Téma: 

větrání

Terárium

Terárium pro chameleona

Základem pro úspěšný chov chameleona je vhodně zvolený typ terária, které musí vždy odpovídat danému druhu. Jedinou obecně platnou radou pro jejich chov je alespoň v základních rysech zachovat přírodní podmínky jejich domoviny.

Minimální velikost terária s ohledem na velikost chovance je přibližně 60 litrů (objem) pro chameleona o velikosti kolem 20 cm. Pro větší druhy, které dosahují v dospělosti kolem 40 cm, je potřeba terárium podstatně větší. Terárium proto volíme minimálně o objemu 180 litrů. Obsah vypočítáme, když znásobíme jeho strany v decimetrech. Obecně platí, že čím větší nádrž, tím lepší (lépe se vytvoří mikroklima a není zapotřebí tolik času k jeho údržbě). Terárium většinou zbudujeme ze skla. Pomocí silikonových lepidel lze slepit i poměrně rozměrné nádrže s objemem i několik stovek litrů. Je tedy vhodné jednu boční stěnu (nebo její část) nahradit jemným pletivem větrání terária. Pro chameleony je nutno zajistit dostatečný přísun světla (denně cca 11 hodin). Ve zverimexu je dobré koupit speciální zářivky obsahující UV paprsky, pro jejich pozitivní působení na kůži a vliv na syntézu vitamínu D3. V teráriu je potřeba udržet teplotu kolem 26 °C přes den (lokální ohřev i 35 °C) a přes noc nechat teplotu poklesnout cca o 5 až 10 °C. Řeší se pouze vypnutím všech tepelných zdrojů. Pro vyhřívání terária volíme lampu (osvit + ohřev), pro lokální ohřev se do terária umístí bodovka o výkonu, který je dostatečný pro ohřátí na příslušnou teplotu (pro malou část terária stačí žárovka 40 W). Pro udržení požadované vlhkosti v teráriu 40 až 50 % (podle druhu) je nutné terárium rosit. Chameleon špatně snáší postřik vodou, rosíme vždy do okolního prostoru terária. Na dno poklademe bio substrát (písek, drť), směs můžeme koupit ve zverimexu. Dno by mělo udržet vlhkost cca 48 hodin. Některé druhy vyžadují misku s vodou, jiné přijímají vodu z listů a kořenů. Obecně platí, že jak si chameleona naučíte, tak bude pít. Příjímání vody je pro něj velmi důležité, pozor na dehydrataci, pokud chameleon sám nepije, musíme ho napojit sami. Jako podklad do terária je nejvhodnější písek smíchaný s rašelinou 1 : 1.

Chameleoni všeobecně rádi šplhají do výšky, proto terárium vždy volíme tak, aby jeho nejdelší rozměr byla právě výška. Nikdy pro chameleony nepořizujeme terária s přístupem seshora. Vždy s posuvnými skly a terárium umístíme ideálně do výšky 1,2 m a výše, chameleoni jsou totiž stresovaní, když k nim přistupujeme shora, a mají rádi, když mohou vylézt vysoko a pozorovat okolí z výšky.

Terárium dále vybavíme větvemi nejedovatých stromů, přičemž platí, že čím víc větví mu dopřejeme, tím lépe se bude cítit. Dále je vhodné pořídit do terária nějakou popínavou rostlinu, kvůli udržování vlhkosti a estetickému vzhledu. Důležité je rovněž správné větrání (bez průvanu), to zajišťují mřížky mezi posuvnými skly a v horních rozích odvětrávací mřížky. Je vhodné do terária umístit pozadí.

Zdroj: Terárium
Zveřejněno dne: 25.11.2015

Terárium

Terárium pro agamu vousatou

Jedná se o středně velkého robustního ještěra, délka včetně ocasu v dospělosti je kolem 40 až 60 cm, ocas tvoří více než polovinu této délky.

Agama bude potřebovat dostatečně velké terárium pouštního typu. Absolutní minimum pro jednu dospělou agamu je rozměr 100 x 50 x 50 cm (d x š x v). Pro skupinku agam je samozřejmě potřeba terárium úměrně větší. Všeobecně platí nepodceňovat u terárií větrání, víc znamená obvykle lépe.

Jako podklad je nejvhodnější vrstva písku. Plně vyhovuje obyčejný písek do dětských hřišť.

Agamy vousaté rády šplhají a obvykle spí na nejvyšších možných místech, proto je vhodné členité pozadí s dostatečně velkými plošinkami, ve velkém teráriu i silnější větve a podobně. I když pijí jen výjimečně (pokud pravidelně přijímají rostlinnou potravu, nemusí pít vůbec), měla by být v teráriu vždy miska s čistou vodou.

Zbytečné jsou různé úkryty, jeskyně, vodopády, sádroví trpaslíci a podobně. Nemá smysl dávat do terária jakékoliv živé rostliny, agamy je zaručeně brzo zlikvidují. I případné umělé rostliny by měly být dostatečně pevné a odolné. Pokud už se rozhodnete mít v teráriu živou rostlinu, ujistěte se, že není jedovatá.

Teplota v teráriu by se měla přes den pohybovat kolem 30 °C, a to s určitým teplotním gradientem (třeba 26 až 33 °C), aby si zvířata sama mohla vybrat, co jim vyhovuje. V teráriu musí být i výhřevné místo, kde teplota přes den dosahuje 40 až 45 °C. Nejjednodušším řešením je například kus břidlice, nad který se umístí obyčejná bodová žárovka vhodného výkonu. Jako výhřevné místo umístněné pod zdrojem UV je možné použít i topný kámen, ale pozor – ujistěte se, že jeho teplota nepřekročí výrazněji 40 °C. Přes noc stačí běžná pokojová teplota – s vypnutými všemi zdroji tepla a světla. Velmi důležité je dostatečné osvětlení. Jde o heliofilní druh, který potřebuje hodně světla. Je potřeba osvětlit celý prostor terária, třeba lineárními zářivkami, větší terária výbojkami. Svítíme zhruba 12 hodin denně.

Pro zdraví a správný růst zvířat je nutné mít v teráriu vhodný zdroj UV-B záření. Zdrojem UV-B v teráriích mohou být speciální lineární zářivky (pro velmi malý účinný dosah – v řádu několika centimetrů – jsou pro tento druh nevhodné), kompaktní zářivky (vhodné do menších terárií, odchoven) nebo výbojky.

U všech zdrojů UV-B záření je potřebné vhodné umístnění, hlavně z důvodu dodržení jak minimální vzdálenosti od zvířete (u výbojek může být minimem klidně 40 až 60 cm), tak vzdálenosti maximální, za kterou už je množství UV-B nedostatečné (to může být u kompaktní zářivky i pouhých 20 až 25 cm). Taky pamatujte na to, že veškeré zdroje UV-B mají omezenou životnost – množství UV záření postupem času klesá. Proto je po určité době (6 až 12 měsíců) nutná výměna za zdroj nový.

Zdroj: Terárium
Zveřejněno dne: 25.11.2015

Péče o ucho u psa

Plemena s náročnou péčí o uši

U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem zátku, která brání větrání zvukovodu a vede ke vzniku zánětu. Mechanické vytrhávání chloupků můžete provádět ručně, na trhu jsou k dispozici i pomůcky určené speciálně k tomuto účelu. V případě, že by vám tento způsob nevyhovoval, lze chlupy z uší vystříhávat, ale zde musíte být obezřetní, protože ostříhané chlupy se musí z uší odstranit.

Další prevencí onemocnění uší je zamezit tomu, aby do ucha při koupání zvířete natekla voda. Pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.

Zdroj: Péče o ucho u psa
Zveřejněno dne: 15.12.2015

Nemoci uší u koček

Zánět zvukovodu u koček

Zevním zvukovodem máme na mysli kanálek, který vede od ušního boltce dovnitř k bubínku. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (například travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, což vede ke vzniku zánětu. U koček se zánět zvukovodu nevyskytuje tak často a téměř vždy je způsoben parazity (ušní svrab).

Klasickými příznaky zánětu zvukovodu je časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec a podobně, určitě s návštěvou veterináře neotálejte! Pokud se škrábe kočka a v jejím uchu objevíte špínu připomínající kávovou sedlinu, můžete si být téměř jistí, že se jedná o ušní svrab, který také vyžaduje odbornou pomoc.

Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků.

Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem. Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky).

Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se však opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.

Pokud nejste sami schopni zvířeti uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.

Vyhledat odbornou pomoc je zapotřebí i v případě, že se do zvukovodu dostanou osiny trav, ucho dráždí a zraňují. Často totiž dochází k zanícení a zvířeti se spustí hnisavý výtok z ucha. Vždy je pak nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.

Zdroj: Nemoci uší u koček
Zveřejněno dne: 10.5.2016

Agama

Terárium pro agamy

Vybíráme buď terárium pouštního (agama límcová, vousatá), nebo tropického (agama kočinčinská) typu, ale vždy dostatečně velké. Absolutní minimum pro jednu dospělou agamu je rozměr 100 x 50 x 50 cm (d x š x v). Pro skupinku agam je samozřejmě potřeba terárium úměrně větší. Nepodceňujte nikdy u terárií větrání, víc znamená obvykle lépe.

Jako podklad je nejvhodnější vrstva písku. Plně vyhovuje obyčejný písek do dětských hřišť.

Agamy vousaté rády šplhají a obvykle spí na nejvyšších možných místech – proto je vhodné členité pozadí s dostatečně velkými plošinkami, ve velkém teráriu i silnější větve a podobně. I když agamy pijí jen výjimečně (pokud pravidelně přijímají rostlinnou potravu, nemusí pít vůbec), měla by být v teráriu vždy miska s čistou vodou.

Zbytečné jsou různé úkryty, jeskyně, vodopády, sádroví trpaslíci a podobně. Nemá smysl dávat do terária jakékoliv živé rostliny, agamy je zaručeně brzo zlikvidují. I případné umělé rostliny by měly být dostatečně pevné a odolné. Pokud už se rozhodnete mít v teráriu živou rostlinu, ujistěte se, že není jedovatá.

Teplota v teráriu by se měla přes den pohybovat kolem 30 °C, a to s určitým teplotním gradientem (třeba 26 až 33 °C), aby si zvířata sama mohla vybrat, co jim vyhovuje. V teráriu musí být i výhřevné místo, kde teplota přes den dosahuje 40 až 45 °C. Nejjednodušším řešením je například kus břidlice, nad který se umístí obyčejná bodová žárovka vhodného výkonu. Jako výhřevné místo umístněné pod zdrojem UV je možné použít i topný kámen, ale pozor – ujistěte se, že jeho teplota nepřekročí výrazněji 40 °C. Přes noc stačí běžná pokojová teplota – s vypnutými všemi zdroji tepla a světla. Velmi důležité je dostatečné osvětlení, neboť jde o heliofilní druh, který potřebuje hodně světla. Je nutné osvětlit celý prostor terária, třeba lineárními zářivkami, větší terária pak výbojkami. Svítíme zhruba 12 hodin denně.

Pro zdravý a správný růst zvířat je nutné mít v teráriu vhodný zdroj UV-B záření. Zdrojem UV-B v teráriích mohou být speciální lineární zářivky (pro velmi malý účinný dosah – v řádu několika centimetrů – jsou pro tento druh nevhodné), kompaktní zářivky (vhodné do menších terárií, odchoven) nebo výbojky.

U všech zdrojů UV-B záření je potřebné vhodné umístnění hlavně z důvodu dodržení jak minimální vzdálenosti od zvířete (u výbojek může být minimem klidně 40 až 60 cm), tak vzdálenosti maximální, za kterou už je množství UV-B nedostatečné (to může být u kompaktní zářivky i pouhých 20 až 25 cm). Taky pamatujte na to, že veškeré zdroje UV-B mají omezenou životnost – množství UV záření postupem času klesá. Proto je po určité době (6–12 měsíců) nutná výměna za zdroj nový.

Zdroj: Agama
Zveřejněno dne: 2.2.2016

Výtok z ucha u psa

Zapáchající výtok z ucha

Zánět zvukovodu se vyskytuje především u psů s převislýma ušima. Obecně mají záněty různé příčiny – bakteriální, parazitární nebo plísňové. Někdy může být spouštěčem zánětu také cizí těleso (travní osiny). U některých plemen je třeba pravidelně vytrhávat chloupky rostoucí ve zvukovodu, a to především u pudlů, kníračů, bišonků, maltézáčků, jorkšírů a dalších plemen s jemnou srstí. Pokud se chlupy ponechají ve zvukovodu, vytvářejí často společně s ušním mazem ušní zátku, která brání větrání zvukovodu, a to vede ke vzniku zánětu.

Klasickými příznaky zánětu zvukovodu jsou časté třepání hlavou a drbání ucha. V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, vytéká z něj páchnoucí tekutina, jeho povrch je zarudlý či zdrsnělý, nebo si zvíře nezvykle často drbe ucho, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte!

Pokud ucho jen svědí, ale nic z něj neteče, vykapejte ho čisticími kapkami. Jestliže zpozorujete, že se zvířeti ulevilo, opakujte čištění každý den až do odeznění příznaků. Zvířeti nikdy nečistěte uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.

Pokud zpozorujete páchnoucí sekret, musíte navštívit veterináře, který ucho zvířete vyšetří a nasadí odpovídající léčbu (speciální kapky). Vždy pečlivě dodržujte léčebný postup, který naordinoval veterinář. Domácím mazlíčkům je kapání zanícených uší velmi nepříjemné, proto proti němu mnohdy velmi zarputile protestují. Ovšem vy to nevzdávejte a vytrvejte, do nedoléčeného ucha by se infekce velmi rychle vrátila. Často se veterináři setkávají s případy, kdy majitelé vodí svá zvířata do ordinace z důvodu, že předchozí kapky „nezabraly“, takže se nasadí jiné. Za měsíc se opakuje stejný scénář. Výsledkem pak může být chronický zánět zvukovodu. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby se při prvním zánětu dodržel léčebný postup a nepřerušil se v průběhu, když došlo k prvnímu zlepšení.

V případě, že zvířeti nejste sami schopni uši vykapat, nezbývá vám nic jiného než se domluvit s veterinářem a chodit na tento úkon do ordinace.

Dráždit a zraňovat ucho psa mohou i osiny trav, které se dostanou do zvukovodu. V takovém případě často dochází k zanícení a zvířeti se spustí z ucha hnisavý výtok. Vždy je v těchto případech nutné odborné odstranění cizího tělesa a vyčištění zvukovodu. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může v nejhorším případě dojít až k perforaci (proděravění) bubínku.

Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné. Ucho vyčistěte následujícím způsobem: pořiďte si roztok na rozpouštění mazu v uších, ten aplikujte do zvukovodu (klidně ve větším množství) a chrupavčitou trubici zvukovodu masírujte tak, abyste slyšeli šplouchání. Pak už jen vytírejte papírovým kapesníkem namotaným na prstu to, co zvíře vyklepe do ústí zvukovodu. Před čištěním druhého ucha vždy očistěte kónus kapek (hrozí riziko zavlečení infekce z nemocného ucha do zdravého). Pokud si nevíte rady, nechte si od veterináře předvést, jak ucho správně vyčistit (případně jak aplikovat speciální kapky při léčbě).

Zdroj: Výtok z ucha u psa
Zveřejněno dne: 28.2.2016

Terárium

Terárium

Terária lze rozdělit do tří základních skupin:

  • Pouštní (případně polopouštní) terárium je suché, s pískem, kameny, suchými větvemi, bez rostlin nebo s rostlinami sukulentního typu. Do tohoto terária můžete umístit stepní želvu, gekony, agamu i některé hady.
  • Tropické terárium musí udržovat vlhkost. Jako podklad se používá rašelina, lignocel, kokosové vlákno, kůra. Osázejte ho živými rostlinami, broméliemi, tilandsiemi, kapradinami, mechem a jinými. Tropické terárium je vhodné pro řadu ještěrů, hadů, bezobratlých živočichů a žabek.
  • Paludárium je třetí typ terária. Je to kombinace tropického terária a akvária. Ve vodní části můžete chovat vodní želvy a některé nenáročné akvarijní ryby. V pozemní části žabky, různé druhy hadů a ještěrů vyhledávající vodní tůňky.

Všechny tři druhy terárií musíte přizpůsobit chovanému živočichovi. Především zajistit dostatečné osvětlení, vyhřívání, cirkulaci vzduchu, dostatek úkrytů, potravu a pitnou vodu.

Osvětlení do terária kupujte v prodejnách s odbornou obsluhou. Ve všech typech terárií by měly být 2 druhy osvětlení. Denní bílé světlo s UVB zářením (pokud se nerozhodnete chovat nočního tvora) a výhřevná žárovka jako zdroj tepla. Čím hlubší (vyšší) terárium bude, tím důležitější je i síla světla, které by mělo dostatečně osvětlovat i rostliny ve spodní části terária. Na žárovku byste měli zakoupit speciální kryt, aby nedošlo k popálení zvířete při náhodném dotyku.

U vytápění terária platí, že by se teplota uvnitř měla pohybovat od 28 °C s lokálním vytápěním (pod žárovkou až 40 °C). V chovatelských potřebách lze zakoupit například i topné kameny, které se hodí pro pouštní nebo polopouštní ještěry (agamy vousaté, krajty královské). Co se osvětlení a vytápění týče, čas nám mohou ušetřit automatické spínací hodiny. Zvířeti prospěje přesný denní a noční režim. Ke spínacím hodinám je možnost připojit i automatické rosení.

Větrání je také velmi důležité. Profesionální terária jsou vyráběna tak, aby splňovala podmínky pro cirkulaci vzduchu. Nevětratelné terárium se může stát zdrojem plísní. Bez účinné cirkulace by mohlo dojít až k úhynu zvířete. Není proto vhodné použít místo terária akvárium, pouze v případě odborných a finančně nákladných úprav.

Voda musí být součástí každého terária. Misku zajistěte vždy tak, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení. V paludáriích s větší vodní plochou vodu filtrujte nebo často a pravidelně měňte. Pouštní terária denně lehce roste (agama vousatá nepije stojatou vodu, ale pouze rosu).

Rostliny, kterými osazujete terárium, nesmí být jedovaté. Mezi teraristy jsou oblíbené tyto nejedovaté rostliny, které se hodí spíše do sušších terárií (šplhavec, tlustice, pepřinec nebo tilandsie). Do tropických terárií lze použít například dračinec, ledviník, zelenec, poděnku nebo toulitku.

Při výběru nového přírůstku lze postupovat koupí konkrétního zvířete, kterému zbudujete příbytek na míru, nebo máte konkrétní představu terária a rádi byste jej teprve osídlili. V obou případech je důležité si předem ujasnit, kolik času a financí můžete teráriu věnovat. Náklady na zakoupení a vybavení terária a koupi zvířete mohou být značné, ale jednorázové. Pravidelné náklady zůstávají na osvětlení, vytápění a krmení. Naproti tomu časové nároky u dobře osazených terárií jsou nepatrné. Některé druhy plazů a ještěrů se krmí s několikadenními přestávkami. Neohrozí je tedy ani vaše týdenní dovolená.

Zdroj: Terárium
Zveřejněno dne: 25.11.2015

Křeček

Druhy křečků

Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.

Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.

Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.

Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.

Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.

Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.

Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.

Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.

Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevyhazují podestýlku jako u klece drátěné. Přes dráty klece navíc budete s křečkem v bližším kontaktu. Můžete vybírat ze široké nabídky klecí – od malých drátěných klecí s minimální výbavou až po vícepatrové klece nebo plastové boxy s labyrinty.

Velikost ubikace by měla mít například pro křečka syrského minimální rozměry bydlení cca 50 x 30 x 30 cm (šířka x hloubka x výška). Čím větší bude, tím lépe pro křečka. Pokud zvolíte klec, věnujte pozornost i mezerám mezi dráty. Rozteč drátů by neměla být větší než 8–9 mm.

Ubikaci je nutné umístit na klidné místo, křečci mají jemný sluch a hluk je zatěžuje. Dále by měla být na světlém místě, ale ne na přímém slunci. Nesmí být umístěna tam, kde bývá průvan, anebo v blízkosti topení (hrozí přehřátí). Při větrání místnosti můžeme klec zakrýt, aby na zvíře nefoukalo. Ideální teplota pro křečky je 20–25 °C.

U křečků není pohlaví jedince velmi podstatné, tedy pokud neplánujete křečky množit. Někteří chovatelé tvrdí, že je snazší ochočit samečka, druzí zase, že lepší je samička. Více však záleží na povaze jednotlivých zvířat.

Křečci nebývají příliš náchylní k nemocem. Přesto se nějaké nemoci nebo úrazy mohou vyskytnout a rozhodující je včasné rozpoznání prvních příznaků. K další péči patří pravidelná kontrola zubů proti přerůstání. Samozřejmostí je pravidelná výměna podestýlky.

Když si zvířátko lehá na záda, vydává kvičivé zvuky či utíká před vaší rukou, je to znamení, že chce mít klid. Respektujte tuto jeho potřebu a nechte ho odpočinout.

Ochočení křečka je velmi důležité. Abyste si s ním mohli hrát a brát ho do ruky, musíte si získat jeho důvěru. Chce to čas a trpělivost, důvěra křečka se získává postupně. Není dobré to odkládat, nejlépe se křeček ochočí, dokud je ještě mladý. Když se mu budete věnovat často a budete na něj mluvit, naučí se poznat váš hlas. Když dáváte ruku do klece, dávejte pozor, abyste nedělali prudké pohyby, tak malého tvora, jako je křeček, může vaše ruka snadno vyděsit. Ochočení křečka může trvat cca tři týdny, ale je to individuální, nemyslete si, že jsou všichni křečci stejní. Některý vám může začít důvěřovat po týdnu, jiný za měsíc.

Křeček se řídí převážně čichem. Pachové žlázy, kterými značkuje své teritorium, má ve slabinách. Zrak není hlavním smyslem, křeček používá hlavně čich a sluch. Je výborný běžec, skokan, rád šplhá a zdolává překážky. V přírodě se ukládá k zimnímu spánku.

Existuje velké množství druhů křečků.

Zdroj: Křeček
Zveřejněno dne: 31.1.2017

Zranění u psa

Nejčastější příčiny zranění psů

Tržné rány, pokousání – nejprve zkontrolujte, zda nedošlo k poranění větších cév. V případě, že pes krvácí, začněte krvácení ihned zastavovat. U rozsáhlejších poranění neprodleně vyhledejte veterinární pomoc. Nejprve tedy zastavte krvácení, pak ránu ošetřujte! Lehké plošné krvácení nebo krvácení z malých ran se zastaví většinou samo (takové krvácení je užitečné, protože vyplavuje z rány nečistoty, případně i choroboplodné zárodky). Sraženou krev z rány neodstraňujte. Silnější krvácení zastavte využitím tlakového obvazu, obinadla nebo tamponu. Tlakový obvaz vystačí na mírnější rány, které je možno ovázat. Pružné obinadlo se používá nejčastěji při zástavě krvácení na končetinách, končetinu oviňte nad ránou a opatrně utahujte, dokud se krvácení nezastaví, obinadlo však nesmíte ponechat na končetině déle než 1 až 2 hodiny. Tampon použijte pro silně krvácející rány na místech, která lze obtížně vázat. Nikdy nepoužívejte zásyp! Vlastní ošetření rány proveďte až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetřete jodovou tinkturou nebo jinou dezinfekční tekutinou, popřípadě sprejem (Septonex spray). Ránu znečištěnou prachem nebo hlínou a podobně nejprve vyčistěte 3% roztokem peroxidu vodíku, nouzově alespoň čistou vodou. Rány, které se mohou snadno znečistit (například na končetinách) ošetřete a zakryjte obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.

Popáleniny a poleptání – bezprostředně po popálení sprchujte postižené místo chladnou vodou asi 15 minut. Pozor však na podchlazení psa. Po ochlazení ránu překryjte čistým obvazem nebo gázou. Drobné popáleniny zasahující pouze pokožku můžete ošetřit sami. Zpočátku dvakrát denně, později jedenkrát denně místo očistěte a odstraňte nečistoty 0,5% dezinfekčním roztokem. Pokud je rána suchá, můžete použít dezinfekční mast. Rozsáhlejší popáleniny vyžadují každodenní ošetřování lékařem. Poleptání kyselinou – ránu opakovaně oplachujte roztokem sody bikarbony (do 1 litru čisté vody přidejte čajovou lžičku sody). Poté ihned kontaktujte veterináře!

Pohmožděnina – vzniká nárazem tupého a tvrdého předmětu na tělo. Ten poškodí měkké části těla a neprorazí kůži. Postižené místo oteče, je teplejší a bolestivé. V případě, že je zhmožděna končetina, objevuje se u psa kulhání různé intenzity. Menší pohmožděniny se mohou projevit jako krevní podlitiny, poruší-li se větší cévy a podkožní krvácení roztáhne tkanivo, vzniká krevní výron. Na malé a čerstvé pohmožděniny, případně krevní výrony, přikládejte studené obklady. Dalším opatřením je zajištění klidu psa. V případě, že kulhání neustoupí do několika dnů, je třeba navštívit veterinárního lékaře.

Zlomenina – příznakem zlomeniny je velká bolestivost, změna polohy končetiny, silné kulhání nebo chůze po třech končetinách, následný otok postižené oblasti. Při pohybu třecích ploch je slyšitelný charakteristický chřestící zvuk, takzvaná krepitace. V případě otevřené zlomeniny je viditelná otevřená rána se zlomenou kostí. Nutným opatřením první pomoci je znehybnění postižené končetiny dlahou a obvazem a dopravení postiženého psa k veterinárnímu lékaři. V případě otevřené zlomeniny je nutné nejprve provést zástavu případného krvácení.

Tonutí – nejprve odstraňte co nejvíce vody z dýchacích cest. U malého zvířete zvolte vytřepání hlavou dolů, ale dejte pozor na trauma krční páteře. Velkého psa přehněte přes koleno nebo židli a opakovaným tlakem na hrudník vodu vymačkávejte. Pokud zvíře nedýchá, začněte umělé dýchání, pokud nenahmatáte ani pulz, zahajte masáž srdce.

Otrava – různé jedy vyvolávají různé příznaky. Většina jedů způsobí krátce po pozření zvracení nebo průjmy, kterými se organismus snaží zbavit nežádoucích látek. U většiny jedů probíhají příznaky bezprostředně po příjmu jedu nebo po jeho vstřebání do krve a zanesení do orgánů a tkání. Hlavními příznaky otrav jsou zvracení, průjem, skleslost a malátnost psa, nechutenství, u některých jedů slinotok, rozšíření nebo zúžení zornic, snížení tělesné teploty, u jedů na bázi warfarinu příznaky vnitřního krvácení (bledost sliznic, malátnost, skleslost, krvácení z přirozených tělních otvorů a do podkoží, srdeční slabost). Při podezření na otravu je důležité co nejdříve vyvolat u psa zvracení, čímž dojde k vyprázdnění žaludku. K tomu je možné použít silný roztok kuchyňské soli (do vody jedna polévková lžíce soli). Po vyprázdnění žaludku a odeznění dávivých příznaků je vhodné podat projímadlo (například 20 až 30 g jedlého oleje) a následně podat 2 až 5 tablet živočišného uhlí buď ve formě prášku (navlhčený), nebo v tabletách (navlhčené nebo rozpuštěné ve vodě). Nutností je vyhledat odbornou pomoc veterinárního lékaře, vhodné je zajistit část podezřelého krmiva k chemickému vyšetření, které zprostředkuje veterinární lékař.

Uštknutí – poraněné místo vydezinfikujte a podle možností ostříhejte nebo oholte okolí rány. Ránu nevysávejte, nechlaďte ani nezaškrcujte – jed v místě uštknutí způsobí pod rankou rozsáhlé nekrózy. Psa musíte neprodleně odvézt k veterinárnímu lékaři. Dodržování klidového režimu poraněného zvířete je nezbytností! Komplikace po uštknutí se mohou projevit i po 24 hodinách, po několika dnech se mohou dostavit příznaky selhání ledvin jako následek poškození tkáně toxinem, důležité je tedy neustále psa monitorovat.

Úpal, úžeh – úpal a úžeh se vyskytují zejména v letních měsících. Příznaky jsou vysoká rektální teplota (nad 40,5 °C), rychlé dýchání, zrychlený slabý tep, apatie, odmítání pohybu, třes, svalové záškuby, zvracení. Při poskytnutí první pomoci je nutné co nejdříve přerušit práci a odvést psa do stínu. Polévat jeho tělo studenou vodou, ne však končetiny – chlad způsobuje zúžení cév, sníží se množství vypařovaného tepla. Na hlavu a srdeční krajinu pokládejte studené obklady nebo sáčky s ledem. Nabídněte psovi malé množství tekutiny, ne ledové! Velké množství vyvolá zvracení, což zhoršuje stav – křeče, dehydratace. Zajistěte přepravu postiženého psa k veterinárnímu lékaři. Teplota by se měla snižovat pozvolna, asi o 1 °C za hodinu. V případě, že je nezbytné nechat psa v zaparkovaném automobilu, je nutné najít pro parkování takové místo, na které v době během vaší nepřítomnosti nezačne svítit slunce. Zajistěte dostatečné větrání vnitřního prostoru vozu (například použitím okenní mřížky, pootevřením okýnka tak, aby pes nevylezl), vůz i psa pravidelně kontrolujte a zajistěte pro psa přísun čerstvé vody.

Podchlazení – rektální teplota pod 36 °C, nastává při delším pobytu v chladném prostředí. Nejprve musíte začít psa postupně ohřívat zvnějšku. Na povrch těla položte deky, termofory, rukavice naplněné teplou vodou, elektrické podložky (ale pozor na popálení). U mírnějších forem je možné zvíře ponořit do vody o teplotě 40–45 °C, tento způsob však nemůžete použít u těžkého podchlazení – rozšíří se povrchové cévy a tím se zvýší ztráty tepla. Tělesná teplota by měla stoupat o jeden stupeň za hodinu. Nezapomeňte kontaktovat veterinárního lékaře, kontaktujte ho ihned, pokud se vám nepodaří zvednout teplotu psa nad 36 °C. Podchlazení může vést k nepravidelnostem srdečního rytmu až k selhání srdce.

Úraz elektrickým proudem – nejdříve ze všeho dejte psa z dosahu elektrického proudu. Dávejte pozor, abyste i vy nebyli zasaženi proudem. Pokud pes nedýchá a nemá pulz, zahajte umělé dýchání a masáž srdce. Pokud se vám zvíře podaří oživit, ihned ho přepravte k veterináři. Pokud je poranění tepelné, má podobu popálenin a pes nejeví známky celkových potíží, ošetřete ránu 0,5% dezinfekčním roztokem.

Poranění hlavy a páteře – psa položte na pevnou (tvrdší) podložku vhodnou pro transport, například prkno, lepenka, složená deka. Hlavu umístěte výš než tělo, nejlépe v úhlu 45 °, úhel hlavy a krku by měl být asi 20 °. Tělo podložte postupně už od lopatek, aby nebyla hlava zalomena. Při transportu zabraňte zvířeti v pohybu. Pokud jste u nehody a při transportu sami, psa k podložce zafixujte obvazy, dekou nebo třeba izolepou.

Poranění vnitřních orgánů – poranění orgánů se rozpozná velice těžko, záleží na intenzitě poranění orgánu, jaké se objeví příznaky. Většinou se objeví náhlé blednutí sliznic, snížení tělesné teploty, malátnost a únava, při těžkém postižení brzy pes zkolabuje a uhyne. Pokud máte jen podezření na poranění vnitřních orgánů, zajistěte psovi klid, dostatek tekutin a co nejrychleji jej dopravte k veterináři. Podezření na krvácení do dutiny břišní nesmíte podceňovat. Nejčastěji se pozná tak, že se dutina břišní zvětšuje, pes má bledé sliznice a namáhavě dýchá. Krvácení do dutiny břišní se eliminuje tak, že vyvinete protitlak z vnějšku – břicho zabandážujete; obvaz nesmí být příliš utažený – musíte pod něj bez problémů vložit prst; nadměrný tlak může zhoršit dýchání. Psa uklidňujte a co nejrychleji transportujte k veterináři.

Rány se zabodnutým cizím tělesem – v případě vražení předmětu hluboko do těla, například větev, tyč, šíp, se jej nesnažte na místě vytáhnout, aby nedošlo k poškození důležitých struktur, ale pokud je to možné, pouze zkraťte venkovní část, aby při převozu pacienta na veterinární pracoviště nedocházelo pohybem předmětu k dalšímu zraňování.

Poranění hrudníku s průnikem vzduchu – pokud dojde k poranění hrudníku a vniknutí vzduchu do hrudního koše, dochází ke kolapsu plíce a na zvířeti lze pozorovat výraznou dušnost. Ihned musíte omezit další průnik vzduchu několikavrstvým obvazem s vrstvou igelitu nebo jiného neprodyšného materiálu a zvíře dopravit na veterinární ošetření.

Resuscitace poskytuje mozku, srdečnímu svalu a ostatním orgánům potřebný kyslík v době, kdy dojde k zástavě srdce a váš pes není schopen sám dýchat. Pokud pes nereaguje, vyhodnoťte jeho stav a v případě nutnosti proveďte resuscitaci. Pokud je po ruce pomocník, provádějte resuscitaci společně!

Technika resuscitace zahrnuje uvolnění dýchacích cest, dýchání a krevní oběh. Prvním krokem bude uvolnění dýchacích cest, kdy psovi narovnáte hlavu a krk. Jednou rukou pak uchopte jeho horní čelist, otevřte mu tlamu a volnou rukou vytáhněte jazyk. Pokud nemůžete jazyk zachytit, použijte kousek látky. Vyčistěte mu tlamu od jakýchkoli zbytků jídla, zvratků a podobně. Dále musíte zjistit, zda váš pes dýchá. Přidržte jeho hlavu a krk natažené v jedné rovině a jazyk vytažený dopředu. Sehněte se k němu obličejem směrem k hrudníku a přiložte tvář k jeho čenichu. Na 10 sekund sledujte, poslouchejte a snažte se pocítit jeho dech. Dále sledujte pohyby hrudníku. Pokud pes dýchá, spočítejte dechovou frekvenci. Pak změřte pulz a teplotu, zkontrolujte zbarvení dásní, dobu naplnění kapilár, a zda je pes dehydrován. Zavolejte veterináře.

Pokud pes nedýchá, začněte s umělým dýcháním. Narovnejte mu hlavu a krk, aby je měl v rovině, přidržte vytažený jazyk dopředu a uchopte ho kolem tlamy, aby ji měl zavřenou. Pak přiložte svá ústa přes jeho čenich a vdechněte vzduch do jeho nozder. Sledujte, jak se psovi zvedá hrudník. Pak svá ústa odtáhněte, aby vzduch z plic mohl volně unikat.

Když se hrudník nezvedá, pysky jsou příliš sevřené a pes nevydechuje vzduch dostatečnou silou, má nějakou přepážku v dolních cestách dýchacích. Ať už se jeho hrudník zvedá, či nikoli, měli byste mu rychle poskytnout další 2 vdechy. Dále je nutné zkontrolovat krevní oběh, a to tak, že nahmatáte pulz nebo si na 10 sekund poslechnete srdce. Pokud je pulz hmatatelný, ale pes nedýchá, musíte okamžitě začít s umělým dýcháním:

  • malý pes (méně než 10 kg): 20–25 vdechů za minutu (asi 1 vdech na 3 sekundy);
  • středně velký a velký pes: 15–20 vdechů za minutu (asi 1 vdech za 4 sekundy).

Každý vdech by měl být pomalý a trvat nejméně 1–1,5 s. Po minutě umělého dýchání mu na 5 sekund změřte pulz a poslechněte si, jestli se vrací dech. Když nedýchá, pokračujte v umělém dýchání. Někdy se stane, že se vzduch dostane do břicha. Položte ruku dlaní na jeho levý bok, těsně pod žebry, a jemně stlačte. Pokud zjistíte slabý a povrchní dech, snižte frekvenci na 10–15 vdechů za minutu.

Pokud se stane, že pulz není možné nahmatat a váš pes nedýchá, musíte k umělému dýchání připojit masáž srdce. U malého psa provádějte stlačování hrudníku tak, že ho uchopíte oběma rukama kolem nejširšího místa jeho hrudníku, asi 2–3 cm od jeho lokte, aby váš palec směřoval jedním směrem a ostatní prsty opačným směrem. Pak stlačujte hrudní koš z obou stran asi o 2–4 cm v časovém intervalu 120–150krát za minutu.

U středního a velkého psa se masáž provádí z boku. Obě ruce (na sobě) položte na levou stranu nejširšího místa hrudního koše, asi 5–7 cm od lokte. Hrudník stlačujte asi o 4–5 cm v časovém intervalu 80–100krát za minutu. Pokud hrudník stlačujete 120krát za minutu, měli byste vdechnout při každém šestém stlačení. U středních a velkých psů byste měli střídat dva vdechy s 15 stlaky hrudníku, a to nejméně 12krát za minutu. Pokud máte po ruce druhou osobu, rozdělte si dýchání a masáž. Frekvence se nemění, jen vdechovat by se mělo s každým druhým či třetím stlačením, nehledě na velikost psa – zvýšíme tak přísun kyslíku.

S resuscitací byste měli pokračovat, dokud ji nepřevezme veterinář, nebo nejste vyčerpání a nemůžete pokračovat, nebo neucítíte bušení srdce či pulz.

Zdroj: Zranění u psa
Zveřejněno dne: 22.4.2016

PŘISPĚJTE NA PROVOZ TOHOTO WEBU


Jakákoliv částka od Vás nám do budoucna pomůže připravit nový a zajímavý obsah.
Uděláte nám velkou radost, když nám pošlete příspěvek na nový obsah.

Číslo účtu je 2901151489/2010

Variabilní symbol: 22333

Za každý příspěvek Vám z celého srdce děkuje celý tým webu ČeskáVeterina.cz.


SiteMAP