HLEDAM CIVAVU K PAŘENÍ a nejen to se dozvíte v tomto článku. Chilobrachys fimbriatus je krásně zbarvený sklípkan z podčeledi Selenocosmiinae, pocházející z Indie. Mezi chovateli však proběhla neoficiální informace, že se tento sklípkan vyskytuje také v okolních lokalitách. Samice dorůstá okolo pěti až šesti centimetrů v těle, dospělý samec bývá v těle cca o dva centimetry menší.
Rozmnožování
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Ve svém příspěvku POTRAVA PRO ČIVAVU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Svetlana Balazsová.
Dobrý den,
chci se zeptat čím mám krmit čivavu. Momentálně dostava ráno 3 pištoty, granule Brit Care Dog Show asi 100 g, na oběd asi 1/4 konzervy GIMDOG PURE DELIGHT kuřeci s jehněčím nebo hovězím k tomu vařenou rýží a večer opět granule. V průběhu dne nějakou dobrůtku. Třeba tyčinku HU BAMBO. Nevím jestli dělám dobře. Jsou mu 4 roky a váhu má 3.80 kg. Mám z ní potíže. V noci mněl velkou stolici řidší a vyzvracel jídlo potom, žaludeční šťavu. Dost často asi jednou do měsíce jsem z ním na veterině kvůli průjmu nebo křečím na bříšku. Dostane antibiotika na 2 dni a potom je dobrý. Chci Vás požádat o radu jak správně a čím krmit pejska. Má neustály hlad a myslím že mu dávám moc jídla.
Děkuji předem za radu.
S pozdravem
Balazsová Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Linda.
Dobrý večer, já nejsem odborník, ale jak čtu množství vašeho krmení, tak jsem dost vedle. Mám foxteriéra, 9 kg, 7 let , který dostává denně :1 denta tyčinku na zuby ráno, 110 gramů kvalitních granulí na den rozděleno do dvou dávek, denně kousek papriky a jablka, občas trochu tvarohu, občas trochu vařené kořenové zeleniny. Je zdravý, veselý a pořád by žral, ale má smůlu. Zdravím.
Teju žakruarú (Tupinambis teguixin) obývá ve volné přírodě severní část Jižní Ameriky, Střední Ameriku a také karibské ostrovy. Obývá deštné pralesy, savany a otevřenou travnatou krajinu, kde si s oblibou vyhrabává obytné dutiny.
Dospělí jedinci tohoto druhu dorůstají délky až 1,35 metru, z toho ovšem tvoří celý jeden metr ocas. Tento druh je zbarven černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. S přibývajícím věkem zbarvení těla tmavne. Teritoriální samečci jsou větší než samičky. Mláďata umí v nebezpečí běžet po zadních končetinách. Hmotnost dorostlých jedinců se pohybuje kolem 4 kilogramů. Samečci mají dobře vyvinuté preanální a stehenní póry.
Pro jeden dospělý pár ještěrů těchto plazů potřebujete terárium o minimálních rozměrech 250 x 100 x 100 cm. Pro každého dalšího jedince musíte plochu terária zvětšit o 20 %. Na dno položte 20–30 cm vysokou vrstvu směsi písku a jílu, kterou udržujte stále mírně vlhkou. Podrost, ve kterém se teju žakruarú pohybuje ve volné přírodě, simulujte silnějšími kořeny, větvemi a kusy korku. Zařízení by měly tvořit především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Nezbytná je miska s vodou k napájení.
Teplota uvnitř celé ubikace může být běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité je však lokální vytápění, které dovoluje zvířatům vyhřát se na několika exponovaných místech, a to až na 45 °C. Vlhkost je nutné regulovat večerním rosením, klidně přímo na těla živočichů.
Teju žakruarú požírá z 60–80 % hmyz, zbytek tvoří drobní hlodavci, vejce, kuřata a také ovoce. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se přemlouvat, dokud ji nakonec sameček neuchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Teju pruhovaný (Tupinambis teguixin) je ve volné přírodě rozšířen v Argentině, Brazílii, Uruguayi a Paraguayi.
Dospělí jedinci dosahují délky těla od 1,2 až do 1,5 metru. Mláďata jsou zprvu zeleně a červeně zbarvená, poté zelené zbarvení v prvních měsících postupně bledne až do bělavého odstínu. Samečci jsou větší a těžší. Prsty má teju pruhovaný zakončené drápy, jejichž pomocí si vyhrabává obytné dutiny, kde přečkává zimu.
Za potravou dokáže ve volné přírodě uběhnout i více než 20 kilometrů denně. Oplozené samičky jsou velmi agresivní. Teju pruhovaný vykazuje denní aktivitu.
Pro jeden pár ještěrů tohoto druhu potřebujeme terárium o minimální velikosti 280 x 180 x 120 centimetrů. Dno by mělo být pokryto směsí písku a zeminy nebo podobného substrátu. Důležité je umožnit těmto ještěrům hrabat. Vyhrabané dutiny, ve kterých budou přebývat, proto musí být stabilní a nesmí se hroutit. Neméně důležitá je i vhodná nádrž na vodu, v níž se budou ještěři s oblibou koupat, a velké korkové roury sloužící jako úkryt při pocitu nebezpečí. Písčité dno je nutné každý večer vlhčit vodou. UV zářič se používá zhruba 2–3x týdně po dobu asi 20–30 minut.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Teju pruhovaný bývá v zajetí krmen pavouky, plži, ještěrkami, běžným krmným hmyzem, občas je možné nabídnout i rostlinnou složku, jako například ovoce a zeleninu.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Žaneta.
Dobrý večer dostala jsem pejska civavu je mu 4-5 měsíců a chtěla jsem se zeptat kolik mnozstvi davky krmiva mu presne mam dávat vim akorat 3krát denně dekuji tamchimova
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Láďa.
Nasypte pejskovi granulky do misky a nechte ať si vezme sám kolik potřebuje.
Vyskytuje se v severozápadní Austrálii a na Nové Guineji. Dorůstá délky 60–90 cm, z čehož 44 cm tvoří ocas. Váží okolo 500 g. Dožívá se až 10 let věku. Pojmenována byla podle svého velkého varhánkovitého kožního límce, tvořeného z dlouhých chrupavek, který zastává jak funkci obranou (pokud se cítí ohrožena, roztáhne límec, čímž se zdá větší a výstražně prská), tak funkci vábící, kterou agama límcová využívá v období páření. V průměru tento límec může měřit až 26 cm. Po provedení obranného manévru obvykle prchnou agamy do korun stromů, kde jsou se svým světle zeleným až tmavě hnědým zbarvením těla skvěle zamaskovány.
Mezi potravu, kterou loví na stromech, patří většinou malí členovci (housenky a cikády), na zemi pak mravenci, termiti a pavouci nebo drobní obratlovci, jiné druhy menších ještěrů. Během období sucha, které trvá obvykle od dubna do srpna, upadají agamy ve volné přírodě do poloklidového stavu. Páření probíhá obvykle mezi zářím a říjnem, kdy samci přilákávají samice pomocí svých límců, které vznešeně roztahují, a o samice bojují, přičemž límce rozevírají a koušou svého protivníka do těla. Samice klade do hnízda v období dešťů (listopad až únor) obvykle 8–23 vajec. Vejce se nacházejí v prohlubních, které bývají 5–20 cm pod zemí a obvykle ve slunných oblastech. Inkubace trvá zhruba dva až tři měsíce a pohlaví závisí částečně na teplotě, přičemž se v extrémních teplotách vyvíjejí výhradně samice, ve středních teplotách (29–35 °C) se rodí zhruba stejné množství samců a samic.
Pro chov agamy límcové se doporučují větší ubikace rozměrů 1 x 1 x 2 m, jednotlivá „ochočená“ zvířata je možné držet v ubikaci 80 x 60 x 80 cm s pravidelnou možností pohybu volně po místnosti. Dno terária pokryjeme pískem a v prostoru nainstalujeme několik šikmo zapřených i vodorovných větví, jejichž síla by měla odpovídat síle ještěra. Miska s vodou nesmí chybět. Tyto agamy vyžadují vyšší intenzitu osvětlení zajišťovanou zářivkami nebo výbojkami a také podíl UV složky spektra. Denní teploty by se měly pohybovat kolem 30 °C s možností lokálního ohřevu zhruba na 38 °C. V noci je vhodný pokles na 22 °C, spojený s mírným večerním porosením. Během dvou až tří zimních měsíců je vhodné snížit teplotu na 18–20 °C. Krátce po návratu k běžné aktivitě dochází k páření a zhruba za 5 týdnů ke snůšce asi 10 vajec, která samičky zahrabávají. Při inkubační teplotě 28–31 °C trvá vývoj 78–92 dní a mladí se líhnou ve velikosti 14–16 cm.
Tato agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje mezi 1 000 až 3 000 korun za jeden kus.
V naší poradně s názvem KRMENÍ ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miksovska.
Jsou pro roční civavu vhodná ke krmení drůbeží játra?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čivava může jíst kuřecí játra, jsou pro ní dokonce velmi dobrá, protože jsou bohatá na aminokyseliny a vysoce kvalitní bílkoviny. Jsou také skvělým zdrojem zinku, mědi, železa a také vitaminů řady B. Omega-3 a Omega-6 obsažené v játrech zajistí hedvábnou a hladkou srst vašeho pejska a vitamin A bude velmi prospěšný pro jeho zrak.
Pokud dáváte přednost přípravě jídla pro svého psa doma, tak kuřecí játra mohou být vařena a přidána do jeho běžné stravy. Játra můžete lehce podusit na malém množství oleje, aby si zachovaly své nutriční hodnoty a zároveň byly chutnější. Ujistěte se, že játra jsou důkladně povařena, aby se odstranily všechny potenciální bakterie, které mohou být přítomny. Po vychladnutí můžete játra nakrájet na kostičky nebo rozmixovat na pyré a smíchat je s běžným krmivem. Silná chuť kuřecích jater z nich může udělat vynikající doplněk k vašim domácím receptům na krmivo pro čivavu.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Ve svém příspěvku BETTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlína Jeřábková.
Dobrý den já mám betu v akvárium 2l je tam jenom sameček stačí mu tu pro zatím,mám ho 3 den.Jinak budu dokupovat vetší akvárium a tam přidám samičku na páření.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel JustSome.
Kupte aspoň 20 litrů s filtrem, topítkem, krytem a živými rostlinami!!! Jestli chcete odchovávat (je to těžké a můžete mít až 300 ryb a kam je dáte?), tak pořiďte aspoň 60 litrů a 2 samičky, protože jednu by zabil.
Příliš časté koupání čivavy není vhodné, neboť při něm může dojít k odmašťování, nadměrnému vysoušení a podráždění pokožky. Srst čivavy má navíc schopnost samočistění, i když se pes pohybuje v zabláceném a mokrém prostředí, mnoho nečistot na jeho srsti po uschnutí neulpívá. Proto pejska koupejte jen párkrát do roka (maximálně 4x). Spíše než podrobit čivavu zbytečně koupání se doporučuje použít opatrně k lepšímu očištění srsti navlhčený hadřík.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha: Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
Ve svém příspěvku CHOPN A ZÁPAL PLIC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel EVA hEŘMANOVÁ.
můj pes má zřejmě chopn.prosím jak se toto léčí?je nutné ho léčit kortikosteroidy?děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva.
Paní Heřmanová, vidím, že zde není na vaši otázku z loňska odpověď, já mám u svého psa podobný problém, mohu se Vás zeptat, jak jste za ten rok s léčbou postoupila? Moc by mě to pomohlo, hledám informace k tomuto onemocnění. Moje adresa: moje.dopisy@post.cz, děkuji, Eva.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Ve svém příspěvku PÍSEK U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloš.
Dobrý den,
mám fenu Hrubosrstého foxteriéra (7 let) a v moči jsem zjistil jemný písek . Pod mikroskopem jsou vidět struvity, Ph 6,2. Před tím jsem měl též fenu a ve věku 7 let jsem zjistil stejný problém. Hledám příčinu, kde jsem se mohl dopustit chyby. V jídelníčku, pohybu, možná v pití. Léčba veterinářem pasta, krmivo pro rozpouštění struvitů. Prosím o radu chovatelů tohoto plemene, kteří se setkali s tímto problémem.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Ve svém příspěvku IVERMEKTIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lorena.
Klidně si kup Ivermectin pro koně. Ze zkušenosti vím, že ty léky pro zvířata jsou čistější než ty pro lidi. Musíš si to ale dobře rozpoćítat. Kůň váží ca.600 kilo a já jen 60, tudíž jsem vzala jen jednou desetinu dávky. Docela ta pasta i chutnala. Měla příchuť jablek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika Girgová.
Dobrý den, prosím jak postupovat s veterinárním Ivermektinem v pastě při odčervení u člověka ? Hledám a nemůžu se ničeho dopátrat. Moc děkují
Latinský název je Phelsuma Standingova. Tato 26 cm velká ještěrka se vyskytuje na jihozápadním Madagaskaru. Potřebuje přes den teplotu 28 až 32 °C, v noci 21 až 25 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 70 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.
Obývá horkou a na srážky chudou oblast. Žije na stromech a na sluncem ozářených místech. Živí se různým hmyzem a jinými bezobratlými živočichy, ale také rády olizují sladký nektar z květů a šťávu z ovoce.
Chováme je pouze v párech. Vyžadují prostorné a hustě osázené terárium, vybavené větvemi na šplhání. Můžeme přidat i několik silnějších bambusových stvolů s prořídlým otvorem v horní části, samice do nich rády snášejí vejce. Zimujeme je při teplotě 20 °C ve dne, v noci 15 °C a dobu osvětlení zkrátíme z 13 hodin na 11. Po zbytek roku vyžaduje mírně vyšší teplotu než ostatní felsumy.
Samice kladou vejce do bromélií nebo zavěšených kořenáčů naplněných hlínou. Samice má za rok 5 až 7 snůšek po jednom nebo dvou vejcích. Při teplotě 28 °C se za 60 až 65 dní líhnou mláďata, která odchováváme jednotlivě. Pohlavně dospívají v šesti až osmi měsících. Samec při páření vyleze na samici, zakousne se jí za hlavou a podsune pod samici svoji kloaku a dochází k páření.
Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje od 700 do 1 100 Kč.
V naší poradně s názvem ČIVAVA GRANULE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Knápková.
Dobrý den, mám osmiletou dlouhosrstou čivavu,váží 3,60kg, a prosím o radu, muže čivava jíst granulky extrudované výroby? Děkuji předem za odpověd s pozdravem Knápková-Šumperk
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čivava může jíst extrudované granule. Volte malinké granulky, za studena lisované s obsahem čerstvého sušeného masa a moučky z vedlejších živočišných produktů. Nutriční hodnoty by měly být okolo 30 % bílkovin, 15 % tuků a 50 % sacharidů, zbytek vláknina. Poměr tuku k bílkovinám by měl být okolo 50 %.
Pokud použijete extrudované granule vyrobené tradičním způsobem, kdy krmivo při výrobě projde teplotou 200 °C, se mnoho látek stane výživově neúčinnými. V takovém případě je pak vhodné čivavu přikrmovat pamlsky ze sušeného masa a kůží.
Až čivava zestárne nebo se stane obézní, tak pak volte granule s nižším množstvím sacharidů a vyšším množstvím nerozpustné vlákniny. Nejlepší zdroj nerozpustné vlákniny je kukuřice a hnědá rýže, stejně jako sója, řepné řízky, arašídové slupky, pektin a také celulóza.
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky. Mláďata mají barvu opeřen
Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.
Štěně je nutné vychovávat a socializovat přibližně od 4 měsíců věku. Pro štěně byste měli být autorita vy. Vy budete vůdce smečky, který dá psovi jasně najevo, kdo je v této domácnosti tím pravým pánem. Pokud to neuděláte, budete mít s výchovou nemalé problémy. Autoritu získáte důsledným, ale laskavým způsobem.
Venčení: Pokaždé když nastane ta chvíle, kdy bude chtít na záchod (nejčastěji při probuzení), zavoláte na něj například "jdeme ven" a vezmete ho ven. Tam si určitě najde místo, kde potřebu vykoná, a vy ho pak pochvalte. Toto opakujte až do doby, kdy vás pejsek sám upozorní, že chce jít ven.
Chůze na vodítku: Dále byste měli štěně učit na obojek a vodítko. Samozřejmě by již mělo slyšet na své jméno a umět základní povely. Obojek štěněti nasazujte u příležitosti spojené s příjemným pocitem, jako je hraní, krmení či mazlení, a to jen na krátkou dobu. Pohyb na vodítku se štěnětem trénujte na místě, kde jej nebude nic rušit ani rozptylovat. Pes by měl být na vaší levé straně u nohy. Vodítko držte v pravé ruce a levou přizpůsobujte jeho délku. Chůzi na vodítku byste neměli přehánět, stačí chvilka denně. V případě, že pes při chůzi tahá, mírně za vodítko zatáhněte a vyslovte povel "zpátky" nebo "pomalu". Nezapomínejte také na odepínání od vodítka. Do 12 měsíců by štěně mělo být socializované a mělo by mít zcela osvojenou základní výchovu (přivolání ke mně, nesmíš, místo, a podobně). S pejskem byste měli jít mezi ostatní psy až po všech očkováních, která jsou povinná.
Přivolání: Štěně pusťte na volno, uvidíte, že ze začátku před vámi bude chtít utíkat, protože si myslí, že si s ním chcete hrát nebo se vás kvůli něčemu bojí. Když tedy štěně začne utíkat směrem od vás, tak udělejte to, že utečete vy od něj. Jděte pomalu směrem od něj a ono se za chvíli bude bát, že ho chcete opustit, tak k vám přiběhne. Jakmile uvidíte, že k vám běží, říkejte povel "ke mně", ono mezitím přiběhne a za to mu dáte pamlsek a hodně ho pochválíte. U štěňat je nejdůležitější pochvala. Tento povel opakujte co nejčastěji (opakování je matka moudrosti), ale s mírou, ať mu cvik neznepříjemníte, to by pak pejsek nepracoval s radostí, jak má.
Ke mně: Povelem ke mně se pes zastavuje přímo před psovodem a takto se to učí pro případné zkoušky, ale nejen pro ně. Klasické přivolání má dostat psa k psovodovi v jakékoliv rušivé situaci, tím má psovod nad svým psem kontrolu. Tento povel učte tak, že při říkání povelu ho po doběhnutí k vám pochvalte a odměňte pamlskem. Ze začátku je nejlepší si pomáhat tím, že si poplácáte rukama na&nbs