Během celého roku probíhá velké množství zkoušek, takže není problém najít si termín a místo, které vám vyhovuje. Pořádat zkoušky mohou jen oficiální kynologické organizace a zkoušky hodnotí vyškolený rozhodčí. Doporučuje se zavolat vedoucímu zkoušek nejméně tak 14 dní před konáním zkoušek, protože později by nemusela být volná místa. Obvykle se lze přihlásit telefonicky nebo e-mailem. Co se týká startovného, cena za zkoušku je 300 Kč a většinou je splatné na místě, někdy jej ovšem organizátoři požadují předem.
Průkaz původu je něco jako rodný list psa. Abyste měli „papírového“ psa, musí mít doložený rodokmen minimálně 3 generace zpět. Aby mohla být následně chovatelem odchována „papírová“ štěňata (tedy štěňata považovaná za standard plemene), musí být oba rodiče uchovněni. K uchovnění psa musí být složeny speciální zkoušky. Před složením těchto zkoušek je nutná bonitace, zda má border kolie zdravý chrup, správnou barvu očí a jestli nepřevažuje bílá srst.
Při hodnocení zkouškyZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkouškyZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povelem „ke mně“. Pes má radostně a přímou cestou přiběhnout k psovodovi a usednout před něj. Na další povel „k noze“ má pes usednout k noze psovoda.
Přivolání (varianta B) – povel „k noze“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, případně „sedni“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno (možno použít u zastavení). Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků. Psovod na pokyn rozhodčího zavelí „k noze“. Pes se má radostně a přímou cestou zařadit k levé noze psovoda a pokračovat s ním v chůzi. Na pokyn rozhodčího se psovod zastaví a pes na povel „k noze“ nebo „sedni“ usedá k jeho levé noze. Součástí obou variant je i cvik VOLNO – povel „volno“ a ukázání pravou rukou do žádaného směru. Na tento povel se pes musí vzdálit minimálně 10 kroků od psovoda. Pokud se pes nevzdaluje ani po 3. povelu, může být cvik PŘIVOLÁNÍ anulován.
Ovladatelnost na vodítku – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby byl svým kohoutkem na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Ovladatelnost bez vodítka – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes bez vodítka ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi, či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Pes by se v žádném směru neměl vzdálit od nohy psovoda více než 2O cm. Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno; „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu; „vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkouškyZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět. Během tohoto cviku probíhá přezkoušení dalšího psa v poslušnosti. Opakování povelu znamená anulaci cviku. Pokud se pes vzdálí z místa o více než 3 m, je cvik také anulován. Při nepřízni počasí (silná rosa, silný déšť, mráz) může psovod po předchozí dohodě s rozhodčím odložit psa na vlastní textilní podložku velikosti svého psa. Rozhodčí však zkontroluje nezávadnost podložky (čistota, zápach).
Popis provádění cviků skupinové a speciální části:
Počet psů ve skupině je 3 až 5, velikost i složení skupiny určuje vedoucí zkoušek po dohodě s rozhodčím. Je žádoucí, aby ve skupině byli psi přátelští, kteří k sobě necítí žádnou antipatii, neboť i jakýkoliv projev agresivity vůči ostatním psům či psovodům ve skupině může znamenat vyloučení psa ze zkoušky. Pokud není uvedeno jinak, platí pro cviky v této části stejné povely i podmínky provádění jako v části základní. Cviky však na pokyny rozhodčího provádějí všichni psovodi i psi ve skupině současně.
Pro pohyb celé skupiny může rozhodčí použít další povely. „Vlevo/vpravo 1 protichodem“ – povel se vydává, když jde skupina v zástupu za sebou. Po povelu se psovod na prvním místě otočí ve smyslu povelem daného směru (v poloměru cca 1 m) do protisměru (o 180 °), ostatní pokračují každý až do místa, kde se 1. otáčel, a provedou totéž. Skupina jde nakonec protisměrně. „Vlevo/vpravo 1 otočit“ – obdoba předchozího povelu s tím rozdílem, že se 1. psovod na povel otáčí v daném směru v poloměru asi 1 m tak dlouho, dokud neuslyší povel „směr přímý“.
Bude-li ve skupině některý pes neukázněný tak, že svým chováním naruší opakovaně cvičení ostatních psů, může být jeho posuzování rozhodčím ukončeno.
Vzdálenost psovodů ve skupině upraví před začátkem posuzování rozhodčí. Mezery by však po celou dobu posuzování neměly být menší než 2 metry a větší než 4 metry. Psovodi ve skupině jsou povinni upravit své tempo chůze tak, aby řadu nepředbíhali, ani se příliš neopožďovali.
Ovladatelnost na vodítku ve skupině – povel „k noze“ a tlesknout (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno, „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu. „Vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkouškyZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení vleže ve skupině – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát po dobu 2 minut. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět.
Přenesení psa psovodem a cizí osobou ve skupině – součástí tohoto cviku je přezkoušení návyku psa na náhubek. Pes má náhubek nasazen po celou dobu trvání cviku. Pokud pes projeví v průběhu cviku agresivitu k psovodovi či k cizí osobě (pomocníkovi), je cvik ukončen a anulován. Ze zkoušky však pes vyloučen není. Pes má sebou nechat manipulovat bez náznaku strachu a s dostatečným sebevědomím. Nemá z náruče skákat ani se vzpírat. Psovod ho může v průběhu cviku chválit a povzbuzovat. Průběh cviku pro psy, které unese jedna osoba: Psovod zvedne svého psa opatřeného náhubkem ze země či z vyvýšené podložky (lavice, stůl) a v náručí ho nese 10 metrů k cizí osobě (pomocníkovi). Zde psa cizí osobě předá a ta jej v náručí přenese zpět do výchozího místa. Tam psa opatrně položí na zem nebo na podložku. Psovod jde zároveň s pomocníkem a psa si na výchozím místě převezme. U psů, kteří musí být (pro svoji váhu) neseni více osobami: Psovod a cizí osoba (jeden, případně více pomocníků) zvednou psa opatřeného náhubkem ze země či vyvýšené podložky (lavice, stůl) tak, aby cizí osoba nesla psa u hlavy. Pak v náručí nesou psa 10 metrů. Mohou jít rovně a po 10 metrech psa položit na zem, nebo jdou 5 metrů a vrátí se zpět do výchozího místa, tam položí psa na podložku.
Chůze po nepříjemném materiálu – povel „k noze“ – tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, „sedni“ při zastavení. Psovod se psem na vodítku u nohy přechází určený prostor, na pokyn rozhodčího se zastaví a psa u nohy posadí. Na další pokyn rozhodčího pokračuje v chůzi. Pes by se měl chovat přirozeně, měl by jít sebevědomě u nohy a po zastavení ihned usednout. Neměl by projevovat nechuť k provedení cviku ani bázlivost. Nepříjemným materiálem se zde rozumí takový povrch, který není pro pohyb psa zcela běžný a vyžaduje od psa, aby svůj pohyb tomuto materiálu přizpůsobil. Pro přípravu cviku se doporučují tyto druhy materiálu (igelit, hrubší štěrk, sutiny, vlnitý plech nebo laminát, pás linolea). Pro splnění cviku je nutné, aby se pes pohyboval alespoň po třech druzích materiálu. Každý druh má mít délku nejméně 3 metry a jednotlivé druhy mají na sebe navazovat. Pořadatel ručí za to, že pohyb psů bude bezpečný, ručí také za přípravu cviku.
Videa s výcvikem psů je možné dohledat i na internetu, jsou určitě inspirativní a naučná.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je známé jako trpasličí špic. Jeho celková postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, který je vysoko posazený a plochý. Pomeraniani jsou dobře známí krycí srstí tvořící jakýsi límec u krku a také jemnými chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Barva srsti může být dnes nejrůznější: bílá, černá, hnědá, červená, krémová, černá s pálením, hnědá s pálením, žíhaná a další. Mezi nejčastější ovšem patří oranžová, černá nebo krémová. V poslední době je velmi oblíbené zbarvení merle, které je kombinací modré a převážně bílé barvy srsti.
Pomeraniani jsou zařazeni podle standardu FCI do skupiny 5 – špicové a primitivní plemena, sekce 4 – evropští špicové, bez pracovní zkoušky.
Pomeraniani jsou náchylní k časté ztrátě zubů, takže se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět mírnou až těžkou hluchotou, zvýšením nitroočním tlakem, ametropií. V případech, že se jedná o psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče byli oba se zbarvením srsti merle, mohou psi navíc trpět abnormalitou skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Plemeno pomeranian bývá často zaměňováno s plemenem německého špice. Německý trpasličí špic má hlavu klínovitou, menší, s většíma špičatýma ušima blíže k sobě, uši jsou posazené navrchu hlavy, čenich je dlouhý, špičatý, nohy tenké, méně osrstěné než zbytek těla, kostra není tak kompaktní jako u pomeraniana. Němečtí trpasličí špicové dvakrát ročně silně línají, kdežto plemeno pomeranian, které má bohatou srst, při pravidelném pročesávání a přistřihování většinou líná minimálně a srst zůstává v kartáči, takže chlupy takzvaně nesněží po podlaze. Ocas klasického německého špice je zahnutý a posazený na bok. V Česku se tato dvě plemena moc nerozeznávají, zatímco v ostatních zemích Evropy, dále pak v USA a Thajsku jsou tato plemena již dávno rozdělena a každé má svůj vlastní plemenný standard.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
K výcviku psa může dojít, až když je dostatečně vychován. Pod pojmem výchova je myšleno jeho navykání k čistotě, jeho socializace (správné reakce na nejrůznější podněty, správné chování k cizím lidem, psům a jiným domácím zvířatům). V rámci výchovy je důležité i zvládnout jeho ovladatelnost, aby nebyl na obtíž svému majiteli a jeho okolí. Výcvik psa může začít až v okamžiku, kdy na něj bude dostatečně psychicky i fyzicky vyspělý. Vždy je ale třeba u štěněte respektovat jeho potřebu odpočinku, hry a pohybu. Zhruba půl roku po narození štěněte se do jeho her začínají přidávat pravidla, což ho připravuje na výcvik. Při vycházkách se dá pes učit orientaci (například tím, že se mu páníček schová a čeká, až ho pes najde, za to ho pak odmění. Tím se pes učí spolupráci s pánem a zároveň je to jeho počátek „hlídání“ pána na lovu).
Každého psa je potřeba od počátku učit čistotě. Proto je třeba i v psinci mu vyčlenit jedno místo (obvykle vystlané pilinami, nebo pískem), kde může vykonat potřebu. Jiný způsob je, že je pes pravidelně vypouštěn z kotce k vykonání potřeby. Psa v bytě je třeba pravidelně venčit, ideálně se začíná hned po probuzení. Při každém venčení je zpočátku důležité psa chválit, tím se naučí, kde má vykonávat potřebu a že se má ozvat, jestliže potřebuje ven. Pes v bytě by neměl být nikdy trestán, jestliže vykonal potřebu v bytě, když nemohl jít ven. I pes žijící v bytě potřebuje mít zde místo sám pro sebe, kde bude odpočívat a nebude ho nikdo rušit. Může se jednat o nějaký koš, lehátko, ale klidně i transportní box. Pes by neměl také spát na holé zemi, protože u země je nejchladnější vzduch, který psi nemají příliš rádi. Výhodou transportního boxu je, že psovi vytváří vlastní klima, navíc si pes na box zvykne a nevadí mu pak žádný transport v něm. Samozřejmě se boxy doma nezamykají.
Pes je při výcviku cvičen hlavně k poslušnosti, ta je při lovu velmi důležitá, protože neposlušný a neovladatelný pes je při lovu velkou zátěží. O jakou poslušnost se jedná, záleží na loveckém plemeni, protože jiná poslušnost se vyžaduje od ohaře, jiná od honiče, teriéra i jezevčíka, protože všichni pracují odlišně. Honič, jezevčík, teriér jsou více nezávislí, protože pracují samostatně, neboť bývají při lovu často velmi vzdáleni od svého vůdce. Ohař naopak musí být pod kontrolou.
Výcvik v poslušnosti obvykle začíná zvykáním psa na jméno, začíná se hrou s přivoláním. Využívá se při tom pohlazení, laskání štěněte, a když přiběhne, je odměněn pamlskem. Postupně se tento podmíněný reflex posiluje ještě zapískáním. V kynologii se užívají určité signály, krátké písknutí znamená upozornění psa, a i například změnu směru. Dvě krátká zapísknutí slouží jako přivolání. Dlouhé zapískání znamená ulehnout. Dále se cvičí vodění na řemenu. Mladý pes musí být před upoutáním na řemen řádně proběhnutý, aby se na řemenu rychle zklidnil. Po upoutání na řemen má jít pes u levé nohy, nesmí tahat za řemen, nebo jít volně podle nohy na prověšeném řemeni. Při tomto výcviku se někdy využívá zdí domů, nebo třeba i ploty. Pokud se jde se psem podél zdi a on chce začít předbíhat, pak jej majitel kolenem mírně přitlačí ke zdi s povelem k noze. Toto cvičení se dá dělat i v tyčovině v lese, pes se musí naučit sledovat vůdce, netahat na řemeni a nezaskakovat za stromy. Další výcviky vychází z toho, o jaký typ loveckých plemen se jedná, liší se tak jejich zkoušky.
Štěně je nutné vychovávat a socializovat přibližně od 4 měsíců věku. Pro štěně byste měli být autorita vy. Vy budete vůdce smečky, který dá psovi jasně najevo, kdo je v této domácnosti tím pravým pánem. Pokud to neuděláte, budete mít s výchovou nemalé problémy. Autoritu získáte důsledným, ale laskavým způsobem.
Venčení: Pokaždé když nastane ta chvíle, kdy bude chtít na záchod (nejčastěji při probuzení), zavoláte na něj například "jdeme ven" a vezmete ho ven. Tam si určitě najde místo, kde potřebu vykoná, a vy ho pak pochvalte. Toto opakujte až do doby, kdy vás pejsek sám upozorní, že chce jít ven.
Chůze na vodítku: Dále byste měli štěně učit na obojek a vodítko. Samozřejmě by již mělo slyšet na své jméno a umět základní povely. Obojek štěněti nasazujte u příležitosti spojené s příjemným pocitem, jako je hraní, krmení či mazlení, a to jen na krátkou dobu. Pohyb na vodítku se štěnětem trénujte na místě, kde jej nebude nic rušit ani rozptylovat. Pes by měl být na vaší levé straně u nohy. Vodítko držte v pravé ruce a levou přizpůsobujte jeho délku. Chůzi na vodítku byste neměli přehánět, stačí chvilka denně. V případě, že pes při chůzi tahá, mírně za vodítko zatáhněte a vyslovte povel "zpátky" nebo "pomalu". Nezapomínejte také na odepínání od vodítka. Do 12 měsíců by štěně mělo být socializované a mělo by mít zcela osvojenou základní výchovu (přivolání ke mně, nesmíš, místo, a podobně). S pejskem byste měli jít mezi ostatní psy až po všech očkováních, která jsou povinná.
Přivolání: Štěně pusťte na volno, uvidíte, že ze začátku před vámi bude chtít utíkat, protože si myslí, že si s ním chcete hrát nebo se vás kvůli něčemu bojí. Když tedy štěně začne utíkat směrem od vás, tak udělejte to, že utečete vy od něj. Jděte pomalu směrem od něj a ono se za chvíli bude bát, že ho chcete opustit, tak k vám přiběhne. Jakmile uvidíte, že k vám běží, říkejte povel "ke mně", ono mezitím přiběhne a za to mu dáte pamlsek a hodně ho pochválíte. U štěňat je nejdůležitější pochvala. Tento povel opakujte co nejčastěji (opakování je matka moudrosti), ale s mírou, ať mu cvik neznepříjemníte, to by pak pejsek nepracoval s radostí, jak má.
Ke mně: Povelem ke mně se pes zastavuje přímo před psovodem a takto se to učí pro případné zkoušky, ale nejen pro ně. Klasické přivolání má dostat psa k psovodovi v jakékoliv rušivé situaci, tím má psovod nad svým psem kontrolu. Tento povel učte tak, že při říkání povelu ho po doběhnutí k vám pochvalte a odměňte pamlskem. Ze začátku je nejlepší si pomáhat tím, že si poplácáte rukama na stehna a popoháníte pejska povelem "no pojď ke mně, honem" a tak podobně, pejska to povzbudí, a jakmile si to v pozdější době spojí s pamlskem, který poté dostane, přiběhne hned. Pakliže nepřiběhne ihned a nemáte 100% jistotu, že přivolání pes zvládá, opatřete si stopovací vodítko jako pojistku.
K noze: Povelu naučte psa tak, že pejska vedle sebe posadíte, tedy těsně k noze, jak má sedět, a řeknete povel "k noze", poté ho odměníte pamlskem a pustíte ho s povelem "volno". Po zopakování povelu "k noze" si plácněte levou rukou na levé stehno, a když pejsek nepřiběhne, zavolejte ho k sobě. Povelem ho usaďte k noze a znovu takto opakujte do doby, než pejsek sám přijde k vaší noze a sedne si. Potom následuje veliká pochvala a odměna pamlskem. Povel opakujte každý den.
Zůstaň - čekej: Tento povel se pes naučí tak, že mu řeknete povel "sedni" a odejdeme od něj tak na 4 kroky, při couvání říkejte povel "čekej", případně "zůstaň". Potom se na chvilku zastavte a jděte zpět k psovi a pochvalte ho. Když se pejsek rozeběhne k vám, tak řekněte "ne, čekej", usaďte ho a zase s říkáním tohoto povelu odstupujte od pejska. Takto ten povel opakujte, a když se povede, tak jen a jen chvalte a odměňujte pamlskem.
Štěňata a výcvik: Štěňata jsou k výcviku samozřejmě lepší než dospělý pes, rychleji se učí a více nás vnímají, neboť jsou na nás více upoutána. Ale věřte, že i dospělý pes se může naučit cvik stejně jako štěně. Nejde o to, v jakém věku se pes učí, ale jakým způsobem. I dospělý pes se naučí bez problémů poslouchat.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a obratně jako border kolie, ale i tak může být práce pro psa zábavou, a to by mělo vždy zůstat tím nejdůležitějším hlediskem.
Obedienci můžete trénovat se psem už od věku osmi týdnů. Právě oční kontakt a korektní sed u nohy jsou jednoduché úlohy, které se může naučit každé štěně. Doba, po kterou cvičení trvá, musí být samozřejmě velmi krátká. Zejména pracovním plemenům však obedience nabízí krásnou příležitost, jak se zaměstnat v prvním roce života, kdy je ještě nechceme fyzicky a psychicky zatěžovat rychlými a stresujícími druhy sportů.
Soutěžní prostor
Závody nebo zkoušky se pořádají jak pod širým nebem, tak v zastřešených prostorách. Venkovní prostor musí mít minimálně 25 x 40 m a prostor v halách minimálně 20 x 30 m. Celý terén musí být rovný a přehledný, pes musí dobře vidět aportovací činky a dřívka pro rozlišování předmětů. Podlaha hal nesmí být kluzká. Soutěžní prostor bývá viditelně ohraničený od okolního prostoru. Jako vybavení postačí několik kuželů na vymezení místa, dřevěný aport, dřívka na identifikaci, kleštičky na manipulaci s dřívky a skládatelná překážka.
Za zmínku určitě stojí, že soutěžní prostor při zkouškách a závodech hlídá jeden nebo hned dva rozhodčí, kteří mají pomocníka (stewarda), který dává pokyn soutěžícím k provádění jednotlivých i dílčích cviků a vykonává další úkony spojené s průběhem soutěže.
Obedience kategorie
Obedience má 4 kategorie, každá z nich čítá 10 cviků, přičemž se hodnotí jak výkon psa, tak výkon psovoda. Kategorie jsou: OBZ, OB1, OB2, OB3. Tedy začátečníci a třídy 1 až 3. OB3 je kategorie nejtěžší, v níž jsou cviky shodné s mezinárodním zkušebním FCI řádem.
Start v kategorii OB1 není podmíněn žádnou jinou zkouškou, start v kategorii OB2 je podmíněný splněnou zkouškou v kategorii OB1, a to minimálně na známku „dobrý“, pro start v kategorii OB3 je nutné mít splněnou kategorii OB2 minimálně na známku „dobrý“. Minimální věk psů pro OBZ je 10 měsíců, pro OB1 12 měsíců, OB2 14 měsíců a pro OB3 15 měsíců.
Závodit v obedienci může každý člověk s pejskem, který má chuť pracovat, ať už má průkaz původu, nebo ne (výjimkou je OB3, kde musí mít psovod minimálně 15 let a pes musí mít průkaz původu). Podmínkou ale je, že pes nesmí být agresivní a psovod nesmí být na psa hrubý, a to ani slovně!
Trénink
Na trénink obedience není potřeba mít nic zvláštního. Cvičit se dá kdekoliv, na louce, v parku, třeba i na prázdném parkovišti. Postačí kužely, dřívka a aport, které se v klidu vměstnají do batohu. Takže pocvičit si můžete i při procházce přírodou. Trénuje se formou hry, proto je důležité mít na cvičení chuť a mít z něho radost. Je lepší cvičení vynechat než cvičit v den, kdy nemáte náladu.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společníkem dětí. Má je velmi rád a je jim dobrým kamarádem. Pro jeho velikost, sílu a ochranitelské pudy však není vhodné, aby jej malé dítě samo vedlo na vodítku.
Výchova musí být vyrovnaná, důsledná a opravdu láskyplná. Tento pes se velmi rychle učí a je velice citlivý na hlas svého pana, jakýkoliv dril či nevhodné zacházení by tohoto psa mohly negativně poznamenat. Možný je i speciální výcvik, mnoho příslušníků tohoto plemene má složeno různé pracovní zkoušky, ať už jde o klasický kynologický výcvik, či například výcvik záchranářský. Psa ve vývinu nikdy nenechte chodit do schodů ani jej jinak nezatěžujte, aby veškerá energie směřovala na stavbu silných kostí, šlach a svalů. Bernský salašnický pes může být celoročně držen venku s podmínkou, že bude mít k dispozici zateplenou boudu. Pro toto plemeno je také velmi důležitá společnost člověka, ke svému zdárnému vývoji potřebuje vaši blízkost. Bouda pro psa by měla být tak velká, aby se v ní dospělý pes mohl postavit, otočit a pohodlně natáhnout. Podle plemenného standardu dosahuje bernský salašnický pes v dospělosti až 70 cm v kohoutku. Bouda by měla být zateplená, v zimních měsících navíc kryjte vchod například dekou. Deku nebo matraci umístěte také dovnitř boudy, popřípadě můžete vnitřek vystlat slámou, slámu je vhodné přidat hlavně v zimních měsících. Bouda by měla mít odnímatelnou střechu, aby se dala pohodlně vyčistit, a měla by být postavena na nožkách, což zabrání styku podlahy se zemí, který může zapříčinit hnití dřeva. Kotec velikostí přizpůsobte velikosti psa. Měl by stát na stinném místě a být bezpečně oplocen. Většinou je krytý ze tří stran stěnami, přední stranu tvoří oplocení s vchodem. Podlaha bývá dřevěná. Bouda uvnitř kotce odpovídá popisu výše.
Bernský salašnický pes je mnohostranný pracovní pes. Pracuje rád, rád plní zadané úkoly a velmi dobře se učí. V dnešních podmínkách se uplatní například jako záchranářský pes či při mnoha psích sportech. Navzdory své přátelské a mírumilovné povaze má přirozený hlídací instinkt, a pokud je potřeba, umí i tvrdě zasáhnout. Podmínkou však je, aby měl vytvořenou silnou citovou vazbu na svůj domov a své lidi. Pokud si tohoto psa pořídíte jako hlídače, kterého zavřete na zahradě a nebudete se mu věnovat, pravděpodobně hlídat nebude, má totiž silný sklon chránit majetek jen osobám jemu velmi blízkým. S tímto psem musíte často ven, protože miluje hodně pohybu – i když je chován na zahradě, potřebuje pravidelné vycházky. Nechte jej, pokud je to možné, volně běhat a hrát si. Postarejte se o to, aby měl mladý pes dostatek klidu a spánku. Bernský salašnický pes neutíká, protože má silně vyvinutý cit pro hranice svého teritoria. Většina příslušníků tohoto plemene miluje vodu a ráda plave.
