Na jedné straně roztomilé zvířátko, které si vás v ZOO, stojíce za zadních nožkách, se zájmem prohlíží, na straně druhé obětavý bojovník, který kvůli potravě nebo obraně své skupiny zaútočí i na jedovatého hada nebo štíra. Je totiž vůči jejich jedu imunní.
Co jeto surikata
Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
V naší poradně s názvem NEMOCI PSU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Luboš.
Dobrý den,chtěl bych se zeptat mám pejska 13 let ,teriér začal hodně dýchat,často pije,často močí co by to mohlo být,děkuji s pozdravem Luboš
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pokud váš pes příliš pije, což je stav s názvem polydipsie, je to pravděpodobně proto, že ztrácí nadměrné množství vody z některého z mnoha důvodů. Řada nemocí vede k nadměrnému příjmu vody a výdeji moči, ale mezi nejčastější z těchto nemocí patří selhání ledvin, diabetes mellitus a Cushingova nemoc.
Méně častá příčina toho, že váš pejsek více pije, se nazývá psychogenní polydipsie. Jedná se o behaviorální stav s fyzickým projevem nadbytku žízně. Primární polydipsie je název stavu nadměrného pití vody, který není způsoben nemocí nebo psychózou.
Prvním a nejdůležitějším krokem při řešení nadměrného pití je diagnostikovat a potvrdit základní příčinu v ordinaci vašeho veterináře. Mnoho z příčin spojených s velkou žízní jsou velmi závažné a musí být vyřešeny co nejdříve. Jde zejména o nemoci ledvin, diabetes mellitus a hyperkalcemii, což je vysoká hladina vápníku v krvi.
To vše jsou komplikované a progresivní nemoci. Je důležité, aby tyto potenciální příčiny byly potvrzeny a kontrolovány dříve, než způsobí nevratné poškození.
Co dělat, když váš pes hodně pije?
Nikdy neomezujte přístup k vodě ve snaze snížit příjem vody. Omezení vody může mít za následek dehydrataci a nerovnováhu tekutin, což zhoršuje podmínky k uzdravení.
Nikdy neignorujte tento problém. Některé z příčin, které tyto změny způsobují, jsou velmi závažné a mohou být i fatální. Proto si co nejdříve sjednejte prohlídku u veterináře.
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Ve svém příspěvku NEMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lucie.
Dobrý den, můžete my někdo prosím poradit, co nejrychleji, co se stalo s mým Betakem a co udělat s akvarkem, vybavením a ostatními rybami? Před cca třemi týdny jsem koupila vše včetně rybiček od paní, která rušila chov po půl roce. Zprovoznili jsme vše dle rád a návodu na webu. Jednalo se o ancitruse, jednoho samce Bety a tři samice Bety. Druhý den jsme nakoupili 6 neonek a dvě živé rostliny. Vše bylo ok, předevčírem zmizel betak, ráno přišel na jídlo a pak jsem ho neviděla. Včera ráno byl mrtví. Má děravé ploutve a na těle ohromné bílé fleky. Ostatní ryby zatím dobré. O jakou nemoc se může jednat? Jak mám ošetřit Akvarko, jaké léky mám koupit a co s tím, abych je zachránila? Jsem naprostý začátečník, budu ráda za Vaše rady. Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel G..
Jestliže se jednalo o rybky "Bety" - jinak také zvané beta bojovnice, mohlo dojít k tomu, že se prostě mezi sebou usmrtily. Tyto pestré rybky pocházejí původem z Malajsie a používaly se zde k sázkovým zápasům - něco jako kohoutí zápasy......Tento druh ryb není vhodný do společných hejn - tedy do společnosti ostatních rybek, jako jsou neonky a podobně, neboť ostatní ryby napadá a v podstatě usmrcuje. Rvou se i mezi sebou - v profesionálních chovech se dokonce chovají sice v jedné nádrži ale oddělené - rozdělené do samostatných oddělení.
Bílé skvrny by mohly znamenat nějaké plísňové onemocnění, ale vzhledem k rychlému konci - úmrtí ryby, soudím, že bílé fleky vznikly ožíráním již mrtvého těla ostatními betami.
Není rybička jako rybička - je třeba si také o jednotlivých druzích něco dohledat.....
Hodně štěstí ..... G.
Ve svém příspěvku JAKÉ POTRAVINY PEJSKOVI NA SELHÁVÁNÍ LEDVIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiřina Pašková.
Dobrý den,13letému pejskovi zjistili chronické selhání ledvin.Kreatinin 700,urea 230.Dávali jsme mu doma kapačky,dost se zlepšil,ale pořád nevím co k jídlu.Dietní konzervy nechce a granule taky né.Chtěla bych se zeptat,jestli bych mu mohla vařit maso a hlavně jaké.Nebo uvařit třeba lososa.Nechce ani rýži.Veterinářka říkala,že to jídlo do něj musíme dostat třeba násilím.Je mi ho líto,ale koupili jsme velkou stříkačku do pusy atak mu to dáváme.Dala bych mu třeba ten tvaroh,nevím ale jestli odtučněný nebo normální.
Jsem zoufalá,chodí ven na 10 minut na procházku 4x denně,vrtí ocáskem,venku mu tak zle není,ale pak doma pořád spí,je na něm vidět,že je unavený.
Poraďte mi prosím ještě nějaké potraviny co bych mu měla dát aby měly co nejméně fosforu.
Děkuji Jiřina Pašková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den, také mám pejska s chronickým ledvinovym selhavanim. Určitě byste měla omezit bílkoviny. Měl by jíst jen konzervy a granule renal diet které nechce, ale musí. Maso mu nedávám vůbec, mohl by občas nizkobílkovinový jogurt. Určitě vám váš veterinář doporučil Pronefru a Ipakitine, jako doplněk Amin Avast. Je to fakt problém, rozjedla jsem svého bišonka tak, že jsem do masa přimíchávala ze začátku piškoty. Teď už to jí normálně. Přeji hodně štěstí a trpělidost. Nejsem doktor, je to jen naše zkušenost....
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.