COTO JSOU ZRANĚNÍ NOSU

Úvod

V České republice je lov zvěře blíže specifikován (určena doba lovu jednotlivých druhů zvěře a stanoveny podmínky lovu) v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. V páté části, III. – V. hlavě a ve vyhlášce Mze č. 245/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 480/2002 Sb. Zároveň se lovu věnuje také myslivecký řád ČMMJ v kapitole Lov zvěře a v kapitole Myslivecká morálka, zvyky a tradice.

Způsob lovu zvěře vždy závisí i na jeho druhu. Jinak se loví zvěř spárkatá a jinak zvěř drobná. U mysliveckého lovu je zároveň také velmi důležité mít na paměti, že žádný lov by neměl být nekontrolovatelný, cílem žádného myslivce by nikdy nemělo být vyhubit co nejvíce zvěře. Myslivec svým lovem jen pomáhá regulovat počet kusů zvěře v přírodě. Zároveň se v dnešní době nevyužívá lovu zvěře do smrtících pastí. V neposlední řadě je vždy potřeba mít na paměti, že myslivec by měl vystřelit na zvěř jen v tom případě, že ji stoprocentně rozeznal, a nedošlo tedy k žádné záměně (druhu zvěře, pohlaví, věku atd.).

Řádný myslivec se také na lov nevypraví jen tak v oblečení, v němž chodí běžně doma, jen s kulovnicí přes rameno. Kromě lovecké výzbroje (lovecké zbraně chladné a palné, optika) musí mít také loveckou výstroj. Jejíž součástí je lovecký úbor (pokrývka hlavy, plášť, oblek, obuv), loveckou brašnu (nebo batoh), případně hůl (opěrná hůl slouží k bezpečnějšímu zamíření), sumku na kulové náboje. Pokud myslivce předpokládá při lovu čekání, může se vybavit také trojnožkou k usednutí, nebo sedací holí. Při společných lovech musí mít vedoucí honu také loveckou trubku k hlášení povelů.

Při lovu jakékoliv zvěře je vždy důležité před výstřelem zvěř správně posoudit (např. poznat jestli zrovna tento kus je možné v určitém období lovit). Lovci obvykle posuzují před lovem výživný stav jelena, jeho držení těla, chůzi, zranění, abnormality, kůži, srst, tělesné otvory i hlasové projevy.

Pokud je výživný stav jelena méně dobrý, pozná to lovec tak, že jsou vidět kosti lopatky, pánve i žebra. Příčinou mohou být různá onemocnění, ale i zranění, nedostatky ve výživě, nebo i vliv může mít pohlavní aktivita v říji.

I nápadně změněné držení těla je způsobené často zraněním, nemocemi, parazity, případně ale i vrozenými abnormáliemi, nebo vyčerpáním.

Za špatnou chůzi jelena se považuje kulhání, vrávorání, narážení do překážek, i jiné změny v pohybu.

Před lovem musí lovec sledovat i ostražitosti jelena. Sleduje, jeho pozornost vůči okolí i vůči jiné zvěři, jeho chování v tlupě, častost jištění. Lovec sleduje také nápadné změny na kůži či srsti: jestli barva odpovídá ročnímu období, jestli je srst lesklá / matná, zkoumá se i hladkost srsti, jestli nemá na těle místa bez srsti. Kůže a srst jsou důležité pro posouzení celkového zdravotního stavu zvířete.

U jelena se také zkoumají jeho hlasové projevy, jestli nenaříká (příčinou by mohla být silná bolest, nebo velký strach), jestli nekašle, nefuní, nechroptí.

Zdroj: článek Lov jelena

Vnitřní zranění u psa

Vnitřní poranění jsou obzvlášť zrádná, protože nejsou vždy ihned patrná. Často vznikají při pádech, nárazech nebo po dopravních nehodách a bez rychlé pomoci mohou být život ohrožující.

Typické příznaky

Podezření na vnitřní poranění by měl majitel brát vždy velmi vážně.

• bílé nebo namodralé sliznice
• rychlý nebo slabý puls
• nafouklé či bolestivé břicho
• kolaps nebo náhlá slabost

Kdy okamžitě k veterináři

Pokud se objeví výše uvedené příznaky, je nutné psa okamžitě převézt na veterinární kliniku, i když není vidět žádná vnější rána.

Zdroj: článek Zranění u psa

Kdy je útok reálně možný i dnes

Teď se dostáváme k nejdůležitější části celého článku. Ne k historii, ne k mýtům, ale k realitě dneška. Protože i když jsou útoky vlků v moderní Evropě extrémně vzácné, nejsou nemožné.

A právě tohle je klíč – pochopit kdy a proč by k nim mohlo dojít.

Nejde o náhodu. Nejde o „zlého vlka“. Jde o konkrétní situace, které mají jasnou logiku.

1. Ztráta plachosti

Tohle je nejdůležitější faktor, který se opakuje napříč Evropou. Vlk je přirozeně plachý. Vyhýbá se lidem. Jakmile o tuto vlastnost přijde, mění se celé jeho chování.

Ztráta plachosti nevzniká ze dne na den. Je to proces:

• opakovaný kontakt s lidmi,
• žádná negativní zkušenost,
• zkracování vzdálenosti,
• zvědavost místo úniku.

Tohle je moment, kdy se situace láme.

Vlk, který se přibližuje k člověku bez obav, není „zajímavý“. Je to potenciální problém.

2. Krmení a odpadky

Tohle je klasická lidská chyba, která se opakuje napříč Evropou. Lidé nechávají zbytky, krmí zvěř nebo si chtějí vlka „přitáhnout blíž“.

Výsledek:

• vlk si spojí člověka s potravou,
• začne se přibližovat,
• ztrácí odstup.

To je přesně mechanismus, který vede ke konfliktu.

Nejde o agresi. Jde o naučené chování.

3. Extrémní podmínky

Ve většině Evropy dnes nejsou běžné. Ale existují oblasti, kde mohou nastat:

• tvrdé zimy,
• nedostatek potravy,
• izolované regiony.

Typicky v některých částech východní Evropy nebo Ruska.

Tady se může vlk dostat do situace, kdy normální pravidla přestávají platit.

4. Nemoc nebo zranění

Stejně jako u jiných zvířat, nemoc nebo zranění může změnit chování.

• dezorientace,
• nižší strach,
• vyšší riziko kontaktu.

To je jeden z mála scénářů, kdy může být vlk skutečně nepředvídatelný.

5. Kombinace faktorů

Nejnebezpečnější situace nevznikají z jednoho důvodu. Vznikají kombinací:

• ztráta plachosti + potrava,
• hlad + kontakt s lidmi,
• nemoc + zvědavost.

A právě tyto kombinace stojí za většinou moderních incidentů.

Útok vlka není náhoda. Je to výsledek konkrétního řetězce událostí.

Zdroj: článek Napadne vlk člověka v Evropě? Pravda, která překvapí

První pomoc při zranění psa

Správně poskytnutá první pomoc může výrazně ovlivnit další průběh léčby. Základem je zachovat klid, zajistit bezpečí sobě i psovi a zabránit zhoršení stavu.

Základní postupy

• zastavení krvácení tlakem nebo obvazem
• omezení pohybu psa
• ochrana rány před znečištěním
• rychlý transport k veterináři

Podpora hojení

V rámci rekonvalescence veterináři často doporučují podpůrné přípravky, například Anigran, který se využívá ke zlepšení regenerace tkání a celkové vitality psa.

Zdroj: článek Zranění u psa

Zkušenosti majitelů a doporučení veterinářů

Mnoho majitelů uvádí, že včasná návštěva veterináře a důsledné dodržování léčebného režimu výrazně zkrátily dobu zotavení. Veterináři zároveň upozorňují, že podcenění drobných příznaků bývá častou chybou.

Praktický příklad z praxe

Pes po pádu ze schodů nevykazoval žádné zjevné zranění, pouze byl apatický. Vyšetření však odhalilo vnitřní krvácení, které bylo včas ošetřeno. Díky rychlé reakci se pes plně zotavil.

Zdroj: článek Zranění u psa

Kdy je to potřeba

Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.

Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.

V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.

Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Odstranění sleziny u psa

Nemoci křečků

Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.

Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.

Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.

Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.

Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.

Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.

Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.

Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.

Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Křeček

Povaha

Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.

Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.

Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.

Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Akita Inu

Psincový kašel

Psincový kašel nebo také infekční laryngotracheitida psů se velice snadno přenáší mezi jednotlivými zvířaty, a tak se rychle šíří hlavně v takových zařízeních, kde je chováno více psů najednou. Jsou to například psí útulky nebo psince pro služební psy v armádě.

Příčina

Toto onemocnění je typické tím, že ho způsobuje celý soubor mikroorganismů. Z virových původců je to především virus parainfluenzy psů typ 2 a psí adenovirus typ 2 (CAV 2). Existuje i psí adenovirus typ 1, který způsobuje infekční hepatitidu psů, nazývanou také jako Rubarthova choroba. Někdy se může uplatnit i virus psinky. Z bakteriálních původců je nejdůležitější Bordetella bronchiseptica a následně i další bakterie, jako jsou streptokoky nebo pasteurely a mykoplazmata.

Příznaky

Psincový kašel je velice infekční. K přenosu dochází kapénkovou infekcí a onemocnění se projeví asi 3 nebo 4 dny po nakažení. Nejvíce nápadným projevem jsou záchvaty kašle a pes může i vykašlávat hleny. Majitelé často nepoznají, že jde o kašel, a myslí si, že pes zvrací nebo že se mu v krku zasekla kost! Z dalších příznaků může pes trpět i výtokem z nosu a očí. Často nemá ani zájem o krmení a je apatický (smutný a bez zájmu o okolí). U některých pejsků se objevuje i zvýšená teplota a zvíře se rychle unaví. Závažnost onemocnění je dána především tím, v jaké kondici pejsek je a jestli nemá sníženou obranyschopnost (například jiné onemocnění, imunosupresivní léky). U psů, kteří jsou jinak zdraví, probíhá infekční laryngotracheitida asi jeden týden, poté dochází k samovolnému uzdravení. U oslabených jedinců (nemocní, staří nebo naopak mladí psi) ale může být průběh horší a léčba by se neměla zanedbat.

Léčba

K léčbě je možné použít léky proti kašli, takzvaná antitusika, jako je například kodein. Používá se ale pouze u psů s vysilujícím kašlem, aby se jim na chvíli ulevilo. Nedoporučuje se dávat léky proti kašli všem psům, protože pak není hlen vykašláván a dochází k jeho hromadění v dýchacích cestách. Většinou není potřeba použít k léčbě antibiotika. Pokud kašel přetrvává déle než dva týdny, tak je zapotřebí provést další vyšetření a zjistit příčinu. Nemocného pejska necháme v teple a v klidu. Procházky omezíme jen na nutné venčení, aby pes dostatečně odpočíval.

Jestliže je onemocnění způsobeno více druhy virů a bakterií a jejich výskyt není každý rok stejný, není očkování proti několika z nich vždy účinné. Rozhodně ale očkováním výrazně snížíme možnost onemocnění, a pokud už k němu dojde, tak průběh není zdaleka tak vážný jako u nevakcinovaného psa. Běžně se očkuje proti parainfluenze psů, adenoviru a psince. Dále je možné očkovat psa proti Bordetelle, a to buď v injekci do podkoží, nebo aerosolem do dutiny nosní. Aplikací do nosu je možné očkovat štěňata již ve věku dvou týdnů a jsou chráněna už po 4 dnech. Revakcinace se musí provádět každý rok.

Zdroj: článek Pes kašle

Příznaky herpes viru u psů

Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.

U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.

Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.

U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Herpes u psa