BODANI V LEDVINĚ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Při selhání ledvin dochází k otravě organismu vlastními zplodinami, které se za normálních okolností vylučují močí z těla.
Léčba
Jestliže máte i malé podezření, že by se u vašeho psa mohlo jednat o chronické či akutní selhání ledvin, vždy navštivte veterináře! Zvířeti se odebere krev a na základě rozboru veterinář určí diagnózu. Zvíře s akutním selháním ledvin potřebuje dlouhodobě podávat infuze a neustále kontrolovat stav. K dalšímu životu je nutné udržet alespoň část ledvin funkčních. Pokud se přes veškerou snahu ledviny nepodaří zachránit, pak bohužel přichází na řadu eutanazie. U starších zvířat vyžadujte nejméně jednou ročně rozbor krve. Pokud výsledky odhalí, že ledviny pracují hůře, můžete vhodnou dietou snížit jejich zatěžování, a tak zvířeti prodloužit život. Na odběr krve je nutné přivést zvíře nalačno, tedy 12 hodin po posledním krmení. Léčba chronického selhání ledvin je komplexní a poměrně náročná. Nezbytné je doživotní podávání speciální diety s nízkým obsahem bílkovin, soli a fosforu.
Při zániku 3/4 a více z celkového počtu nefronů se metabolické zplodiny začnou hromadit v krvi a způsobí klinické příznaky ledvinného selhání. Laboratorně je potvrzena vyšší hladina cystatinu C, močoviny, kreatininu, případně fosforu a dalších iontů. Tyto látky se však mohou v krvi hromadit i z jiných příčin, aniž by byly ledviny přímo poškozeny. Neprotéká-li ledvinami z nějakého důvodu krev, nemohou ji ledviny zákonitě vyčistit od škodlivých metabolitů, pak se mluví o takzvané prerenální příčině (problém je před ledvinou). Pokud moč vytvořená ledvinami neopustí tělo, opět stoupá hladina škodlivých metabolitů v krvi (jde tedy o postrenální příčinu = problém je za ledvinou). Renální příčina označuje problém v ledvině.
V odlišení těchto stavů je ukryt klíč úspěchu v léčbě. Odborná vyšetření veterináře musí rozpoznat příčinu a tím stanovit vhodnou léčbu. Jednoduchou metodou určení prerenální příčiny je například stanovení hustoty moči. Pokud je ledvinná tkáň v pořádku, přefiltrovaná tekutina se v odvodných kanálcích zahustí. Pokud je tkáň funkčně poškozena (ledvinná nedostatečnost), pak k zahuštění moči nedochází a organismus ztrácí velké množství tělesných tekutin a hustota moči je nízká – rovna hustotě filtrátu krve získaného v glomerulech. Samozřejmě existují i specifičtější testy, které bezpečně odliší stav poškození ledvin od nedostatečného přívodu krve do ledvin.
Při prokázání ledvinného selhání se musí dále definovat akutnost procesu. Pokud se ztráta funkce dostaví náhle s tvorbou moči nebo bez ní, hovoříme o akutním selhání ledvin. Akutním selháním ledvin rozumíme stav náhlého zhroucení funkce ledvin. Může být následkem šokových stavů, úrazů, infekcí, intoxikací, navozené podáním některých léčiv a podobně. Většinou po úpravě vyvolávajícího stavu a překlenutí kritického období docház
Každá ledvina se skládá přibližně ze 400 000 filtračních jednotek zvaných nefrony. Každý nefron obsahuje mikroskopické klubíčko krevních vlásečnic (glomerulus). V nefronu se z krve filtrují odpadní látky. Moč z nefronů se sbírá v ledvinové pánvičce ve středu ledviny a je odváděna močovodem do močového měchýře, který se v intervalech vyprazdňuje. Moč z močového měchýře odchází močovou trubicí zakončenou svěračem; u samce prochází močová trubice penisem; u feny je kratší a ústí ve vulvě (zevní pohlavní ústrojí). Kruhový sval (svěrač) uzavírající močovou trubici pes ovládá vůlí. Hormonální nebo psychické stimuly vedou k uvolnění svěrače a tím se spustí močení.
Počet nefronů v ledvině se věkem snižuje a nahrazuje je vazivová tkáň. Poté, co je zničena většina nefronů, začíná pes vykazovat příznaky onemocnění ledvin, mezi něž patří například zvýšená žízeň a zvýšené močení. Je-li diagnostikován nějaký urogenitální problém, obvykle veterinář zjistí v moči psa zvýšený obsah bílkovin, krevních destiček, glukózy, úlomků močových kamenů či bakterií; součástí vyšetření je rovněž testování koncentrace, kyselosti či zásaditosti (stupeň pH) moči.
Výborným vodítkem při diagnostikování onemocnění ledvin a močových cest je kontrola množství a kvality moči. Příčinou zvýšeného močení mohou být například: choroby ledvin, cukrovka, nedostatek antidiuretického hormonu (ADH), jaterní choroba, zánět dělohy, nadměrná funkce nadledvin (hyperadrenokorticismus), nedostatečná funkce nadledvin (hypoadrenokorticismus), nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza), léčiva, nevhodná strava, bolest, horečka, pozměněné chování.
Pokud zaznamenáte v moči psa krev (hematurie), navštivte veterináře ještě tentýž den; může to být příznak vážného onemocnění.
Selhání ledvin se vyskytuje v případě, sníží-li se výkon ledvin na méně než jednu čtvrtinu původního výkonu. Může to být následkem zranění, nemoci, imunitní poruchy, otravy, infekce nebo pokročilým věkem. Selhání ledvin se vyskytuje náhle (akutní selhání ledvin), ale častější je pomalejší (chronické) selhání.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u