Cane corso je jedním z mála molossů, s nímž můžete nejen bez obav z ostudy chodit na cvičák, ale dosahovat i vynikajících výsledků ve zkoušce ZOP (Základní ovladatelnost psa). ZkouškaZOP obsahuje cviky základní (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, povely „Sedni!“, „Lehni!“, „Vstaň!“ a dlouhodobé odložení) a cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku, povely „Sedni!“, „Lehni!“, „Vstaň!“, odložení ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Jakmile přineseme štěně domů, dáme mu jednoduchý pohodlný obojek, aby si zvyklo. Pejska vodíme na vodítku kolem domu, pomocí volné smyčky učíme přivolání. Kdykoli se s čímkoli na štěně obrátíme, oslovíme je jménem. Cane corso je typický venkovský pes, takže mu mírové soužití s domácí havětí nedělá potíže. Svou dominanci nezískává ani neprokazuje v bitkách s našinci nebo terorizováním slabších. Jeho vyrovnaná povaha, sociální inteligence a nekonfliktnost vylučují, že by pes decimoval drůbež, rdousil kočky a porval další psy.
Tvrdé „bojové“ hry se nedoporučují. Pokud je pes dobře vychováván, není třeba ho bít, postačí pouze tón hlasu. Návštěva cvičáku s cane corso se vřele doporučuje. Cane corso se na rozdíl od „středoasijce“ učit chce, práce na cvičáku s milovaným páníčkem ho baví. Má vynikající paměť, co se jednou naučí, nezapomene. Molossové jsou psychicky i fyzicky dozrálí teprve ve věku tří let, také tuto skutečnost je třeba při výchově a výcviku psa zohlednit. Dobře vychovaný a vycvičený cane corso je dobrý parťák pro život.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
ZkouškaZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povelem „ke mně“. Pes má radostně a přímou cestou přiběhnout k psovodovi a usednout před něj. Na další povel „k noze“ má pes usednout k noze psovoda.
Přivolání (varianta B) – povel „k noze“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, případně „sedni“ a tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno (možno použít u zastavení). Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků. Psovod na pokyn rozhodčího zavelí „k noze“. Pes se má radostně a přímou cestou zařadit k levé noze psovoda a pokračovat s ním v chůzi. Na pokyn rozhodčího se psovod zastaví a pes na povel „k noze“ nebo „sedni“ usedá k jeho levé noze. Součástí obou variant je i cvik VOLNO – povel „volno“ a ukázání pravou rukou do žádaného směru. Na tento povel se pes musí vzdálit minimálně 10 kroků od psovoda. Pokud se pes nevzdaluje ani po 3. povelu, může být cvik PŘIVOLÁNÍ anulován.
Ovladatelnost na vodítku – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby byl svým kohoutkem na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Ovladatelnost bez vodítka – povel „k noze“ a tlesknutí (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes bez vodítka ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi, či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Pes by se v žádném směru neměl vzdálit od nohy psovoda více než 2O cm. Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno; „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu; „vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkoušky ZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět. Během tohoto cviku probíhá přezkoušení dalšího psa v poslušnosti. Opakování povelu znamená anulaci cviku. Pokud se pes vzdálí z místa o více než 3 m, je cvik také anulován. Při nepřízni počasí (silná rosa, silný déšť, mráz) může psovod po předchozí dohodě s rozhodčím odložit psa na vlastní textilní podložku velikosti svého psa. Rozhodčí však zkontroluje nezávadnost podložky (čistota, zápach).
Popis provádění cviků skupinové a speciální části:
Počet psů ve skupině je 3 až 5, velikost i složení skupiny určuje vedoucí zkoušek po dohodě s rozhodčím. Je žádoucí, aby ve skupině byli psi přátelští, kteří k sobě necítí žádnou antipatii, neboť i jakýkoliv projev agresivity vůči ostatním psům či psovodům ve skupině může znamenat vyloučení psa ze zkoušky. Pokud není uvedeno jinak, platí pro cviky v této části stejné povely i podmínky provádění jako v části základní. Cviky však na pokyny rozhodčího provádějí všichni psovodi i psi ve skupině současně.
Pro pohyb celé skupiny může rozhodčí použít další povely. „Vlevo/vpravo 1 protichodem“ – povel se vydává, když jde skupina v zástupu za sebou. Po povelu se psovod na prvním místě otočí ve smyslu povelem daného směru (v poloměru cca 1 m) do protisměru (o 180 °), ostatní pokračují každý až do místa, kde se 1. otáčel, a provedou totéž. Skupina jde nakonec protisměrně. „Vlevo/vpravo 1 otočit“ – obdoba předchozího povelu s tím rozdílem, že se 1. psovod na povel otáčí v daném směru v poloměru asi 1 m tak dlouho, dokud neuslyší povel „směr přímý“.
Bude-li ve skupině některý pes neukázněný tak, že svým chováním naruší opakovaně cvičení ostatních psů, může být jeho posuzování rozhodčím ukončeno.
Vzdálenost psovodů ve skupině upraví před začátkem posuzování rozhodčí. Mezery by však po celou dobu posuzování neměly být menší než 2 metry a větší než 4 metry. Psovodi ve skupině jsou povinni upravit své tempo chůze tak, aby řadu nepředbíhali, ani se příliš neopožďovali.
Ovladatelnost na vodítku ve skupině – povel „k noze“ a tlesknout (dlaní levé ruky na levé stehno „sedni“). Pes na vodítku ochotně a ukázněně následuje psovoda vedle jeho levé nohy tak, aby svým kohoutkem byl na její úrovni. Pes nesmí psovoda předbíhat ani se opožďovat, nesmí bránit psovodovi v pohybu. Vodítko je stále v pravé ruce a má být prověšené. Podle pokynů rozhodčího se provádějí obraty vpravo, vlevo a čelem vzad, a to za pohybu i v klidu. Výkon se provádí v normální chůzi, v pomalé chůzi či poklusem. Povel „k noze“ je povolen při každém vykročení ze základní polohy, při změně směru či způsobu chůze (klus, pomalá chůze) a při zastavení (zde možno i povel „sedni“). Jiné ovlivňování – pohyby rukou, tělem či zvuky – není povoleno.
Sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině – povel „sedni“ – lehký úder levou rukou na levé stehno, „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu. „Vstaň“ – mírné pokrčení v kolenou. Pes je na vodítku. Pokyny k vydání povelu dává rozhodčí. Pes po provedení každé polohy v ní setrvá tak dlouho, dokud mu psovod nedá jiný povel. U zkoušky ZOP je možno tolerovat mírně upravené posunkové povely.
Odložení vleže ve skupině – povel „lehni“ – mávnutí levou rukou nad hlavou a trupem psa zepředu dozadu, „zůstaň“ – mírné přiložení dlaně levé ruky před čenich psa. Psovod položí na určeném místě psa a dá mu povel „zůstaň“. Na pokyn rozhodčího se psovod vzdálí od psa 30 kroků, otočí se směrem ke psovi a zůstane klidně stát po dobu 2 minut. U psa nesmí zůstat vodítko ani jiný předmět.
Přenesení psa psovodem a cizí osobou ve skupině – součástí tohoto cviku je přezkoušení návyku psa na náhubek. Pes má náhubek nasazen po celou dobu trvání cviku. Pokud pes projeví v průběhu cviku agresivitu k psovodovi či k cizí osobě (pomocníkovi), je cvik ukončen a anulován. Ze zkoušky však pes vyloučen není. Pes má sebou nechat manipulovat bez náznaku strachu a s dostatečným sebevědomím. Nemá z náruče skákat ani se vzpírat. Psovod ho může v průběhu cviku chválit a povzbuzovat. Průběh cviku pro psy, které unese jedna osoba: Psovod zvedne svého psa opatřeného náhubkem ze země či z vyvýšené podložky (lavice, stůl) a v náručí ho nese 10 metrů k cizí osobě (pomocníkovi). Zde psa cizí osobě předá a ta jej v náručí přenese zpět do výchozího místa. Tam psa opatrně položí na zem nebo na podložku. Psovod jde zároveň s pomocníkem a psa si na výchozím místě převezme. U psů, kteří musí být (pro svoji váhu) neseni více osobami: Psovod a cizí osoba (jeden, případně více pomocníků) zvednou psa opatřeného náhubkem ze země či vyvýšené podložky (lavice, stůl) tak, aby cizí osoba nesla psa u hlavy. Pak v náručí nesou psa 10 metrů. Mohou jít rovně a po 10 metrech psa položit na zem, nebo jdou 5 metrů a vrátí se zpět do výchozího místa, tam položí psa na podložku.
Chůze po nepříjemném materiálu – povel „k noze“ – tlesknutí dlaní levé ruky na levé stehno, „sedni“ při zastavení. Psovod se psem na vodítku u nohy přechází určený prostor, na pokyn rozhodčího se zastaví a psa u nohy posadí. Na další pokyn rozhodčího pokračuje v chůzi. Pes by se měl chovat přirozeně, měl by jít sebevědomě u nohy a po zastavení ihned usednout. Neměl by projevovat nechuť k provedení cviku ani bázlivost. Nepříjemným materiálem se zde rozumí takový povrch, který není pro pohyb psa zcela běžný a vyžaduje od psa, aby svůj pohyb tomuto materiálu přizpůsobil. Pro přípravu cviku se doporučují tyto druhy materiálu (igelit, hrubší štěrk, sutiny, vlnitý plech nebo laminát, pás linolea). Pro splnění cviku je nutné, aby se pes pohyboval alespoň po třech druzích materiálu. Každý druh má mít délku nejméně 3 metry a jednotlivé druhy mají na sebe navazovat. Pořadatel ručí za to, že pohyb psů bude bezpečný, ručí také za přípravu cviku.
Videa s výcvikem psů je možné dohledat i na internetu, jsou určitě inspirativní a naučná.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Příslušníci plemene Cane corso se mohou věnovat nejen základnímu výcviku poslušnosti, ale díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti i všestrannému, případně speciálnímu výcviku. Ovladatelnost je u tohoto plemene v každém případě nezbytná. Kvůli své velikosti a silně vyvinutému obrannému instinktu může neovladatelný pes způsobit svému majiteli velké problémy. Správně socializovaný a vychovaný jedinec, který zvládá alespoň základní poslušnost, je skvělým společníkem a nevyvolává žádné konflikty. Ovladatelnost svého psa si můžeme prověřit zkouškou z výkonu, například zkouškou ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti) nebo ZOP (Základní ovladatelnost psa).
Na výcvik obran mají lidé často zkreslené a mylné názory pramenící z neznalosti principů, na kterých je tento výcvik založen. Je třeba si uvědomit skutečnost, že správně vedený trénink obran (zvláště je-li při nácviku využíváno loveckého pudu) přispívá k duševnímu a fyzickému rozvoji psa, ne k podpoře a rozvíjení jeho agresivity.
Psi, kteří se věnují sportovním obranám, nemají potřebu napadat lidi a mají to v hlavě srovnané na rozdíl od psů v tomto směru nepolíbených. Vycvičení psi vědí, že kousat se může pouze do ochranného rukávu, peška či hadru a že figurant není nepřítel, ale partner při hře, který rozpohybuje kořist (hračku) a pak se se psem o ni přetahuje (bojuje). Tato hra je v podstatě simulováním lovu kořisti. Lov je pro psa přirozená činnost, jíž si tato šelma v minulosti obstarávala obživu, a vlohy (pudy) pro lovení ve psech zůstaly. Pokud psům nedopřejeme zábavu podobnou lovu nebo lov samotný (myslivost, coursing, dostihy, dogfrisbee, flyball, sportovní obrany a podobně), mohou nejen strádat, ale z nudy vymyslet i nějakou lumpárnu, jako je lov koček, cyklistů a tak dále.
Vzhledem k fyzickým a duševním vlohám plemene cane corso se doporučuje majitelům těchto psů, věnovat se právě výcviku obran. Samozřejmě se musí jednat o majitele, kteří se se svými psy cvičí i poslušnost a stačí na ně fyzicky! Bohužel ne každý člověk si před pořízením štěněte cane corso řádně promyslí, zda bude schopen zvládnout dospělého psa a má-li duševní a fyzické předpoklady pro výchovu a výcvik daného plemene (to platí i pro jiná plemena).
Kromě loveckého pudu se při obraně může (v některých případech dokonce musí) uplatnit i pud obranný. Jde o přirozenou schopnost psa bránit sebe a svou smečku před útokem. Pokud pes reaguje na útok aktivně a snaží se útočníka zahnat či kousnout, hovoříme o takzvané aktivní obranné reakci. Pokud pes před útočníkem uteče nebo se snaží střetu s ním vyhnout, jde o takzvanou pasivní obranou reakci. Každému musí být jasné, že pes, který má sloužit nejen jako skvělý společník, ale i jako ochránce svého pána, by měl v případě napadení vykázat aktivní obrannou reakci. Pes, který nikoho bezdůvodně nenapadá, je schopen se klidně pohybovat mezi cizími lidmi a zvířaty, přičemž je schopen kdykoli zakročit, je-li jeho pán ohrožen. Není nutné při výcviku obran u cane corso rozvíjet zlobu na člověka, ale spíše se zaměřit na rozvíjení kořistnického pudu. Lov kořisti (ochranného rukávu) je pro ně skvělá zábava. Ochranu rodiny se moc učit nemusí, tu mají v sobě zakódovanou po svých předcích, kteří byli pro tuto vlastnost v Itálii po staletí chováni.
Slinivku břišní dělíme z funkčního hlediska na dvě části, tedy na takzvanou endokrinní (produkuje inzulin) a exokrinní (produkuje břišní šťávy).
Mezi nejčastější onemocnění slinivky břišní patří záněty a méně častá sekreční nedostatečnost slinivky břišní, označovaná zkratkou EPI (exokrinní pankreatická insuficience). V minulosti bylo toto onemocnění diagnostikováno prakticky jen u německých ovčáků a jejich kříženců a případně kolií, u nichž byl již v minulosti prokázán dědičný sklon k onemocnění slinivky břišní (autosomálně recesivní typ dědičnosti). V posledních deseti letech se paleta postižených plemen postupně rozšířila nejdříve na ostatní větší plemena. Dnes je tak obtížné označit některé plemeno za odolnější. Mezi pacienty jsou i „voříšci“, i když stále převažují němečtí ovčáci.
Slinivka břišní neboli pankreas je nevelká protáhlá žláza uložená za žaludkem podél prvního úseku tenkého střeva – dvanáctníku. Toto umístění je důležité proto, že žláza vyrábí „trávicí šťávu“, která vytéká do dvanáctníku a má nezastupitelnou úlohu při trávení bílkovin, tuků i škrobů. Pří jejím nedostatku nemůže tělo využít přijatou potravu, která tak vychází nestrávená se stolicí. Pes vlastně strádá hladem přesto, že přijímá většinou více potravy, než bývá obvyklé. Skutečnost, že pes neprospívá či hubne i při zvýšené žravosti a mívá i nekvalitní srst či nemocnou kůži, bývá také jedním z nejčastějších důvodů první návštěvy veterinární ordinace. V pokročilejších případech se přidávají kašovitá objemná šedožlutá stolice až přechodné vodnaté průjmy, plynatost, občasné zvracení, zvrácené chutě (požírání trusu) nebo stavy nechutenství, skleslosti až apatie a nechutí k pohybu. Takové problémy již obvykle signalizují zjitřené onemocnění slinivky břišní. Nejvážnější situace se vyznačuje záchvatovými stavy, nezřídka zaměňovanými s padoucnicí (epilepsií), nebo prudkou otravou. Pes často projevuje bolestivost při zvednutí pod bříškem za hrudní kostí nebo ulevuje bolesti v „prosebné“ pozici s předníma nohama nataženýma dopředu, hrudí na podlaze a zadníma nohama postavenýma. V nejtěžším záchvatu leží bezvládně na boku a nereaguje, poněvadž se nachází ve stavu šoku, který může skončit i celkovým selháním krevního oběhu a uhynutím. Naštěstí u psů, na rozdíl od lidí, bývají tyto stavy vzácnější a nekončí tak často smrtí.
Popsané příznaky jsou souhrnem pozorování mnoha případů s velmi variabilním výskytem a spíše při vleklém onemocnění slinivky břišní. Hlavní nepříjemnou vlastností je nevypočitatelnost jak dalšího průběhu, tak závažnosti onemocnění. Pro veterináře je proto odpověď na otázku o vyhlídkách nemocného psa do budoucna velmi obtížná. Velmi obtížná je ale i diagnóza tohoto onemocnění. Prakticky neexistuje naprosto jednoznačný diagnostický test, takže diagnóza onemocnění slinivky břišní zůstává jen na úrovni podezření. To může být vysloveno až na podkladě úvahy vycházející z podrobné informace majitele o chování psa a odborného vyšetření v ordinaci, doplněného řadou vyšetření krve a stolice. K ověření bývá třeba i opakovaných vyšetření k porovnání nálezů. Z toho přirozeně vyplývá i finanční náročnost pro majitele postiženého psa.
Příznaky, průběh onemocnění a osud psa závisí v první řadě na druhu a rozsahu poškození žlázy. Pokud se potíže objeví již u velmi mladého psa, bývá příčinou dědičná vada ve vývoji žlázy a její funkci. Slinivka v takovém případě již v mladém věku prakticky vymizí. Nástup onemocnění ve středním a vyšším věku psa bývá spíše následkem skrytého poškození žlázy plíživými procesy včetně vleklého zánětu. Záludnost spočívá v tom, že se příznaky objeví teprve při zničení 80–90 % funkční tkáně, poněvadž slinivka, podobně jako například játra či ledviny, má obrovskou rezervní funkční kapacitu, která i léta zakrývá probíhající onemocnění. Jediná jistota při onemocnění slinivky břišní spočívá v jeho nepříjemné doživotní definitivnosti. Tuto zásadní skutečnost je třeba si uvědomit při vyslovení podloženého podezření na toto onemocnění, jelikož další život psa bude více či méně nepříznivě ovlivněn. Přinejmenším je takový pes citlivý na způsob výživy a nesnáší zejména změny a stravovací zátěž. Většinou vyžaduje i dietní způsob výživy. Závažným handicapem je nemocná slinivka pro služební, pracovní a sportovní plemena, protože tito psi většinou již nesnesou nezbytnou fyzickou zátěž a jsou z těchto důvodů z využití vyřazeni.
Z ochablé funkce slinivky vyplývá pro život psa a jeho majitele další komplikace. To, co nevyrobí nemocná slinivka, musí být psovi dodáváno při každém krmení uměle v podobě tablet či tobolek doživotně nebo v nejpříznivějších případech v určitých obdobích. Přísun trávicích enzymů v tabletách musí být navíc poměrně vydatný, poněvadž kyselé prostředí v žaludku zničí až 90 % podávaného preparátu. Na místo působení, do dvanáctníku za žaludkem, se tak dostane jen malá část účinné složky. To je další finanční i praktická zátěž, se kterou musí majitel počítat. Útěchou může být zkušenost veterinářů, že 80 % psů s vleklou nedostatečností slinivky břišní reaguje na správně vyladěnou léčbu i dietu dobře. Jejich trávení a celková kondice se očividně zlepší tak, že nezasvěcený ani nepozná, že jsou nemocní.
Velmi důležitou roli v léčení, ale zřejmě i v prevenci onemocnění, respektive poruch funkce slinivky břišní, má dieta nebo způsob výživy psa. Dietní opatření musí respektovat tyto tři nejzákladnější požadavky: nízký obsah tuku, vysoce kvalitní bílkovina, krmení po menších dávkách. Trávení tuků je nejnáročnější trávicí proces a závisí z velké části na dobré funkci slinivky břišní. Je ironií psího osudu v péči člověka, že se dostává do situace, kdy nedovede strávit tuky, zatímco jako masožravec dokázal v přírodních podmínkách využít více než 50 % tuku v potravě. Dnes například víme, že „pankreatická“ dieta pro psa, ať komerční či vypočítaná z domácích surovin, nemá obsahovat více než 20 g tuku na každých 1 000 kalorií a je označována jako „nízkotučná“. Snadná stravitelnost bílkovinných složek krmiva může být zajištěna jen používáním vysoce kvalitních bílkovin živočišného původu v čisté svalovině, vejcích, eventuálně mléčných výrobcích. Bylo například prokázáno, že u psů krmených nekvalitními jatečními odpady s obsahem hůře stravitelného kolagenu ve šlachách, vazech a podobně, dochází již po 3–4 týdnech k ochabnutí funkce slinivky břišní a po delší době nekvalitního krmení až k jejímu onemocnění. Rozhodně nelze psovi s nemocnou slinivkou předkládat bílkovinu původu rostlinného (sója, luštěniny), protože i zdravý pes využije tuto méně kvalitní bílkovinu sotva z 50 %.
Pokud jde o objem krmiva, je pes nemocný nedostatečností slinivky břišní citlivý na příjem velkého množství potravy najednou. Vyžaduje krmení po menších dávkách nejméně 3x denně, což může představovat další praktickou obtíž pro majitele psa, pokud není zrovna v důchodu. Naštěstí průmysl vyrábějící krmiva pro psy pamatuje v programu svých „léčebných“ diet i na tyto případy a dodává již i na náš trh speciální, lehce stravitelné diety. Jsou však k dostání jen u veterinárních lékařů a jejich používání je vázáno na lékařský dohled. Pro případy, kdy pes odmítá komerční krmiva, nebo pro střídání propočítáváme podobné diety i z domácích surovin. Velkým omylem, kterého se majitelé nemocných psů často dopouštějí, je předčasná tendence k návratu na normální stravu, jakmile se u psa zlepší vzhled stolice, normalizuje se chuť a trochu se zlepší kondice. Měsíční dietní zkouška s přídavkem trávicích enzymů představuje minimální dobu k ověření správnosti zavedeného stravovacího režimu. Za běžnou považují zahraniční autoři dobu 4 měsíců „pankreatické“ diety, která naznačí i tendence dalšího vývoje onemocnění, míru nezbytných dietních opatření a dovolí někdy i opatrný návrat k normálnímu krmení. Vše se musí přizpůsobit individualitě pacienta, aby byly vyhlídky na přijatelný „psí“ život i s nemocnou slinivkou. Ještě náročnější je režim u psa po záchvatu při zjitřeném onemocnění slinivky břišní. Tehdy je třeba zklidnit břišní orgány 2–4denní hladovkou jen za přístupu k tekutinám (voda, čaj). Poté zkoušíme nabídnout malé množství potravy složené z nasekaného vařeného hovězího masa se 4 díly vařené rýže několikrát denně. Od třetího týdne lze podávat eventuálně i mléčné výrobky. Dávky krmiva se postupně zvětšují a zpestřují. Nemají obsahovat mnoho hrubé vlákniny například ze zeleniny. I zde se často chybuje příliš rychlým zvyšováním dávek krmiva. Nestrávené zbytky potravy pak přirozeně způsobí průjem. Podobně nesprávná je i snaha dopřát psovi „to nejlepší“ a předložit mu hned granule nejvydatnějšího typu, byť renomované značky. Trávení takového krmiva je poměrně náročné a vyžaduje postupný návyk i u zdravého psa. Někteří psi si na ně nezvyknou vůbec. Podle zkušeností z posledních let vyvolává nekompromisní přechod na granulovaná krmiva u některých psů časem i útlum činnosti slinivky břišní až její onemocnění. Vůbec nejhorší je střídání tradiční domácí stravy a granulí dokonce i během jednoho dne, které dokáže rozladit trávení velmi rychle. Bohužel, psi zatím spíše doplácejí na dříve nevídanou pestrost nabídky krmiv, než aby z toho měli užitek. Ideál vidíme v odstavení štěněte na kvalitní kompletní granulovanou směs a setrvání u vyzkoušené značky po celý život. K tomu je ovšem třeba zorientovat se na trhu krmiv, mít zajištěný trvalý zdroj vybraného krmiva a mít na to finance. Pro současnou dobu u nás je, bohužel, charakteristický pravý opak. Nakupuje se většinou náhodně nebo „co jedna paní doporučila“, co je právě k dostání nebo na co zbývají peníze. Střídají se značky. Nečtou se viněty, kde je napsáno, pro kterou věkovou kategorii je krmivo určeno. Když dojde zásoba granulí, předloží se psovi zase zbytky od oběda.
Dřív, než se rozhodneme převést svého psa na průmyslové krmivo, je třeba naznačená úskalí zvážit. Přechod dospělého psa na nový způsob výživy pak musí být pozvolný, s postupným navykáním během 2–3 týdnů. Pokud pes nové krmivo vytrvale odmítá nebo mu působí zažívací potíže, nelze věc lámat přes koleno a musíme zůstat u původního způsobu krmení. Vzpomeňme, že prvním orgánem, který zareaguje na nepohodu ve stravování, bude většinou slinivka břišní!
