DRUHY PIGMENTACE a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Do terária vybírejte takové druhy rostlin, jimiž chovanému živočichu maximálně přiblížíte biotop, v němž žije ve volné přírodě.
Nejlepší živé rostliny do terária
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Když chceme zjistit, jestli je pes zdravý, často se nejprve podíváme na jeho kůži a srst, poněvadž ony jsou dobrým indikátorem celého zdraví. Již dlouho se ví, že se deficity různých živin projevují vedle jiných příznaků právě změnou struktury, funkce a barvy srsti a kůže psa.
Deficity minerálů jsou následkem minerální nerovnováhy nebo výskytu antagonistů minerálů v krmení. Sekundární deficit zinku pochází zvláště z podávání krmení s vysokým obsahem vápníku, který soupeří se zinkem v místech jeho vstřebávání. Nebo zinek nemusí být biologicky dostupný, protože je vyvázán fytáty v krmení. Fytáty jsou komplexní organické sloučeniny obsahující fosfor. Nacházejí se především ve vláknité zelenině a mohou vázat stopové prvky jako například zinek, interferují s jejich absorpcí ze střeva. Příznaky deficitu zinku jsou ztráta srsti, ztluštění kůže (parakeratóza) a ztráta pigmentace chlupů (achromotrichie). Vědci odhalili několik stavů odpovídajících na zinek u psů a usuzují, že zinek je velmi důležitý pro optimální stav kůže a srsti u psa.
Určitá plemena mohou být více citlivá na deficit zinku. Například sibiřský husky a aljašský malamut jsou predisponováni k dermatóze odpovídající na zinek. Onemocnění obvykle začíná během puberty a projevuje se strupovatěním, šupinatěním a zarudnutím kolem tlamy, brady, očí, uší a na místech vystavených většímu tlaku, jako jdou lokty a pata. Jiná postižená místa jsou prstní polštářky a vnější genitálie. Trvalé podávání zinku psovi je tak v tomto případě víc než vhodné.
Druhý syndrom se objevuje u štěňat různých plemen, především obřích plemen. Kůže je zarudlá a vytvářejí se strupy na hlavě, těle a končetinách. Analýza krmení těchto psů často ukáže na nadměrné množství podávaného vápníku nebo krmení s vysokým obsahem proteinů rostlinného původu. Pamatujte však, že potřeba psa, co se týče zinku, je relativně malá a velmi vysoké dávky tohoto prvku jsou toxické.
Zinek je jedním z nejdůležitějších minerálů v krmivu. Absorpce zinku z potravy je ovlivněna několika faktory. Nedostatek zinku vede k řadě onemocnění, jak již bylo uvedeno výše. Nicméně nadměrné množství zinku také psovi škodí, protože může dojít k problémům při vstřebávání vápníku a k průjmům. Nejlepším zdrojem zinku jsou ječmen, pšenice, červené maso, tuňák, sýr, maso.
Známky nedostatku zinku se u psů projevují nejen vypadáváním srsti a suchou kůží, ale i ospalostí a ztrátou chuti k jídlu.
Pes, který má nedostatek zinku, se léčí přidáním zinku ve formě potravinových doplňků. U polárních plemen psů se musí prášky podávat celý život, jinak se onemocnění znovu objeví. U jiných plemen stačí dočasná léčba tabletami.
Pokud jde o vyvážené krmivo, musíme být ostražití především u pracovních psů, protože spotřebují hodně energie, a tak potřebují dostatek vitamínů a minerálů. Pokud máte doma polární plemeno psa, je vhodné poradit se s veterinářem a on vám předepíše vitamínové a minerální tablety.
Charakteristický zástupce trpasličího pudla by neměl překročit 35 cm v kohoutku, řadí se tedy výškově mezi pudla toy a pudla středního (domácky dudlík nebo mini). Běžná váha se u trpasličího pudla pohybuje do 5 kg. Má protáhlou hlavu s mandlovýma očima a přiléhavýma ušima. Konstituce by měla být čtvercového formátu s hlubokým hrudníkem a vysoko posazeným ocasem. Vyskytuje se ve všech barvách jako jeho větší příbuzní pudli střední i královští, tedy v černé, bílé, hnědé, stříbrné, meruňkové a apricot. Má bohatou, pevnou a pružnou srst, obvykle kudrnatou, někdy šňůrovitou. Dnešní využití pudlů a pudlíků všech barev a velikostí je ryze společenské. Charakteristická je pro ně hustá, kadeřavá srst, která vyžaduje každodenní péči majitele. Toto plemeno není vhodné jako hlídač. Při nedostatku pohybu a aktivit může být problémový.
Stříbrný
Stříbrná barva u tohoto plemene musí být stejnoměrná, čistá, tedy ani ne do černa, ani ne do bíla.
Harlekýn
Teprve roku 1991 bylo toto plemeno uznáno mezinárodně. Ale jen od VDH, to znamená, že bylo víceméně trpěno, smělo se i vystavovat, i když jen na takzvaných klubových výstavách v kategorii nových barev. A to pouze pudli černobílí nebo černí s pálením. Ostatní barevné variace se nepřipouštěly. V roce 2003 byla poprvé k vidění v rámci světové výstavy variace černobílá, nesměla být ale vystavována. Také v Anglii nezmizeli všichni vícebarevní, několik málo chovatelů vedlo chov dále. Většinou je prodávali za nízkou cenu jako rodinného psa. Dne 17. 8. 2009 se sešli v Mnichově zástupci VDH (prezident VDP – Bertold Peterbus s viceprezidentkou Christou Klotz) a čtyř „pudlklubů“, aby se dohodli o budoucnosti vícebarevného pudla. Pevně se zasazovali o to, aby se směl i nadále používat název vícebarevný pudl a nadále se mohl pod tímto názvem i chovat. Návrh FCI byl Deutsche Wollhund. Pokud by tento návrh prošel, jednoznačně by pudl harlekýn vzhledem ke svému nízkému počtu směřoval k degeneraci druhu a zániku. Naštěstí nyní v mnoha zemích prožívají harlekýni renesanci a jsou běžně v nabídce na internetu.
Aprikot
Může být od světle plavé přes oranžovou (aprikot) až po červenoplavou. Oční víčka, nosní houba, pysky, dásně, patro, tělní otvory, šourek a polštářky tlapek jsou dobře pigmentované. U psů světle plavé barvy musí být pigmentace co nejtmavší.
Psi se olizují nejen tehdy, když mají chuť na něco dobrého, ale i když se v určité situaci cítí nejistí, například při seznamování s cizím psem, nebo když nevědí, jestli nebudou potrestáni od svého pána, protože něco provedli. Toto gesto má vyjadřovat něco jako „chci, abys věděl, že jsem v pohodě“. Někteří nejistí psi, kteří pociťují velkou úzkost, k tomu připojují ještě další gesta – koukají do strany a jakoby zvedají oči, takže jim je vidět bělmo. Je to podobné, jako když si nervózní člověk kouše nehty. Olizování čumáku může znamenat také velké soustřední při výcviku. Proto je vhodné přijít na první lekce na „cvičáku“ v době, když je pes pořádně proběhnutý, aby byl mezi cizími psy klidnější. Submisivní psi či štěňata dávají najevo svůj respekt a úctu vůči výše postaveným nebo dospělým psům tím, že jim olizují čenich nebo pysky. A další klasickou situací, při které se psi často oblizují, je žebrání u stolu. Dávají tím najevo, že mají chuť na vaše jídlo.
Pokud si pes pořád olizuje čumák, nejspíš trpí dalšími problémy. Může jimi být zvracení, průjem, nechuť k jídlu, netečnost, únava a další. Nepřehlížejte tyto symptomy a poraďte se s veterinářem. Ani změny na psím čenichu byste neměli přehlížet. Může se jednat o odlupování, šupinky, ale i ztrátu pigmentace. Pokud jste zaznamenali, že má váš pes dlouhodobě popraskaný čenich, tvoří se mu stroupky, nebo dokonce otevřené ranky, neváhejte navštívit veterináře. Tento projev může být manifestací vnitřního skrytého onemocnění.
Majitelé krátkolebých plemen, převážně francouzských buldočků a mopsů, mají se suchými čumáčky svých mazlíčků bohaté zkušenosti. Tato plemena totiž trpí na suchý čumák mnohem více než jiní psi. Je to dáno specifickou anatomií jejich obličeje, který jim mnohdy přináší vážné zdravotní potíže. Přibližně každý druhý páníček těchto chlupáčů řeší přesušený citlivý čumáček, který už na první pohled vypadá nezdravě a bolestivě v souvislosti s neustálým lízáním.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.