Močové kameny u psa představují onemocnění specifické tvorbou a výskytem kamenů v moči. Jedná se o rozšířený patologický stav močového aparátu u psů i koček. Onemocnění je charakteristické výskytem makroskopických minerálních útvarů, močových kamenů, kdekoliv v průběhu močového traktu zvířete.
Hills Canine C/D
Hills Canine C/D pozitivně ovlivňuje zdravotní stav u psů s močovými kameny a diagnózou struvitové urolitiázy (prevence výskytu a rekurence), a to tak, že snižuje koncentraci struvitových složek v moči, znesnadňuje tvorbu a shlukování struvitových krystalů, redukuje oxidativní poškození buněk a tím pomáhá bojovat proti urolitiáze.
Hills Prescription Diet Canine c/d není určeno pro:
kočky;
štěňata;
březí nebo kojící feny;
psy, kterým jsou současně podávány acidifikátory moči;
psy s nestruvitovou urolitiázou, hyperlipidémií nebo pankreatitis (i v anamnéze nebo se zvýšeným rizikem pankreatitis).
Pozitivní účinky: Snižuje koncentraci struvitových složek v moči – hořčíku, amoniaku (z bílkovin) a fosfátu. Cílené pH moči (kyselost: pH 6,2–6,4) znesnadňuje tvorbu a shlukování struvitových krystalů. Speciální antioxidační formule (doplněna) redukuje oxidativní poškození buněk a tím pomáhá bojovat proti urolitiáze.
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného.
Zvětšená játra mohou u psa signalizovat infekční hepatitidu. Virus vstupuje do organismu přes tkáň mandlí, šíří se do krčních mízních uzlin a mízou proniká do krve. V krvi se nachází od 4. dne po infekci, šíří se do všech tkání a orgánů a je přítomen i ve slinách, moči a výkalech. Další vývoj onemocnění záleží na reakci imunitního systému nemocného psa. Zvířata, která si nevytvořila do 7. dne po infekci dostatečnou hladinu protilátek, umírají náhle na selhání jater. Průběh nemoci je velice rychlý, spojený s poruchami srážení krve a často na první pohled vypadá jako otrava.
Charakteristickými příznaky jsou průjem, zvracení, zákal rohovky, může se objevit žloutenka. U klinicky zjevných případů onemocnění může být úmrtnost až 40 %. Často však proběhne bez příznaků nebo jsou průjem a zvracení jen mírné a přechodné a nemoc je považována za dietní chybu. Pro jiná domácí zvířata nebo člověka nepředstavuje žádné nebezpečí.
Protože je infekční zánět jater psů virové onemocnění je, léčba pouze podpůrná. Kapačky pomohou bojovat s dehydratací v důsledku zvracení a průjmu, antibiotická clona slouží k potlačení druhotné bakteriální infekce a ke snížení množství bakterií ve střevech jako ochrana jater. U vyléčených psů může dojít k přetrvávání chronických zánětů jater nebo ledvin.
Infekční zánět jater psů je k nerozeznání od jiných nemocí, které způsobují průjem či zvracení. Teprve při odběru krve se zjistí zvýšené hodnoty jaterních enzymů, které ukazují na poškození jater, vyšetření ultrazvukem potvrdí jejich zánět, u neočkovaných psů se dají prokázat vytvořené protilátky, virus se dá rovněž zjistit v moči nemocného zvířete. Definitivní potvrzení diagnózy by se dalo provést odběrem vzorku tkáně jater. Proti infekčnímu zánětu jater existuje účinná ochrana, a tou je očkování, které je součástí základních kombinovaných vakcín proti psím nemocem.