Zajímáte se o téma KDY ZAČÍT S VÝCVIKEM JORKŠÍRA? Tak právě pro vás je určen tento článek. Štěně je důležité nepřetěžovat alespoň do čtyř měsíců věku. Svaly ještě nejsou pořádně vyvinuté a příliš pohybu by mohlo škodit. Proto bychom měli začít štěně vychovávat a socializovat přibližně od 4 měsíců věku.
Výcvik štěněte border kolie
S výcvikem začínáme, jakmile má pes všechna povinná očkování za sebou (plus doba potřebná na vytvoření účinných protilátek) a může přijít do styku s jinými zvířaty. Tento čas je ideální na začátek opravdového výcviku. S výchovou psa začínáte už jen tím, že vedete psa na vodítku či štěněti zakazujete vstup na pohovku. Zpravidla platí, že čím dříve s výcvikem začnete, tím lépe. Ohledně vstupu na psí a další riziková místa se poraďte s veterinárním lékařem. Vakcinaci lze totiž v praxi nasadit různě.
Vzhledem k tomu, že je border kolie velmi živý a vášnivý pes nebo fenka, potřebuje i dostatek prostoru na vybití energie. Naprostá většina border kolií miluje aportování, a to i předměty z drsného materiálu, což jiní psi obvykle do tlamy nechtějí. Co se týče učení základních povelů, jeho průběh je naprosto stejný jako u jiných plemen psů.
Pozitivní přístup k výcviku je velmi kontroverzní a dokáže v mnohých chovatelích psů vyvolat horlivé emoce. Obvykle si – a to i přes racionální argumenty – stojí za svým zastánci pozitivního výcviku, nehledě na to, že se v praxi nebojí použít i metodu cukru a biče. Pozitivní výcvik zní dobře, ale v praxi nemusí fungovat. Pokud výcvik jde podle plánu, pozitivní přístup je fajn, ale co když pes totálně neuposlechne? Logicky musí následovat bič (trest).
Pozitivní metody obvykle obsahují i takzvaný klikr (clicker), kdy při zdárném dokončení povelu psa odměníte pamlskem a zároveň kliknete. Pes si následně dle podmíněného reflexu (I. P. Pavlova) spojí pamlsek s kliknutím. Poté stačí již pouze klikat a pes to de facto bere jako odměnu. Pes se musí cítit šťastný. Stejně tak byste na psa mohli klikat nebo ho podrbat za uchem a také to bude brát jako odměnu (podvědomě spojenou s pamlskem). Jakmile se výcviku psa věnujete déle, pes neplní povely, protože chce odměnu. V dobrém případě vaše pokyny plní, protože to bere jako automatické a „chce vám udělat radost“. V horším případě pes či fena plní pokyny, protože mají respekt, respektive strach z vaší autority. Hlavní nevýhodou pozitivní metody je fakt, že jakmile nefunguje cukr, není po ruce bič.
Metoda cukru a biče je přijatelnější. Rozhodně se pes nesmí mlátit rukou či jiným předmětem, nejenom že to není humánní, ale psovi můžeme nechtěně ublížit, pokřivit páteř a podobně. Hlavním racionálním opodstatněním metody cukru a biče je fakt, že matka svá štěňata také trestá, a to ne kousnutím, ale popotaháním za kůži a podobně. Užití elektronických obojků, ať si výrobci či prodejci říkají, co chtějí, může psovi přivodit fobii z konkrétního obojku, popřípadě jiné psychické poruchy. Nicméně border kolie, ale
Ve svém příspěvku ZÚŽENÁ DÝCHACÍ TRUBICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna Jackelová.
vlastním fenku jorkšíra, má zúženou dýchací trubici. Byli jsme na vyšetření, zatím podáváme léky theoplus 100. Zdá se mi, že se problém nelepší. můžete mi poradit nějaký jiný lék, nebo jak dále postupovat. Ještě navíc lék theoplus 100 má výpadek a zatím mi nikdo neporadil náhradu. Fenka váží 4,5 kg mám problém do ní lék dostat. Existuje jiná forma, třeba tekutá ? Theoplus 100 jsem podávala po čtvrtinách.
Předem moc děkuji za radu a přeji krásný den
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kateřina.
Mám stejný dotaz jako paní co se ptala na danou jorkšíra já mám psa má dusivé záchvaty snížená průdušnice při spaní chrápe chroptí co byste mě doporučili dekuji
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že
Výchova malamuta musí být včasná a důsledná. Pes musí pochopit, kdo je pánem. Tento pes není vhodný pro služební výcvik, ale základní výcvik poslušnosti by měl zvládnout. Začít s výcvikem by se mělo okolo 12 měsíců, po dokončení fyzického vývoje psa.
Aljašský malamut potřebuje velmi mnoho pohybu, nejlépe v přirozeném prostředí. Majitel tohoto psa musí být sportovně založený a fyzicky zdatný. Je výborným společníkem při jízdě na kole nebo při joggingu. Vhodné sporty pro toto plemen je mushing, canicross, skijöring, bikejöring, weight pooling a rád plave. Pro roli hlídače se toto plemeno příliš nehodí. Není přirozeně ostrý, vůči lidem je absolutně neagresivní a málo štěká.
Výcvik malamuta je výzvou pro vaše schopnosti. U tohoto plemene je důležité s výchovou začít již v raném věku. Vždy by měl být pán v převaze, při výcviku musíte být důsledný. V opačném případě přestane poslouchat. Pes musí mít pocit, že je stále pod vaší kontrolou.
V naší poradně s názvem BORDER KOLIE ŠTĚŇATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nana.
A ješte bych se chtela prosim zeptat v jakym tydnu haraní se nejlepe nechavaji připustit nekdo říká 3 tyden nekdo 11 den tak ted newim co je pravda děkuji :)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Prvních 9 dní, kdy jsou vidět známky hárání na vulvě, fena nedovolí žádnému samci, aby se do ní dostal. Po těchto devíti dnech teprve přichází období, kdy to psovi dovolí. U každé fenky je tento začátek ovšem jiný a některé feny mají říji jen velmi krátkou, zvláště ty starší. Budete to tedy muset zkoušet hned od desátého dne hárání, dokud fena nepřestane být agresivní a odmitavá vůči samci.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povel
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
V roce 1984 manželé Biewerovi zkřížili dva tmavé jorkšíry a narodil se jim bílo-černý biewer jorkšírský teriér a la Pom Pon, dnes hodnocený až na 30 000 korun. Pořízení si takové rarity tedy není nijak levná záležitost. Možná i proto se stal velice oblíbeným doplňkem bohaté americké smetánky. Od známého jorkšíra se liší zejména barevně. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Biewer jorkšír je malý teriér s dlouhou srstí, kterou dělí rovná pěšinka od špičky nosu až po ocas. Chlupy zasahující do očí by se měly svazovat mašlí nebo mohou jemně splývat. Vzpřímené uši ve tvaru V má posazeny v zadní části lebky, poměrně blízko u sebe. Pes se pohybuje kompaktně a tělo drží dostatečně vzpřímeně, čímž zdůrazňuje svou důležitost. Má kulaté tlapky s černými nebo bílými drápy. Dosahuje výšky až 23 cm a váží asi 3 kilogramy.
Biewer jorkšírský teriér se řadí mezi inteligentní a chytré psy. Je hodný, přátelský, a pokud je k tomu veden, dokáže být i velice přítulný. Dobře snáší cizí lidi i malé děti. Miluje zábavu a hračky a s ostatními zvířaty se většinou nepere a nevyvolává žádné známky agrese. Přestože je ostražitý, není vhodný jako hlídací pes.
Zejména náročná je u biewer teriéra péče o srst. Vzhledem k její délce je třeba ji pravidelně pročesávat, zbavovat všelijakých nečistot a samozřejmě upravovat. Důkladně pročesat hustou srst takového jorkšíra ale není vůbec snadné. Jestliže tedy není pes určen k vystavování, můžete pro něj zvolit elegantní sportovní střih.
Jedním z prvních registrů, který biewer teriéry uznal jako samostatné plemeno, je právě americký ACR (American Canine Register). Ten se zároveň zasadil o název „Biewer Yorkies“. ACR registruje od roku 2007 tuto rasu jako tříbarevné Yorkies neboli „particoor“. V FCI zatím není toto plemeno uznáno.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud
Kniha Border kolie od autorky Adrienne McLeavy byla do češtiny přeložena roku 2007. Kniha pojednává o border kolii, o jejím chovu a výchově, ale obsahuje i rady před tím, než si psa vůbec pořídíte. Kniha má mnoho pěkných obrázků.
Border kolie je štěně cca do 1 roku, ale už v tuto dobu začněte s výcvikem, který by měl být důsledný. Někteří psi mohou být štěnětem až do dvou let, je to opravdu variabilní a vždy záleží na temperamentu psa.
Současný jorkšír/yorkshire je ryze společenské plemeno vyžadující průběžnou a pečlivou úpravu srsti, pokud má být zachován jeho výjimečný, osobitý vzhled. Údržba srsti je však poměrně náročná. Krásná lesklá srst sahající až k zemi, jakou vídáme u výstavních psů, je výsledkem dlouhých hodin péče a vyžaduje mnoho trpělivosti jak od psa, tak od jeho majitele. Základem péče o srst je pravidelné pročesávání a kartáčování. K dosažení co největší délky je třeba srst psa „balíčkovat“. Se zastřižením ve smyslu vystříhání či oholení srsti tlapek, oholení oušek, vyholení čumáčku, ostříhání srsti okolo očí, zastřižení linií tělíčka a podobně lze začít již ve věku několika týdnů štěněte.
Vybavení pro běžnou péči o srst:
hřeben a kartáč z nerezové oceli s hroty opatřenými antistatickou úpravou, aby srst neelektrizovala (ostny v kvalitních, drahých a značkových kartáčích bývají konstruovány jako otočné, aby srst nevytrhávaly a nepoškozovaly);
speciální šampon pro jorkšírské teriéry;
kondicionér;
speciální olejový sprej, který je určený na péči mezi jednotlivými koupelemi.
Základní péče o srst u nevýstavního psa:
česat minimálně dvakrát týdně;
při přečesávání používat sprej s norkovým olejem;
koupat každé tři až čtyři týdny s použitím osvědčeného šamponu a kondicionéru;
denně je nutno ošetřovat krajinu okolo očí – někteří chovatelé k tomu doporučují vybělující gel, jiní raději jen převařenou čistou vodu;
Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá.
První povel, který bychom psa měli naučit, je přísné „nesmíš“. Tento povel musíme začít užívat od samého začátku a uplatňovat ho vždy, když se pes chová neposlušně. Pokud se pes chová dobře, odměníme ho pochvalou vyslovenou přátelským tónem. Psi jsou extrémně citliví na tón hlasu, který jejich pán během výcviku užívá, a povzbuzení je tedy velmi důležité.
Povelu „ke mně“ se musí naučit každý pes, který bude chodit venku bez vodítka. Může trvat delší dobu, než si osvojí rychlou a jistou reakci (měli bychom ho přitom rovněž zavolat jménem), částečně proto, že štěně bude od nás možná příliš daleko, a také zpočátku nebude schopno rozlišit povel od hry. Začněme tím, že malé štěně budeme volat příslušným povelem a jménem pravidelně při každé příležitosti, aby rozpoznalo zvuk svého jména. Přirozená zvědavost štěněte vám pomůže zajistit si jeho pozornost a brzy si na povel bude chodit pro potravu. Pro jasnější výcvik štěně připneme na svinovací vodítko. Zavoláme ho k sobě jako obvykle a neprodleně ho odměníme. Pokud štěně okamžitě neuposlechne, jemně ho táhneme k sobě a opakujeme „ke mně“. Nakonec všechno ještě jednou zopakujeme.
Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.
Biewer teriér pochází z Německa a za rok jeho vzniku je považován rok 1984. Manželé Gertruda a Werner Biewerovi zkřížili dva strakaté psy s recesivním strakatým genem. Štěňata se jim velice zalíbila, a tak se rozhodli pro rozšíření chovu a své pejsky pojmenovali Biewer Yorkshire Terrier a la Pom Pon. Jiní chovatelé chtěli stejného výsledku dosáhnout křížením jorkšírů se shi-tzu. Avšak výsledkem nejsou typičtí biewerové. Takto vykřížení psi mají až moc společného se shi-tzu. První Biewer YT klub vznikl v roce 2003 v Německu. Nejoblíbenější jsou biewerové v USA. FCI toto plemeno zatím neuznalo.
Biewer dosahuje výšky 23 cm a váhy 1,8–3,2 kg. Zploštělá hlava má krátký čenich a černou nosní houbu. Středně velké oči jsou buď kulaté, nebo mají mandlový tvar. Malé vzpřímené uši tvaru písmene V jsou posazeny v zadní části lebky a leží poměrně blízko u sebe. Tělo je dobře stavěné a má hezké linie, délka je o málo větší než výška psa. Přední nohy jsou rovné, dobře osvalené a hojně osrstěné. Tlapky jsou kompaktní, kulaté s černými nebo bílými nehty. Ocas je nesen vysoko nad tělem a chlupy na něm tvoří praporek. Srst je dlouhá a měkká s jemnou texturou. Osrstění hlavy by mělo dosahovat ze ¾ na zem. Chlupy překrývající oči se svazují do culíčku nebo se nechávají volně splývat.
Základní zbarvení jsou modrá s černou, bílou a zlatou; modrá s černou a zlatou; zlatá s bílou.
Zbarvení hlavy je buď modré, nebo černobílé. Hruď, břicho, nohy a špička ocasu musí být bílé.
Od známého jorkšíra se liší zejména barevností. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty
Výcvik u německého ovčáka musí začít již od útlého věku a musí být důsledný. Výcviku se musí věnovat opravdu dostatečné penzum času, aby byl účinný. Pracovat by se mělo s hlasem a jeho tónem. V době mezi sedmým a čtrnáctým týdnem života u štěněte probíhá velmi důležitá část vývoje, kdy je hodně citlivé na okolní prostředí. V této fázi by se štěně mělo naučit, aby nemělo strach z cizích lidí a zvířat, což se posléze projeví v jeho dospělých letech. Německý ovčák dokáže perfektně plnit pokyny svého pána a má vlohy se podřídit zcela i rozkazům a povelům, nicméně k těmto dovednostem se musí dovést postupem času a cestou učení. Chybné je použití násilí, protože pes se poté stane bázlivým a může být i nebezpečný pro svoje okolní prostředí. Cvičitel by měl pro psa z výcviku udělat spíše zábavu, pak bude určitě lépe reagovat na podněty. Cvičení by mělo probíhat v klidu a pohodě, nikam by se nemělo spěchat, ale každopádně se musíte vyvarovat nácvikových chyb. Výcvik základních povelů je založen na předchozí výchově psa. Jestliže by pes nebyl dobře vychovaný, nedá se od něj čekat ani potřebné plnění cviků. Celý výcvik je tedy postaven na výchově. Pro výcvik budete jednoznačně potřebovat trpělivost a pevné nervy. Hodit se bude i vodítko, náhubek či pamlsky. Cvičit německého ovčáka by měl vždycky pouze jeden člen domácnosti, protože každý by mohl mít na zvíře jiné nároky a pes by následně byl zmatený. Povely se musí dávat stále stejně, což znamená, že se nesmí měnit intonace hlasu či názvy povelů, aby si to pes mohl zapamatovat.
Před každým cvičením by se pes měl vydovádět a vyvenčit, aby následně nemyslel na něco jiného, než co je zapotřebí. Pro výcvik se hodí zvolit klidné místo, kde psa ani vás nebude nic vyrušovat. Pes by se v příliš rušném prostředí pořád díval jinam a všechno by ho přitahovalo více než samotný výcvik. Cvičit by se mělo nanejvýš pět minut v kuse a pak by měl pes dostat krátkou přestávku, během níž se odreaguje. Příliš zdlouhavé cvičení by nudilo psa i vás. Při vykonávání cviku by se pes měl slovně chválit a po správném dokončení by měl jako odměnu dostat pohlazení, hru nebo pamlsek. Odměna by měla přijít nejpozději pět vteřin po vykonání cviku. Velice důležitá je i důslednost, protože pokud byste netrvali na vykonání cviku, pes by si po čase mohl začít dělat, co by chtěl, a povely by mohl ignorovat.
Pes by měl zvládnout dva klíčové povely, aby se s jejich pomocí mohl naučit další. Těmi povely jsou: „sedni“ a „lehni“. Ideální je začít povelem sedni. Pes by se povely měl učit jedině na vodítku, jinak by mohl zbytečně pobíhat všude po&n