Informace od profesionálů
 |
MENU
BETA BOJOVNICE
PES
KOČKA
KRÁLÍK
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Titul vysoká zvěř ale patří pouze zvěři jelení.
Zdroj: Srnka
V diskuzi JAKÝ VLIV MÁ KUKUŘICE NA VÝKRM KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ČMEJLA Miloš.
Může se králík krmit kukuřicí nebo ne. Jaký to má vliv na jeho zdraví?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tomáš.
Kukuřice je pro králíka dobrým zdrojem sacharidů, podobně jako obilí. Králík si poradí jak s celým klasem, tak i s vyloupanými semínky nebo s kukuřičným šrotem. Králík může kukuřici konzumovat v kterékoli její vegetační fázi. Kukuřice by měla být ale jen jednou z několika dalších složek stravy králíka. V králičím jídelníčku společně s kukuřicí by měla být zastoupena kořenová zelenina nebo krmná řepa, seno nebo čerstvá tráva a tvrdý chléb.
Zdroj: diskuze Jaký vliv má kukuřice na výkrm králíků
I u králíků se může objevit toto parazitní onemocnění, které je jinak typické pro kočkovité a psovité šelmy.
Přítomnost tasemnice v těle králíka se neprojevuje nějak konkrétně. Chovatel to často zjistí až po smrti králíka, když vyjme jeho střeva.
Králík může do svého těla dostat tasemnici při přijímání krmiva, které bylo znečištěné právě výkaly takovýchto šelem (v jejich výkalech zůstávají vajíčka tasemnice).
Léčba tasemnice se u králíků neprovádí.
Prevencí je zamezení kontaktů psů a koček s krmivem králíků (ať už jsou to granule, tak ale i tráva, kterou pak chovatel suší a dává ji králíkům jako seno). Vhodné je také odčervovat psy a kočky (pak by se u nich tasemnice neměla objevit, tím pádem by jejich trus neměl vajíčka tasemnice přenášet.
Ano
Zdroj: Králík domácí a jeho nemoci
Šáchor (Cyperus alternifolius "Zumula") je rostlina z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae), která je někdy nazývaná také jako kočičí tráva. Na světě existuje asi 600 druhů, liší se vzrůstem i tvarem listů a rozpoznatelné jsou podle deštníkovitě uspořádaných listů na koncích stonků. Jsou to rostlinky z prostředí bažin, proto milují a potřebují vodu.
Jedná se o starou kulturní rostlinu – šáchor papírodárný používali Egypťané asi před 2500 lety pro výrobu papyru. Díky Římanům se papyrus rozšířil po celém Středomoří a od 6. století víceméně nahradil drahý pergamen. Používal se ještě v první polovině 11. století na dokumenty papežské kanceláře. Papyrus se ale využíval i jinak – na voru postaveném podle historického vzoru ze šáchoru pravého přeplul Thor Heyerdahl Atlantik.
Jako pokojová rostlina se šáchor dostal do Evropy údajně až v 19. století.
Zdroj: Šáchor pro kočky
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.
Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.
Zdroj: Vombat
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.
Psouni jsou hodně teritoriální a úporně si chrání své území. Do rodiny nelze přidat cizí zvíře, protože vetřelce okamžitě zabijí. Agresivita bývá mnohdy problémem také u ochočeného a doma chovaného psouna. Ten si také chrání své území a brání je třeba proti návštěvám. Abychom předešli nepříjemnostem, je lepší v té době zavřít našeho miláčka do klece. Po skončení říje se ovšem z psouna opět stává nejlepší zvířecí kamarád, vlastně by se dalo říct domácí mazlíček. K ochočení je nejvhodnější šesti- až sedmitýdenní psouňátko, které lze získat od soukromého chovatele nebo v některé zoologické zahradě, v níž psouny prériové chovají. Svého budoucího kamaráda si pořídíte za čtyři až šest tisíc korun.
Zdroj: Psouni
Kočka málokdy pozře předměty, které neprojdou zažívacím traktem. Na rozdíl od psů nerozkusuje gumové hračky a nepolyká je, ani nepolyká ponožky, kapesníky a hadry. Kočky rády cupují vlněné svetry, zvláště ty propocené v podpaždí. Kousky vlny bývají tak drobné, že bez problému projdou zažívacím traktem a nestrávené vyjdou v trusu nebo ve zvratcích. Za cizí těleso je možno považovat i trichobezoáry, které se tvoří v zažívadlech z olízané a spolykané srsti, zejména pak u koček dlouhosrstých. Tyto útvary mohou u koček vyvolat obdobné příznaky jako po pozření cizího tělesa. Kočkám se preventivně nabízí k okusování tráva nebo obilí pěstované na vatě, nebo speciální pasty.
Větším problémem jsou lineární cizí tělesa, jehly, odštěpky kostí, drátky. Většinou se zapíchnou pod jazykem nebo při jeho bázi. Stejně tak nit omotaná kolem jazyku nebo prstenec z průdušnice či kost navlečené na zubu vyvolávají neklid, slinění i zvracení. Cizí tělesa mohou být polknuta, méně často uvíznou v jícnu nebo žaludku, častěji perforují střevo. Diagnóza je možná rentgenem, někdy sonograficky, nekontrastní cizí tělesa, například podélně natažené nitě nebo provázky, nelze ani takto vyloučit.
Cizí těleso v dutině ústní může majitel sám nalézt a při troše šikovnosti i sám odstranit. Pokud je podezření na polknuté cizí těleso nebo pokud kočce s trusem odchází nit nebo provázek, je nutné včasné ošetření. Za případné provázky vycházející z konečníku nikdy nesmíme tahat, nevíme, jak jsou dlouhé a jak daleko jsou ve střevě natažené.
K nejčastěji zjišťovaným cizím předmětům patří části hraček, kamínky, kaštany, dřívka, pecky, folie, gumičky, jehly, gumové míčky, provázky a jiné.
Klinické projevy přítomnosti cizích předmětů v trávicím traktu jsou velmi různorodé. Zvíře může trpět jen krátkodobým nechutenstvím a cizí těleso bez povšimnutí projde zažívacím ústrojím. U většiny cizích předmětů však dochází k dramatickým projevům, zejména pokud dojde k uzavření průchodnosti trávicího traktu nebo k poranění sliznice. Zvířata jsou smutná, většinou polehávají, nejeví zájem o jídlo a dochází ke zvracení. Stav pacienta se časem zhoršuje.
Průkaz cizího tělesa v zažívacím traktu, pokud není majitelem spatřeno jeho pozření, není vždy jednoduchý. Při běžném vyšetření nelze cizí předmět prokázat. Z diagnostických přístrojů se používá rentgenové vyšetření. Při nativních snímcích, tedy bez kontrastní látky, lze prokázat jen takové předměty jako kosti či kovové věci. Bohužel většina předmětů, například dřevo, pecky, kameny, plasty, igelit, se na nativních snímcích nezobrazí. V tomto případě se dává kočce vypít kontrastní látka, která cizí předmět buď ohraničí, nebo na něm ulpí po jejím odchodu. Pro sledování postupu kontrastní látky zažívacím ústrojím se zhotoví v časovém sledu série rentgenových snímků.
Nebezpečnost těchto cizích těles spočívá i v tom, že se obtížně diagnostikují běžným rentgenologickým vyšetřením. Příznaky bývají pozvolné, u některých pacientů zpočátku ne příliš dramatické, ale později s o to horšími následky.
Při operačním ošetření je nutné mnohdy otevřít žaludek či střevo dokonce na několika místech tak, aby bylo možné dlouhé lineární cizí těleso bezpečně vybavit. V případech, kdy dojde k prořezání cizího tělesa stěnou střeva, musíme odstranit celou jeho poškozenou část.
U koček dochází typicky například k uvíznutí nitě kolem kořene jazyka. Ta potom v závislosti na své délce může poškodit značnou část trávicí trubice. Může dojít k traumatizaci jícnu, žaludku i střeva, proto je nutné při každém podezření na pozření lineárního cizího tělesa u koček důkladně vyšetřit dutinu ústní.
Příznaky uvíznutí lineárních cizích těles v zažívacím traktu bývají nespecifické, to znamená, že mohou připomínat jakékoliv onemocnění břicha. Nejčastěji k nim patří zvracení, apatie, nechutenství, hubnutí, v některých případech průjem. Bolestivost dutiny břišní nemusí být na pohmat dobře rozpoznatelná. Doporučuje se proto návštěva veterinárního lékaře v případech, kdy je zvracení časté (třikrát a vícekrát denně), nebo když k němu dochází několik dnů po sobě (dva a více), a to bez odezvy na dietní opatření.
Se zápachem z dutiny ústní se setkáme u kočky minimálně. Kromě tradičního spojení s onemocněním zubů může mít i řadu jiných důvodů, ke kterým patří například příčiny spojené s příjmem potravy (potrava bohatá na bílkoviny, špatně stravitelné bílkoviny), ostatní onemocnění dutiny ústní (zánět, cizí tělesa, nádory), onemocnění hltanu (zánět, cizí tělesa, nádory), onemocnění jícnu (megaezofagus, cizí tělesa), onemocnění tenkého střeva a slinivky břišní, onemocnění dýchacího aparátu (zánět sliznice dutiny nosní, zápal plic), onemocnění kůže, metabolická onemocnění (selhání ledvin, cukrovka) a zápach spojený s péčí o povrch těla.
Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.
Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.
V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.
V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
Kolonii psounů prozradí pískové valy kolem jednotlivých vchodů do nor. Při stavbě nového obydlí kypří psouni nejprve půdu předními končetinami. Teprve poté začnou hloubit 3–5 m hluboké nory, záleží na kvalitě půdy. Přibližně v poloviční hloubce si vytvoří boční mezipatro, do kterého se uchýlí při pronásledování nepřítelem. Tam se také pokoušejí nezvaného hosta zastavit před proniknutím dále do obydlí. Právě při nebezpečí vydává psoun charakteristický varovný štěk, který na blížícího se nepřítele upozorní. Vzdálenost vchodů jednotlivých rodin je přibližně 5–6 m. Vstupní chodby ústí buď do obytného prostoru, nebo se ohýbají vzhůru. V ohybech vznikají vzduchové bubliny, ve kterých se psouni zachraňují při záplavách. V chodbách zajišťuje výměnu vzduchu „klimatizační jednotka“ – stavitelé chodeb dbají na to, aby vstupní vchody nikdy neústily ve stejné rovině. V období zimního odpočinku jsou dutiny vystýlány trávou a senem. Spojovací chodby zajišťují i kontakt s ostatními rodinami.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby měli dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání. Když nemají psouni příležitost hlodat, hrozí nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy se naveze dostatečně soudržná zemina, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, takže je nutné založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Rozmnožování psounů běloocasých není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Často se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je tak poměrně vysoká – pohybuje se okolo 6000 korun. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, jsou štíhlí, mají sporadicky osrstěný a výrazně krátký ocas s bílou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že jde o divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.
Zdroj: Psouni
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.