U koní starších 2 měsíců, kterým byl podán až pětinásobek doporučené dávky, ani u dospělých koní, kterým byl podán až desetinásobek doporučené dávky, nebyly zjištěny žádné nežádoucí účinky.
Přechodně snížená chuť k jídlu, zvýšená teplota, ptyalismus a změny vidění byly pozorovány u koní, kterým byla dvakrát podána Ivermektinová perorální pasta nebo jednou perorální pasta v dávkách desetkrát vyšších než je doporučená dávka (tzn. 2 mg/kg živé hmotnosti). Všechny změny odezněly během pěti dnů.
Žádná antidota nebyla stanovena, avšak symptomatická léčba může být prospěšná.
V příběhu DUŠNOST U KONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana.
Dobrý den, kobylka 10 let, od září pokašlává. Ne moc, ve stáji jen vyjímečně, ale po práci častěji. A pokud venku nacválám, kašle intenzivněji, vždy cval ukončuji...může to být dušnost?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.
Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.
Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.
V příběhu PREDNISON PRO PSA PŘI OCHRNUTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie Dudyova.
Dobrý den,opravdu může pomoct prednison,když nám pes ochrnul na zadní packy?Podle veterináře je to buď skriply nerv v páteři nebo vyhřezla plotýnka.Uz je to paty den,co nechodí a ty nohy tahá za sebou jak kus hadru.Prasky bere zatím druhý den,ale když ji vidím,tak se mi nechce věřit,že to rozchodi.Dekuji za odpoved
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Eva horakova.
mela jsem barzojku kristi a nerozchodila nastaly prolezeniny sla spat moc smutne eva jeste mame koni jeji sestru ta ma zas ledovou bolestivou nozicku taky ji neumeji pomoct ale ta chodi a budem ji pomahat ye vsech nasich sil i kdyz se dozila jiz krasnych12let je to moje zlaticko
V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.
Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.
Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.
Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.
Nepoužívat u koní přecitlivělých na účinné látky nebo na některou z pomocných látek.
Nepoužívejte u klisen, jejichž mléko je určeno pro lidskou spotřebu.
Přípravek je určen pouze pro koně. Koncentrace Ivermektinu v přípravku může mít nepříznivý vliv na kočky, psy, zvláště kolie, bobtaily a příbuzná plemena či křížence, a také na mořské a sladkovodní želvy, pokud požijí přípravek nebo přijdou do styku s použitým aplikátorem.
Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory. Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.
V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni rovněž v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde bývají zapřaženi do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees“. Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl tento kůň hlavní postavení v pohřebnictví.
Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.
Akutní zánětlivé otoky na končetinách se zpočátku chladí. Je to běžná a stará forma léčby zánětu vodou (hydroterapie), konkrétně chladnou vodou, která snižuje nadměrné prokrvení zaníceného místa, čímž se zabrání vzniku bolestivého otoku, který může také svým tlakem poškodit další buňky a tkáně. Zamezí se také prostupu dalších zánětlivých látek z krve do tkání, takže se zmírní bolest a další případné poškození okolních buněk a tkání. Akutní záněty se obecně mají chladit pouze v prvních fázích, tedy dva, maximálně tři dny, protože omezením prokrvení se snižuje také schopnost tkáně se léčit a odvádět krví pryč odpadní produkty či zbytky poškozených tkání.
Zánět starší dvou (tří) dnů se má naopak zahřívat, aby se zlepšilo prokrvení, které podpoří hojení. Pozor, střídavé chlazení a po jeho ukončení opětovné zahřátí tkáně vede k popraskání zanícených lymfatických cév, které se může hojit jizvou, čili zvazivovatěním podkoží – to se může po určité době projevit trvalým zesílením nohy koně (sloní nohou). Proto pokud existuje podezření, že je končetina koně oteklá následkem lymfangitidy (flegmóny), nemá se chladit. Jediné chlazení by zde mělo smysl a nevedlo by tolik k poškození tkáně, kdyby se končetina chladila v perakutním stadiu, tedy v době, kdy flegmóna teprve vzniká (kdy noha roste před očima). Pak by mohlo dojít k zastavení zánětu.
Zánětlivé otoky dobře reagují na chlad v případě, že zahájíme první pomoc včas. Došlo-li k poranění koně (upadnutí, kopnutí, odření, škrábnutí), je třeba zajistit zvířeti absolutní klid, ihned ošetřit případnou ránu a okolí poranění chladit vodou. Chladíme 10–30 minut (čím je poranění hlubší, tím déle chladíme; na končetinách postačí chladit 10–15 minut), potom chladit přestaneme. Takto opakujeme několikrát denně. Můžeme přikládat chladivé Priesnitzovy obklady (dnes se už nedoporučuje přikládat led) nebo stříkat slabý proud studené vody. Chlad jednak zpomaluje, až zastavuje tvorbu otoku, jednak příslušnou tkáň znecitlivuje, takže ulevuje od bolesti. Pokud dáváme na postižené místo obklady, musíme dbát na to, aby se nezapařily a končetinu naopak nehřály. Chladivé gely a masti jsou v těchto akutních stavech málo účinné.
Chlazení má smysl pouze tehdy, když chladíme zánětlivý otok ne starší než 48 hodin. Pokud ani do 48 hodin nedojde k vymizení otoku, je třeba volat veterináře. Výjimkou v chlazení je lymfangitis, která se však často vyvine až později, obvykle po vniku infekce neošetřenou nebo špatně ošetřenou rankou. Při ní poměrně rychle oteče celá dolní část končetiny, otok je velice bolestivý na dotek, silně hřeje a kůň obvykle výrazně kulhá. V tomto případě je nutné ihned zavolat veterináře, který koni podá antibiotika a určí další postup léčby. Záněty a infekce hlubších tkání, jako jsou svaly, klouby, šlachy a jejich pochvy nebo i okostice, sice obvykle dobře reagují na chlazení a absolutní klid koně, přesto však vyžadují veterinární vyšetření a případně i další léčbu.
To, zda je zapotřebí použít teplo vlhké, tedy zapařovací obvazy, nebo teplo suché, tedy jen bandáže, by měl rozhodnout přivolaný veterinář. Důležité však je podávat koni ihned antibiotika, a to alespoň 5 dní. První dva až tři dny je většinou končetina ještě bolestivá, takže není vhodné koně nutit k pohybu. Jakmile však bolest ustoupí, lze ho pravidelně provádět na ruce po tvrdším povrchu. Pokud majitel zvládá lymfodrenáž, může ji na končetině provádět. Jakmile se stav koně zlepší (nejlépe po ukončení podávání antibiotik), doporučuje se co nejvíce pohybu, výběh, procházky, později i obvyklá jezdecká práce. Lepší je pohyb po tvrdém rovném povrchu, který nejlépe podpoří vstřebávání tekutiny v podkoží a zlepší prokrvení končetiny a její hojení. Pohyb se kombinuje se zahříváním končetiny. Počítejte s tím, že po každém stání v boxu a po každém sundání obvazu bude končetina oteklejší, pohyb by to však měl zlepšit. Úplné navrácení do původního stavu však potrvá několik týdnů.
Při akutním záchvatu dechové tísně či dušnosti je třeba ihned volat veterináře a informovat ho o naléhavosti situace. Při těžkém záchvatu představuje každá vteřina velké riziko a často se bojuje o život koně. Je-li dyspnoe méně dramatická, je také nutné volat veterináře, protože nikdy nemůžete vědět, zda se stav náhle nezhorší nebo nezanechá nenapravitelné škody na dýchacím traktu koně.
V každém případě, je-li to možné, zajistěte koni dostatek čerstvého vzduchu (dejte ho ven) a držte ho v naprostém klidu, stínu a chladnu. Jakákoli fyzická či psychická námaha zatěžuje ještě více jeho dýchací systém a celou situaci může zhoršit.
Pokud se jedná o chronický stav („dušnost“ čili COPD nebo chronickou infekci dýchacího traktu), je třeba kontaktovat veterináře a domluvit se s ním na řádném vyšetření. Čím přesněji zjistí diagnózu a rozsah poškození dýchacího aparátu, tím lépe může určit léčbu, nebo aspoň udržovací péči a zatížení koně. Jedině tak lze předejít zhoršování onemocnění a ulehčit koni jeho život.
Tomuto onemocnění můžete účinně předcházet pouhým nastavením kvalitních zoohygienických podmínek chovu vašeho koně.
Primární léčba by měla spočívat v alespoň částečném uvolnění hladkého svalstva, tedy podání bronchodilatantik, například ventipulmin, a dále k ředění hlenu, například dembrexin, bromhexin a podobně. Nutností je okamžitý přesun koně (samozřejmě s ohledem na jeho aktuální stav) do vyhovujících podmínek. Imunosupresiva jako kortikoidy podáváme jen krátce, a to ve zvlášť závažných případech, kdy může být ohrožen život koně – při jejich podání je nutné vždy dodržovat základní pravidla.
Dušnost koní je jednou z nejrozšířenějších civilizačních chorob koní a je velkým trápením mnoha koní a jejich majitelů.
Dušnost je stav ztíženého dýchání, který má příčinu většinou ne v infekci, ale ve špatném vzduchu, který kůň dýchá. Zvířeti totiž neprospívá stájové klima, prach, čpavek, alergeny ze sena a další vlivy, se kterými se ve volné přírodě nebo na pastvině jen tak nesetká. Jakmile koně zavřeme do stáje, neprospíváme tím jeho dýchání. U některých koní, kteří jsou na špatné klima náchylnější, se pak může rozvinout dušnost. Koním, kteří jsou tomuto prostředí vystavováni dlouhodobě, se mohou zanítit drobné dýchací cesty, jsou prokrvenější a tvoří se v nich hlen. Dýchací cesty se zužují otokem, koně to dráždí ke kašli, obtížněji dýchá, z nosu může vytékat hlen. Vzácný není ani vznik alergií v důsledku opakovaných zánětů. Při vdechnutí alergenu dochází ke stahům svaloviny dýchacích cest – nejčastějšími alergeny bývají spory plísní ze sena a slámy, jízdárenský povrch nebo vzácně pyly. Následně vzniká obstrukce dýchacích cest (RAO neboli COPD), velmi podobná lidskému astmatu. Plicní sklípky se poškozují, mohou se potrhat a vznikají nevratné změny. Příčinou dušnosti může být i nedoléčená nebo špatně léčená infekce dýchacích cest.
Dyspnoe můžeme rozdělit podle toho, ve které fázi dýchacího cyklu se vyskytuje, a to na inspirační (při nádechu), exspirační (při výdechu) nebo smíšenou. Zde se potom ještě příznaky rozdělují na mírné, středně těžké a těžké.
Inspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodlouženou dobou vdechu (délka vdechu = délce výdechu), kdežto u zdravého koně je v klidu výdech delší než nádech; dále se může projevit prohloubeným dýcháním a mírným zvýšením dechové frekvence. Středně těžká dyspnoe se pozná podle vpadávání mezižeberních prostor, otevírání nozder při nádechu, a to i v klidu. Těžká dyspnoe se projevuje velkým úsilím koně při nádechu – třese se po celém těle, stojí odplecený (hrudní končetiny široko od sebe) s nataženou hlavou a krkem, lapá po dechu, má snahu dýchat ústy, při nádechu se mu vtahuje řiť, sliznice jsou cyanotické (nedostatečné okysličení krve).
Exspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodloužením výdechu, výdech může mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná stružka (prohlubeň za posledním žebrem). Těžká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch „celým tělem“, vtahuje se mu řiť.
Smíšená dušnost – kombinují se příznaky inspirační i exspirační dušnosti.
Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám:
příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny, příliš dlouhé době podávání,
poddávkování, z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti, chybného podání přípravku nebo nedostatečné kalibrace dávkovacího zařízení (pokud je použito).
Za použití vhodných testů (např. Testu redukce počtu vajíček – FECRT) mají být vyšetřeny podezřelé klinické případy na rezistenci k anthelmintikům. Tam, kde výsledky testu potvrzují rezistenci k určitému anthelmintiku, by mělo být použito anthelmintikum náležející do jiné skupiny a mající jiný způsob účinku.
Rezistence na makrocyklické laktony (které zahrnují Ivermektin) byla hlášena u Parascaris equorum u koní chovaných v EU. Proto použití přípravku by mělo být založeno na základě místní (oblast, farma) epidemiologické informace o citlivosti gastrointestinálních nematodů a doporučení, jak omezit další selekci rezistence k anthelmintikům.
Inspirační dušností trpí koně, kteří mají z nějakého důvodu zúžené dýchací cesty, takže jejich nádech je namáhavý. Celkem často se ale snížená průchodnost zhorší i u vydechování vzduchu, takže se v takových případech setkáme s dyspnoí smíšenou. Mezi nejčastější příčiny dušnosti u koní patří problémy spjaté s nosním i laryngeálním stridorem. Záněty dýchacích cest jakéhokoli původu (podráždění, infekce viry, baktériemi, plísněmi, alergie, akutní i chronické). Při nich se v dýchacích cestách hromadí hlen, dochází k otoku sliznice dýchacích cest, průdušky a průdušinky se reflexně stahují (bronchokonstrikce). Velice nebezpečná je alergie podobná lidskému astmatu, kdy dochází k prudkému zúžení bronchiolů (bronchokonstrikce), například při „záchvatu“ u známého COPD, reakce na včelí štípnutí a podobně. Nelze zapomenout ani na plicní červivost (Dictyocaulus arnfieldi), přestože jsou tyto případy u nás vzácné. Další příčinou mohou být některé otravy, například organofosfáty, různé alergie a stavy, kdy dochází k otokům v oblasti hlavy (hroší hlava), hltanu, hrtanu a krku, protože oteklá tkáň tlačí na dýchací cesty a zužuje je; podobně mohou působit různé nádory okolních tkání. Některé příčiny lze vyléčit úplně, jiné lze zmírnit, v určitých případech však zvířeti již nelze pomoct. Důležité je proto co nejrychlejší vyšetření veterinářem a zahájení včasné a správné léčby.
Exspirační dušnost samotná je projevem nedostatečné elasticity plicní tkáně. Setkáváme se s ní například u zvířat postižených chronickou formou COPD či jiného, obvykle chronického onemocnění plic. Dále u koňů starších, kdy již plíce nejsou dostatečně elastické, a v neposlední řadě u zvířat, která prodělala onemocnění dýchacích cest a nedostatečně se z něho vyléčila. S takovým stavem již nelze často nic dělat, protože plicní tkáň bývá nevratně změněná. Vhodně stanovenou léčbou a neúnavnou péčí však obvykle můžeme zabránit zhoršování problému a koně udržovat v přijatelném stavu. I to však s konečnou platností řekne až veterinář.
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba terapeutických metod závisí na typu sarkoidu, velikosti, počtu, anatomické lokalizaci, době trvání a předchozí léčbě. Dříve léčené sarkoidy jsou s každou další terapií zvládnutelné obtížněji. Mnoho léčebných metod je finančně náročných a často je zapotřebí opakovaná léčba.
Prevence postinjekčních sarkomů u koní spočívá ve vakcinaci v místech, kde je možnost snadné resekce případného tumoru, cytologie či biopsie postvakcinačního útvaru, který perzistuje déle než 4 měsíce, jeho velikost je větší než 2 cm a výrazně se zvětšuje měsíc po vakcinaci.
Principy biologického chování sarkomů měkkých tkání platí i u postvakcinačních sarkomů. Metastatický potenciál těchto novotvarů je malý (obvykle 10 až 15 %). Velmi ojediněle a v dlouhém časovém horizontu po diagnóze sarkomu se můžeme setkat s metastazujícím procesem v mízní uzlině nebo v plicích. Avšak přes 80 % nádorů recidivuje po kompletním chirurgickém odstranění. Je to dáno mikroskopickým pronikáním neoplastické tkáně daleko od palpovatelné masy tumoru.
Prognóza závisí na několika faktorech. Relativně dobrou prognózu mají malé novotvary odebrané s velkým okolím, ve kterém nebyla histologicky prokázána neoplastická infiltrace. Dobu remise významně prodlužuje souběžná terapie (chemoterapie, radioterapie). Špatnou prognózu mají rozsáhlé, chirurgicky kompletně neresekovatelné procesy nebo znovu po odstranění objevivší se neoplazie, přítomnost metastáz a histologicky prokázaná nekompletní excise (přítomnost infiltrace v okraji chirurgicky odstraněné tkáně).
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazený. Nohy jsou krátké, silné s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylná k chorobám.
Fríský kůň se v současnosti chová ve třech liniích:
barokní – nejméně chovaný typ;
střední – univerzální – nejrozšířenější, vhodný pod sedlo i do zápřahu;
moderní – jedná se o „lehčího“ fríského koně, je velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využívá se pro drezurní ježdění.
Barva je pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách). Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián.
Studie potvrzující bezpečnost tohoto přípravku nebyly provedeny u hříbat mladších 2 měsíců a u hřebců, proto se nedoporučuje podávat přípravek těmto kategoriím zvířat.
Zvláštní opatření určené osobám, které podávají veterinární léčivý přípravek zvířatům:
Přípravek může způsobit podráždění kůže a očí. Zabraňte kontaktu přípravku s pokožkou a očima.
V případě náhodného kontaktu s kůží nebo očima zasažené místo ihned opláchněte proudem čisté vody. Pokud podráždění kůže nebo očí přetrvává, vyhledejte lékařskou pomoc.
V případě náhodného pozření vyhledejte ihned lékařskou pomoc a ukažte příbalovou informaci nebo etiketu praktickému lékaři.
Při nakládání s veterinárním léčivým přípravkem, zejména ve velkochovech, by se měly používat osobní ochranné prostředky skládající se z ochranných rukavic.
Při manipulaci s přípravkem nekuřte, nepijte ani nejezte.
Po použití si umyjte ruce vodou a mýdlem.
Nežádoucí účinky (frekvence a závažnost)
U některých koní s těžkými infekcemi Onchocerca microfilariae se vyskytly po léčbě edémy a pruritus, pravděpodobně z důvodu usmrcení velkého počtu mikrofilárií. Tyto příznaky vymizely během několika dní, ale symptomatická léčba může být vhodná. V případě těžkých infestací tasemnicemi se mohou objevit známky mírné, přechodné koliky a řídký trus.
Po podání léku byly ojediněle zaznamenány záněty pysků, dutiny ústní a jazyka, které měly za následek různé klinické příznaky jako jsou edémy, hypersalivace, erytém, choroby jazyka a stomatitida. Tyto reakce, které se dostaví během 1 hodiny a vymizí během 24 až 48, mají přechodný charakter. Pokud se vyskytnou vážnější orální reakce, doporučuje se přistoupit k symptomatické léčbě.
Charakteristickým příznakem onemocnění zvaného „sloní noha“ je akutní, progresivně se zvětšující otok postižené končetiny, který vzniká náhle a velmi často takzvaně „přes noc“. Končetina je zduřelá od korunky až po kolenní či loketní kloub, při postižení pánevní končetiny se na vnitřní ploše stehna vytváří charakteristický val. Zduření je těstovité konzistence, teplé a bolestivé při palpaci. Těstovitý otok, při kterém zůstávají po dotyku v kůži prohloubené otisky prstů, je typický pro zánětlivý proces probíhající v podkoží a tento příznak lze použít pro odlišení zánětů lokalizovaných v hlouběji ležících tkáních. Rána na končetině, která se stala vstupní branou infekce, nemusí být vůbec nalezena. U těžkých případů může být patrné prosakování vodnaté tekutiny přes kůži a při opožděné nebo nesprávné léčbě mohou vzniknout rozsáhlé trhliny vedoucí ke vzniku plošných, otevřených a obtížně se hojících ran. Mízní uzliny v tříselné krajině jsou zduřelé, tuhé a citlivé na tlak. Postižení koně obvykle velmi silně kulhají, takže v řadě případů jsou zvěrolékaři pacienti avizováni s podezřením na zlomeninu. Kulhání se zesiluje s přibývajícím napětím tkáni, v klidu ve stoje je končetina odlehčována.
Celkový zdravotní stav pacienta bývá narušen. Vnitřní tělesná teplota je často výrazně zvýšená (40–41 °C), teplotní křivku charakterizuje strmý vzestup a jen pozvolný pokles hodnot. U řady koní stoupá také tepová a dechová frekvence; v těžkých případech se objevuje nápadná apatie a nechutenství.
U mnoha koní při včasné a správné léčbě lokální klinické příznaky během několika dnů odeznívají a celkový stav zvířete se upravuje. Po vstřebání zánětlivého výpotku dochází k úplnému vyléčení. U komplikovanějších případů může během 10–14 dní dojít k provalení ložisek hnisu. Dojde-li k porušení kůže, ať už provalením hnisu a vznikem vředů, nebo následkem nepřiměřeného napětí, vznikají často obtížně se hojící granulující rány. Komplikací prudké lymfangitidy je rovněž zánět šlachových pochev.
Chronická lymfangitida postihuje zvláště pánevní končetiny a vyznačuje se výrazným zvětšením jejich obvodu i ztrátou kožní elasticity. V blízkosti kloubů a v místech ohýbání se tvoří silné kožní řasy, které se už nemohou vyhladit. Zesílené partie těla nejsou ani bolestivé, ani teplejší. Kůže je někdy pokryta strupy, a pokud se zvíře škrábe, tyto krusty odpadávají a obnažují krvácející kožní povrchy. Srst více či méně vypadává, zježené chlupy stojí kolmo ke kožnímu povrchu. Zduření mírného stupně nezpůsobuje funkční poruchy. V pokročilých případech je však příčinou kulhání. V příčných rýhách se často rozvíjejí ekzémy a vznikají trhliny. Pokud se na postižených místech pacient dodatečně zraní, rány se hojí velmi špatně za vzniku nevzhledné vystouplé jizvy. Výrazný otok končetiny těsně nad kopytem vede k horší kvalitě nově se tvořící rohoviny. Celkový stav koně nebývá ovlivněn.
Dobrý den, kobylka 10 let, od září pokašlává. Ne moc, ve stáji jen vyjímečně, ale po práci častěji. A pokud venku nacválám, kašle intenzivněji, vždy cval ukončuji...může to být dušnost?
mela jsem barzojku kristi a nerozchodila nastaly prolezeniny sla spat moc smutne eva jeste mame koni jeji sestru ta ma zas ledovou bolestivou nozicku taky ji neumeji pomoct ale ta chodi a budem ji pomahat ye vsech nasich sil i kdyz se dozila jiz krasnych12let je to moje zlaticko