DÉLKA STŘEV U SRNCE je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Shrnutí fyziologie srny / srnce
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Ve svém příspěvku ZAKRSLÝ KRÁLÍK - DÉLKA ŽIVOTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Michaela Rošková.
My jsem měli zakrslého králíčka "teddy", Leontýnku :-). Měla kolem klece v pokoji svůj ohraničený výběh, do klece chodila jen spát. Byla velmi učenlivá, čistotná, hodná. V březnu 2020 "oslavila" 10.narozeniny a v květnu nám navždy odešla :-(. Když budete mít na králíčka čas, můžu jen doporučit. A nemarodila, chodila jen na očkování.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Radka.
Dobrý den, dnes nás také opustil náš Teddy králíček po deseti letech.
Hodný a učenlivý králíček a kamarád našeho pejska.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Ve svém příspěvku VYKUSOVÁNÍ CHLUPŮ U ZAKRSLÉHO KRÁLÍČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Dušková.
Dobrý den, nemá prosím někdo zkušenosti s tím, že si zakrslý králík začal vykusovat chlupy? Nejprve na břiše, teď si okusuje i přední packu. Chlupy má vykousané až na kůži. Králíkovi je 5 let. Byli jsme s ním na veterině, tam mu diagnostikovali zánět močového měchýře, ale na problém s chlupy doporučili jen měsíčkovou mast. Za odpovědi předem děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ilona Dvorakova.
Já to znám od samiček, když se mají narodit malí králíčci, tak maminka si v trhá chlupy až na kůži, aby mohla kojit jednak, lépe drží a najdou bradavky a jednak těmi chlupy přikrývá králíčky, aby jim nebyla zima a odkrývá. Někdy jsou i králíci kluci zmatení, na kastrovaného kluka mě skočila samice a on si začal stavět hnízdo a dělat důlek. Za krkem to bývá vlhčí kůže. Není to holka? Nám prodali v City Parku ve Zverinexu Boba a pak jsme zjistili, že to je Bobinka a čeká malé.
U závažnějších případů se doporučuje chirurgická terapie. Tato léčba spočívá v zavedení takzvaného stentu. Stent je uložen v plastovém pouzdře s atestem sterility, které zároveň slouží jako jeho zavaděč. Po vybalení z ochranného obalu je možné zavaděč se stentem zavést pod kontrolou bronchoskopu do průdušnice a částečně stent vysunout. Zavaděč je plastová trubička o průměru 3,33 mm, ve které je kolem radiokontrastního mandrénu svinutý stent. Unikátnost řešení firmy Dextronix spočívá v tom, že stent lze z obalu zavaděče vysunout až na 90 % délky, stent rozvinout a zase bezpečně bez poškození vtáhnout zpět. Vysouvání a zasouvání se děje pomocí mandrénu, který je jištěný plastovou pojistkou, jež nedovoluje úplné vysunutí stentu a jeho znehodnocení ve fázi usazování síťky a manipulace v průdušnici. Po bezpečném umístění stentu na správné místo se po odtržení pojistky stent mandrénem zcela vysune. Zavaděč a mandrén se následně skrze již plně rozevřený stent vytáhnou ven. Jakmile stent opustí zcela zavaděč (pouzdro), rozevře se pružná nitinolová síť do plného průměru daného typu stentu. V této fázi již není možno stent z průdušnice bezpečně vyjmout. Rozevřená pružná síť se „opře“ o stěny trachey a vyztuží kolabující prstence, takže průdušnice již nevratně drží požadovaný kruhový průřez, nebortí se a problémy s dýcháním jsou vyřešeny.
V celém procesu stentace průdušnice je nejsložitější určení vhodného průměru a délky stentu. Základem je kvalitní rentgenogram. U digitálních rentgenogramů se délka průdušnice od larynxu nad bifurkaci a její průměr snadno odečtou pomocí měřicího softwaru. Vždy se doporučuje několik snímků a několik měření, které poskytnou relevantní hodnoty a vyloučí eventuální chybu vycházející z deformace a zúžení průdušnice v momentě expozice. U analogových rtg. snímků je postup obdobný, ale je nutné předem vytvořit vlastní přesný přepočítávací faktor pro dané rtg. a kazetu k odečtení skutečných hodnot. Pro snadnější měření lze použít kalibraci na bronchoskopu, má-li přístroj rentgenkontrastní značky. Firma Dextronix dodává nyní nově i přesně kalibrovaný měřicí katetr s rentgenkontrastními značkami. Katetr se zavádí do jícnu, popřípadě i přímo do trachey, a lze s ním přesně odečíst požadované hodnoty. Jakmile jsou hodnoty trachey naměřené, musí se zvolit i odpovídající stent. Stenty se vyrábějí ve škále základních délek a průměrů, ale firma dokáže vyrobit na objednávku jakýkoliv rozměr.
Nitinolová slitina má takzvaný paměťový efekt, to znamená, že pokud je stent upleten na průměr 10 mm a je vložen do zavaděče, po jeho vysunutí se rozvine
V naší poradně s názvem ŘÍDKÁ STOLICE U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Kraus.
Dobrý den potřebujeme poradit. Máme německého ovčáka stáří 4.11.2014 má průjem, který se občas změní v trochu tužší. Již se nedokážeme s tím poradit. Dáváme stravu jen granule. Děkuji za radu.
S pozdravem Petr Kraus
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zkuste psí probiotika. Probiotika upraví střevní flóru a zajistí správné fungování střev. Stolice pak zhutní a pes bude mít zase správný přísun živin ze střev. Psí probiotika se prodávají ve formě pasty a její dávkování je závislé na hmotnosti psa. Dají se koupit v lékárně a nebo u veterináře.
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Ve svém příspěvku ZAUZLENÍ STŘEV U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelková.
Dobrý den,
mám dotaz náš Německý ovčák byl zvyklý chodit 3 denně na vycházky. Bohužel v současné době se zranil a nezvedene se na zadní nohy, má problém se jít na dvorek vyčůrat. Veterinář nám doporučil 3 týdny klid a žádné vycházky. Je možné že by mohlo dojít k zauzlení střev, když by se nám odmítal na dvorku vykadit?
Děkuji
Koudelková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jenda.
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Zvěřina je v České republice velmi oblíbeným pokrmem, obzvláště na podzim, kdy je lovecká sezóna na vrcholu. Vždy je ale dobré znát původ zvěře, kterou konzumujeme. Ne totiž každý lovec nechá skolenou zvěřinou vyšetřit a konzumace masa z nakažené srny/srnce, může člověku způsobit řadu zdravotních problémů. Pokud chceme zabránit konzumaci nemocného srnčího masa a nejsme myslivci, je vhodné zvěřinu kupovat ze speciálních jatek, od majitelů honiteb (pokud nechal zvěřinu zkontrolovat).
Ve svém příspěvku ZAUZLENÍ STŘEV U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Dobrý den,chtěla jsem se zeptat, je vhodné,po požití potravy a následné běhaní psa za balónem,prostě pohyb,jestli nehrozí zauzlení střev. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Peu.
Dobrý den,
po krmení se pohyb nedoporučuje. Pes ma mít klid alespoň 2hodiny, jinak hrozí torze žaludku.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčí zvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.
Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.
Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.
Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v&n
Ve svém příspěvku KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlína.
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, máme kočičku Amálku a kočička má problémy s trávením, dost často nám zvrací granule. A proto se Vás chci zeptat,kolik by nás stálo vyšetření žaludku a střev(gastroskopie)u kočičky. Děkuji Macháčková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra S.
Dobrý den,
měla jsem podobný problém s kocourem, zvracel dost často. Veterinář mu odebral krev a když zjistil, že ledviny a játra má v pořádku, zkusil mu dát léky na zánět žaludku a pokud by nepomohly, udělalo by se větší vyšetření. Test z krve, dvě injekce a prášky na 1 měsíc cca 1490,- kč. Stal se zázrak, od té doby nezvrací.
Ovšem bylo mi řečeno, abych mu nedávala granule.
VS
Králík domácí se může dožít i 10 let, ale u králíků chovaných na maso, to není vhodné, protože pak je maso tuhé. Délka života je tedy dána i tím, k čemu je králík určen. U výstavních kusů může být délka života delší, než u těch chovaných pro zpracování jejich masa.
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.
Rozměry kotce v králíkárně, nebo klece jsou dané velikostí plemene králíka, který je v nich chován. Minimální rozměry pro velká králičí plemena jsou 80 cm na výšku, délka kotce asi metr a půl a hloubka asi 70 cm. Pro střední plemena mohou být kotce menší. Výška jim stačí kolem 60 cm, délka asi metr a hloubka je zhruba stejná jako u velkých plemen. U malých plemen stačí ještě menší prostor, výška se pohybuje kolem 50 cm, délka kolem 70 cm a hloubka je také stejná. Chovatel si také musí uvědomit, že mu nestačí mít přesný počet kotců podle počtu králíků, je potřeba mít kotců více pro březí samice.
Zánět střev je velmi frekventované onemocnění psů.
Častou příčinou jsou dietní chyby (příliš teplé nebo studené krmivo, znečištěné krmivo, náhlá změna krmení, zaplísněné, nakvašené nebo jiným způsobem znehodnocené krmivo). Poměrně často vyvolávají zánět střev cizí tělesa pozřená psem (kamínky, pecky, kousky rozkousaných hadrů, dřeva, umělých hmot a podobně). Uplatňují se i parazitární infekce, choroby vnitřních orgánů (játra, ledviny) i druhotné vlivy infekčních onemocnění.
Hlavním klinickým příznakem zánětu střev je průjem. Výkaly jsou řídké, zapáchající, někdy potažené hlenem, případně s krví. Okolí konečníku je potřísněno trusem. Břicho je bolestivé, napnuté, pes je neklidný, při vážnějším průběhu až apatický, vyhublý a dehydratovaný. Objevuje se i teplota, plynatost a uchem slyšitelná činnost střev.
Prognóza je poměrně příznivá při včasně zahájené léčbě. U chronických nebo celkovou infekcí komplikovaných případů i nejistá a méně často příznivá.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Než se rozhodnete pořídit si králíčka, je dobré si uvědomit, že délka života zakrslého králíčka je až 9 let. Není to tedy stejné jako u hlodavců (králíček mezi hlodavce nepatří!), které někteří lidé chovají doma, kde je průměrný věk zhruba 2 roky. U králíčků se průměrný věk pohybuje zhruba kolem 5 let. Králíček stejně jako člověk prochází během svého života několika fázemi. Nejprve je považován za miminko. Tato fáze trvá zhruba do 3 měsíců. Pak se dostává do pubertálního období, které je zhruba od 3. měsíce do 7. měsíce. Z puberťáka se pak stává dospělák, toto období zase trvá zhruba do 4. roku a potom nastupuje u králíčka stáří.
Vliv na délku života králíčka má také správná životospráva. Králíček by již od malička měl mít vždy dost aktivit, které by ho zabavily, aby se nenudil. Zároveň je důležitá pravidelná péče, nejen vozit ho k lékaři a kontrolovat jeho zdravotní stav, ale i věnovat se mu. Králíček je také společenský a je rád, když není sám, pokud bude neustále vystavován samotě, může to u něj vyvolat nejen psychické, ale i fyzické problémy. Také je důležité králíčkovi zajistit místo, kde se bude cítit bezpečně, a kde mu nebudou hrozit stresové situace. Stres totiž snižuje králíčkovi jeho „životnost“. Samozřejmě je také důležité nevystavovat králíčka nebezpečným situacím (např. otrava z pokojové rostliny, zásah el. proudem při překousnutí kabelu). Pro králíčka (stejně jako pro člověka) je také důležitá kvalita stravy, králíčka není vhodné odbývat nekvalitními granulemi, které obsahují například mnoho tuku a cukrů, taková strava bude mít na králíčka nakonec velmi špatný vliv. Je tedy vhodné se o králíčka starat tak, jako by to bylo vaše milované dítě, dopřát mu vše, co byste dopřáli vlastnímu potomkovi a on se vám odvděčí spokojeným soužitím s vámi.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k