Pokud je v moči kočky přítomna krev, tak se nejčastěji jedná o urologický problém, ale může to být způsobeno i onemocněním ledvin nebo nádorovým onemocněním.
Zánět močových cest u koček
Onemocnění dolních močových cest jsou nejčastějším problémem v urologické praxi koček. Obvykle se vyskytuje urolitiáza, tedy tvorba močových kamenů a močového písku, vytvoření uretrální zátky nebo vznik močové infekce. Onemocnění dolních močových cest mohou být způsobena i neurogenními nebo anatomickými abnormalitami, nádory či traumatem. Více než polovinu klinických případů tvoří idiopatická onemocnění, u nichž je příčina nejasná.
Onemocnění močových cest se mohou projevovat zvýšenou frekvencí močení, bolestivým močením nebo úplnou zástavou močení. Kočky močí na neobvyklá místa, mimo toalety, může se objevit krev v moči. Těžké případy jsou charakteristické apatií, odmítáním krmiva až zvracením.
Urolitiáza je onemocnění dolních močových cest způsobené krystalizací minerálů, které vede ke vzniku močového písku a kamenů. Urolity se obvykle odstraňují chirurgicky. Močový písek je možné částečně vypláchnout urohydropropulzí. Po mineralogické analýze získaných urolitů se stanoví účinná prevence. Ta většinou spočívá v podávání speciálně vyvinutých veterinárních diet, jejichž složení pomáhá předcházet vzniku kamenů, některé diety dokonce kameny přímo rozpouštějí.
Uretrální zátky se vyskytují u koček častěji než urolitiáza a jsou – na rozdíl od kamenů – tvořené převážně nekrystalickou hmotou. V drtivé většině bývají vinou anatomické predispozice postiženi kocouři, u nichž dojde k obstrukci močových cest v oblasti penisu, kde je močová trubice přirozeně zúžená. Terapie spočívá v mechanickém odstranění překážky masáží penisu, v manuální kompresi močového měchýře, v cystocentéze a urohydropropulzi. V těžkých případech je nutná chirurgická terapie.
Zánět močových cest u koček se také někdy nazývá kočičí urologický syndrom. Principem onemocnění je vznik zánětu vývodných cest močových, provázeného často zásaditou a koncentrovanou močí se vznikem struvitových močových kamínků. Ty jsou u koček ve formě jemného „písečku“ dráždícího při své cestě sliznici, která se brání iritaci zvýšenou produkcí hlenu. Hlen pak spolu s odloupanými buňkami a krví vytváří jakousi zátku konečných úseků močové trubice. Při dlouhodobém dráždění a nedostatečném odtoku moči může vzniknout i bakteriální zánět močových cest.
U postižených zvířat pozorujeme vznik takových příznaků, jako je neklid, opakované močení po kapkách nebo s krví. Dále časté hrbení a pokusy o močení bez efektu, mňoukání nebo dlouhé hrabání na venčící misce. Nemocné zvíře si často olizuje genitálie a vykazuje projevy bolesti. Kočka se může schovávat a má napjaté a citlivé břicho. V pokročilejších stadiích (trvá-li obstrukce více než 1,5–2 dny) vzniká nechuť ke žrádlu, zvracení, dehydratace, slabost až deprese. Snižuje se tělesná teplota, zvíře může rychleji a namáhavě dýchat a náhle uhynout.
Prevence onemocnění spočívá v udržování hmotnosti a dobré kondice zvířat. Nutné je udržovat dostatečný příjem tekutin. Vznikne-li u zvířete již klinický problém, doporučujeme konzultovat zdravotní stav s veterinářem.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
dobrý den,potřebuji poradit.mam samečka,doposud v pořádku,ale posl.par dní nežere a jen leží na rostlině nebo na dně na kamenech.Když potřebuje vyplavat na hladinu dělá mu to velké problémy...jako by neuměl plavat.Poradte prosím
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nikola.
Dobrý den. Naše Beta žije už přes 1 rok. Poslední dobou si všímám toho, že leží na kamenech a skoro vůbec neplave, nebo když si připlave pro potravu, plave divně, nikdy tak neplavala. Zkoušela jsem ji na něco navést, aby se alespoň nějak pohybovala, bohužel nechtěla. Nevíte čím je to způsobeno? :)
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Cílem dietoterapie onkologického pacienta je redukce dodávání energie pro tumory sníženým obsahem sacharidů (snížení jejich přeměny na laktát), redukce množství energie, kterou pacient ztrácí metabolismem laktátu, poskytnutí adekvátního množství energie pro pacienta tak, aby se snížila ztráta tělesných rezerv, omezil se růst tumorů, zlepšila se celková kondice zvířete, prodloužila doba přežívání a zlepšily se funkce imunitního systému.
Jakákoliv klinická dieta, tedy i dieta pro pacienta s nádorovým onemocněním, by měla kromě specifického složení energetických živin, minerálních látek a vitamínů splňovat i další nutriční předpoklady, to je být energeticky koncentrovaná, vysoce stravitelná, chuťově a pachově atraktivní. V porovnání s krmivem pro zdravé zvíře by měla mít dieta při nádorovém onemocnění zvýšený obsah bílkovin, tuků (tuky jsou nejdůležitější energetickou živinou v této dietě), snížený obsah sacharidů, zvýšený obsah omega-3 mastných kyselin, zvýšený obsah argininu, glutaminu, leucinu, izoleucinu a valinu, zvýšený obsah makro- i mikroprvků, vitamínů A, C, E a β-karotenu.
Složení ideální „protinádorové“ diety není známo. Z různých výzkumů v oblasti klinické nutrice však bylo stanoveno doporučené zastoupení jednotlivých živin v krmné dávce pro pacienta s onkologickým onemocněním. Dieta by měla obsahovat 35–40 % bílkovin, méně než 25 % sacharidů, 27–35 % tuků, více než 2 % argininu a 2,5–7,5 % omega-3 mastných kyselin v sušině krmiva. 25–30 % celkové denní potřeby metabolizovatelné energie by mělo být získáno z bílkovin, 50–60 % z tuků a pouze 10–20 % ze sacharidů.
Potřeba energie pacienta s tumorem odpovídá 1,5–2násobku záchovné potřeby (v některých případech až 3násobku). Denní energetickou potřebu je nutné vždy přizpůsobit individuálně. Optimální přísun energie se řídí výživovým stavem zvířete a schopností přijímat krmivo. Denní energetickou potřebu vypočítáme ze vzorce: E (kcal) = 70 x W 0,75 x 1,5–2(3) (W = hmotnost zvířete).
K výživě onkologického pacienta můžeme použít buď průmyslově vyráběnou léčebnou dietu, nebo doma připravovanou krmnou dávku. K přípravě tradiční krmné dávky používáme jako zdroj proteinů drůbeží a hovězí maso, drůbeží a hovězí játra, vejce, rybí maso (losos, makrela). Zdrojem tuků jsou tuky obsažené v drůbežím, hovězím, rybím mase a vejcích, lněné semínko a lososový olej. Zdrojem sacharidů v tradiční krmné dávce jsou pšenice, kukuřice, řepa, špenát, mrkev, hrášek, brambory, brokolice, ovoce. Nevýhodou krmení tradiční krmnou dávkou je její náročnost při přípravě, skladování a zpracování jednotlivých komponent, vyšší energetická náročnost při přípravě či nutriční nevyrovnanost. Nestandardnost je způsobena různým
Léčbu můžeme rozdělit na chirurgickou a konzervativní. Některé typy lze – pokud jsou malé – rozpouštět pomocí speciální diety. Ostatní je třeba odstranit chirurgickou cestou. Při obstrukci močových cest je nutno provést zákrok neprodleně po vzniku problému.
Terapii urolitů je možné řešit chirurgicky, u některých typů urolitů lze využít i léčbu medikamentózní. Předpokladem úspěšné medikamentózní terapie je především správné určení typu močových kamenů. Teprve na jeho základě se stanoví speciální urologická dieta, která se hodí na zjištěný typ urolitu. Nutným doplňkem je při zánětech močových cest samozřejmě i léčba antibiotická. Podstatou chirurgického řešení urolitiázy je několik typů chirurgického otevření močových cest po předchozí přesné rentgenové či sonografické lokalizaci urolitu a poté jeho vynětí. I tento typ léčby je následně doplněn antibiotiky. Důležitým faktorem úspěšné léčby urolitiázy je také její prevence.
Je důležité odlišit prostý zánět močových cest a urolitiázu. Příznaky jsou v mnoha ohledech podobné.
V rámci diagnostického postupu se uplatňuje analýza moči, v níž jsou často zjištěny krystaly, ty ale samy o sobě nemusí znamenat přítomnost urolitů (močových kamenů). Dále bývá standardně prováděno rentgenologické vyšetření, jehož cílem je zjistit přesnou lokalizaci urolitů, případně jejich počet a velikost. Může být také provedeno vyšetření za pomoci ultrazvuku.
Důležité je stanovení chemického složení urolitu, které je poté základem k volbě vhodné terapie a následného preventivního programu. Typ urolitu lze nejpřesněji zjistit jeho přímou mikroskopickou analýzou. Pokud toto není možné, určuje se dle dalších informací: pH moči, přítomnost infekce, vzhled a zobrazení na RTG, krystaly v moči, plemenné, pohlavní a věkové predispozice.
Vždy je nutné, aby při léčbě spolupracoval pacient i jeho majitel. Součástí terapie bývá totiž přísné dodržování dietetických opatření, která pak často přetrvávají doživotně jako prevence opětovného výskytu urolitů.
Urolity se vyskytují v ledvinách, močovodech a močovém měchýři, odkud se mohou uvolnit a následně ucpat močovou trubici. Mohou způsobit ledvinovou koliku, krvácení do dolních močových cest, zánět močového měchýře a obstrukci (zneprůchodnění) močové trubice. Existuje více druhů konkrementů, jejich složení závisí na příčině vzniku.
Urolitiáza bývá poměrně častou diagnózou u psů, kteří mají problémy s močovým ústrojím. Její podstatou je přítomnost krystalků v moči, jejichž kumulací a slepováním dochází později k tvorbě močových kamenů. Velikost těchto krystalových částic je dána rychlostí jejich růstu a rychlostí toku moči. Později vzniklé močové kameny můžeme podle jejich složení rozdělit do skupin: struvity, uráty, kalcium oxaláty, cystinové kameny.
Hlavními komponenty struvitů jsou amoniový iont a trojmocný fosfát. Ve většině případů se u psů tvoří sekundárně v důsledku infekce močového traktu, příležitostně však i bez přítomnosti infekce. Strategie rozpouštění takových krystalů je založena na snížení koncentrace amoniaku, hořčíku a fosfátu v moči na velmi nízkou úroveň.
Uráty vznikají při metabolismu purinů a pyrimidinů vyskytujících se v nukleových kyselinách. Zdraví psi přeměňují většinu urátů v játrech na alantoin. Ta zvířata, u kterých k této přeměně nedochází, vylučují převážnou část metabolitů nukleových kyselin ve formě urátů, které jsou později základem urátových kamenů. Tento typ močových kamenů je častý u dalmatinů.
Kalcium oxaláty jsou nejčastějším typem močových kamenů u lidí. V posledním desetiletí se však setkáváme s nárůstem tohoto typu kamenů i u psů. Tvorba těchto kamenů je spojena hlavně se zpomaleným tokem moči v močových cestách nebo její úplnou stázou. Spolurozhodujícím činitelem je navíc větší množství iontů vápníku v moči.
Cystinové kameny se tvoří u psů s defektem zpětné absorpce aminokyselin v tubulech ledvin, známým jako cystinurie. Rozpustnost cystinu je závislá na pH moči. Lépe se rozpouští při pH nižším než 7, tudíž v moči kyselé.
Typizace jednotlivých druhů kamenů se provádí mikroskopickým vyšetřením močového sedimentu. Za určitých podmínek, mezi které patří záněty, nádory močových cest a obecně zpomalení nebo úplné zastavení toku moči močovými cestami, dochází ke kumulaci a slepování jednotlivých krystalů. Takto vzniklé jednotlivé kameny se nalepováním dalších krystalů nadále zvětšují a později se usazují na různých místech močového traktu a začínají vyvolávat klinické projevy. V této fázi si tohoto děje většinou všimne majitel a přichází se svým zvířátkem do veterinární ordinace.