FUROLIN ZBARVENI MOCI je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. Družný, živý, hravý, majetnický a bystrý společenský pes, takový je francouzský buldoček.
Barevné varianty
Zbarvení buldočků je plavé, žíhané s bílými skvrnami nebo bez nich.
Žíhané zbarvení – plavá srst s příčným tmavým žíháním, vytvářejícím efekt „tygrování“; silné žíhání nesmí zcela zakrývat základní plavou barvu. Může se vyskytovat černá maska. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Plavé zbarvení – jednobarevná srst od světle plavé po tmavě plavou, někdy světlejší na skloněných partiích těla, s černou maskou nebo bez ní. Zbarvení s maskou se dává přednost. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Žíhané se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaný „strakoš“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných.
Plavé se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaná „plavá s bílou“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných. Nosní houba je u všech zbarvení vždy černá, nikdy ne hnědá nebo modrá. Celobílí jedinci jsou za předpokladu, že mají okraje očních víček a nos černý, přípustní, ale pro chov nežádoucí z důvodu rizika hluchoty.
Zbarvení fawn – je základní barvou francouzského buldočka. Je to zbarvení od bílé kávy přes všechny odstíny až po červenou. Současně může být s tmavou maskou nebo bez ní.
Zbarvení strakoš žíhaný – srst je bílé barvy a plotny jsou tmavého až černého zbarvení. V tmavých plotnách musí být znatelná základní barva – fawn. Úplně bílí jedinci se přiřazují k barvě žíhaný strakoš.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonim.
Dobrý den. Chováme s bratrem betta rybičky, dva smace (samozřejmě každý má své vlastní akvárium). Můj se zdá být v pořádku, ale samec mého bratra vypadá opravdu nemocně... Počítali jsme s mámou asi všechny možné články na nemoci, ale stále nevíme odhadnout. Byli jsme se asi před 3 dny ptát v odborné akvaristice a ukazovali jsme i fotku. Dali nám nějaké léky, že je máme dát do vody. To máme dělat tak 8 dní a pak by měl být ok. Jenže problém je takový, že tehdy vypadal ještě docela v pořádku, byli jen dva problémi. 1) nechtěl jíst 2) zdržoval se na dně. Jenže teď je to ještě horší. Má divné zbarvení. Přijde mi jako by se zbarvoval do běla a taky mi přijde, že se objevuje i plíseň. Ta plíseň sice jen trochu, ale i tak tam nejspíš je. Bojím se co mu je. V akváriu je sám a podáváme mu granulové krmivo. Taktéž jsem četla, že je dobré mít topítko, jelikož je to pro něj přirozenější. Předem děkuji za radu. Je na tom vážně špatně. Ps: prosila bych nějaký odborný dotaz, který neobsahuje pouze jednu - dvě věty. Děkuji. Přidala jsem i fotku, jak vypadal asi před třemi dny. Teď je to už bohužel horší, ale jelikož je noc, tak ho nemohu vyfotit. Snad si umíte představit, jak vypadá...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Agáta lindenthalova.
Máme s rodinou jednoho samce bojovnice a 2 Betty jedná Betta žere samci ploutev a teď plave samec u dna potrbuju poradit
Něvská maškaráda je typická svým zbarvením s akromelanickými znaky, od počátku je tato barevná varianta uznána za přípustnou, ale lišil se názor, jestli se jedná o barevnou varietu SIB nebo jestli se jedná o samostatné plemeno. Toto neobvyklé zbarvení je způsobené recesivně děděným CP genem. Tento druh se může objevit i u koček pocházející z rodičů klasických barev. Také není neobvyklé, že ve vrhu jsou koťata klasického zbarvení a i zbarvení Neva Masquerada. Geneticky má tedy toto zbarvení stejný původ jako barva kočky sibiřské klasického zbarvení. Někteří odpůrci této barevné varianty ale tvrdí, že se jedná o křížence a s jejich chovem nesouhlasí.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Perská kočka činčila je jednou z prvních záměrně vyšlechtěných variet kočky perské. Poprvé byla v samostatné třídě vystavována v roce 1894.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Mají plochý nos a mírně vypouklé čelo. Tyto kočky jsou většinou dlouhosrsté, proto vyžadují každodenní péči. Hlava perské kočky je masivní, se dvěma velkýma očima. Hlava je kulatá a masivní, sedí na krátké a silné šíji. Malé a kulaté uši jsou nasazeny nízko na hlavě. Oči jsou velké a kulaté. Profil má mít stop, což je krátké, hluboké prohnutí linie mezi čelem a nosem. Dále má mít plné tváře, široké a silné čelisti s dobře vyvinutou bradou. Tělo je velké s krátkými a silnými končetinami. Tlapky jsou velké a kulaté. Ocas je krátký a hustě osrstěný.
Srst je dlouhá, hustá, hedvábná a měkká. Je nadýchaná, plná lesku a kolem krku tvoří límec. Činčily bývají celkově drobnější než jiné varianty perských koček, dospělá samice váží často jen okolo 2 a půl kilogramu. Dlouhá léta byl typ činčil výrazně slabší, podobaly se více starému typu peršanek, místo moderního peke typu.
Právě zbarvení srsti nejvýrazněji odlišuje činčily od ostatních peršanek. Kočka vypadá jako bílá, až při podrobnějším pohledu zjistíme, že konečky srsti jsou zabarvené. Takové zbarvení nazýváme tiping. Geneticky jde o kresbu, která je vytlačena až na špičku chlupu, přičemž působením inhibitoru je změněná základní podkladová barva z teple pískové na stříbřitou. Obdobou jsou kočky zlaté, u kterých zůstalo původní zbarvení podkladové barvy srsti – teple pískové – zachováno. Podle délky probarvené části rozlišujeme činčily (zbarvená je maximálně vrchní 1/8 chlupu) a stínované. Nejčastěji je špička chlupu zbarvena černě. Existují ale také modré činčily či modré zlaté kočky, kdy je špička chlupu zbarvena vlivem modrého ředění modře. Ideálem je stejnoměrné zbarvení bez náznaků kresby. Pokud je kresba výrazná, mluvíme o stříbřité nebo zlaté kočce s kresbou (mramorováním, tygrování, tečkováním).
Močové kameny jsou bolestivý stav, který se nejčastěji vyskytuje u samců. Je způsoben blokádou v uretře, což je trubice, kterou moč vychází z močového měchýře. Jsou tvořeny agregáty močových krystalů obsažených v močovém měchýři. Tyto krystaly mohou i bez vytvoření kamene způsobit příznaky urinálního onemocnění a být i překážkou, která kočce brání v močení a ohrožuje její život. Krystaly vznikají, když je moč nasycena minerály. Nejčastěji se vyskytují močové kameny s oxylátem vápníku. Dále jsou to struvity, které jsou velmi časté a bývají tvořeny fosfátovými ionty, amoniem a hořčíkem.
Typickými příznaky jsou potíže při močení. Projevují se různě, někdy si jich majitel ani nevšimne, například kočka tráví více času na záchodku nebo močí mimo, nebo se velmi často a dlouho olizuje na genitáliích. Zvíře má sníženou chuť k jídlu, objevují se změny v chování, třeba také odpor k zaujetí typické pozice při močení, podle rozsahu blokády močí málo nebo vůbec ne, po vymočení zůstává dlouhou dobu ve stejné pozici nebo dává najevo bolest při močení. Moč je narůžovělá, což značí přítomnost krve v moči. Vzhledem k tomu, že má močový měchýř omezenou kapacitu, je nutná okamžitá veterinární pomoc, aby byla překážka z močové roury odstraněna.
Faktory, které napomáhají k tvorbě močových kamenů, jsou stupeň kyselosti moči, tedy pH moči, neboť struvity se tvoří v zásadité moči. Dále infekční cystitidy – moč je od přírody sterilní, pokud dojde k infekci bakteriemi, zvýší se pH moči, tím se zvýší riziko tvorby struvitů. A v neposlední řadě je to koncentrace minerálů v moči – krystal je složen z různých molekul, jejichž koncentrace v moči je přímo ovlivněna potravou. Pokud zvíře málo pije, jeho moč je koncentrovanější a minerály v ní obsažené mohou snadněji zkrystalizovat.
Struvity lze rozpustit podáváním zvláštní diety, která je bohatší na sodík, díky tomu zvíře více pije, a tím se jeho moč rozřeďuje. Dieta je sestavena tak, aby snižovala koncentraci minerálů (hořčík a fosfor) a močoviny v moči tak, aby okyselovala pH. Ostatní kameny jako oxaláty rozpustit nelze, veterinář je musí vyjmout při celkové anestézii.
Kameny v moči vznikají zjednodušeně řečeno takto: moč postižených pacientů je přesycená minerály. V následku změny kyselosti moči (pH) dojde ke krystalizaci těchto látek a zároveň k jejich nedostačenému rozpouštění. Velmi často dochází ke změně acidity moči kvůli infekci močových cest. Tvorba některých druhů kamínků může být tedy přímo výsledkem zánětu. Naopak větší kamínky (nebo jednotlivý kámen) mohou vyvolat značné záněty v močovém měchýři mechanickým drážděním sliznice. Minerální složení kamínků je různé na základě různých faktorů při jejich vzniku. Některé druhy kamenů se tvoří zvláště u určitých plemen psů.
Dále onemocnění, výživa psa nebo jeho vrozená dispozice mohou zvyšovat pravděpodobnost vzniku močových kamenů. Když jednou dojde ke krystalizaci v moči, rozběhne se řetězová reakce, při níž dochází k dalšímu nabalování krystalů a zvětšování kamínku – pokud nedojde k jeho vypuzení nebo se nezmění příznivé podmínky pro jeho růst. U některých psů se nachází v močovém měchýři jen takzvaný „písek“, který je částečně vylučován při močení. Močení je často značně bolestivé. Větší kamínky, které jsou vtlačeny do močové trubice a vzpříčí se uvnitř, vyvolávají nejzávažnější symptomy: pacient není schopen se řádně vymočit, v odkapávající moči se nachází krev. V pokročilém stadiu obstrukce močových cest může být stav pacienta už velmi vážný, jelikož následkem hromadění moči v ucpaném močovém měchýři dochází ke vstřebávání toxických látek z moči do krve, tedy k takzvané urémii.
Vzhledem k větší délce a menšímu průměru močové trubice jsou touto obstruktivní formou onemocnění většinou postiženi psi a jen velmi zřídka feny. Zvířata, u kterých se vytvoří jeden velký nebo několik menších kamenů v močovém měchýři, mohou být případně zcela bez symptomů. Část těchto pacientů se projevuje stejně jako při běžném zánětu dolních močových cest. Během močení vykazují bolestivé reakce, celkové množství moči při častém močení je snížené.
Na základě klinického vyšetření je diagnostikována bolestivá oblast močového měchýře, větší kameny se dají i přímo nahmatat jako tvrdé, hrubé útvary. Při cévkování močové trubice se může narazit na odpor, pokud je trubice ucpaná kamínkem. Vyšetření moči většinou prokáže zánět, často také bakterie, a hlavně krystaly odpovídající typu kamene. Také pH moči naznačuje, o které druhy urolitů by se mohlo jednat. V některých případech je dobré zaslat vzorky moči na bakteriologickou kultivaci, s ohledem na volbu antibiotik při následné terapii.
Urolity se vyskytují v ledvinách, močovodech a močovém měchýři, odkud se mohou uvolnit a následně ucpat močovou trubici. Mohou způsobit ledvinovou koliku, krvácení do dolních močových cest, zánět močového měchýře a obstrukci (zneprůchodnění) močové trubice. Existuje více druhů konkrementů, jejich složení závisí na příčině vzniku.
Urolitiáza bývá poměrně častou diagnózou u psů, kteří mají problémy s močovým ústrojím. Její podstatou je přítomnost krystalků v moči, jejichž kumulací a slepováním dochází později k tvorbě močových kamenů. Velikost těchto krystalových částic je dána rychlostí jejich růstu a rychlostí toku moči. Později vzniklé močové kameny můžeme podle jejich složení rozdělit do skupin: struvity, uráty, kalcium oxaláty, cystinové kameny.
Hlavními komponenty struvitů jsou amoniový iont a trojmocný fosfát. Ve většině případů se u psů tvoří sekundárně v důsledku infekce močového traktu, příležitostně však i bez přítomnosti infekce. Strategie rozpouštění takových krystalů je založena na snížení koncentrace amoniaku, hořčíku a fosfátu v moči na velmi nízkou úroveň.
Uráty vznikají při metabolismu purinů a pyrimidinů vyskytujících se v nukleových kyselinách. Zdraví psi přeměňují většinu urátů v játrech na alantoin. Ta zvířata, u kterých k této přeměně nedochází, vylučují převážnou část metabolitů nukleových kyselin ve formě urátů, které jsou později základem urátových kamenů. Tento typ močových kamenů je častý u dalmatinů.
Kalcium oxaláty jsou nejčastějším typem močových kamenů u lidí. V posledním desetiletí se však setkáváme s nárůstem tohoto typu kamenů i u psů. Tvorba těchto kamenů je spojena hlavně se zpomaleným tokem moči v močových cestách nebo její úplnou stázou. Spolurozhodujícím činitelem je navíc větší množství iontů vápníku v moči.
Cystinové kameny se tvoří u psů s defektem zpětné absorpce aminokyselin v tubulech ledvin, známým jako cystinurie. Rozpustnost cystinu je závislá na pH moči. Lépe se rozpouští při pH nižším než 7, tudíž v moči kyselé.
Typizace jednotlivých druhů kamenů se provádí mikroskopickým vyšetřením močového sedimentu. Za určitých podmínek, mezi které patří záněty, nádory močových cest a obecně zpomalení nebo úplné zastavení toku moči močovými cestami, dochází ke kumulaci a slepování jednotlivých krystalů. Takto vzniklé jednotlivé kameny se nalepováním dalších krystalů nadále zvětšují a později se usazují na různých místech močového traktu a začínají vyvolávat klinické projevy. V této fázi si tohoto děje většinou všimne majitel a přichází se svým zvířátkem do veterinární ordinace.