JAK DLOUHO PŘEŽIJE HNIDA a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Veš kočičí je prostě zvířecí parazit, a tak se jí jinde než na člověku dařit nebude. Přenos na člověka není možný. Vši dětské nejdou na kočky a naopak, ty kočičí nenapadají lidi, jsou přísně druhově specifické. Kočky napadené roztoči, například všenkami, se hodně drbou.
Všenka u koček
Všenky jsou šedobílí paraziti velikosti 1–1,5 mm, živí se kožními šupinami a sekrety kožních žláz. Obvykle se vyskytují v oblasti hlavy, krku, zadních nohou a často ve vírcích srsti. Všenka naklade až 300 hnid. Dospělá všenka i její nymfa jsou velmi rychlé, chceme-li ji chytit, tak nejlépe do 5cm proužku izolepy, kterou několikrát za sebou rychle přitiskneme ke kůži do náhle odhrnuté srsti, například za hlavičkou na krku. Půlmilimetrové hnidy jsou nalepovány k rostoucímu chlupu zespod u kůže a pak zavíčkovány. Jak chlup roste, posunuje se nalepená hnida dále od kůže kočky. Hnida je zprvu bílá, pak tmavne (v bílé srsti můžete tmavou hnidu krásně vidět), hnidu lze velice obtížně odlepit, neboť velmi dobře na chlupu drží a je velice drobná. I mrtvé hnidy a jejich zbytky po vylíhnutí drží ještě dlouho na chlupu, odpadnou až po týdnech. Celkový vývoj všenky trvá 2–3 týdny. Mimo hostitele přežije 1–2 dny.
Ke svědění a neustálému olupování kožních buněk se často přidá plíseň a svrab a celou situaci tak zkomplikují. Kočka se všenkami nakazí od jiných koček, hřebeny či prostředím, kde žije infikované zvíře, ale také to může být kontakt s podložkou na výstavách, kam takový černý pasažér seskočil.
Jdou všenky na člověka
Všenky u lidí jsou druhově specifické, takže přenos všenky na člověka není možný.
Jak se zbavit všenek
Nejdříve zahubte parazita použitím minerálního spreje nebo prášku Insekt-Ex, poté kočku vykoupejte antiparazitním šamponem a následně jí ošetřete pokožku minerálním nebo avokádovým olejem. Ten kůži zklidní. Má-li zvíře na kůži ranky, ekzém, otlaky nebo jiné poškození, ulevíte mu například tea tree olejem nebo speciálním balzámem na kůži a tlapky.
Psinka není léčitelná, a pokud ji pes přežije, odnese si trvalé následky. Jedinou smysluplnou ochranou je preventivní očkování. Většina vakcín poskytuje maximální ochranu proti psince a vakcinační schémata mohou být zahájena již v 7 týdnech věku. Revakcinace mohou být prováděny ročně bez jakýchkoliv rizik. Jelikož se psinka v Evropě stále hojně vyskytuje, je systém ročních revakcinací optimálním řešením ochrany.
Protože je psinka virové onemocnění, antibiotika jen pomáhají chránit proti druhotné bakteriální infekci, která se často a ráda přidává kvůli poškození bílých krvinek psinkovým virem. Léčba samotné psinky je ale jenom podpůrná. Pes potřebuje naprostý klid, podávají se antibiotika, léky proti křečím, kapačky ke zvládnutí dehydratace kvůli průjmům a zvracením. Výsledek léčby se předem nedá odhadnout. Při rozvinutí vážných nervových příznaků nemá zvíře šanci na vyléčení a uhyne nebo je utraceno. Séra s protilátkami proti psince se dají použít jen v samém začátku onemocnění nebo preventivně u zvířat, která nejsou očkovaná a přišla do styku s nemocným zvířetem.
I když pes psinku přežije, často na něm choroba zanechá trvalé následky. Zánětlivá forma psinky se může objevit až se zpožděním několika let příznaky podobnými lidské roztroušené skleróze, třesem těla či ochrnutím. Ztráta čichu či zraku v důsledku psinky je nevratná. U psů, kteří prodělali psinku, jsou častým nálezem atrofovaná, ztenčená ložiska na sítnici tam, kde sítnici zničil množící se virus. Častá je trvalá neschopnost větší tělesné zátěže, pes po prodělané psince není schopen pracovního využití. U štěňat, která onemocněla ještě před výměnou mléčného chrupu, zničí virus psinky sklovinu trvalých zubů, výsledkem je takzvaný psinkový chrup. Nákaza u štěňat také často natrvalo poškodí jejich imunitní systém a zvířata dříve či později uhynou v důsledku nějakého druhotného onemocnění.
Proti psince ale existuje spolehlivá ochrana – očkování.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčí zvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povel