, vezměte psa k veterinárnímu lékaři.
Co se týče léčby, existuje celá řada hydratačních a antibakteriálních krémů, pleťové vody, a dokonce i šampony, které jsou k dispozici u veterináře. Některá bylinná léčiva (mimo jiné aloe vera) mohou být též účinná, avšak jejich použití v souvislosti s ekzémem je třeba vždy konzultovat s veterinářem.
Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.
Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!
Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.
V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.
Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.
Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).
Pokud si pes kouče packy, tak se chce zbavit svědění, které způsobuje například alergie, parazitární onemocnění nebo třeba zánět nehtového lůžka. Velmi často se však jedná o obsedantně-kompulzivní chování. Chronické olizování a kousání tlapek je projevem pruritu anebo plísňového onemocnění.
Psi si ohryzávají a olizují tlapky také proto, že tato činnost vyvolává zvýšenou produkci endorfinů, které vyvolávají pocit slasti. Nicméně z olizování tlapek se může stát nezdravý začarovaný kruh. Váš mazlíček si začne tlapky ohryzávat proto, že ho svědí, jenže tím si způsobí podráždění kůže, což ho nutí k ještě intenzivnějšímu olizování, což vyvolá ještě větší podráždění... Vlhké meziprstí pak podporuje růst kvasinek, které po čase způsobí klinické příznaky. Jde o červenohnědý maz a zarudlé, případně rozmokvané meziprstí. Je nutné podotknout, že kvasinky se likvidují zdlouhavě a dost obtížně. Existuje řada veterinárních přípravků, které obsahují složku proti kvasinkám, jedná se většinou o přípravky do uší. Proto neváhejte navštívit veterináře, který naordinuje odpovídající léčbu.
Léčba
Jestliže si všimnete, že si pes delší dobu olizuje tlapky, v první řadě je prohlídněte, abyste zjistili, zda v nich nemá zapíchnuté bodláky, trny nebo jiné cizí předměty. Následně navštivte veterináře, který by měl vyloučit parazitární onemocnění. Provede vyšetření kožního seškrabu a případně přeléčí infekci, kterou si pes do kůže lízáním navíc zanesl. Psa budete muset vykoupat v dezinfekčním veterinárním šamponu (například Lactaderm, Vétoquinol), veterinář vám pravděpodobně doporučí také nějaký přípravek s dezinfekčním a protisvědivým účinkem, případně nasadí antibiotika.
Další možnou příčinou může být hormonální onemocnění (například snížená funkce štítné žlázy) nebo alergické onemocnění. Psovi můžete nechat udělat testy na alergeny. Alergenem může být nějaká součást stravy nebo také pyl. Někdy se stává, že stále olizování tlapek vzniká kvůli narušené psychice psa. Příčinou může být nuda nebo stres způsobený novým členem domácnosti a podobně. V tomto případě je nutné vyhledat pomoc odborníka – ideálně psího psychologa.
Intenzivní lokální léčba spočívá v potírání lézí nepálivou dezinfekcí (Betadine) a zabránění dalšímu sebepoškozování (automutilaci) ochranným límcem. Ochrana před dalším škrábáním je jedním z klíčových kroků pro úspěšné zvládnutí svědivých dermatóz.
Výcvik špice pomeranian by měl začít již kolem 8. týdne věku. V prvních týdnech se zaměřte zejména na socializaci: různí lidé, zvuky, povrchy, městské prostředí.
1. Přivolání
Pomeranian bývá zvědavý a snadno se rozptýlí. Trenéři doporučují trénovat přivolání na 2–3 různých signálech. Při správném tréninku se z něj stává velmi spolehlivý pes.
2. Chůze na vodítku
Špicí plemena ráda tahají, protože jsou energická. Důslednost a práce s odměnami jsou klíčové.
Majitelé doporučují krátké, časté tréninky namísto jedné dlouhé procházky.
3. Zákazy a ovladatelnost
Pomeranian je tvrdohlavý. Chce-li něco, zkusí si to vydupat. Zkušení trenéři radí používat jasné, krátké povely a vyhnout se křiku – ten vede jen ke stresu.
Když je veden laskavě, reaguje velmi ochotně.
4. Péče o srst během výcviku
Pomeranian vypadávání srsti je problémem mnoha majitelů.
Pravidelné kartáčování a kvalitní pomeranian strava (omega 3, lososový olej) výrazně omezují volnou srst.
Výcvik se srstí souvisí – zanedbaná srst svědí a pes se pak hůř soustředí.